21 Cdo 2654/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce M. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. H. I., s.r.o.,
zastoupenému advokátkou, o 28.617,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 618/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2006 č.j. 23 Co 25/2006-77,
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl rozsudek
okresního soudu změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 7,5% úroku z
prodlení z 23.618,- Kč od 1.7.2003 do 15.7.2003 a 5% úroku z prodlení z
23.618,- Kč od 16.7.2003 do zaplacení, se odmítá; v dalším se rozsudek
krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 28.617,- Kč s 7,5% úroky z
prodlení od 1.7.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 19.6.2003
uzavřel se žalovaným (u něhož pracoval od 1.1.2003 v L. H. S. jako barman a
obsluha bowlingu) dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 30.6.2003. Protože
k ukončení pracovního poměru „došlo z organizačních důvodů, když žalovaný
skončil provozování h. S. na základě nájemní smlouvy“, náleží žalobci podle
jeho názoru odstupné ve výši „dvou průměrných měsíčních mezd, tedy dvakrát
12.442,- Kč, celkově 24.884,- Kč“. Kromě toho žalobce požadoval „pohyblivou
složku mzdy za měsíc červen ve výši 30%, tj. 3.733,- Kč“, kterou mu žalovaný
odňal, ačkoli „nebyly zjištěny žádné nesrovnalosti“.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 29.9.2004 č.j. 10 C 618/2004-17
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že se žalobci „nepodařilo prokázat, že k
ukončení prac. poměru došlo z důvodu uvedeného v ust. § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce, ani že uzavřel dohodu pod nátlakem“, a že proto žalobce „nemá nárok
na odstupné ve smyslu ust. § 60a odst. 1 zák. práce“. Za neopodstatněný soud
prvního stupně shledal rovněž nárok žalobce na požadovanou pohyblivou složku
mzdy, neboť „o jejím nevyplacení rozhodl ředitel žalovaného, přičemž čl. 2
smlouvy o měsíční mzdě vysloveně uvádí, že její přiznání závisí na rozhodnutí
ředitele“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8.3.2005 č.j. 23 Co
15/2005-28 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení § 60a zák. práce
nespojuje vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě o rozvázání
pracovního poměru uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se
zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu
rozvázán. Vycházeje „z nesporné skutečnosti“, že žalovanému ke dni 30.6.2003
skončil nájem objektu h. S. v P., kde měl žalobce podle pracovní smlouvy místo
výkonu práce“, a že by tudíž „nemohl po tomto datu žalobce nadále za
stávajících podmínek zaměstnávat“, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k
závěru, že „faktickým důvodem skončení pracovního poměru žalobce bylo ukončení
provozování h. S. žalovaným“, tedy „zrušení části zaměstnavatele ve smyslu ust.
§ 46 odst. 1 písm. a) zák. práce a žalobci tak vůči žalovanému vznikl nárok na
odstupné“; „na tomto závěru nemůže změnit nic“ ani tvrzení žalovaného, že
dohoda o skončení pracovního poměru byla uzavřena z podnětu žalobce, který měl
zájem nastoupit do zaměstnání k novému provozovateli hotelu. Ohledně nároku
žalobce na pohyblivou složku mzdy odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že
jeho závěr „nemá oporu v provedeném dokazování“, a vyslovil názor, že
rozhodnutí o této složce mzdy „může postihnout pouze období, za které nárok na
výplatu dosud nevznikl,“ a že ji „nelze odejmout zpětně za období, za které již
tento nárok v dříve přiznané výši vznikl, tj. za již skončený měsíc“. Soudu
prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval výší odstupného a „ve
smyslu výše uvedeného“ opětovně posoudil důvodnost nároku žalobce na pohyblivou
složku mzdy.
Okresní soud Praha-západ (poté, co žalobce vzal zpět žalobu ohledně částky
4.999,- Kč) rozsudkem ze dne 13.7.2005 č.j. 10 C 618/2004-50 řízení co do
částky 4.999,- Kč zastavil, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 23.618,- Kč
s 7,5% úroky z prodlení od 1.7.2003 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je
povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 22.129,- Kč k rukám JUDr. V.
S. Soud prvního stupně – vázán právním názorem odvolacího soudu – dospěl po
doplnění řízení k závěru, že „faktickým důvodem skončení pracovního poměru
žalobce u žalovaného bylo zrušení jeho části ve smyslu ust. § 46 odst. 1 písm.
a) zák. práce“, a že proto žalobci vznikl nárok na odstupné podle ustanovení §
60a zák. práce v požadované výši, kterou vypočetl „z čisté mzdy za měsíc leden
až březen r. 2003“. Podle názoru soudu prvního stupně má žalobce „taktéž“ nárok
na požadovanou pohyblivou složku mzdy, neboť „o jejím nevyplacení sice rozhodl
ředitel společnosti, ale nelze tuto část mzdy odejmout zpětně za období, za
které již nárok vznikl, tj. za měsíc červen 2003“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.5.2006 č.j. 23
Co 25/2006-77 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku“
změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 7,5% úroku z prodlení z 23.618,- Kč
od 1.7.2003 do 15.7.2003 a 5% úroku z prodlení z 23.618,- Kč od 16.7.2003 do
zaplacení, „jinak“ jej v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení
4.100,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud setrval na svém již dříve vyjádřeném
právním názoru, který odvolací námitky žalovaného ani nyní „nejsou s to
zpochybnit“, že „faktickým důvodem skončení pracovního poměru žalobce u
žalovaného bylo ukončení pronájmu a tedy i provozování h. S., kde měl žalobce
své místo výkonu práce, žalovaným“, což „lze kvalifikovat jako výpovědní důvod
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce“, který „zakládá“ nárok na
odstupné ve smyslu ustanovení § 60a zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného
výdělku určeného podle pravidel uvedených v ustanovení § 17 zákona č. 1/1992
Sb. Soud prvního stupně proto „nepochybil“, jestliže žalobci „přiznal z titulu
nároku na odstupné požadovanou částku 19.885,- Kč (kalkulovanou z žalobcovy
čisté mzdy), který dvojnásobek průměrného hrubého měsíčního výdělku žalobce za
2. čtvrtletí roku 2003 nepřekračuje“. Za správný odvolací soud považoval i
závěr soudu prvního stupně o důvodnosti nároku žalobce na tzv. pohyblivou
složku mzdy, když „vzal za prokázanou“ skutečnost, že žalobci byla tato složka
mzdy „přiznána již ve smlouvě o měsíční mzdě ze dne 16.12.2003 v konkrétní výši
3.900,- Kč“, a jestliže pak ředitel žalovaného dne 30.6.2003 rozhodl o
nevyplacení této složky za červen 2003, „stalo se tak poté, co na ni žalobci
již vznikl nárok“; je totiž – jak opětovně zdůraznil – „vyloučeno, aby došlo
zpětně k odejmutí nároku, který již platně vznikl“. Jinak odvolací soud
stanovil pouze výši přiznaných úroků z prodlení, neboť – jak uvedl - „výše
diskontní sazby vyhlášené Č. n. b. činila v srpnu 2003 2,5% ročně“, a datum, od
kdy byl úrok přiznán, když podle pracovní smlouvy účastníků „byl výpovědním
termínem mezd vždy 15. den každého měsíce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho „celého rozsahu“) podal žalobce
dovolání. Připustil, že „je sice pravdou“, že k ukončení pracovního poměru se
žalobcem došlo před zrušením části žalovaného, kterému „k 30.6.2003 skončil
nájem h. S., tj. prostor, které byly sjednány jako místo výkonu práce žalobce“,
avšak že tato skutečnost „nebyla důvodem uzavření dohody o rozvázání pracovního
poměru“. Žalovaný dal zaměstnancům (včetně žalobce) před termínem ukončení
nájmu na výběr, že mohou buď uzavřít novou pracovní smlouvu s budoucím nájemcem
h. S. (a pracovat tak dále na stejném místě) nebo zůstat v pracovním poměru u
žalovaného a přejít na obdobnou pozici do jiného hotelového zařízení
provozovaného žalovaným. Žalobce tedy „volil mezi dvěma srovnatelnými možnostmi
dalšího zaměstnávání“, a jestliže dal nakonec přednost zaměstnání u nového
nájemce h. S., pak podle názoru dovolatele „to bylo rozhodnutí z jeho svobodné
vůle, jehož důsledkem však byla nutnost neprodleně ukončit pracovní poměr u
žalovaného, což uzavření dohody žalobci umožnilo“. Žalobce tedy „sám měl zájem
na uzavření dohody“, přičemž nepožadoval uvedení důvodu jejího uzavření „zjevně
proto, že si byl vědom, že důvodem ukončení pracovního poměru nejsou důvody
vyjmenované v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce“. Nelze přitom
pominout ani to, že žalobce již v době podpisu dohody rozvázání pracovního
poměru měl dohodnuto, že od 1.7.2003 nastoupí k novému nájemci h. S. (na stejné
místo a na stejnou pozici), což se také stalo. V této souvislosti dovolatel
rovněž zdůraznil, že sám v žádném případě nedával přednost ukončení pracovního
poměru se žalobcem, „naopak se snažil po celou dobu vyhovět přání žalobce“. K
dalšímu zaměstnávání žalobce v jiných hotelových zařízeních provozovaných
dovolatelem přitom mohlo dojít „v souladu s pracovní smlouvu buď přeložením
žalobce k výkonu práce do jiného místa se souhlasem zaměstnance nebo vysláním
žalobce na pracovní cestu (k čemuž dal žalobce souhlas již v pracovní smlouvě);
dovolateli tedy „nic nebránilo v tom, aby nadále plnil svou povinnost dle
ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce, tj. přiděloval žalobci práci podle
pracovní smlouvy“. Ohledně nároku na pohyblivou složku mzdy žalovaný namítal,
že „z logiky věci“ jde o část mzdy nenárokovou, a proto proměnlivou, jejíž
přiznání v plné výši, krácení či případné nepřiznání v celém rozsahu „je v plné
rozhodovací pravomoci ředitele žalovaného“ a jejíž vyplacení „v žádném případě
neprobíhá automaticky a neexistuje na něj nárok“. Bylo-li tedy v daném případě
rozhodnuto o jejím nevyplacení, pak „nárok na vyplacení této nenárokové složky
mzdy žalobci v žádném případě nevznikl“; opačný přístup by podle názoru
dovolatele „popíral samotný účel institutu nenárokové složky mzdy, kterým je
především ocenit zaměstnance za jeho předchozí řádné plnění pracovních
povinností a motivovat jej k pokračování v kvalitně odváděné práce“.
„Z logiky
věci přitom vyplývá“, že hodnocení, zda zaměstnanec dosáhl takových pracovních
výsledků, které by odůvodňovaly přiznání pohyblivé složky mzdy, lze provést
„zásadně ex post“, tedy nikoli „již při uzavření smlouvy, ale ani zpravidla
před ukončením běžného měsíce, za který je tato složka mzdy poskytována“. Kromě
toho žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že se dopustil „procesní vady“, jestliže
„nereflektoval“ na včasnou a důvodnou omluvu zmocněnce dovolatele a nevyhověl
jeho připojené žádosti o odročení jednání nařízeného na den 23.5.2006. Tím, že
toto jednání proběhlo v nepřítomnosti dovolatele (resp. jeho zmocněnce), byla
„zásadním způsobem porušena jeho procesní práva“ a „základní principy založené
Ústavou a Listinou základních práv a svobod, zejména princip rovnosti a
kontradiktornosti“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání žalovaného bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou subjektivní a
objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10.1997 sp.zn.
2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaný uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho
rozsahu“; podává tedy dovolání i proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o
zaplacení 7,5% úroku z prodlení z 23.618,- Kč od 1.7.2003 do 15.7.2003 a 5%
úroku z prodlení z 23.618,- Kč od 16.7.2003 do zaplacení. Rozsudkem odvolacího
soudu v této části však nemohla být žalovanému způsobena újma na jeho právech,
neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu
tedy žalovaný nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části
rozsudku odvolacího soudu tedy není žalovaný oprávněn (subjektivně
legitimován). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného v tomto
směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu o věci samé (jímž bylo vyhověno žalobě o zaplacení 23.618,- Kč
s 2,5% úroky z prodlení od 16.7.2003 do zaplacení) bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, Nejvyšší soud
České republiky přezkoumal napadený potvrzující rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je sice jen zčásti opodstatněné, avšak že potvrzující
rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř..
Opodstatněnost uplatněného nároku na odstupné je třeba i v současné době
posuzovat - vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce byl rozvázán dohodou ke
dni 30.6.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném
do 30.9.2003 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým
se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví) - dále jen „zák.
práce“.
Podle ustanovení § 60a odst. 1 věty první zák. práce zaměstnanci, u něhož
dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů
uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při
skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci
pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že
bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím,
že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle kolektivní
smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného výdělku),
zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by
jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla rozhodující pro
určení výše odstupného (minimálně dva měsíce), pokračoval. Odstupné má tímto
způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a
poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou
jednorázového peněžitého příspěvku.
Nárok na odstupné má (nejde-li o zaměstnance, o nichž zákon stanoví, že jim
odstupné nenáleží - srov. § 60c a § 65 odst.3 část třetí věty za středníkem
zák. práce) každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru
výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1
písm. a) až c) zák. práce (tj. z tzv. organizačních důvodů) nebo dohodou z
týchž důvodů. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda
má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě
uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání
pracovního poměru se v dohodě uvádí. Ustanovení § 60a zák. práce – jak správně
zdůrazňuje odvolací soud – totiž nespojuje vznik nároku na odstupné s tím, co
bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním,
proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li
pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1
písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další
zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda
obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co bylo v
dohodě o těchto důvodech uvedeno. Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na
skutečnost, že žalobce „nepožadoval uvedení důvodu uzavření dohody zjevně
proto, že si byl vědom, že důvodem ukončení pracovního poměru nejsou důvody
vyjmenované v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce“, potom pomíjí,
že z hlediska vzniku nároku na odstupné nejsou významné ani subjektivní
představy účastníků o důvodech rozvázání jejich pracovního poměru, nýbrž že –
jak uvedeno výše - podstatné je toliko zjištění, proč byl pracovní poměr
skutečně rozvázán.
Procesní povinnost tvrdit a prokázat [§ 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 odst.
1 věta první o.s.ř.], že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z
některého z důvodů uvedených v ustanoveních § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák.
práce, má v řízení o zaplacení odstupného zaměstnanec (srov. též právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.5.2002 sp. zn.
21 Cdo 1667/2001, uveřejněném pod č. 108 v časopisu Soudní judikatura, roč.
2002, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.4.2003 sp. zn. 21
Cdo 1599/2002, uveřejněném pod č. 77 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2003).
Z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce je dohoda o
rozvázání pracovního poměru uzavřena tehdy, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho
část.
Důvod uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce patří [spolu s
důvody uvedenými v ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) a c) zák. práce] mezi tzv.
organizační důvody, pro které zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z
pracovního poměru, a které se od sebe odlišují podle toho, jaká organizační
změna u zaměstnavatele nastala. O důvod rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce jde tehdy, ruší-li se zaměstnavatel
nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla
podle zákoníku práce nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího
zaměstnavatele. Dojde-li ke zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, znamená to,
že zaměstnavatel v důsledku této organizační změny pozbyl možnost zaměstnance
dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci
podle pracovní smlouvy buď vůbec nebo ve své zrušené části, v níž zaměstnanec
dosud pracoval (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
3.6.1997 sp. zn. 2 Cdon 727/96, který byl uveřejněn pod č. 34 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998).
Částí zaměstnavatele se ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce
rozumí organizační jednotka, útvar nebo jiná složka zaměstnavatele, která
vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na
plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného; takováto složka
zaměstnavatele má vyčleněny určité prostředky (například budovy, stroje,
nářadí, zařízení apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je
uvedena ve vnitřním organizačním předpisu zaměstnavatele (např. v organizačním
řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon
1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1998). O důvod rozvázání pracovního poměru spočívající ve zrušení části
zaměstnavatele podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce se proto jedná
v případě, spočívá-li organizační změna ve zrušení organizační jednotky, útvaru
nebo jiné složky zaměstnavatele, která představuje část zaměstnavatele, a
jestliže proto zaměstnavatel pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu
ve zrušované části práci podle pracovní smlouvy.
V posuzovaném případě bylo mezi účastníky sporné, zda dohoda o rozvázání
pracovního poměru ze dne 19.6.2003 ke dni 30.6.2003 byla uzavřena z důvodu
uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy proto, že došlo
ke zrušení části zaměstnavatele (žalovaného). Povinnost prokázat své tvrzení,
že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodu uvedeného v ustanovení
§ 46 odst.1 písm. a) zák. práce, mohl žalobce splnit především pomocí samotné
dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 19.6.2003, kdyby v ní byl jím
tvrzený „organizační“ důvod skončení pracovního poměru („skončení provozování
h. S. žalovaným na základě nájemní smlouvy“) uveden. Předmětná dohoda důvod
skončení pracovního poměru neobsahuje; přesto však z okolností, za nichž byla
dohoda uzavřena (a které jsou mezi účastníky nesporné), je zřejmé, proč (z
jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr účastníků rozvázán.
Ze shodných tvrzení účastníků vyplývá (i sám žalovaný v dovolání zdůrazňuje),
že žalovanému, který v té době „provozoval ještě řadu jiných hotelových
zařízení“, „k 30.6.2003 končil nájem h. S., tj. prostor, které byly sjednány
jako místo výkonu práce žalobce“, a že „žalobce počínaje 1. červencem 2003
nastoupil (na stejnou pozici) do pracovního poměru u nového nájemce h. S.“. Za
tohoto stavu je nepochybné, že v důsledku „skončení nájmu h. S.“ ke dni
30.6.2003 žalovaný k tomuto datu ukončil provozování této organizační složky a
pozbyl tak objektivně možnost přidělovat žalobci působícímu v této části
(organizační složce) práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. a) zák.
práce]. Vzhledem k tomu, že nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z
pracovněprávního vztahu žalobce na „nového nájemce h. S.“ [právní předpisy
přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nespojují s uzavřením
nájemní smlouvy – srov. obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, a k převodu úkolů nebo činnosti
žalovaného (srov. § 249 odst. 2 zák. práce) na nového nájemce nedošlo], lze
odvolacímu soudu přisvědčit, že na straně žalovaného tak vznikl důvod k
rozvázání pracovního poměru žalobce výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. a) zák. práce pro tzv. organizační změny spočívající ve zrušení části
zaměstnavatele. Jestliže žalobce v daném případě předešel tomu, aby (při
splnění dalších zákonem stanovených podmínek) pracovní poměr skončil na základě
jednostranného projevu vůle zaměstnavatele [který by pro žalovaného navíc
znamenal povinnost zaměstnávat žalobce podle pracovní smlouvy po dobu
tříměsíční výpovědní doby nebo - v případě nemožnosti plnění této povinnosti -
placení náhrady mzdy], a – jak zdůrazňuje dovolatel – „ze své iniciativy“ (aby
mohl nastoupit do pracovního poměru u „nového nájemce h. S.“ a „zůstat tak ve
stejné pozici na původním místě výkonu práce“) uzavřel s žalovaným dne
19.6.2003 dohodou o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.6.2003, nemá tato
skutečnost žádný vliv na to, že skutečným důvodem rozvázání pracovního
účastníků bylo zrušení části žalovaného ke dni 30.6.2003, kdy žalovanému
„skončil nájem prostor“, v nichž tuto část provozoval, tedy že – řečeno jinak –
bez „skončení nájmu h. S.“ by k rozvázání pracovního poměru účastníků nedošlo.
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatele, že žalovanému ani po 30.6.2003 „nic
nebránilo v tom, aby nadále plnil svou povinnost dle ustanovení § 35 odst. 1
písm. a) zák. práce, tj. přiděloval žalobci práci podle pracovní smlouvy“,
neboť „k dalšímu zaměstnávání žalobce v jiných hotelových zařízeních
provozovaných dovolatelem mohlo dojít v souladu s pracovní smlouvu buď
přeložením žalobce k výkonu práce do jiného místa nebo vysláním žalobce na
pracovní cestu“.
Žalovaný ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že pracovní smlouva jako
dvoustranný právní úkon je výsledkem souhlasného projevu vůle zaměstnance a
zaměstnavatele a je výrazem smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů.
Ujednání o místě výkonu práce je (vedle ujednání o druhu práce a dni nástupu do
práce) jednou z podstatných náležitostí pracovní smlouvy (srov. § 29 odst. 1
zák. práce), jimiž je určen rozsah „dispozice“ zaměstnavatele se zaměstnancem
(jeho pracovní silou). Zaměstnavatel totiž může od zaměstnance vyžadovat jen
takové pracovní úkony, které spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané
práce. Opatření uvedená v ustanovení § 38 zák. práce, na něž poukazuje
dovolatel, tj. přeložení zaměstnance k výkonu práce do jiného místa a vyslání
zaměstnance na pracovní cestu, představují výjimku z uvedeného pravidla, která
je vyjádřena tím, že přeložit zaměstnance nebo jej vyslat na pracovní cestu
zaměstnavatel může pouze po dobu nezbytné potřeby a pouze se souhlasem
zaměstnance. Protože jde o opatření toliko dočasná (časově omezená), nelze jimi
řešit trvalé změny poměrů u zaměstnavatele, jakou nepochybně představuje
situace, kdy pracoviště zaměstnance sjednané v pracovní smlouvě – tak jako v
posuzovaném případě – zanikne. V opačném případě by se totiž jednalo o popření
(resp. obcházení) výše uvedeného smluvního principu v oblasti sjednání místa
výkonu práce a v jeho rámci oprávněné „dispozice“ zaměstnavatele se
zaměstnancem.
Z uvedeného vyplývá, že po 30.6.2003 žalovanému v plnění povinnosti přidělovat
žalobci práci podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. a) zák. práce] bránila
skutečnost, že v důsledku „skončení nájmu h. S.“ ke dni 30.6.2003 pracoviště
žalobce sjednané v pracovní smlouvě (na adrese L. H. S.,) zaniklo. Protože za
této situace byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a)
zák. práce, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že žalobci vznikl „nárok
na odstupné ve smyslu ustanovení § 60a zák. práce ve výši dvojnásobku
průměrného výdělku“.
S úvahami odvolacího soudu, na jejichž základě vyhověl žalobě o zaplacení „tzv.
pohyblivé složky mzdy“ za červen 2003, však dovolací soud nesouhlasí.
Důvodnost tohoto nároku žalobce je třeba i v současné době posuzovat – s
ohledem na období, za které žalobce tento nárok požaduje – podle ustanovení
zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění účinném do 30.4.2004 (dále jen „zákon o mzdě“), neboť tento
zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i
zjišťování a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. § 1
zákona o mzdě) pro zaměstnance, jejichž platové poměry nestanoví zvláštní
předpis (§ 2 zákona o mzdě).
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou
práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá
plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná
zaměstnavatelem zaměstnanci za práci; nepovažují se za ni plnění poskytovaná
podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy,
odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací
a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o mzdě se mzda především sjednává v
pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se
sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě - především v
pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě, a to vždy před výkonem práce, za kterou
tato mzda přísluší (srov. § 18 odst. 1 zákona o mzdě). Pro sjednání mzdy právní
předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než mzda, která náleží za
podmínek stanovených zákonem o mzdě a zákoníkem práce (srov. § 4 odst 4 zákona
o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si
mzdu dohodli podle své úvahy [mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční,
hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na
splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele
nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.;
uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat], a neomezuje je ani stanovením
nejvyšší přípustné mzdy.
K problematice sporů o zaplacení mzdy dovolací soud zaujal již dříve stanovisko
(srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2005), že pro posouzení důvodnosti
uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to,
zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či
kolektivní smlouva, anebo je-li je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě,
je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo
zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou
podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je
především významné - jak z toho vychází rovněž odvolací soud - rozlišení, zda
požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen
poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde
o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou
vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím
přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka
mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato
složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou
složku mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto
nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající
konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele.
Na tomto stanovisku, na které odkazuje i odvolací soud v napadeném rozsudku,
dovolací soud i nyní setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně. Názoru
odvolacího soudu, že v projednávané věci rozhodl zaměstnavatel dne 30.6.2003 „o
nevyplacení tzv. pohyblivé složky mzdy za měsíc červen 2003 až poté, co na ni
žalobci již vznikl nárok“, však nelze přisvědčit.
Při úvaze o žalobcem požadované mzdové složce je třeba mít na zřeteli, že
uplatněním nárokových nebo nenárokových pobídkových složek mzdy je vyjádřena
stimulační a motivační funkce mzdy spočívající ve spojení určité formy mzdy s
pracovním výkonem zaměstnance. Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v
předpokládaném množství a kvalitě pak bývá vyjádřena stanovením předpokladů,
které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z
hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje
v širokém rozpětí, od stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a
kvantifikovatelných cílů až po zcela obecně postulovaný příslib odměn
(pobídkových složek mzdy), kupř. za „dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky
práce“, kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží odměnu (pobídkovou složku
mzdy), závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy
příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance a jeho rozhodnutí má v tomto
smyslu konstitutivní význam.
V posuzované věci byly předpoklady, za kterých má být žalobcem požadované
plnění poskytnuto, stanoveny ve „Smlouvě o měsíční mzdě“ uzavřené mezi
účastníky dne 16.12.2003. Z ujednání účastníků obsaženého pod bodem 2. této
smlouvy nelze dovozovat, jak se odvolací soud mylně domnívá, že žalobci byla
tato složka mzdy bez dalšího „přiznána již touto smlouvu v konkrétní výši
3.900,- Kč“. Takovéto hodnocení neodpovídá pobídkovému charakteru a smyslu této
složky mzdy, která byla mezi účastníky výslovně sjednána jako „pohyblivá část“
mzdy (vedle „pevné části“ ve výši 9.100,- Kč) s tím, že „její přiznání závisí
na rozhodnutí ředitele společnosti“. Z uvedeného je zřejmé, že dohodnutá
kriteria, jakož i samotný pobídkový charakter plnění předpokládají (podmiňují)
vznik nároku na „pohyblivou část“ mzdy až na základě zvláštního rozhodnutí
zaměstnavatele (ředitele společnosti) o jejím přiznání. To, zda a v jakém
rozsahu žalobce za příslušný měsíc obdrží – vedle „pevné části“ mzdy – také
„pohyblivou část“ mzdy je nepochybně závislá na zhodnocení dosažených
pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího
zaměstnance. Protože splnění podmínek pro poskytnutí pobídkové složky mzdy je
zásadně třeba zkoumat v období, za které má být tato proměnlivá složka mzdy
poskytnuta, lze dovolateli přisvědčit, že zhodnocení dosažených pracovních
výsledků „nelze zpravidla provést před ukončením běžného měsíce, za který je
tato složky mzdy poskytována“. Jestliže tedy ředitel žalovaného rozhodl na
konci období, za které měla být požadovaná proměnlivá složka mzdy žalobci
poskytnuta, o jejím nepřiznání, nedošlo – jak mylně uvažuje odvolací soudu –
„zpětně k odejmutí nároku, který již platně vznikl“. Za tohoto stavu je proto
odůvodněn závěr, že v důsledku rozhodnutí žalovaného (jeho ředitele) ze dne
30.6.2003 „o nevyplacení pohyblivé složky mzdy“ za měsíc červen 2003, nebyly
podmínky pro vznik nároku žalobce na tuto proměnlivou složku mzdy splněny.
Žalovaný v dovolání konečně vytýká odvolacímu soudu, že řízení, které
předcházelo vydání napadeného rozsudku, je postiženo „procesní vadou“
spočívající v tom, že odvolání žalovaného bylo projednáno a o něm rozhodnuto u
jednání dne 23.5.2006 v nepřítomnosti jeho zástupce, který se předem omluvil a
současně požádal o odročení jednání. V této výtce dovolatele lze spatřovat
námitku zmatečnosti uvedené v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.
O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. jde tehdy, byla-li
účastníku (dovolateli) v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí
takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních
práv, která mu občanský soudní řád dává, například práva účastnit se jednání,
činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod
č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O vadu ve smyslu ustanovení §
229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný
(uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími
obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení
a nikoliv jen při rozhodování.
Procesním právem, které lze postupem soudu odejmout, je i právo, aby věc byla
projednána v účastníkově přítomnosti (srov. Článek 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod). To na druhé straně neznamená, že by soud nemohl
jednat a rozhodnout bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy povinen
takovou možnost poskytnout. Ustanovení § 115 o.s.ř. soudu ukládá, aby,
nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá
účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být
účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak
je, zda svého práva využije či nikoli.
Podle § 101 odst. 2 o.s.ř., jež platí i pro odvolací řízení (§ 211 o.s.ř.),
soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně
předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení,
může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Jestliže však účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení jednání
požádal a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, pak logicky
povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti,
nesplnil. Tím zasáhl do jeho práva, jež vyplývá ze zmíněného Čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, a účastníku možnost jednat před soudem odňal.
V takovém případě řízení trpí zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř., přičemž se zřetelem na ustanovení § 211 o.s.ř. platí tento závěr i pro
řízení odvolací.
Je-li účastník zastoupen zástupcem s plnou mocí pro celé řízení, vykonává svá
procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce (§ 28a odst. 1 o.s.ř.). Z
úpravy procesního postavení zástupce účastníka proto vyplývá, že shora uvedený
závěr o podmínkách existence zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jež vycházejí ze situace absentujícího účastníka, je nutné přiměřeně vztáhnout
i na situaci, kdy za týchž podmínek soud projedná věc v nepřítomnosti
účastníkova zástupce. Přípustná modifikace tohoto závěru je dána hranicemi, jež
vyplývají z toho, že ve vzájemném poměru je účastník oproti zástupci nejen
dominantní, ale i nenahraditelný. Důsledky ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř. tedy nenastanou, jestliže účastník navrhne, aby věc byla projednána,
přestože vůči jeho zástupci působí překážky, jež jinak projednání věci v jeho
nepřítomnosti neumožňují, a dále i v případě, že účastník překážku na straně
stávajícího zástupce odstraní tím, že toto zastoupení ukončí, respektive
nahradí zastoupením jiným. Z uvedeného je tudíž zřejmé, že soud odejme
účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.
i tehdy, jestliže bez výslovného návrhu účastníka projedná věc v nepřítomnosti
jeho zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) požádal o
odročení jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27.2.1996 sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
ročník 1998, pod poř. č. 62).
Po účastníku (zástupci), který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze
spravedlivě požadovat, aby nesl ustanovením § 101 odst. 2 větou druhou o.s.ř.
předpokládané následky, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu
zabrání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost musí ale
představovat „důležitý důvod“; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit
jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu
vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů
aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod
považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale
i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené, či jinak zaviněné, jestliže je
lze v dané situaci považovat za důležité (za důvod odůvodňující odročení
jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o
odročení jednání, je tedy třeba ve smyslu ustanovení § 101 odst. 2 věty druhé
o.s.ř. považovat jak takovou okolnost (událost), která účastníku (jeho
zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání
(například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání, či služební cesta),
tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak
zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem
okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) - za důležitou.
Důležitým důvodem proto může být i kolize s jiným úředním jednáním zástupce
účastníka, nelze-li na účastníku spravedlivě požadovat, aby byl zastupován
jinak (srov. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27.2.1996 sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
ročník 1998, pod poř. č. 62).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud nařídil k
projednání odvolání žalovaného jednání nejdříve na den 7.2.2006 ve 14.30 hodin
a předvolání zaslal zástupcům obou účastníků. Protože se k tomuto jednání
dostavil pouze zástupce žalobce a – jak plyne z protokolu o jednání – doručení
předvolání zástupci žalovaného „nebylo vykázáno“, odvolací soud jednání odročil
„na neurčito za účelem opětovného předvolání účastníků“. Další jednání ve věci
odvolací soud nařídil na den 23.5.2006 v 9.00 hodin a opětovně k němu předvolal
pouze zástupce obou účastníků; zástupci žalovaného (obecnému zmocněnci) bylo
předvolání k tomuto jednání doručeno dne 24.4.2006. Písemným podáním ze dne
2.5.2006 (podle podacího razítka doručeným Krajskému soudu v Praze dne
4.5.2006) zástupce žalovaného požádal o odročení jednání nařízeného na den
23.5.2006 v 9.00 hodin s odůvodněním, že „dříve než v této věci – dne 14.2.2006
byl v jiné právní věci – 11 C 78/2003 předvolán k jednání konanému před
Obvodním soudem pro Prahu 4 na den 23.5.2006 v 9.00 hod. jako pověřený
zaměstnanec žalobce“; k žádosti přiložil „jako důkaz“ fotokopii zmiňovaného
předvolání. Odvolací soud na tuto žádost zástupce žalovaného o odročení jednání
ze dne 23.5.2006 žádným způsobem nereagoval. Jak vyplývá z protokolu o jednání
před odvolacím soudem ze dne 23.5.2006, bylo jednání zahájeno v 9.00 hodin a do
protokolu konstatováno, že žalobce (jeho zástupce) ani žalovaný (jeho zástupce)
se k jednání nedostavili (zápis do protokolu u zástupce žalovaného zní „nikdo –
omluven“); poté, co pověřený člen senátu „sdělil obsah odvolání žalovaného na
č.l. 53-54 a č.l. 57“, odvolací soud „po přerušení jednání a poradě senátu“ ve
věci rozhodl napadeným rozsudkem.
Ani obsah spisu ani odůvodnění napadeného rozhodnutí však neskýtají oporu pro
závěr, že podmínky, za kterých mohl odvolací soud jednat v nepřítomnosti
žalovaného (jeho zástupce), byly splněny. Chtěl-li odvolací soud v souladu s
ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. přes omluvu zástupce žalovaného a přes jeho
žádost o odročení jednání ve věci jednat, musel učinit závěr o možnosti jednat
(tudíž o neexistenci „důležitého důvodu“ pro odročení jednání) již na základě
okolností známých mu v okamžiku, kdy rozhodoval o tom, zda jednat bude či
nebude. Údaje, jimiž zástupce žalovaného odůvodnil svou žádost o odročení
jednání (kolize s jiným úředním jednáním) a které - jak vyplývá z protokolu o
jednání ze dne 23.5.2006 - byly odvolacímu soudu v době rozhodování o této
žádosti známy, přitom nepochybně představovaly důležitý důvod, pro který bylo
nutné jednání před odvolacím soudem nařízené na den 23.5.2006 odročit. Protože
žalovaný jako účastník řízení nebyl k jednání odvolacího soudu předvolán a
tohoto se nezúčastnil, nemohl navrhnout, aby věc byla projednána bez
přítomnosti jeho zástupce, ani nemohl překážku na straně stávajícího zástupce
odstranit ukončením zastoupení, resp. nahrazením zástupcem jiným. Jestliže
odvolací soud za těchto okolností věc projednal a rozhodl, odňal svým postupem
žalovanému možnost jednat před soudem a zatížil tak odvolací řízení zmatečností
podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. Skutečnost, že řízení je postiženo touto
vadou současně způsobuje, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé je i důvodné [§ 241a odst. 2 písm. a), § 242 odst. 3
o.s.ř.].
Protože rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku o věci samé
není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst.
2, části věty za středníkem o.s.ř. v tomto rozsahu (a v souvisejících výrocích
o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 10. července 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu