21 Cdo 2659/2023-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská č. 65/29, proti žalované ACTIVE MONEY a. s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií č. 885/11,?IČO 27825612, zastoupené JUDr. Danielem Vidunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého č. 715/15, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem a právem zákazu zcizení a zatížení, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 233/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 31. ledna 2023, č. j. 22 Co 268/2022-203, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Luboše Kuny, advokáta se sídlem v Praze 4, Táborská č. 65/29.
233/2018-171, žalobě zcela vyhověl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. K odvolaní žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 22 Co 268/2022-203, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně (vycházeje i ze závěrů dovolacího soudu, uvedených ve shora citovaném rozsudku), že „…zástavní právo …nemohlo vzniknout…“ (viz bod 29. – 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „… žalovaná… neunesla svoje důkazní břemeno k tomu, že zápůjčka byla společnosti NEWLAKITA s.
r. o. poskytnuta…“ (viz bod 34. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), a dále (k námitce žalované) že „…nebylo možno uplatnit zásadu materiální publicity i z toho důvodu, že nelze na základě toho, že neexistuje pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, hovořit o úplatnosti zástavní smlouvy a již vůbec ne o dobré víře žalované jako zástavního věřitele…“ (viz bod 36. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. V dovolání polemizuje se závěry dovolacího soudu, vyslovenými v rozsudku ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2576/2019 (a v návaznosti na to se závěry odvolacího soudu), vyjádřenými přímo v této věci a navrhla, aby rozsudek krajského soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, protože není přípustné. Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.
8. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Pakliže žalovaná v dovolání pouze polemizuje se závěry, které byly vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2576/2019, vydaném přímo v této věci, může být dovolání přípustné jedině tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že je nezbytné, aby právní závěry presentované v předchozím rozhodnutí byly revidovány, a tedy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Dovolací soud však není přesvědčen, že by mohlo být přistoupeno (s ohledem na argumentaci dovolatelky) k revizi přednesených závěrů.
13. Dovolatelkou použitá argumentace má podklad (resp. dovolatelka z něj doslova vychází) v názoru, který byl dobově (v roce 2020) jako reakce na uvedený rozsudek dovolacího soudu publikován (srov. doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., doc. Filip Melzer, LL.M., Ph.D., K rozhodnutí NS ve věci určení okamžiku, k němuž se posuzuje naplnění předpokladů nabytí zástavního práva k nemovitosti, Bulletin advokacie, č. 7, roč. 2020, str. 73), a nic nového nepřináší.
14. V uvedeném tkví problém dovolání, neboť reflektuje pouze argumentaci v článku uvedenou a nereaguje na argumentaci odvolacího soudu, použitou v jeho rozhodnutí.
15. Dovolatelka naprosto přehlédla, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (taktéž) jednak na závěru, že žalovaná neunesla svoje důkazní břemeno k tomu, že zápůjčka byla společnosti NEWLAKITA s. r. o. poskytnuta, a jednak na závěru o nemožnosti aplikace ustanovení § 984 občanského zákoníku (jehož uplatnění se žalovaná dovolává) z důvodu, že „…nelze na základě toho, že neexistuje pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, hovořit o úplatnosti zástavní smlouvy a již vůbec ne o dobré víře žalované jako zástavního věřitele…“; v tomto případě nejde o pouhé „obiter dictum“ (k výkladu tohoto pojmu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod č. 101/2020 Sb. rozh. obč.), nýbrž o stěžejní závěr, na němž je (také) rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
16. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013, z recentních rozhodnutí potom např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1932/2022).
17. Pakliže ovšem dovolatelka relevantním dovolacím důvodem nezpochybnila závěr odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení § 984 občanského zákoníku z důvodu absence dobré víry zástavní věřitelky v tomto konkrétním případě, je její argumentace nedostatečná a přípustnost dovolání nezakládající.
18. V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 2. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu