21 Cdo 2667/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované
Š., H., P., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 23 C
208/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30.
června 2003, č.j. 10 Co 255/2003-232, takto :
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 29. 6. 1999 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod k
tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobce dopustil závažného porušení
pracovní kázně tím, že se dne 9. 6. 1999 ve 23,40 hodin odmítl na pracovišti v
budově 26 podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 29. 6. 1999, kterou
žalovaná rozvázala pracovní poměr s žalobcem, je neplatná a že pracovní poměr
mezi žalobcem a žalovanou trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že kázeň hrubě
neporušil.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 23. 2. 2000, č.j. 23 C 208/99-86,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 2.687,50 Kč a „státu – Okresnímu soudu Plzeň – město“ na
nákladech státem zálohovaných 850,- Kč; návrh žalobce na vydání předběžného
opatření zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce se dne 9.
6. 1999 okolo 23,40 hod. odmítl na pracovišti podrobit orientační dechové
zkoušce na alkohol, čímž porušil jednu ze základních povinností zaměstnance ve
smyslu ustanovení § 135 odst. 3 písm. f) zák. práce, a že „v případě
prokázaného porušení základní povinnosti zaměstnance stanovené zákonem lze u
zaměstnance hovořit o závažném porušení pracovní kázně“. Odmítl obranu žalobce,
že s ohledem na probíhající tavbu a pracovní zatížení nebylo možno přímo na
pracovišti zkoušku podstoupit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 6. 2000, č.j. 10
Co 570/2000-105, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba na
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítnuta, zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Připomněl soudu prvního stupně, že zákoník práce pojem
„závažné porušení pracovní kázně“ a „méně závažné porušení pracovní kázně“
nedefinuje a že je tedy třeba vycházet z konkrétní situace, osoby zaměstnance,
funkce, kterou v době porušení pracovní kázně vykonával, z jeho dosavadního
postoje k plnění pracovních úkolů, z míry jeho zavinění, z důsledků porušení
pracovní kázně pro zaměstnavatele, z toho, jakou způsobil svým jednáním škodu
atd. Uvedl, že soud prvního stupně nevzal v úvahu ani to, že výpověď z
pracovního poměru byla udělena proto, že se žalobce odmítl podrobit na
pracovišti dechové zkoušce na alkohol, a nikoliv pro požití alkoholu, opilost
či podobný důvod. Dosavadní úvahy soudu prvního stupně neumožnily odvolacímu
soudu přezkoumat správnost jeho rozhodnutí, když přes řadu provedených důkazů
se hodnocení těchto důkazů nepromítlo do jeho rozhodnutí právě s ohledem na
posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 12. 9. 2001, č.j. 23 C 208/99-125,
žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 7.525,- Kč a „Českému státu – Okresnímu soudu Plzeň-
město“ na nákladech zálohovaných státem 850,- Kč. Po doplnění dokazování znovu
dospěl k závěru, že žalobce se dne 9. 6. 1999 okolo 23,40 hod odmítl podrobit
dechové zkoušce na alkohol, čímž porušil jednu ze základních povinností
zaměstnance ve smyslu ustanovení § 135 odst. 3 písm. f) zák. práce, při
kterémžto porušení lze u zaměstnance hovořit o závažném porušení pracovní
kázně. Vycházeje dále z toho, že žalobce byl řádně proškolen a byl si vědom
svých povinností a následně i možných postihů při jejich porušení, a z toho, že
jako vedoucí směny měl být všem ostatním příkladem, dovodil, že ve výpovědi
označené jednání žalobce lze charakterizovat jako závažné porušení pracovní
kázně zakládající výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 1. 2002, č.j. 10
Co 945/2001-145, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď
ze dne 29. 6. 1999, kterou žalovaná rozvázala pracovní poměr s žalobcem, je
neplatná a že pracovní poměr mezi žalovanou a žalobcem trvá; zároveň rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního
stupně 11.675,- Kč a před soudem druhého stupně 3.150,- Kč, v obou případech k
rukám zástupce žalobce JUDr. Ing. V. L. a že žalovaná je povinna zaplatit
Českému státu – Okresnímu soudu Plzeň – město náklady řízení placené státem ve
výši 850,- Kč. Vytknul soudu prvního stupně, že se nad rámec potřebného
dokazování soustředil zejména na okolnosti, za kterých byla kontrola pracovníky
bezpečnostní služby prováděna, a na druhé straně nevzal dostatečným způsobem v
úvahu osobnost žalobce a jeho dosavadní pracovní výsledky, důsledky porušení
pracovní kázně pro zaměstnavatele i samotný obsah rozhodnutí generálního
ředitele č. 20/1995 o postihu při porušení pracovní kázně. Z textu naposled
uvedeného rozhodnutí generálního ředitele lze podle odvolacího soudu dovodit,
že i samotný zaměstnavatel měl možnost hodnotit intenzitu porušení pracovní
kázně a osobu pracovníka a z toho vyvodit jeho postih. Vycházeje dále z toho,
že žalobce jako tavič pracoval v prostředí, kde bylo běžným nápojem při práci
osmistupňové pivo, že žalobce nejevil žádné známky opilosti, a proto nebylo
přistoupeno k žádným dalším opatřením, z toho, že žalobce byl od svého nástupu
u žalované hodnocen jako nadprůměrně dobrý pracovník s další perspektivou, že
byl zařazen do bakalářského studia na VŠTS v P., a z toho, že svým porušením
pracovní kázně nezpůsobil žalované žádnou újmu, dospěl k závěru, že intenzita
žalobcova porušení pracovní kázně nesplňuje předpoklady pro postup podle § 46
odst. 1 písm. f) věta první zák. práce, tedy, že porušení pracovní kázně
žalobcem nelze posuzovat jako závažné porušení pracovní kázně.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. ledna 2003,
č.j. 21 Cdo 1252/2002-174, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že při zkoumání, zda žalobce
jednáním, jež bylo uvedeno v dopise ze dne 29. 6. 1999, závažně porušil
pracovní kázeň, náležitě nepřihlédl k okolnostem významným pro posouzení
intenzity porušení pracovní kázně. Kromě hledisek, k nimž odvolací soud
přihlédl, měl podle dovolacího soudu přihlédnout také k tomu, jaké bylo
postavení žalobce na pracovišti („měl být pro ostatní zaměstnance kladným
vzorem a nikoliv negativním příkladem“), a k tomu, za jakých okolností žalobce
dechovou zkoušku na alkohol odmítl, neboť je podstatný rozdíl, odmítl-li
žalobce zkoušku výlučně z důvodů ohrožení plynulosti a bezpečnosti provozu nebo
pro jiné, tento původ nemající, důvody (toto hledisko považoval za jedno z
nejvýznamnějších pro posouzení míry porušení pracovní kázně žalobcem právě s
ohledem na situaci v projednávané věci). Za nesprávný považoval postup
odvolacího soudu, který, vycházeje z toho, že okolnosti odmítnutí dechové
zkoušky nejsou pro posouzení věci natolik významné, neučinil o těchto
okolnostech potřebný skutkový závěr.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2003, č.j. 10 Co
255/2003-232, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď ze
dne 29. 6. 1999, kterou žalovaná „udělila“ žalobci, je neplatná a že pracovní
poměr mezi žalovanou a žalobcem trvá; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 11.675,- Kč, na
nákladech řízení „před soudem druhého stupně“ 8.450,- Kč a na nákladech
dovolacího řízení 2.575,- Kč k rukám zástupce JUDr. Ing. V. L., advokáta, a na
nákladech řízení placených státem „ČR – Okresnímu soudu Plzeň-město“ 850,- Kč a
„ČR – Krajskému soudu v Plzni 1.251,- Kč hrubého, tj. 1.063,- Kč čistého“. Po
doplnění dokazování opětovným výslechem žalobce a svědků Z. P., P. D., P. F. a
K. N., hlášením o přestupku ze dne 9. 6. 1999 a knihou zápisů ochranné služby,
dospěl k závěru, že žalobce se nedopustil závažného porušení pracovní kázně,
tak jak vyplývá z ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Vycházel přitom
z toho, že žalobce byl od svého nástupu u žalované hodnocen jako nadprůměrně
dobrý pracovník s další perspektivou, že byl zařazen do bakalářského studia na
VŠTS v P., že nevznikla žádná škoda, že všichni postižení pracovníci byli
ponecháni na pracovišti s tím, že u nich nebyla zjištěna podnapilost, a z toho,
že „ani žalobcovo postavení taviče předáka neznamená, že by se posouzení
problematiky odvíjelo jinak, než že se závažného porušení pracovní kázně
nedopustil“. Odmítnutí provádění dalších důkazů k situaci, za které měla být
provedena dechová zkouška, tedy k okamžiku tavícího procesu (jak se žalovaná
domáhala), odůvodnil tím, že z dosud provedeného důkazního řízení vyplynulo, že
se žalobce sice dopustil porušení pracovní kázně, dechové zkoušce se však
odmítl podrobit za situace, kdy k ní byl vyzván na základě anonymního udání,
tedy bez „sledování strategického cíle udržování pracovní kázně“, a kdy ani
pracovníci ostrahy nebyli připraveni provést dechovou zkoušku bez toho, že by
eventuálně mohli narušit pracovní proces, neboť se dostavili ve zcela náhodnou
dobu, bez znalosti pracovního režimu. Podle odvolacího soudu „nelze
abstrahovat“ ani úpravu provedenou v ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce, podle
kterého nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních
vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Tato úvaha
„souvisí s postupem žalované, která svými pracovníky v ostraze jednala pouze na
základě anonymu, a to s cílem snížit stav pracovníků bez poskytnutí odstupného,
bez zjevného a prokázaného sledování strategického cíle dodržování pracovní
kázně“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že
žalobcovy důvody, pro něž se odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol, byly
jednoznačně nepravdivé a účelové; navíc v té době byla pec z důvodu poruchy
odstavena a žalobce tak mohl zcela bez jakéhokoliv rizika dechovou zkoušku
vykonat. Mimo to ani při plném nasazení v nejdůležitější části tavícího procesu
nevznikne nikdy situace, kdy by byli najednou plně vytíženi všichni zaměstnanci
přítomní na směně. Tyto skutečnosti mohly být objasněny výslechem svědků, který
žalovaná navrhovala a který byl odvolacím soudem odmítnut. Je přesvědčena, že
přistoupila k adekvátnímu a spravedlivému postihu žalobce, a to zcela v souladu
se zákoníkem práce i platným pracovním řádem. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť s ohledem na
povolenou konzumaci osmistupňového piva v neomezeném množství na „předmětném“
pracovišti neměl žádný důvod se dechové zkoušky obávat; proto jediným důvodem
jejího odmítnutí byl jím uvedený důvod technologický.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení),
a po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) k závěru, že dovolání
je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala
žalobci výpověď z pracovního poměru v červnu 1999 - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999, tedy přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o
zaměstnanosti a působnosti orgánu České republiky na úseku zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“.
Jak správně uvedl odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 23. 6. 2000,
č.j. 10 Co 570/2000-105, povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním
povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1
písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny
právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75, ale i § 135 zák.
práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího
zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k
rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení
pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně
závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Závažné porušení pracovní
kázně je důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§ 46 odst. 1 písm. f) část
věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří - jak rovněž správně uvedl
odvolací soud - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“
a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity
porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Již ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2003, č.j. 21 Cdo 1252/2002-174,
dovolací soud odvolacímu soudu vytknul, že při hodnocení stupně intenzity
porušení pracovní kázně měl přihlédnout také k tomu, jaké bylo postavení
žalobce na pracovišti, a k tomu, za jakých okolností žalobce dechovou zkoušku
na alkohol odmítl, neboť toto hledisko je s ohledem na situaci v projednávané
věci jedním z nejdůležitějších. Odvolací soud se však – v rozporu s ustanovením
§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 věty první za středníkem o.s.ř. –tímto závazným
právním názorem dovolacího soudu neřídil. V rozporu s názorem dovolacího soudu
se nezabýval okolnostmi, za nichž žalobce odmítl provedení dechové zkoušky na
alkohol, zejména, zda žalobce tuto zkoušku skutečně odmítl z důvodu ohrožení
plynulosti a bezpečnosti provozu nebo pro jiné, tento úvod nemající, důvody.
Vyšel ze závěru, že objasňování těchto okolností není pro věc důležité s
ohledem na to, že k této zkoušce došlo na základě anonymního udání, bez
„sledování strategického cíle udržování pracovní kázně“, a kdy ani pracovníci
ostrahy nebyli připraveni provést dechovou zkoušku bez toho, že by eventuálně
mohli narušit pracovní proces, neboť se dostavili ve zcela náhodnou dobu bez
znalostí pracovního režimu. Ani tato argumentace odvolacího soudu (přes její
bezvýznamnost z hlediska vázanosti právním názorem dovolacího soudu) však není
správná. Povinnost podrobit se dechové zkoušce vyplývá, jak dovodil sám
odvolací soud i soud prvního stupně, z ustanovení § 135 odst. 3 písm. f) zák.
práce. Zaměstnanci nepřísluší hodnotit, zda zaměstnavatel při provádění
orientační dechové zkoušky na alkohol „sleduje strategický cíl udržování
pracovní kázně“, a pro věc není podstatné ani to, zda pracovníci ostrahy byli
nebo nebyli připraveni dechovou zkoušku provést, neboť povinnost podrobit se
dechové zkoušce na alkohol podle zákoníku práce je, za podmínek tam uvedených,
bezvýhradná a kategorická. Jestliže odvolací soud navíc neprovedl dokazování v
tom směru, zda z důvodu ohrožení plynulosti a bezpečnosti provozu bylo či
nebylo možné, aby se žalobce orientační dechové zkoušce na alkohol podrobil, je
neopodstatněný jeho odkaz na to, že se pracovníci ostrahy k provedení dechové
zkoušky na alkohol dostavili „ve zcela náhodnou dobu bez znalostí pracovního
režimu“.
Správná není ani úvaha odvolacího soudu o tom, že žalovaná zneužila na
újmu žalobce svých práv (§ 7 odst. 2 zák. práce), když svými pracovníky v
ostraze jednala „pouze na základě anonymu v 18.30 hod., a to s cílem snížit
stav pracovníků, a to bez poskytnutí odstupného“, neboť se snažila zjistit
porušení pracovní kázně bez zjevného a prokázaného „sledování strategického
cíle dodržování pracovní kázně“.
Výkon práva postrádá protiprávnosti, děje-li se v souladu s právem. Objektivní
právo předpokládá, že výkon práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní
normou. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale
prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození
druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon
práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem,
který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem
dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana,
nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za
nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se
zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým;
účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s
ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu,
zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro
něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Toto zneužití výkonu
subjektivního práva (označované rovněž jako šikana), kdy je výkon práva ve
skutečnosti toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka
pracovněprávních vztahů, ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce nepřipouští (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem
126).
V posuzované věci dovozuje odvolací soud „šikanózní“ výkon práva žalovanou jen
z toho, že k provedení orientační dechové zkoušky na alkohol přistoupila na
základě anonymního oznámení, bez zjevného a prokázaného „sledování
strategického cíle dodržování pracovní kázně“. Tato úvaha však nevede k závěru
o tom, že by žalovaná prováděla dechovou zkoušku na alkohol a později dala
výpověď z pracovního poměru žalobci z důvodů jiných, než zákonem
předpokládaných.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta prvá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr.
Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu