21 Cdo 2697/2016-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy právní věci
žalobce Společenství vlastníků jednotek, ulice B. Němcové, Litvínov, se sídlem
v Litvínově, B. Němcové č. 804, IČO 27348300, zastoupeného Mgr. Věrou Valnou,
advokátkou se sídlem v Mostě, Čsl. armády č. 1766/84, proti žalované M. J.,
zastoupené JUDr. MUDr. Josefem Rauchem, advokátem se sídlem v Meziboří, Okružní
č. 147, o 5.963,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané
žalovanou proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18. ledna 2012, č. j.
22 C 739/2009-42, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března
2012, č. j. 9 Co 205/2012-49, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.
zn. 20 Cm 156/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. října 2015, č. j. 4 Co 149/2015-136, takto:
Usnesení vrchního soudu a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.
prosince 2014, č. j. 20 Cm 156/2013-102, se zrušují a věc se vrací Krajskému
soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 1 2012, č. j. 22 C 739/2009-42,
byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 5.693,- Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení. Odvolání podané žalovanou proti tomuto
rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 3. 2012, č. j. 9 Co
205/2012-49, podle ustanovení § 218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl s
odůvodněním, že není podle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu
přípustné.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu a proti usnesení krajského soudu podala
žalovaná dne 30. 4. 2012 u Okresního soudu v Mostě žalobu pro zmatečnost podle
ustanovení § 229 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu. Žalobu odůvodnila tak,
že postupem obou soudů jí byla odňata možnost jednat před soudem; tím, že
okresní soud bez jednání vydal rozsudek, aniž by bylo ve věci jakkoli jednáno,
a tím, že její odvolání bylo krajským soudem odmítnuto rovněž bez projednání,
žalovaná nemohla „jednat ve věci a vyjádřit před soudem svůj názor“. To vše za
situace, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem již jednou svým usnesením ze dne 1.
2. 2011, č. j. 9 Co 590/2010-27, zrušil rozsudek pro uznání vydaný Okresním
soudem v Mostě dne 14. 6. 2010, č. j. 22 C 739/2009-18, s odůvodněním, že
nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Žalovaná
dovozuje, že postupem soudů byla zásadním způsobem porušena její zákonná práva
jednat před soudem osobně a vyslovit při jednání svůj názor na projednávanou
věc.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2013, č. j. Ncp165/2013-67, rozhodl,
že k projednání a rozhodnutí věci (žaloby pro zmatečnost) jsou v prvním stupni
příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena
k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 12. 2014, č. j. 20 Cm
156/2013-102, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 5.499,45 Kč k rukám „právní zástupkyně žalobce“.
Dovodil, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas. Žalobu pro zmatečnost z
důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu však
nepovažoval za opodstatněnou, neboť usnesení krajského soudu o odmítnutí
odvolání není rozhodnutím ve věci samé a u rozsudku okresního soudu nejde o
rozhodnutí odvolacího soudu. Podle soudu prvního stupně není dán ani důvod
žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu,
neboť v případě rozsudku okresního soudu nejde o usnesení odvolacího soudu, ale
o rozsudek soudu prvního stupně, a v případě usnesení krajského soudu o
odmítnutí odvolání pro nepřípustnost postupoval krajský soud v souladu s
ustanovením § 202 odst. 2 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 4
Co 149/2015-136, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.163,- Kč k
rukám advokátky Mgr. Věry Valné. Námitku žalované týkající se nedostatku věcné
příslušnosti krajského soudu odmítl s odůvodněním, že tato příslušnost byla
vyřešena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. Ncp
165/2013-67, které nabylo právní moci dne 22. 4. 2013; v souladu s ustanovením
§ 104a odst. 7 občanského soudního řádu jsou účastníci řízení tímto usnesením
vázáni. Zdůraznil, že s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým byl s účinností od 1. 1. 2013 novelizován občanský soudní řád (článek
II., bod 6.), je třeba žalobu pro zmatečnost posuzovat podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012; proto ustanovení § 229 odst. 3
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 na danou věc použít
nelze. Žaloba pro zmatečnost z důvodu podle ustanovení § 229 odst. 3 občanského
soudního řádu není opodstatněná proto, že rozsudek Okresního soudu v Mostě není
rozhodnutím odvolacího soudu a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem o
odmítnutí odvolání není rozhodnutím ve věci samé. Za opodstatněný nepovažoval
ani zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu
(v případě rozsudku Okresního soudu v Mostě se nejedná o rozhodnutí odvolacího
soudu a krajský soud odvolání žalované jako nepřípustné odmítl v souladu se
zákonem). Námitku žalované, že žalobce nebyl v řízení před soudem prvního
stupně řádně zastoupen, nepovažoval za důvodnou, neboť zástupkyně žalobce
převzala plnou moc k zastupování dne 27. 6. 2012 a tedy případný nedostatek
plné moci pro zmatečnostní řízení byl konvalidován.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení právních
otázek procesního práva, a to zda „a) je přípustné a uznatelné jednat a
zastupovat před soudem nepřítomného účastníka řízení, aniž by jeho právní
zástupce před jednáním nebo během jednání doložil soudu platnou a účinnou plnou
moc k zastupování účastníka řízení ve věci, a zda soud za tohoto stavu může v
dané věci jednat“ (tak, jak se stalo v řízení o žalobě pro zmatečnost u jednání
Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 15. 12. 2014), zda „b) je přípustné a
možné dokládat soudu až po skončení jednání plnou moc, která by zpětně
opravňovala k zastupování už ve skončeném jednání, tak, jak se stalo 15. 12.
2014“ (kdy zástupce účastníka řízení Mgr. Věra Kadlecová – Valná doložila plnou
moc Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím datové schránky
prokazatelně až po skončení jednání), zda „c) je právně uznatelné a přípustné
doložením plné moci po skončení jednání dodatečně se zpětnou účinností zhojit
základní nedostatek podmínek řízení tak, jak se stalo v řízení sp. zn. 20 Cm
156/2013 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, jehož pravomocné rozhodnutí, ve
spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, je napadeno tímto dovoláním“, a zda
„d) se vztahují ustanovení procesního práva – přechodná ustanovení – článek II
z. č. 404/2012 Sb. o. s. ř., přechodná ustanovení bod 6, i na řízení, která
byla zahájena ve věci žaloby pro zmatečnost u soudu, do jehož pravomoci
náležejí, tedy u věcně a funkčně pravomocného, v tomto případě Krajského soudu
v Ústí nad Labem, na řízení zahájené v předmětné věci u Krajského soudu v Ústí
nad Labem až v průběhu roku 2013“ (řízení o žalobě pro zmatečnost bylo podle
názoru dovolatelky zahájeno až doručením předmětné žaloby věcně a funkčně
příslušnému Krajskému soudu v Ústí nad Labem, tedy v roce 2013). Žalovaná
navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního
stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť otázka
dodatečného doložení plné moci byla Nejvyšším soudem řešena a vyřešena v
rozhodnutí, sp. zn. 23 Cdo 3294/2009, případně, pokud dovolací soud dospěje k
uzávěru, že dovolání je přípustné, aby bylo zamítnuto. Názor žalované, že soudy
neměly aplikovat přechodná ustanovení v čl. II zákona č. 404/2012 Sb.,
nepovažuje za správný; soudy postupovaly správně, jestliže přechodná ustanovení
aplikovaly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního
práva, zda, popřípadě za jakých podmínek může účastník napadnout žalobou pro
zmatečnost pravomocný rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v § 229
odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání žalované je opodstatněné.
Otázku, zda na základě plné moci ze dne 27. 6. 2012, udělené žalobcem advokátce
„Mgr. Věře Kadlecové Valné“, která byla předložena Krajskému soudu v Ústí nad
Labem dne 15. 12. 2014, byl žalobce v řízení o zmatečností žalobě před soudem
prvního stupně řádně zastoupen, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou
judikaturou [k otázce doložení plné moci jako listiny osvědčující uzavření
dohody o plné moci (tzv. průkaz plné moci) srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 28. 12. 1983, sp. zn. 3 Cz 88/83, uveřejněný pod číslem
12/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm přijatý právní názor,
podle kterého, jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako
zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě
určené soudem plnou moc, je tím uvedený nedostatek zhojen a byly tak schváleny
i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem
plné moci, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon
1007/96, uveřejněné pod číslem 36/1997 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006, anebo
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo
3294/2009). V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že nedostatek plné moci
je nedostatkem podmínky řízení, který lze – a to v souladu s ustanovením § 104
odst. 2 o. s. ř. – odstranit, přičemž dodatečné doložení oprávnění jednat za
účastníka řízení činí zhojenými i ty úkony, k nimž došlo předtím.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k
tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými
vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před
soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí
předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve
veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na
to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Žaloba pro zmatečnost nespočívá na zásadě univerzality, která by umožňovala, že
by ji bylo možné podat proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí soudu a z
jakéhokoliv důvodu. Z ustanovení § 229 odst. 1 až 4 o. s. ř. bez pochybností
vyplývá, že žaloba pro zmatečnost je přípustná jen proti rozhodnutím v něm
vyjmenovaným a že ji lze podat jen z důvodů v tomto ustanovení obsažených
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4119/2011,
uveřejněné pod č. 52/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci žalovaná napadla žalobou pro zmatečnost rozsudek Okresního
soudu v Mostě ze dne 18. 1 2012, č. j. 22 C 739/2009-42, jímž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci 5.693,- Kč s tam specifikovaným úrokem z
prodlení, z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního
řádu, neboť má za to, že jí byla postupem okresního soudu odňata možnost jednat
před soudem.
Podle ustanovení § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „OSŘ“), podle něhož
je třeba žalobu pro zmatečnost projednat a rozhodnout (srov. ustanovení čl. II
bodu 6 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), žalobou pro
zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu
nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu
byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem.
Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ
jsou pravomocné rozsudky odvolacího soudu nebo jeho pravomocná usnesení,
kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, a jejím důvodem je skutečnost, že
účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu
ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ se podle ustálené judikatury rozumí takový postup
soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu
zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat
důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. např. usnesení býv.
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno
pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č.
1/1997 v časopise Soudní judikatura). O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229
odst. 3 OSŘ jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z
hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými
právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a
nikoli při vlastním rozhodování soudu. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný
i v tom, že není rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před
soudem v odvolacím řízení, nebo v řízení před soudem prvního stupně; uvedená
zmatečnost je dána i tehdy, jestliže odvolací soud pochybení soudu prvního
stupně, které ji zakládá, přehlédl a - ač tak mohl učinit - nevyvodil z něj
důsledky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2
Cdon 1635/97, uveřejněné pod č. 16/1998 v časopise Soudní judikatura).
Zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ ovšem není dána, jestliže možnost
učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního
stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení (srov. též právní názor uvedený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, které bylo
uveřejněno pod č. 123/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 32 Cdo 56/99, uveřejněném pod č.
53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předpokladem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ je, aby
účastník v původním řízení vyčerpal řádný opravný prostředek, kterým je
odvolání. Po účastníku řízení, který má za to, že mu byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, je
totiž na místě požadovat, aby se bránil především prostřednictvím odvolání a
aby k žalobě pro zmatečnost přistoupil jen tehdy, jestliže odvolací soud
nezjednal nápravu nebo jestliže k odnětí možnosti jednat před soudem došlo až v
odvolacím řízení. Tento požadavek se však nemůže uplatnit, nemůže-li účastník
rozhodnutí soudu prvního stupně napadnout odvoláním, protože to ve smyslu
ustanovení § 201 OSŘ vylučuje zákon [nejde-li o případ, kdy odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně není přípustné proto, že se účastník práva na
odvolání vzdal (§ 207 odst. 1 OSŘ), nebo proto, že své předchozí odvolání vzal
zpět (§ 207 odst. 2 OSŘ)]. V takovém případě může být prostředkem obrany
účastníka proti nesprávnému postupu, kterým mu byla odňata možnost jednat před
soudem, jen žaloba pro zmatečnost.
Procesní otázka, zda, popřípadě za jakých podmínek může účastník napadnout
žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek soudu prvního stupně z důvodu
uvedeného v § 229 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2012, byla již v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. V usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4088/2015, byl přijat právní názor,
podle kterého žalobou pro zmatečnost z důvodu, že účastníku byla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 229 odst.
3 OSŘ), může účastník napadnout též pravomocný rozsudek soudu prvního stupně
nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže
proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně není přípustné odvolání (s
výjimkou případu, kdy odvolání není přípustné proto, že se účastník práva na
odvolání vzdal, nebo proto, že své předchozí odvolání vzal zpět). Na uvedeném
závěru dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Závěr odvolacího soudu, že žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Okresního soudu
v Mostě ze dne 18. 1 2012, č. j. 22 C 739/2009-42, podaná žalovanou z důvodu
uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění do 31.
12. 2012, není opodstatněná, neboť rozsudek Okresního soudu v Mostě není
rozhodnutím odvolacího soudu a ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 na danou věc použít nelze, tedy není
správný.
Aniž by bylo zapotřebí zabývat se dalšími námitkami žalované, je z výše
uvedeného nepochybné, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v
Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu