21 Cdo 2738/2017-416
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem
v Kaplici, Dlouhá č. 154, proti žalovanému SLR – CZECHIA s. r. o. se sídlem v
Bujanově, Zdíky č. 34, IČO 48201243, zastoupenému JUDr. Stanislavem Mikyškou,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, tř. 28. října č. 1295/19, o 120 589
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C
115/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. října 2016 č. j. 19 Co 1786/2016-380, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části směřující
proti výrokům o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit
soudní poplatek se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českém
Krumlově ze dne 13. července 2016 č. j. 9 C 115/2014-324 se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 120 589 Kč se zákonným úrokem z
prodlení od 12. 6. 2013 do zaplacení. Žalobu (podanou u Okresního soudu v
Českém Krumlově dne 8. 4. 2014) odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy
ze dne 15. 9. 2010 pracoval u žalovaného jako „vedoucí provozu“ ve sjednaném
místě výkonu práce Zdíky až do 31. 7. 2012, kdy pracovní poměr účastníků
skončil na základě dohody ze dne 27. 7. 2012. Přímým nadřízeným žalobce byl
jednatel společnosti H. N. Jedná se o konfliktního člověka, který nedokáže
jednat s lidmi, jeho jednání je často přezíravé, hrubé, mnohdy až vulgární. Na
pracovních poradách, které byly neúměrně dlouhé, často používal (ve vztahu k
žalobci i ostatním zaměstnancům) křik, sprostá slova a vulgární urážky, velmi
často vyhrožoval okamžitým zrušením pracovního poměru, což u zaměstnance H. dne
11. 3. 2011 vyvolalo stresový šok. Žalobce tato jednání (vzhledem k tomu, že H.
N. neumí česky) na poradách překládal ostatním zaměstnancům. Na žalobce byla
postupně přenášena činnost zaměstnanců, kteří s ohledem na chování H. N. z
firmy odcházeli. Psychická zátěž žalobce se proto postupně zvyšovala, žalobce
začal mít problémy se spánkem, v rodinném životě a přestal mít zájem o své
dosavadní záliby. Žalobce se proto s žádostí o řešení této situace obrátil na
druhého jednatele společnosti, s nímž o záležitosti jednal. Další pracovní den
však absolvoval „pohovor“ s H. N. v délce 4 hodin, při kterém mu bylo vyčteno,
že usiluje o jeho místo, a naznačeno, že jeho řešení situace s druhým
jednatelem pro něj bude mít osobní následky. V důsledku tohoto „pohovoru“ se
žalobce psychicky zhroutil a nastoupil pracovní neschopnost od 8. 2. 2012 do
31. 10. 2012. U žalobce byla diagnostikována porucha přizpůsobení F 43.2 (vážná
duševní porucha vzniklá působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých
psychologických činitelů a tísnivých situací). Lékařským posudkem bylo bodové
ohodnocení bolestného stanoveno ve výši 1 000 bodů. Vzhledem k uvedenému
žalobce uplatnil na bolestném 120 000 Kč a náhradě nákladů na lékařský posudek
589 Kč.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 3. 8. 2015 č. j. 9 C
115/2014-231 řízení co do částky 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve
výši 7,05 % ročně od 12. 6. 2013 do zaplacení zastavil a žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci 60 589 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05
% ročně od 12. 6. 2013 do zaplacení; žalovaný byl současně zavázán k náhradě
nákladů řízení žalobci a státu a k zaplacení soudního poplatku. Soud prvního
stupně (poté, co na základě zpětvzetí žaloby se souhlasem žalovaného řízení
částečně zastavil) dospěl k závěru, že žalobce v důsledku negativního chování
H. N. utrpěl pracovní úraz spočívající v náhlém poškození duševního zdraví
(lékaři u žalobce diagnostikovali poruchu přizpůsobení F43.2 pod obrazem
úzkostně depresivního syndromu). Žalobci proto byla přiznána náhrada za bolest
(podle bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem 500 body) ve výši 60
000 Kč a náhrada nákladů na lékařský posudek ve výši 589 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10.
12. 2015 č. j. 19 Co 2220/2015-267 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
částečném zastavení řízení potvrdil a ve výrocích o věci samé, nákladech řízení
a soudním poplatku jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu z provedeného dokazování dostatečně
nevyplývá, co bylo krátkodobým, náhlým a násilným zevním vlivem, který byl
příčinou poruchy přizpůsobení F43.2 pod obrazem úzkostně depresivního syndromu,
a to i vzhledem ke skutkovému závěru soudu prvního stupně o tom, že psychická
zátěž žalobce se postupně zvyšovala, žalobce začal mít problémy se spánkem a v
rodinném životě a přestal mít zájem o své dřívější záliby.
Okresní soud v Českém Krumlově nato rozsudkem ze dne 13. 7. 2016 č. j. 9 C
115/2014-324 žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 60 589 Kč se zákonným
úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 18. 6. 2013 do zaplacení a rozhodl,
že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci k rukám jeho
zástupce 112 108,25 Kč a státu 18 037,80 Kč. Soud prvního stupně po provedeném
dokazování učinil skutková zjištění zcela odpovídající skutkovým tvrzením
žalobce. Skutkový stav podřadil pod ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce a
na jeho základě dospěl k závěru, že k poškození psychického zdraví žalobce
(porucha přizpůsobení F43.2 pod obrazem úzkostně depresivního syndromu – vážná
duševní porucha vzniklá působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých
psychologických činitelů a tísnivých situací) došlo v příčinné souvislosti s
„negativním chováním H. N.“ (k poškození zdraví nedošlo náhle, ale „dlouhodobým
negativním působením, popsaným ve skutkových zjištěních soudu, které již
žalobce nebyl dále schopen vydržet“). Žalobci proto byla opětovně přiznána
náhrada za bolest (podle bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem 500
body) ve výši 60 000 Kč a náhrada nákladů na lékařský posudek ve výši 589 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20.
10. 2016 č. j. 19 Co 1786/2016-380 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci k rukám
jeho zástupce 77 841 Kč a státu 21 881,30 Kč, a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Českém Krumlově soudní poplatek 3
030 Kč a žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení 9
946,20 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Ztotožnil se s jeho závěrem o tom, že v posuzovaném případě nepřipadá v úvahu
odškodnění pracovního úrazu, neboť k poškození zdraví žalobce nedošlo
krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Žalobce byl stresu
vystaven dlouhodobě a spouštěcím mechanismem bylo trvalé napětí, jemuž byl
žalobce vystaven vlivem dlouhodobého negativního působení jednatele žalovaného
H. N. (nadřízeného žalobce), jehož jednání bylo často arogantní, přezíravé,
hrubé až vulgární (používal křik, sprostá slova a vulgární urážky). Odvolací
soud proto dospěl – ve shodě se soudem prvního stupně – k závěru, že nárok
žalobce na odškodnění újmy vyplývá z ustanovení § 265 zákoníku práce, neboť k
poškození zdraví žalobce (poruše přizpůsobení F43.2 pod obrazem úzkostně
depresivního syndromu) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním došlo v příčinné souvislosti s úmyslným jednáním proti dobrým mravům, jehož
se H. N. dopustil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující proti
všem jeho výrokům. Namítá, že odvolací soud při aplikaci ustanovení § 265
zákoníku práce nesprávně právně posoudil otázku porušení právních povinností,
resp. úmyslného jednání proti dobrým mravům bývalým jednatelem žalovaného H. N. a otázku příčinné souvislosti mezi tímto porušením (jednáním proti dobrým
mravům) a vznikem škody, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21
Cdo 4394/2014). Připustil, že žalobci vznikla škoda na zdraví, nesouhlasí však
s tím, že se tak stalo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním. K poškození zdraví žalobce mohlo dojít v důsledku jiných skutečností,
např. nepříznivé rodinné situace žalobce, neboť zde nelze pominout „významnou
časovou disproporci“ mezi vznikem dočasné pracovní neschopnosti žalobce a
uplatněním nároku na náhradu škody. Jednatel H. N. žádnou povinnost, jak má na
mysli ustanovení § 265 zákoníku práce, neporušil, vytýkal-li žalobci řadu věcí,
např. potvrzení záznamu o pracovním úrazu jednoho ze zaměstnanců žalovaného,
protože výtky a upozornění ze strany zaměstnavatele jsou jednáním, které právo
připouští (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2263/11). Dovolatel
připustil, že někteří svědci (H., M., Š., N., Ch., M., K. a D.) označili H. N. za člověka, který se choval způsobem, jak je popisováno v žalobě, ovšem pokud
vytýkal chyby nebo nedostatky v práci. Na druhé straně jiní svědci (D., Š., J.,
Š., G., G., Ž. a B.) uvedli, že jednání H. N. bylo odpovídající reakcí na
vytýkaná pochybení, odpovídalo jeho pozici krizového manažera snažícího se
zachránit firmu ve značných ekonomických potížích, jeho věku a určitému
zdravotnímu hendikepu (nedoslýchavost). V takovém případě nebylo na místě
hodnotit (bez dalšího) jednání H. N. jako úmyslné jednání proti dobrým mravům;
žalobce sám jednání H. N. takto nikdy neoznačil a neoznačil v tomto směru ani
žádné důkazy. Přezkum jednání H. N. z hlediska jeho souladu s dobrými mravy
vůbec nebyl proveden; podle Ústavního soudu dojde k porušení práva na
spravedlivý proces, není-li námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy
dostatečně vypořádána v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování
účastníků sporu (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2700/15). Dovolatel
proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že ke škodě žalobce došlo v
příčinné souvislosti s úmyslným jednáním proti dobrým mravům, jehož se H. N. dopustil. Bylo na žalobci, aby – s ohledem na uvedený rozpor ve výpovědích dvou
skupin svědků o jednání H. N. – nabídl důkaz, který by zpochybňoval výpovědi
svědků vypovídajících ve prospěch dovolatele. Pokud tak žalobce neučinil a
odvolací soud přesto dospěl k závěru, že „provedeným dokazováním bylo zjištěno,
že H. N.
se jako jednatel žalovaného a přímý nadřízený žalobce choval v rozporu
s dobrými mravy“, a na tomto základě žalobě vyhověl, postupoval v rozporu s
ustanovením § 213 občanského soudního řádu a současně porušil zásadu zákazu
vydávání překvapivých rozhodnutí; úmyslem ve smyslu ustanovení § 265 odst. 1
zákoníku práce se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval vůbec. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „změnil a žalobu
žalobce v plném rozsahu zamítl“, nebo aby uvedené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích
o náhradě nákladů řízení (měnícím výroku o nákladech řízení před soudem prvního
stupně a výroku o nákladech odvolacího řízení) a ve výroku o povinnosti
žalovaného zaplatit soudní poplatek. Dovolání proti výroku o povinnosti
zaplatit soudní poplatek není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., neboť soudní poplatek, jehož zaplacení bylo žalovanému uloženo,
nepřevyšuje 50 000 Kč. V části směřující proti výrokům o nákladech řízení
dovolání postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání,
tj. právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí;
nedostatek dovolání zde představuje vadu, která brání pokračování v dovolacím
řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání),
a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možné učinit (srov. §
241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Nejvyšší soud proto dovolání
žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti výrokům o
náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce (zaměstnanec) na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 9. 2010 od téhož
dne do 31. 7. 2012, kdy jeho pracovní poměr skončil na základě dohody o
rozvázání pracovního poměru ze dne 27. 7. 2012, pracoval u žalovaného
(zaměstnavatele) ve sjednaném druhu práce vedoucí provozu. Přímým nadřízeným
žalobce byl jednatel společnosti H. N., který při jednání se zaměstnanci
žalovaného se choval přezíravě, hrubě a vulgárně, na pracovních poradách, které
trvaly i několik hodin, se často (ve vztahu k žalobci i jiným zaměstnancům)
uchyloval ke křiku, používání sprostých slov a vulgárním nadávkám. Psychická
zátěž žalobce se postupně zvyšovala také proto, že na žalobce byly přesouvány
úkoly zaměstnanců, kteří z důvodu chování H. N. u žalovaného ukončili pracovní
poměr. Vše vyvrcholilo tím, že po ústním pohovoru u H. N. v délce 4 hodin, v
jehož průběhu bylo žalobci vytknuto, že usiluje o místo H. N., a naznačeno, že
ponese osobní následky řešení situace s druhým jednatelem společnosti, na
kterého se obrátil, se žalobce „psychicky zhroutil“ a nastoupil pracovní
neschopnost od 8. 2. 2012 do 31. 10. 2012; lékaři u žalobce diagnostikovali
poruchu přizpůsobení F43.2 pod obrazem úzkostně depresivního syndromu, tedy
vážnou duševní poruchu vzniklou působením otřesných zážitků nebo jiných
nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací. Znaleckým posudkem v
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Lenky Fiedlerové bylo v
souvislosti s touto zdravotní újmou žalobce stanoveno bodové ohodnocení bolesti
ve výši 500 bodů. Na lékařský posudek o stanovení bolestného MUDr. Gábora
Nagyho žalobce vynaložil 589 Kč.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek je dána obecná
odpovědnost zaměstnavatele za škodu na zdraví zaměstnance. Protože při řešení
této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k
jednání žalovaného (jeho jednatele H. N.), ze kterého žalobce dovozuje svůj
nárok na náhradu škody, mělo docházet v době od 15. 9. 2010 do 8. 2. 2012 -
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb.,
č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č.
294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009
Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č.
73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011
Sb., č. 365/2011 Sb. a č. 367/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění
účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.
131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb.,
č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994
Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č.
227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999
Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č.
229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002
Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb.,
zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č.
554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb.,
č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006
Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č.
230/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009
Sb., č. 285/2009 Sb., č. 155/2010 Sb., č. 28/2011 Sb., č. 132/2011 Sb., č.
139/2011 Sb. a č. 420/2011 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném
do 13. 6. 2012 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci
též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění
úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za
škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce je
zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody
bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům.
Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům
zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez
jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke
škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle
ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení
právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho zaměstnanci, kteří
jednají jeho jménem.
Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 zák. práce
není vyloučena ani v případě, že škoda spočívá v poškození zdraví zaměstnance.
Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé
tím, že zaměstnavatel porušoval právní předpisy nebo úmyslně jednal proti
dobrým mravům, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je
třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém
případě je třeba prokázat porušení právních povinností nebo úmyslné jednání
proti dobrým mravům, které mělo za následek vznik škody zaměstnance na zdraví,
a příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti (jednáním proti dobrým
mravům) a vznikem škody (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
20. 8. 1971 sp. zn. 3 Cz 22/71, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972); pro způsob a rozsah náhrady této škody na
zdraví platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce).
Také v řízení o náhradu škody na zdraví podle ustanovení § 265 zák. práce má
žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1
písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120
odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti
za škodu. To se týká též úmyslu toho, kdo jednal v rozporu s dobrými mravy,
neboť zákon zde úmysl nepresumuje. O úmyslné jednání proti dobrým mravům, které
je předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265
odst. 1 zák. práce, jde přitom tehdy, jestliže jednající věděl, že jedná v
rozporu s dobrými mravy a že tím může způsobit škodu, a chtěl škodu způsobit
(úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že jedná v rozporu s dobrými
mravy a že tím může způsobit škodu, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl
srozuměn (úmysl nepřímý).
Soudy v projednávané věci dospěly ke správnému závěru, že okolnosti, které
podle jejich zjištění byly příčinou duševního (psychického) onemocnění žalobce
[dlouhodobý stres vyvolaný dlouhodobým negativním působením jednatele
žalovaného H. N. (nadřízeného žalobce), jehož jednání bylo často arogantní,
přezíravé, hrubé až vulgární (používal křik, sprostá slova a vulgární urážky)
vůči žalobci a ostatním zaměstnancům žalovaného, jemuž byl žalobce od počátku
pracovního poměru vystaven], nelze považovat za pracovní úraz, neboť žádná z
nich (jednotlivě i jako celek) nemá charakter úrazového děje, který by byl svou
povahou krátkodobý, náhlý a násilný (srov. § 380 odst. 1 zák. práce), a že zde
proto nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou
zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4394/2014). Za
těchto okolností soudy postupovaly správně, zabývaly-li se tím, zda v
posuzovaném případě nejsou splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele
zaměstnanci za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci
plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 265
odst. 2 zák. práce), popřípadě podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu,
která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti
s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům
(§ 265 odst. 1 zák. práce). Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že v
posuzovaném případě se může jednat o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním, a uplatněný nárok (na rozdíl od soudu prvního
stupně, který jej podřadil pod ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce) posuzoval
podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Zjištěné dlouhodobé negativní
působení jednatele žalovaného H. N. ve vztahu k žalobci a ostatním zaměstnancům
žalovaného, v důsledku kterého podle jeho závěru došlo k poškození zdraví
žalobce, potom kvalifikoval jako úmyslné jednání proti dobrým mravům.
Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí být v
rozporu s dobrými mravy [srov. ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jehož úlohu v
pracovněprávních vztazích za právní úpravy účinné před 1. 1. 2012, tj. před
nabytím účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., plnilo ustanovení § 14 odst. 1
zákoníku práce]. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a
mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují
podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a
mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.
1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura,
roč. 1997). Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové
jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou,
nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem
způsobit jinému účastníku újmu (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl
uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012).
Rozhodovací praxe soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2003) se ustálila na výkladu, že ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka pracovněprávního vztahu
je v souladu, či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky
pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba – vzhledem k výše
uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou
hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy
všechny rozhodné okolnosti případu. Obdobně i podle Ústavního soudu (na jehož
rozhodovací praxi poukázal dovolatel) dobré mravy musí být posuzovány „z
hlediska konkrétního případu také v daném čase, na daném místě a ve vzájemném
jednání účastníků právního vztahu“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97), resp. „v rámci širšího kontextu projednávané
věci a chování účastníků sporu“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016
sp. zn. III. ÚS 2700/15).
Korektivem dobrých mravů je možné poměřovat též jednání zaměstnavatele při
výkonu jeho práva organizovat, řídit a kontrolovat práci svých zaměstnanců a
dávat jim k tomu účelu závazné pokyny, které zaměstnavatel vykonává buď sám
(je-li zaměstnavatelem fyzická osoba), resp. svými orgány (je-li
zaměstnavatelem právnická osoba), nebo prostřednictvím svých vedoucích
zaměstnanců (srov. § 11 a § 302 zák. práce), popřípadě fyzické osoby, která
není ve vztahu k zaměstnavateli v pracovním poměru, ale jedná jménem
zaměstnavatele jako jeho zástupce na základě dohody o plné moci (§ 22 a 23 obč.
zák.). Soulad s dobrými mravy se zde – jak vyplývá ze shora uvedeného –
neposuzuje jen na základě samotného jednání zaměstnavatele, vedoucího
zaměstnance nebo třetí osoby jednající jménem zaměstnavatele (jeho obsahu a
zvoleného způsobu komunikace), ale též s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za
které k tomuto jednání došlo (k době, místu, povaze a důležitosti řešeného
pracovního úkolu nebo jiné záležitosti, jakož i k postavení a chování
zaměstnanců, kterých se týká).
Odvolací soud – posuzoval-li, zda jednání H. N. při organizování, řízení a
kontrole práce zaměstnanců žalovaného a udělování pokynů těmto zaměstnancům
bylo v souladu s dobrými mravy – v souladu s uvedenými závěry rozhodovací praxe
dovolacího soudu nepostupoval. Závěr o tom, že jednání H, N. naplňuje znaky
úmyslného jednání proti dobrým mravům, učinil jen na základě skutkových
zjištění o jeho obsahu a zvoleného způsobu komunikace [o tom, že jednání H. N.
bylo přezíravé, hrubé a vulgární, že na pracovních poradách, které trvaly i
několik hodin, se často (ve vztahu k žalobci i jiným zaměstnancům) uchyloval ke
křiku, používání sprostých slov a vulgárním nadávkám], aniž by zohlednil
okolnosti (situace), za nichž k tomuto jednání v jednotlivých případech došlo.
O těchto okolnostech ani neučinil žádná (popřípadě zcela nedostatečná) skutková
zjištění a žalobci, který v tomto směru nesplnil povinnost tvrzení, neposkytl s
ohledem na shora uvedenou možnost právního posouzení poučení, aby skutková
tvrzení doplnil a označil k nim důkazy (§ 118a odst. 2 a 3 a § 213b o. s. ř.).
Přisvědčit je třeba i dovolací námitce, že odvolací soud ve svém rozhodnutí
nijak nezdůvodnil svůj závěr o úmyslu H. N. (o tom, že H. N. jednal v příčinné
souvislosti s poškozením zdraví žalobce proti dobrým mravům úmyslně, tj. v
přímém nebo nepřímém úmyslu způsobit žalobci škodu). Postupoval-li odvolací
soud uvedeným (nesprávným) způsobem, zatížil řízení vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž dovolací soud přihlédl (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že na straně žalovaného byly
naplněny předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 265 odst.
1 zák. práce, nemůže za současného stavu řízení obstát.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu