U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně D. T., zastoupené Mgr. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem
se sídlem v Chebu, Májová č. 23, proti žalovanému DONEX PRAHA - CZ s. r. o. se
sídlem v Karlových Varech, Komenského č. 131/10, IČO 256 59 995, o odškodnění
pracovního úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance
Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 471 16 617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn.
12 C 174/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 1. února 2012 č. j. 12 Co 413/2011-336, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1.2.2012 č.j. 12 Co 413/2011-336 změnil
rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 27.4.2011 č.j. 12 C 174/2007-244
tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni
částky 7. 177,- Kč, 153.324,- Kč, 337.786,- Kč, 58.260,- Kč, 72.600,- Kč,
14.520,- Kč, 20.143,- Kč, 42.102,- Kč, 20.403,- Kč a 30.710,- Kč za jednotlivá
období a s úroky z prodlení, které ve výroku vyčíslil, a zároveň rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně 294.920,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 84.749,- Kč,
vše k rukám advokáta Mgr. Pavla Rybáře, a že ve vztahu mezi žalobkyní a
vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „se žalobkyni nepodařilo
prokázat, že 13.6.2005 utrpěla u žalované při plnění pracovních úkonů pracovní
úraz, že poškození na zdraví způsobené tvrzeným pádem je v příčinné souvislosti
s úrazem, a že tedy žalovaná odpovídá za uplatněné nároky“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost zakládá podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a). „Je si sice
vědoma, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně ve
skutečnosti rozhodnutím potvrzujícím“, avšak za situace, kdy „dojde k obsahové
diformitě“ rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je „objektivně
vzato“ dovolání přípustné podle výše uvedeného ustanovení. Namítá rovněž, že
pokud by soud prvního stupně rozhodoval i po druhém vrácení věci odvolacím
soudem v senátě vedeném Mgr. Sedláčkem (a nikoliv JUDr. Tatárem, jenž
rozhodoval „z důvodu odchodu Mgr. Sedláčka na rodičovskou dovolenou“ a jenž měl
ohledně „klíčové“ skutkové otázky „evidentně odlišný názor“), „zcela jistě“ by
soud prvního stupně žalobkyni vyhověl a odvolací soud by musel jeho rozhodnutí
změnit, pak by důvod přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
nepochybně dán byl a „jen dílem náhody došlo k tomu, že tato situace
nenastala“.
Dovolání žalobkyně však není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012
(srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
– dále jen „o. s. ř.“, neboť, i když je výrok rozsudku odvolacího soudu o věci
samé formulován jako „měnící“, z porovnání obsahu napadeného rozsudku a
rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27.4.2011 č. j. 12 C 174/2007-244
vyplývá, že jde o rozsudek potvrzující; odvolací soud posoudil práva a
povinnosti účastníků stejně jako soud prvního stupně, jestliže ve shodě s ním
dospěl k závěru, že „se žalobkyni nepodařilo prokázat, že 13.6.2005 utrpěla u
žalované při plnění pracovních úkonů pracovní úraz“ a že tak na požadované
odškodnění pracovního úrazu nemá nárok. Odvolací soud tak vycházel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, „z formálních
důvodů“ však musel napadené rozhodnutí změnit, neboť „při odvolacím jednání dne
7.12.2011 došlo ke změně žaloby, kterou odvolací soud připustil, neboť šlo o
rozšíření uplatněného nároku“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999 a usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29.7.1999 sp.zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2000).
Přípustnost dovolání žalobkyně není založena ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. (kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 20.3.2009 č.j. 12 Co
123/2009-147, po kterém soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve
svém předchozím rozsudku, nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve
věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny k doplnění dokazování), a konečně nebylo
dovolání žalobkyně shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá (nemůže mít) po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že uplatňuje také dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z
vylíčení důvodů dovolání, které v dovolání podrobně popisuje) však vyplývá, že
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že namítá vadu
řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající v tom,
že odvolací soud neprovedl žalobkyní navržené důkazy (zejména, že neakceptoval
její návrh na vyhotovení grafologického znaleckého posudku, návrh na provedení
důkazu ohledáním místa, a že měl vyslechnout svědky T. a S.) a vyslovuje
nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu
prvního stupně) vychází (zejména, že žalobkyně „sama blíže nezjištěného dne
zapsala do sešitu, který nebyl zaměstnavatelem určen k zápisům pracovních
úrazů, jí tvrzený pád“, sama tento zápis podepsala, další dny i v době pracovní
neschopnosti docházela do zaměstnání, vyšetření ze dne 25.8.2005 nepotvrdilo
úrazový děj, pád nepotvrdil ani žádný ze svědků, své tvrzení o tom, že
informovala nadřízeného o pádu dne 15.6.2005 sama ve výpovědi zpochybnila,
pracovní neschopnost byla vystavena od 16.6.2008 „výslovně pro degenerativní
změny páteře“, žalobkyně nepopřela, že na záda upadla opakovaně před tvrzeným
dějem i po něm, k výraznému zhoršení zdravotního stavu došlo až po operaci
páteře apod.) a kritizuje postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou
námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud
přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže namítá, že v hodnocení
jednotlivých důkazů jsou logické rozpory a „výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co by bylo oběma soudy zjištěno, kdyby důkazy hodnotily
náležitým způsobem“. Žalobkyně současně v dovolání předestírá vlastní (opačné)
skutkové závěry prokazující, že k pracovnímu úrazu v podobě pádu na dlažbě dne
13.6.2005 došlo, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné
právní posouzení věci.
K dovolatelkou namítaným vadám řízení, například, že soudy obou stupňů
hodnotily některé důkazy izolovaně, nevysvětlily proč považují navrhovaný důkaz
grafologickým znaleckým posudkem za nadbytečný, že naopak byly povinny „každý
důkaz, který provedou, učinit předmětem svých úvah a hodnocení“, a jestliže tak
neučinily, „zatížily své rozhodování projevem libovůle“ a zároveň
„nerespektovaly její právo na spravedlivý proces“, je třeba uvést, že o vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při
zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s
ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro
posouzení věci, přestože byly tvrzeny, a přestože k jejich prokázání byly
nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzené věci sice
tvrzeny nebyly, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení
skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 56). O
žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná.
Dovolatelka totiž opomíjí, že podle ustanovení § 120 věty první o. s. ř., jsou
účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé
tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této
úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy,
nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem
k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je
tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů
provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné
nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval
a že neprovedl dovolatelkou navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu
řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972,
sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a
nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93,
publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či
nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž
ve sv. 4, pod č. 80).
K námitkám žalobkyně o tom, že se odvolací soud chybně vypořádal s jí vznesenou
námitkou podjatosti předsedy senátu 12 C JUDr. Milana Tatára a že „postupoval
ve zjevném rozporu s judikátem dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo
3483/2008“ (usnesení ze dne 23.10.2009 bylo uveřejněno pod č. 39 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2010, resp. pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2010), je třeba uvést, že o tom, zda je soudce vyloučen, neboť
je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, se samostatně rozhodne jen tehdy,
dokud řízení o věci, kterou dotčený soudce projednává a má rozhodnout, dosud
nebylo skončeno. V případě, že o věci již bylo rozhodnuto, nejsou splněny
předpoklady k rozhodnutí podle ustanovení § 16 o.s.ř.; námitka podjatosti je v
tomto případě toliko způsobilým odvolacím důvodem [srov. § 205 odst.2 písm.a)
o.s.ř.] nebo důvodem žaloby pro zmatečnost [srov. § 229 odst.1 písm.e) o.s.ř.].
– srov. výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 3483/2008.
V tomto případě odvolací soud postupoval správně, jestliže se zabýval (jen
těmi) námitkami žalobkyně o podjatosti soudce soudu prvního stupně JUDr. Milana
Tatára uvedenými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (resp. v
doplnění odvolání ze dne 22.12.2011, č.l. 295 spisu) jako jedním z odvolacích
důvodů, s nímž se vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, dospěl-li v tomto
smyslu k závěru, že JUDr. Tatár výslovně uvedl, že „k účastníkům ani k věci
nemá žádný vztah, neudržuje bližší kontakty se zástupcem žalovaného“, že soudci
mohou „z počítače zjistit“ zda a na který den bylo nařízeno jednání o odvolání
ve věci a případný zájem soudce Tatára o výsledek jednání považuje odvolací
soud „pouze za profesní“ (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20.1.2011 sp. zn. 21 Cdo 125/2010). Uvedené námitky dovolatelky navíc
představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř.
Protože námitky žalobkyně uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3
o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska
těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá –
jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu