21 Cdo 2758/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy ve věci
konkursu úpadce Z. B. a.s., zastoupeného advokátem, o žalobě pro zmatečnost
podané Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 2003, č.j. 45 K 22/2003-33,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 153/2003, o
dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005,
č.j. 11 Cmo 357/2004-139, takto:
I. Dovolání úpadce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.3.2003, č.j. 45 K
22/2003-33 byl na návrh dlužníka, který byl u soudu podán téhož dne, prohlášen
konkurs na majetek \"Z. B., a.s.\", a správcem konkursní podstaty byl ustaven
\"L. K.\"; soud současně vyzval věřitele dlužníka, aby do 30 dnů od prohlášení
konkursu přihlásili své pohledávky, a osoby, které \"mají závazky vůči úpadci
\", aby \"již plnění neposkytovali úpadci, ale správci konkursní podstaty\".
Proti tomuto usnesení podalo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem
žalobu pro zmatečnost a oznámilo, že současně s podáním této žaloby vstoupilo
do řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 22/2003.
Žalobu zdůvodnilo zejména tím, že řízení ve věci prohlášení konkursu na majetek
Z. B. a.s. bylo již zahájeno dne 1.10.1999 u Krajského soudu v Brně (pod sp.
zn. 45 K 77/99) na návrh věřitele, o němž v době vydání napadeného usnesení
ještě nebylo rozhodnuto, a že tedy návrh dlužníka nebyl ve smyslu ustanovení §
4 odst.4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších
předpisů), \"způsobilý zahájit řízení\". Protože napadeným usnesením rozhodl
krajský soud \"za situace, kdy v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení\", je
napadené usnesení krajského soudu postiženo zmatečností podle ustanovení § 229
odst.1 písm.a) o.s.ř.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8.10.2003, č.j. 33 Cm
153/2003-22 napadené usnesení krajského soudu zrušil, řízení \"vedené Krajským
soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 22/2003\" zastavil a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že u
Krajského soudu v Brně bylo \"podáním doručeným tomuto soudu dne 1.10.1999
zahájeno řízení o prohlášení konkursu na majetek Z. B. a.s.\", soud prvního
stupně nejprve dovodil, že každý další návrh na prohlášení konkursu, podaný na
téhož dlužníka dříve, než soud rozhodne o prohlášení konkursu, se považuje za
přistoupení k řízení, že \"za takové přistoupení\" měl být považován také návrh
dlužníka na prohlášení konkursu podaný u krajského soudu dne 28.3.2003 a že
krajský soud \"neměl ve věci meritorně rozhodnout\". Soud prvního stupně dále
dospěl k závěru, že řízení vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K
77/99 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 22/2003 jsou
totožná, neboť se týkají konkursu na tentýž subjekt, a že proto ve věci vedené
u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 22/2003 \"bránila
rozhodnutí překážka věci zahájené\". Protože napadené usnesení krajského soudu
bylo postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 235e odst. 2 o.s.ř. nejen o jeho
zrušení, ale také o zastavení řízení \"vedeného Krajským soudem v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 45 K 22/2003\".
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26.1.2005, č.j. 11 Cmo
357/2004-139 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že
správkyně konkursní podstaty úpadce (v té době JUDr. Ing. I. S.) není
účastníkem řízení o žalobě pro zmatečnost, že Krajské státní zastupitelství v
Ústí nad Labem vstoupilo do řízení v konkursní věci v souladu s ustanovením §
35 odst. 1 písm. k) o.s.ř., že v řízeních vedených u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 45 K 77/99 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K
22/2003 šlo o tutéž věc (o prohlášení konkursu na majetek stejného dlužníka) a
že \"v případě řízení o návrhu na prohlášení konkursu navíc platí speciální
ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění
pozdějších předpisů), podle něhož další návrh na prohlášení konkursu, podaný na
téhož dlužníka dříve, než soud rozhodne o prohlášení konkursu, se považuje za
přistoupení k řízení\", odvolací soud dospěl k závěru, že zahájení řízení o
návrhu na prohlášení konkursu u Krajského soudu v Brně bránilo tomu, aby v téže
věci probíhalo u Krajského soudu v Ústí nad Labem jiné řízení, a že proto
napadené usnesení krajského soudu je postiženo zmatečností podle ustanovení §
229 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání. Namítá v první
řadě, že byl v řízení před soudem prvního stupně \"postupem soudu zcela zbaven
svých práv se tohoto řízení účastnit\", neboť se řízení před soudem prvního
stupně zúčastnila správkyně konkursní podstaty, jejíž \"zájmy byly co se týče
podstaty sporu zcela opačné oproti zájmům dovolatele\", že \"nabyl řádně své
vlastnosti být tím, za koho byl označen, což jej přesto z účasti na řízení
vylučovalo, až po ukončení tohoto řízení\", a že odůvodnění usnesení odvolacího
soudu není \"přesvědčivé\" v tom, jak vysvětluje okolnosti, za nichž bylo
doručováno usnesení soudu prvního stupně. Úpadce dále nesouhlasí s názorem
soudů, že by řízení vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 77/99 a u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 22/2003 měla stejný předmět. Ve \"smyslu dvou samostatných řízení\" uvažoval též Nejvyšší soud ve svém
\"rozhodnutí\" ze dne 28.8.2003, č.j. 32 Od 46/2003-1236, jímž \"řízení
probíhající u soudu v Ústí nad Labem nepřikázal z důvodu vhodnosti soudu v Brně
\" a v němž vyjádřil názor, že \"soud (v Brně) musí respektovat překážku věci
rozsouzené a že v daném případě bude Krajský soud v Ústí nad Labem v konkursním
řízení na majetek dovolatele pokračovat\". Úpadce navíc \"vždy projevoval vůli
nestát se účastníkem konkursního řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45
K 77/99\", jehož předmětem byla \"otázka, zda se úpadce nacházel v úpadku\" v
době podání návrhu na prohlášení konkursu, došlého soudu dne 1.10.1999, a
úpadce \"existenci takové skutečnosti po celou dobu tohoto řízení popíral\". Předmětem \"souběžného a nezávislého řízení\" u Krajského soudu v Ústí nad
Labem oproti tomu byl návrh na prohlášení konkursu podaný úpadcem \"v situaci,
kdy se na jaře roku 2003 nacházel již léta v řízení o prohlášení konkursu se
všemi důsledky z toho vyplývajícími, kdy zejména soud obesílal různé subjekty a
státní orgány s dotazem ohledně jejich pohledávek za dlužníkem a jeho majetkové
situace, kdy se tak vytvářelo kolem úpadce ovzduší přesvědčující obchodní svět
a státní správu o jeho nejisté hospodářské situaci a kdy se neopominutelnou
pomocí medializace (čemuž napomáhala i historická proslulost Z. B.) tato
situace úpadce zhoršila potud, že jediné východisko z ní nalezli členové jeho
statutárního orgánu v podání návrhu na prohlášení konkursu, jež bylo důsledkem
na rozdíl od předcházejícího řízení v Brně hospodářského stavu úpadce na jaře
2003, nikoli 1999, a tato otázka byla i předmětem uvedeného řízení\". Úpadce
dále soudům vyřizujícím konkursní věc vytýká, že \"během dosavadního řízení
rozhodovaly po určitý čas o osudu téhož konkursního řízení dva soudy, aniž bylo
kdy soudem v Brně vydáno usnesení o spojení věci a poté o odpojení soudního
spisu\", a dovozuje, že v rámci konkursního řízení není usnesení o prohlášení
konkursu \"rozhodnutím meritorní povahy\" (takovým rozhodnutím \"je až konečné
rozhodnutí ve věci\") a že Krajský soud v Brně \"nerespektoval pravomocným
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem založenou překážku věci rozsouzené
\".
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu úpadce dovozuje ze
zásadního významu rozhodnutí po právní stránce a navrhuje, aby dovolací soud
usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě
pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.
1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o
žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm.
b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Úpadce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání úpadce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1
písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem [238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst.
2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího
soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní
stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z
důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu
napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení
§ 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně
vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto
(srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2004).
Zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 2 a 3
o.s.ř.); je-li dovolání přípustné, smí dovolací soud ke zmatečnostem podle
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
přihlédnout, a to i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo
496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč.
2006). Protože zmatečnosti nejsou důvodem, pro který by bylo možné napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, nemůže být posouzení, zda jimi bylo
(případně) rozhodnutí odvolacího soudu postiženo, způsobilým podkladem pro
závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam
po právní stránce.
Úpadce v dovolání mimo jiné namítá, že byl v řízení před soudem prvního stupně
\"zcela zbaven svých práv se tohoto řízení účastnit\". Protože tím uplatnil
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a zmatečnost
podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., ačkoliv nejde o způsobilý dovolací
důvod, a protože - jak uvedeno výše - na závěr, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., nemohlo být k této námitce při posouzení přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto.
Pro rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost však bylo významné posouzení otázky, zda
jde v původním řízené o zmatečnost (a případně o jakou) tehdy, rozhodl-li soud
o návrhu na prohlášení konkursu, který se ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů),
považuje za přistoupení k řízení, zahájenému na jiný (dříve podaný) návrh na
prohlášení konkursu na majetek stejného dlužníka. Protože uvedená právní otázka
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena,
představuje napadené usnesení z pohledu této právní otázky rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání úpadce proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Konkurs na majetek dlužníka může být prohlášen - jak vyplývá zejména z
ustanovení § 12a odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve
znění pozdějších předpisů) - jen na návrh, k němuž jsou oprávněni dlužník nebo
kterýkoliv z jeho věřitelů anebo osoba, o níž to stanoví zákon [srov. § 4 odst.
1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších
předpisů)]. Další návrh na prohlášení konkursu, podaný na téhož dlužníka dříve,
než soud rozhodne o prohlášení konkursu, se považuje za přistoupení k řízení;
pro dalšího navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení [§ 4 odst. 4
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů)].
Návrh na zahájení řízení, který se podle zákona považuje za přistoupení k
řízení (zahájenému na jiný, dříve podaný návrh na zahájení řízení, nebo bez
návrhu, jde-li o řízení, kde to připouští zákon), nemá účinky zahájení řízení.
Znamená to mimo jiné, že dnem, kdy došel soudu návrh na zahájení řízení, který
se podle zákona považuje za přistoupení k řízení, nedošlo k zahájení nového
samostatného řízení, že pro takového dalšího navrhovatele platí stav řízení, do
něhož tímto způsobem přistoupil, a že při posuzování právních vztahů mezi
účastníky řízení nemůže soud vycházet z toho, že by se další navrhovatel
(samostatně, svým návrhem) vůbec něčeho domáhal.
Pro překážku litispendence (věci zahájené) je charakteristické, že zahájení
řízení (na návrh nebo i bez návrhu, jde-li o řízení, kde to připouští zákon)
brání tomu, aby o téže věci nebo v zákonem stanovených případech o tomtéž
jednání nebo stavu probíhalo jiné řízení (zahájené na jiný, později podaný,
návrh nebo i bez návrhu, jde-li o řízení, v němž to připouští zákon) [srov. §
83 o.s.ř.]. V případě, že nenastaly na základě podaného návrhu účinky zahájení
řízení, neboť se návrh podle zákona považuje za přistoupení k řízení, nemůže o
téže věci a ani o tomtéž jednání nebo stavu probíhat jiné řízení, než které
bylo zahájeno na základě jiného, dříve podaného, návrhu nebo které bylo
zahájeno bez návrhu, jde-li o řízení, kde to připouští zákon. Pro řízení ve
věci konkursu z toho vyplývá, že překážka litispendence (věci zahájené) se v
něm uplatní, jen jestliže podá stejná osoba vůči témuž dlužníku další návrh na
prohlášení konkursu dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o jejím původním
návrhu, neboť v ostatních případech (je-li podáno vůči stejnému dlužníku více
návrhů na prohlášení konkursu a nebylo-li o žádném z nich dosud pravomocně
rozhodnuto) je uplatnění této překážky vyloučeno právní úpravou obsaženou v
ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění
pozdějších předpisů) [srov. též závěry obsažené v bodě IV. Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu K výkladu ustanovení
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn
19/98, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1998].
Protože další návrh na prohlášení konkursu na majetek Z. B. a.s., vedený u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 22/2003 podala jiná osoba,
než která podala návrh na prohlášení konkursu na majetek stejného dlužníka
vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 77/99, nemůže být správný
názor soudů obou stupňů a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem,
podle kterého tím nastala překážka litispendence (věci zahájené) a podle něhož
je žalobou pro zmatečnost napadené usnesení krajského soudu postiženo
zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Skutečnost, že dne
28.3.2003 byl u Krajského soudu v Ústí nad Labem podán další návrh na
prohlášení konkursu na majetek Z. B. a.s., který nemá účinky zahájení řízení,
neboť se ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů) považuje za přistoupení k řízení,
vedenému u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 77/99, má za následek, že
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.3.2003, č.j. 45 K
22/2003-33 bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek Z. B. a.s. bez
návrhu, ačkoliv ho podle zákona bylo třeba; žalobou pro zmatečnost vytýkaná
vada původního řízení tedy nemůže představovat zmatečnost podle ustanovení §
229 odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř.
Z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. může být žalobou
pro zmatečnost napadeno nejen rozhodnutí ve věci samé, ale každé pravomocné
rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího řízení, kterým bylo řízení
skončeno.
Řízení ve věci konkursu probíhá v několika relativně samostatných fázích; první
z těchto fází začíná podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka
a končí rozhodnutím o tomto návrhu.
V řízení ve věci konkursu, jakož i v dalších řízeních, která probíhají ve více
relativně samostatných fázích (např. v řízení ve věcech péče o nezletilé děti
nebo v opatrovnickém řízení), se rozumí rozhodnutím, kterým bylo řízení
skončeno, všechna rozhodnutí, kterými byla ukončena každá jeho relativně
samostatná fáze, neboť - na rozdíl od rozhodnutí, která se vydávají v průběhu
řízení a která nejsou způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost - se jimi
končí řízení ohledně určitého, relativně samostatného předmětu řízení celkového
a rozhodnutí, v němž se tímto způsobem promítá výsledek této relativně
samostatné fáze řízení, jinak (bez využití opravných prostředků) již nemůže být
změněno nebo zrušeno. Rozhodnutím, kterým bylo řízení skončeno, se proto ve
smyslu ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. rozumí také usnesení, kterým bylo
rozhodnuto o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Z uvedeného vyplývá, že pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 28.3.2003, č.j. 45 K 22/2003-33 je z důvodu, vylíčeného v žalobě pro
zmatečnost, postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d)
o.s.ř.; námitky dovolatele, v nichž dovozuje, že v řízení vedeném u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 22/2003 nešlo o tutéž věc jako v řízení
vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 77/99 a že usnesení o
prohlášení konkursu není \"rozhodnutím meritorní povahy\", jsou proto pro
právní posouzení věci - i kdyby snad byly (mohly být) oprávněné - bezpředmětné.
Dovozuje-li úpadce, že v konkursním řízení měly soudy vycházet z toho, že
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.3.2003, č.j. 45 K
22/2003-33 byla založena překážka věci rozsouzené pro další řízení, nebere
současně náležitě v úvahu, že uvedené usnesení je postiženo zmatečností podle
ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. a že proto musí být zrušeno i v zájmu
toho, aby svými účinky nepůsobilo na další průběh konkursního řízení. Usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zrušení
žalobou pro zmatečnost napadeného usnesení krajského soudu a o zastavení řízení
vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 22/2003, je za
tohoto stavu věci - i když z nikoliv zcela přiléhavých argumentů - z pohledu
uplatněných dovolacích důvodů správné.
Opodstatněná není ani námitka úpadce, že byl v řízení před soudem prvního
stupně \"postupem soudu zcela zbaven svých práv se tohoto řízení účastnit\".
Úpadce přehlíží, že zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. není dána,
jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem
odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení (srov. též
právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.1998, sp. zn. 3
Cdon 610/96, které bylo uveřejněno pod č. 123 v časopise Soudní judikatura,
roč. 1998). Dovozuje-li tedy, že byl za řízení před soudem prvního stupně
\"poškozen\" tím, že soud jednal se správkyní konkursní podstaty, je třeba
zdůraznit, že za odvolacího řízení soud jednal přímo s ním, že mu byla
poskytnuta možnost učinit vše, z čeho byl snad v řízení před soudem prvního
stupně nesprávným postupem soudu vyloučen, a že této možnosti - jak je
nepochybné z obsahu spisu - také využil.
S dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že by řízení před soudy bylo postiženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Úpadcem
vytýkané nedostatky v doručení usnesení soudu prvního stupně byly v dalším
průběhu řízení odstraněny a jeho odvolání proti tomuto usnesení bylo nakonec
posouzeno jako včasné; domnívá-li se úpadce, že usnesení odvolacího soudu není
v tomto směru \"přesvědčivě odůvodněno\", nelze v tom spatřovat vadu, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad,
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání úpadce
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť úpadce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a Česká republika (státní
zastupitelství jako její organizační složka) nemá na náhradu nákladů dovolacího
řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu