21 Cdo 2813/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v
právní věci žalobce J. T., zastoupeného Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc.,
advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, proti žalovanému
Palivovému kombinátu Ústí, státnímu podniku se sídlem v Chlumci, Hrbovická č.
2, IČO 000 07 536, zastoupenému Mgr. Jakubem Kučerou, advokátem se sídlem v
Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 3428/5a o neplatnost výpovědi a o náhradu
mzdy, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 9 C 339/92, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. října 2013
č.j. 14 Co 22/2013-435, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 21.9.2012 č.j. 9 C 339/92-392 ohledně
částky 62.020,- Kč, se odmítá.
II. V dalším se dovolání žalobce zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 27.3.1991 žalovaný (jeho právní předchůdce) sdělil žalobci, že s
ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce, neboť „v rámci k.p. DÚK došlo k organizačním změnám, v důsledku
kterých byla vámi dosud vykonávaná funkce zrušena“. Protože žalobce odmítl
zařazení ve funkci mistra III. na úseku Pc Úpravny uhlí Herkules, je dán důvod
k výpovědi z pracovního poměru v souladu s § 45 zák. práce.
Žalobce v žalobě podané dne 17.2.1992 „ve věci mzdových náhrad, námitek proti
obsahu potvrzení o zaměstnání a prac. posudku z titulu neplatnosti skončení
pracovního poměru a neplatnosti výpovědi“ uvedl, že dnem 30.6.1991 s ním
zaměstnavatel skončil pracovní poměr v ochranné době, neboť dne 26.6.1991 „byl
objednán k hospitalizaci“. Domáhal se - kromě jiného - „proto, aby soud
rozhodl, že organizace je povinna platit mi od 1.7.1991 měsíčně částku, kterou
soud zjistí, minimálně ve výši 6.700,- včetně příslušenství až do doby, kdy mi
organizace umožní pokračovat v práci“.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 27.6.2008 č.j. 9 C 339/92-207 (I.) žalobě
na neplatnost výpovědi z pracovního poměru „dané dne 27.3.1991 státním podnikem
Doly a úpravny Komořany“ vyhověl, rozhodl, že (II.) žalovaný je povinen
zaplatit žalobci 62.020,- Kč, že (III.) „v části, v níž se žalobce domáhal
vyššího peněžitého plnění“, se žaloba zamítá, že (IV.) v části, v níž se
žalobce domáhal stanovení povinnosti upravit pracovní posudek a upravit
potvrzení o zaměstnání, se žaloba zamítá a rozhodl, že (V.) žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
6.5.2010 č.j. 14 Co 371/2008-300, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku (I.) tak, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,
doručené žalobci dne 27.3.1991 se zamítá, ve výroku (II.) tak, že se zamítá
žaloba na zaplacení částky 62.020,- Kč, že ve výroku (III.) se rozsudek soudu
prvního stupně potvrzuje a že ve výroku (IV.) a (V.) se rozsudek okresního
soudu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24.3.2011
č.j. 21 Cdo 4810/2010-346, rozsudek krajského soudu ve výroku a), jímž byl
změněn rozsudek okresního soudu ve výroku (I.) tak, že se žaloba na určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, doručené žalobci 27.3.1991, zamítá a
ve výroku b), jímž byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku (II.) tak, že
se žaloba o zaplacení částky 62.020,- Kč zamítá, a rozsudek Okresního soudu v
Mostě ze dne 27.6.2008 ve výrocích (I.) a (II.) zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení. Ve věci samé vytkl odvolacímu
soudu jeho názor, že žalobce se touto žalobou nedomáhá určení neplatnosti
výpovědi.
Okresní soud v Mostě poté rozsudkem ze dne 4.5.2011 č.j. 9 C 339/92-359
rozhodl, že (I.) výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 27.3.1991 státním
podnikem Doly a úpravny Komořany, státní podnik, je neplatná, že (II.) žalovaný
je povinen zaplatit žalobci 62.020,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, že
(III.) ohledně nároku na zaplacení mzdových nároků ve výši přesahující 62.020,-
Kč se řízení zastavuje a že (IV.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že „výpověď, kterou subjekt Doly
a úpravny Komořany, státní podnik, dal žalobci, je natolik neurčitá a matoucí,
že z ní nebylo pro běžného adresáta seznatelné, že ji učinil právě tento
subjekt“. Vzhledem k tomu nelze výpověď z pracovního poměru považovat za
platnou právě pro neurčitost. Náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání
pracovního poměru „soud omezil na náhradu mzdy na částku odpovídající
desetinásobku jeho tehdejšího průměrného výdělku“. Jestliže žalobce požadoval
zaplacení náhrady mzdy za dobu od neplatného rozvázání pracovního poměru až do
doby, než mu žalovaný umožní výkon práce či s ním rozváže pracovní poměr, tak s
ohledem na skutečnost, že výrok III. rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne
27.6.2008, již nabyl samostatně právní moci, a vzhledem k tomu, že při jednání
dne 4.5.2011 soud o tomtéž návrhu nepřipustil změnu žaloby, tak „z důvodu
opatrnosti v požadovaném rozsahu soud řízení zastavil s ohledem na překážku
věci pravomocně rozhodnuté (§ 103 o.s.ř.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26.10.2011
č.j. 14 Co 302/2011-375 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I.
a II. a v závislém nákladovém výroku IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že zástupci
žalovaného ani žalovanému nebylo řádně doručeno předvolání k nařízenému
jednání, při kterém bylo ve věci rozhodnuto, a v důsledku toho byla žalovanému
odejmuta možnost být přítomen u jednání, čímž bylo řízení zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Mostě poté rozsudkem ze dne 21.9.2012 č.j. 9 C 339/92-392
rozhodl, že (I.) se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne
27.3.1991 státním podnikem Doly a úpravny Komořany, státní podnik, je neplatná,
že (II.) žalovaný je povinen zaplatit žalobci 65.340,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku, že (III.) ohledně nároku na zaplacení mzdových nároků ve výši
přesahující 65.340,- Kč se řízení zastavuje, že (IV.) žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení a že (V.) žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení odvolacího a dovolacího. Ve věci samé dospěl k závěru,
že s ohledem na to, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
6.5.2010 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku (III.), soud se v
tomto novém řízení mohl zabývat jen náhradou mzdy maximálně do výše
desetinásobku průměrného měsíčního výdělku. Dále dovodil, že žaloba o
neplatnost výpovědi byla podána včas, že žalovaný je ve věci pasivně
legitimován a že výpověď je neplatná z důvodu neurčitosti označení účastníka,
který ji činí. Vzhledem k tomu, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě
pod sp. zn. 13 C 42/88 bylo zjištěno, že žalobce měl být odměňován ve vyšší
tarifní třídě, je třeba při určení výše náhrady mzdy vycházet z vyššího
průměrného výdělku, tj. z částky 6.534,- Kč, a tomu také musí odpovídat náhrada
mzdy v podobě desetinásobku mzdy za neplatné rozvázání pracovního poměru.
Důvody pro snížení této náhrady soud prvního stupně neshledal.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
31.10.2013 č.j. 14 Co 22/2013-435 rozsudek soudu prvního stupně a) ve výroku
(I.) potvrdil „v tom správném znění, že se určuje neplatnost výpovědi z
pracovního poměru obsažené v listině datované 27. 3. 1991, označené v záhlaví
subjektem Severočeský hnědouhelný revír, Doly a úpravny Komořany, a na konci
textu otiskem razítka „SHD Doly a úpravny Komořany“, b) ve výroku (II.) „změnil
potud“, že částka, kterou je žalovaný povinen žalobci zaplatit, činí 62.020,-
Kč a jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil, c) ve výroku (III.) rozsudek soudu
prvního stupně zrušil, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení před okresním soudem 32.421,86 Kč k rukám advokáta
Doc. JUDr. Milana Kindla, CSc., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení, a že „okresnímu soudu se nařizuje, aby rozhodl o
nákladech státu, které vynaložil v průběhu řízení“. Ve věci samé dovodil, že
výpověď je neplatná pro její neurčitost, neboť z ní nelze dovodit, kdo tento
pro zaměstnance zásadní právní úkon činí a zda je projev vůle učiněn osobou
oprávněnou za zaměstnavatele jednat. Zdůraznil, že okresní soud, ač nepřehlédl,
že o náhradě mzdy převyšující částku 62.020,- Kč bylo již v průběhu řízení
pravomocně rozhodnuto a žádný další mzdový nárok s výjimkou této částky již
nebyl předmětem pokračujícího sporu, přiznal žalobci ve výroku (II.) na náhradě
mzdy částku 65.340,- Kč a ohledně dalších nároků přesahujících tuto částku,
řízení zastavil výrokem (III.). Zde však soud prvního stupně překročil v
rozsahu 3.320,- Kč procesní limit, který je dán pravomocným výrokem (III.)
rozsudku okresního soudu ze dne 27.6.2008 č.j. 9 C 339/92-207. Tento výrok byl
odvolacím soudem potvrzen a nebyl dotčen ani dovoláním. Vzhledem k tomu
odvolací soud vytkl soudu prvního stupně pochybení, rozhodoval-li o mzdových
nárocích v částce přesahující 62.020,- Kč. Jestliže tedy přiznal částku
přesahující 62.020,- Kč a výrokem (III.) zastavil řízení do části, o níž již
dříve bylo věcně rozhodnuto, pochybil, neboť rozhodoval o nárocích, které již
nebyly předmětem řízení. Odvolací soud proto výrok o zastavení řízení zrušil
„bez náhrady“. Protože pak neshledal již „žádný prostor“ pro další snížení
nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru,
dovodil, že přiznaná výše náhrady mzdy dostatečně postihuje žalovaného za jeho
nesprávný postup, aniž by byl současně žalobce jako zaměstnanec nedůvodně
zvýhodňován.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Namítal, že
podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu překážka věci pravomocně rozhodnuté
není dána v tom případě, jde-li sice o tentýž právní vztah mezi týmiž
účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o nové skutečnosti. V
posuzovaném případě ze žaloby totiž nebylo jednoznačné, že v případě požadavku
na plnění peněžitých částek má jít o rozhodnutí o nároku z neplatného rozvázání
pracovního poměru. Jestliže soudy vycházely jenom z toho, že se žalobce
domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost platit mu měsíčně částku ve
výši, kterou soud zjistí, minimálně 6.700,- Kč s příslušenstvím do doby, než mu
organizace umožní pokračovat v práci, pak nebyla zpřesněna skutková tvrzení
tak, aby byl zcela jistě patrný důvod nároku. Podle názoru dovolatele předmětem
řízení „bylo dlouho samotné plnění, aniž bylo postaveno na jisto, z jakého
důvodu je právo na plnění vyvozováno, takže rozhodující tvrzení o důvodu svého
nároku odvolatel učinil až v řízení po rozhodnutí dovolacího soudu“. Dovolatel
navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě
mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru „označených jako I. b) a
I. c)“ zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit
žalobci náhradu mzdy ve výši 62.020,- Kč. Rozsudkem odvolacího soudu v této
části nemohla být žalobci způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavkům
bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít
objektivně vzato žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno.
K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není
žalobce oprávněn (subjektivně legitimován). Nejvyšší soud České republiky proto
jeho dovolání v tomto směru podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, § 243c
odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
V dalším pak žalobce subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek
odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
zčásti změněn tak, že se žaloba zamítá a ve výroku, jímž byl výrok o zastavení
řízení zrušen. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V posuzovaném případě dovolatel nastoluje procesní otázku, jaký význam mají pro
další průběh řízení vady žaloby spočívající v nedostatečném vylíčení
rozhodujících skutečností. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka nebyla v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena, Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v
této části je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. -
mimo jiné - vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se
žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79
odst. 1 větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé
o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na
jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové
skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje
svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením
rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení,
uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v
žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu
žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň
takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně, tj. při přípravě
jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně. Označením důkazů
v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními § 101
odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě,
nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; důkazní povinnost
může žalobce splnit i dodatečně při přípravě jednání, popřípadě při jednání
před soudem prvního stupně. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se
žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl
povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede,
čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí
(tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má
být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění,
musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť
soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než
jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej
- s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - překročit;
nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v
přibližné výši (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2002, sp. zn.
21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura po pořadovým číslem
209, ročník 2002).
V projednávané věci žalobce ve své žalobě ze dne 17.2.1992 „ve věci mzdových
náhrad, námitek proti obsahu potvrzení o zaměstnání a prac. posudku z titulu
neplatnosti skončení pracovního poměru a neplatnosti výpovědi“ požadoval, aby
soud rozhodl, že organizace je povinna platit mu od 1.7.1991 měsíčně částku,
kterou soud zjistí, minimálně ve výši 6.700,- Kč až do doby, kdy mu
zaměstnavatel umožní pokračovat v práci. Názor žalobce, že nemohlo být
jednoznačné, že má jít o rozhodnutí o nároku z neplatného rozvázání pracovního
poměru, neboť neplatnost výpovědi z pracovního poměru „původně zmíněna nebyla“,
není správný. V tomto směru lze odkázat na rozbor žaloby ze dne 17.2.1992 „ve
věci neplatnosti výpovědi“ a na něj navazující závěry, k nimž dovolací soud
dospěl v předchozím rozsudku ze dne 24.3.2011 č.j. 21 Cdo 4810/2010, z nichž
jednoznačně vyplývá, že rozhodující skutečnosti byly vylíčeny natolik
jednoznačně, že mohly být podkladem pro rozhodnutí soudu. Je třeba totiž mít na
zřeteli, že vytýčený požadavek nesměřuje k podrobnému vylíčení všech
skutečností, které mohou teoreticky přicházet v úvahu, nýbrž postačí, aby se
jednalo o skutečnosti rozhodující pro projednávaný případ. K tomu je třeba
přihlížet i v dané věci, kde závěr o neplatnosti výpovědi byl založen v
podstatě jen na ní samotné. Dovozuje-li žalobce, že z hlediska požadovaného
plnění „předmětem řízení bylo dlouho samotné plnění“, potom pomíjí nejen výše
zmíněné skutečnosti, nýbrž i další obsah spisu, jako například podání žalobce
ze dne 14.2.1993, či jeho vyjádření při jednání dne 16.12.1999, kde vedle
určení neplatnosti výpovědi požaduje výslovně též náhradu mzdy.
Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, jestliže v napadeném rozhodnutí
vycházel z toho, že uvedené skutečnosti, kterými žalobce vylíčil skutkové
okolnosti, na jejichž základě uplatňuje svůj nárok, umožňují jednoznačnou
individualizaci uplatněného nároku na náhradu mzdy, a že tedy byl vymezen
předmět řízení po skutkové stránce. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího
soudu, vycházel-li z toho, že rozhodnutí o náhradě mzdy přesahující 62.020,- Kč
brání překážka věci rozhodnuté, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl
postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. v dalším zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu