USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce V. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing.
Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích č. 661/9, proti
žalované České exportní bance, a. s. se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 701/34,
IČO 63078333, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Na Florenci č. 2116/15, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o
žalobě na obnovu řízení podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 10. 2017, č. j. 30 Co 325/2017-163, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 159/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 30. března 2022, č. j. 30 Co 115/2022-267, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka
Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15.
1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2020, č. j. 23 C
159/2015-241, opraveným usnesením ze dne 18. 2. 2021, č. j. 23 C 159/2015-253,
byla žaloba „na povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 23 C 159/2015 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Co
325/2017“ zamítnuta a žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení ve výši 10
640 Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“.
2) Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání; spolu s podaným
odvoláním neuhradil soudní poplatek. 3) Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2021, č. j. 23 C
159/2015-254, vydaným asistentkou soudce Mgr. Sárou Kryšpínovou, byl žalobce
vyzván, aby „…do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek z
odvolání, který činí podle položky č. 22 odst. 11 ve spojení s položkou č. 4
odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků 2 000 Kč…“, zároveň byl poučen o
následcích neuhrazení soudního poplatku a možnosti podat námitky proti
usnesení. Usnesení bylo doručeno do datové schránky zástupce žalobce dne 4. 10. 2021, námitky proti usnesení podány nebyly a soudní poplatek v předepsané výši
byl na účet soudu připsán dne 20. 10. 2021. 4) Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 1. 2022, č. j. 23 C
159/2015-259, bylo „řízení zastaveno“ (výrok I.), žádnému z účastníků nebylo
přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.), bylo
rozhodnuto o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok III.) a žalobce byl
vyzván ke sdělení čísla účtu (výrok IV.). K odvolání žalobce bylo toto
rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, č. j. 30 Co
115/2022
-267, potvrzeno ve výrocích I. – III. (výrok I.), odvolání proti výroku IV. bylo odmítnuto (výrok II.) a žalobce byl zavázán nahradit žalované náklady
odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka (výrok
III.). 5) Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žalobci, který
nezaplatil soudní poplatek za odvolání a byl vyzván k jeho zaplacení do 15 dnů
od doručení výzvy k úhradě soudního poplatku, byla tato výzva doručena dne 4. 10. 2021 a že žalobce uhradil soudní poplatek dne 20. 10. 2021, až po uplynutí
15 denní lhůty, která skončila dne 19. 10. 2021. Protože byl soudní poplatek
zaplacen opožděně, bylo řízení zastaveno. Na počátek běhu lhůty k zaplacení
soudního poplatku nemělo vliv, že usnesení s výzvou k úhradě soudního poplatku
bylo vydáno soudní asistentkou, když se na takové rozhodnutí vztahuje
ustanovení § 9 odst. 2 zák. č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících. Podle rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1622/2021 není
přípustné odvolání proti usnesení, jímž je účastník vyzván k zaplacení soudního
poplatku, neboť jde o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, a vydal-li je
soudní úředník nebo asistent soudce, může proti němu podat účastník námitky. Počátek běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku není vázán na právní moc
usnesení, jímž je poplatník vyzván k zaplacení poplatku, není proto významné,
že výzvu vydal asistent soudce, proti jehož rozhodnutí je účastník oprávněn
podat námitky. Vyzval-li soud prvního stupně poplatníka k úhradě soudního
poplatku ve lhůtě 15 dnů počítané od doručení výzvy, nemá na běh této lhůty
žádný vliv skutečnost, že usnesení nabylo právní moci až po uplynutí této
lhůty. 6) Proti usnesení odvolacího soudu, a to „proti všem výrokům“, podal
dovolání žalobce.
Namítl, že pokud je stanovena lhůta ke splnění procesní
povinnosti rozhodnutím vydaným vyšším soudním úředníkem, běží tato lhůta až ode
dne právní moci takového rozhodnutí. Z „rozhodnutí NS“ ze dne 28. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1993/2019, vyplývá, že je-li rozhodnutí, kterým je účastník vyzván k
zaplacení soudního poplatku a stanovena mu lhůta k jeho zaplacení, vydáno
vyšším soudním úředníkem, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až ode dne
právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení. Soudní poplatek
byl proto žalobcem uhrazen včas, když lhůta k jeho uhrazení uplynula dne 3. 11. 2021. Změna judikatury nastala až „rozhodnutím NS“ vydaným dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, po uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Žalobce se v rozhodné době (říjen 2021) řídil aktuálním výkladem Nejvyššího
soudu. Klíčovým důvodem je otázka legitimního očekávání žalobce, jakož i
okamžik, kdy došlo k vydání předmětného judikátu, který změnil dosavadní praxi,
o nějž odvolací soud opřel své rozhodnutí. Ke dni uhrazení soudního poplatku
žalobcem (20. 10. 2021) neexistoval „judikát NS“, na kterém je postaveno
rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7) Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl. Uvedla, že napadené usnesení je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu
i Ústavního soudu. 8) Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9) Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10) Dovolání žalobce bylo podáno proti usnesení odvolacího soudu „proti
všem výrokům“, tedy i proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 11) Dovolání není přípustné ani proti výroku II. rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce proti výroku IV. usnesení soudu
prvního stupně, neboť bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž je přípustná
žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. [§ 238 odst. 1
písm. e) o. s. ř.]. 12) Dovolání žalobce proti výroku I. usnesení odvolacího soudu v části,
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o vrácení
soudního poplatku žalobci, neobsahuje žádné důvody, pro které by tento výrok
nemohl samostatně obstát (srovnej k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod publikačním číslem 110/2011), a není tak přípustné. 13) K dovolatelem přednesené otázce účinků změny judikatury lze uvést
následující:
14) V usnesení ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, Nejvyšší
soud vyslovil závěr, že „…je-li rozhodnutí, kterým je účastník řízení vyzván k
zaplacení soudního poplatku a stanovena mu lhůta k jeho zaplacení, vydáno
vyšším soudním úředníkem, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až ode dne
právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení…“. Uvedený závěr
byl vysloven za skutkové situace, kdy účastník podal proti usnesení, vydanému
asistentem soudce, (neúspěšně) námitky. 15) Výše uvedený závěr revidoval Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu
(§ 19, § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod publikačním číslem 75/2022, tak, že vyslovil, že „…vyzval-li
soud prvního stupně dovolatele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (ve spojení s § 3 odst. 2 uvedeného
zákona) k úhradě soudního poplatku za dovolání ve lhůtě 15 dnů počítané od
doručení usnesení (výzvy), nemá na běh této lhůty žádný vliv skutečnost, že
usnesení nabylo právní moci (ve spojení s rozhodnutím o námitkách dle § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb. ve znění pozdějších předpisů) až po uplynutí této
lhůty…“. Uvedený závěr byl vysloven opětovně za skutkové situace, kdy účastník
podal proti usnesení, vydanému asistentem soudce, (neúspěšně) námitky. 16) V nyní projednávané věci bylo usnesení o povinnosti uhradit soudní
poplatek vydáno asistentem soudce dne 23. 9. 2021, tedy v době po vydání
usnesení ze dne 28. 4. 2020 (viz bod 14. tohoto usnesení) a před vydáním
usnesení ze dne 12. 1. 2022 (viz bod 15. tohoto usnesení), tedy v období
„nejistoty“ ve vztahu k řešené otázce. 17) Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k této problematice inklinuje
spíše k principu retrospektivního působení změny judikatury [lze odkázat na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2022, sp. zn.
23 Cdo 1875/2022 (ústavní
stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 2948/22), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3717/2021], výjimečně vyjádřila opačný názor [srovnej
usnesení ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1795/2022 (ústavní stížnost proti
tomuto usnesení byla taktéž odmítnuta, a to usnesením Ústavního soudu ze dne
15. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2533/22)]; vždy však jde (v případě změny
judikatury a jejího dopadu) o „…hledání obecně přijatelných řešení v závislosti
na konkrétních okolnostech toho kterého případu…“ (srov. odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, nebo nálezu
Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2234/10). 18) Dovolací soud neshledal v tomto případě žádné důvody pro to, aby se
odchýlil od většinové rozhodovací praxe; nelze v této souvislosti přehlédnout,
že Ústavní soud již v minulosti (tedy před posuzovaným obdobím) v řadě svých
rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS
1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná
povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do
jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena
zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání
žaloby (odvolání, dovolání). Tyto závěry jsou součástí ustálené rozhodovací
praxe i dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 76/2022). 19) V posuzované věci je proto významné, že žalobce si byl (měl být)
vědom své poplatkové povinnosti již při podání odvolání a pakliže soudní
poplatek neuhradil (a jak vyplývá z jeho následného jednání, nic mu v tom i v
této době nebránilo), musel si být (jsa zastoupen advokátem) vědom též přísného
posuzování běhu (nové) lhůty, stanovené ve výzvě k úhradě soudního poplatku
jako „beneficia“ pro poplatníka, že žalobce proti usnesení asistenta soudce
námitky nepodal (jinak řečeno, sám považoval rozhodnutí asistenta soudce za
správné) a že žalobce soudní poplatek ve stanovené výši dokonce uhradil jediný
den po marném uplynutí v usnesení stanovené lhůty. Je tak zřejmé, že základní
příčinou opožděné úhrady soudního poplatku je nepozornost žalobce při výpočtu
konce stanovené lhůty; řešení otázky významu právní moci či vykonatelnosti
usnesení o stanovení povinnosti k zaplacení soudního poplatku se tak ve světle
uvedeného zcela stírá. 20) Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s (již) ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto nebyly naplněny podmínky
přípustnosti dovolání, stanovené v § 237 o. s. ř. a Nejvyšší soud dovolání
žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21) Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.