21 Cdo 2861/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce M. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., a.s., o
náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24
C 30/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. ledna 2008, č. j. 16 Co 55/2007-182, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 18.223,- Kč se 7 % úrokem z
prodlení od 1. 12. 2001 do zaplacení a částky 15.792,-Kč a 15.393,- Kč s 5,5 %
úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím,
že u žalovaného pracoval sedmnáct let jako havíř v rubání, a to až do 27. 9.
2001, kdy došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou v souvislosti s tím, že
byl praktickým lékařem MUDr. Z. F. uznán nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce
následkem pracovních úrazů ze dne 26. 11. 1996 a 19. 1. 2001. Dne 9. 10. 2001
byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena dohoda, v níž se žalovaný zavázal
žalobci hradit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
podle § 195 zák. práce až do průměrného hrubého měsíčního výdělku před škodou
(ve výši 26.323,- Kč). Tímto ujednáním byla zároveň řešena spoluodpovědnost
žalobce za pracovní úraz z 18. 1. 2001 v rozsahu 10 % a redukována náhradu do
částky 23.691,- Kč. Žalovaný však od zjištění, že žalobci byl přiznán částečný
invalidní důchod pro „obecné onemocnění“, odmítá žalobci ztrátu na výdělku
hradit. Žalobce proto požaduje „doplatek do 100% náhrady podle § 195 zákoníku
práce za období od 1. listopadu 2001 do 30. 4. 2002 částkou 15.792,- Kč“,
„rentu za říjen 2001“ 18.223,- Kč a za měsíc květen 2002 náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti 15.393,- Kč.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 15. 11. 2006, č. j. 24C 30/2002-136,
žalovanému uložil zaplatit žalobci 30.672,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1.
7. 2002 do zaplacení, „ve zbytku požadavek žalobce na zaplacení částky 524,- Kč
s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení“ zamítl a řízení co do
částky 194,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení a co do
částky 18.223,- Kč se 7% úrokem z prodlení ročně od 1. 12. 2001 do zaplacení
zastavil; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech
řízení 3.001,20 Kč k rukám jeho „právního zástupce“ a „státu na účet Okresního
soudu v Karviné“ na soudním poplatku 1.224,- Kč. Vyšel z toho, že v řízení bylo
prokázáno, že úrazy žalobce ze dne 26. 11. 1996 a 19. 1. 2001 k 27. 9. 2001
byly predispozicí pro zhoršování stavu páteře. To, že vlastní postižení páteře,
tj. chronické degenerativní onemocnění páteře, nelze kvalifikovat jako
jednoznačný důsledek těchto úrazů, nemění nic na tom, že chorobný stav se
rozvíjel pro následky prodělaných úrazů a měl za následek vznik škody způsobené
ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a rozvázání pracovního
poměru dohodou pro uvedené pracovní úrazy. Protože v řízení nebylo prokázáno,
že by po rozvázání pracovního poměru došlo na straně žalobce ve smyslu
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce k onemocnění nebo zhoršení zdravotního
stavu, které nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem,
považoval návrh za důvodný. Částečné zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že žalobce
vycházel z nesprávné výše částečného invalidního důchodu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 1. 2008, č.
j. 16 Co 55/2007-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadených
výrocích tak, že žalobu na zaplacení 30.672,- Kč s příslušenstvím zamítl, Č. r.
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou
stupňů 3.230,- Kč. Poté, co doplnil dokazování znaleckým posudkem L. f. U. P. v
O., dovodil, že „neexistuje příčinná souvislost“ mezi pracovními úrazy žalobce
a vznikem škody. Vycházel přitom z toho, že žalobci vznikla škoda, tedy ztráta
na výdělku, v důsledku obecného onemocnění, a to degenerativním onemocněním
meziobratlových plotének bederní páteře, především 5/S1. Tento závěr podle
názoru odvolacího soudu vyplývá „nejen ze znaleckého posudku MUDr. T. V.,
revizního znaleckého posudku L. f. UP v O., ale také ze znaleckého posudku
MUDr. F. S.“. Sama nesprávnost lékařského posudku, na základě kterého účastníci
pracovní poměr ukončili, nemůže založit odpovědnostní vztah podle ustanovení §
190 zákoníku práce. Může být pouze podkladem pro posouzení případného vzniku
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že znalecký posudek
L. f. U. P. v O., o který opírá své závěry odvolací soud, „nepředkládá žádné
erudované komparativní vyhodnocení nálezů a závěrů dosavadních expertíz, jaké
by se dalo od takového pedagogicko-vědeckého pracoviště očekávat“. Při tom
znalec MUDr. S. zhodnotil žalobcův zdravotní stav tak, že „nebýt pracovních
úrazů, za něž odpovídá žalovaný, nedošlo by u žalobce k nemožnosti vykonávat
dosavadní práci už v daném období pro obecné onemocnění, neboť toto onemocnění
by progredovalo do uvedeného stadia pozvolně řadu let, ne-li desítek let“.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť příčinou trvalé
nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce horníka v rubání je obecné degenerativní
onemocnění bederní páteře.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (žalobce skutková
zjištění soudů z tohoto pohledu nenapadá), že žalobce, který u žalovaného
pracoval jako havíř v rubání, a to až do 27. 9. 2001, kdy došlo k rozvázání
pracovního poměru dohodou v souvislosti s tím, že byl praktickým lékařem MUDr.
Z. F. uznán nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce následkem pracovních úrazů ze
dne 26. 11. 1996 a 19. 1. 2001. Dne 9. 10. 2001 byla mezi žalobcem a žalovaným
uzavřena dohoda, v níž se žalovaný zavázal žalobci hradit náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zák. práce; v tomto
ujednáním byla zároveň spoluodpovědnost žalobce za pracovní úraz z 18. 1. 2001
byla stanovena v rozsahu 10 %.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce, ve znění do 31. 12. 2006 (srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 S., zákoník práce) došlo-li u zaměstnance při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví
nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní úraz jsou
tedy existence poškození na zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke
kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik
škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku
nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly
splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za
škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy
odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním
úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve
ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody (popřípadě - podle právní
úpravy účinné do 31. 5. 1994 – „redukovaným“ průměrným výdělkem) a výdělkem po
poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný
invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny
snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho
neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před
poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly
splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane
skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro
určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, ve znění do 31. 12. 2006.
V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec)
procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i
prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny
uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu. Škoda, která
vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke
ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla
následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla; účelem náhrady za
ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který
není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy – jak správně uvedl odvolací soud –
vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda
nevznikla tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako
jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění
možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí
být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz nemusí být
jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu
důležitou, podstatnou a značnou. Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi
pracovním úrazem a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku
skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.
Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba
vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska
jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a
společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce
všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je
příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou
důležité pro odpovědnost za škodu.
Došlo-li k rozvázání pracovního poměru proto, že zaměstnanec utrpěl pracovní
úraz, pro jehož následky nemůže vykonávat dosavadní práci, zaměstnavatel
odpovídá za ztrátu na výdělku zaměstnanci tím vzniklou.
Při zjišťování toho, co bylo příčinou ztráty na výdělku, je možné přihlížet jen
k takovým okolnostem, které nastaly a které měly za následek pokles výdělku
zaměstnance. Došlo-li ke ztrátě na výdělku v důsledku utrpění pracovního úrazu,
nemůže být takový závěr zpochybněn ani případným zjištěním, že zaměstnanec v
den rozvázání pracovního poměru ve skutečnosti byl i nadále schopen vykonávat
dosavadní práci; dodatečné zjištění v tomto směru (např. pomocí znaleckého
posudku) nic nemůže změnit na skutečnosti, že důvodem, pro který zaměstnanec
přestal vykonávat dosavadní práci a ukončil pracovní poměr, byla jeho
nezpůsobilost vykonávat dosavadní práci pro následky utrpěného pracovního úrazu
(srov. obdobně ohledně skončení pracovního poměru pro dosažení nejvyšší
přípustné expozice při dodatečně zjištěné nemoci z povolání rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, pod č. 38).
V projednávané věci nebylo mezi účastníky sporu, že v době trvání žalobcova
pracovního poměru u žalovaného utrpěl žalobce pracovní úrazy (dne 26. 11. 1996
a 19. 1. 2001). Jeho pracovní poměr u žalovaného skončil, na základě „lékařské
zprávy určené O., a. s. D. Č. a.,“ vypracované MUDr. Z. F. ze dne 7. 8. 2001 a
znaleckého posudku MUDr. J. S. ze dne 3. 8. 2001, dohodou ze dne 27. 9. 2001
pro následky pracovních úrazů ze dne 26. 11. 1996 a 19. 1. 2001. Příjem žalobce
oproti jeho výdělkům před skončením pracovního poměru poklesl. Při tvrzení a
prokazování existence příčinné souvislosti mezi utrpěným pracovním úrazem a
vzniklou škodou se žalobce opíral právě o závěry „lékařské zprávy“ MUDr. Z. F.
a znaleckého posudku MUDr. J. S. V řízení sice bylo z lékařských posudků MUDr.
T. V., MUDr. F. S. a revizního znaleckého posudku L. f. UP v O. zjištěno, že
trvalá nezpůsobilost k dosud vykonávané práci (práci horníka v rubání) žalobce
je důsledkem obecného degenerativního onemocnění páteře, to však nemá žádný
vliv na posuzování toho, co bylo příčinou žalobcovy ztráty na výdělku.
Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy
došlo následkem pracovního úrazu k poklesu (ztrátě) výdělku, je pro posouzení,
co bylo příčinou ztráty na výdělku žalobce po rozvázání pracovního poměru dne
27. 9. 2001, rozhodující, že důvodem rozvázání pracovního poměru, a tedy i
poklesu příjmů žalobce po 27. 9. 2001, byly následky pracovních úrazů ze dne
26. 11. 1996 a 19. 1. 2001 (o tom účastníci neměli při rozvazování pracovního
poměru pochybnosti). Bez toho, že by žalobce utrpěl pracovní úrazy dne 26. 11.
1996 a 19. 1. 2001, nedošlo by k rozvázání pracovního poměru a tedy ani k
poklesu žalobcových příjmů. Měl-li žalovaný pochybnosti o skutečnosti, že
žalobce byl ke dni vystavení „lékařského posudku“ MUDr. Z. F. (a později)
trvale nezpůsobilý dosavadní práce (práci horníka v rubání), nic mu nebránilo,
aby uvedené rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy (v souladu s poučením na
něm uvedeným) napadl opravným prostředkem. Nestalo-li se tak, byly z pohledu
ustanovení § 195 zák. práce, ve znění do 31. 12. 2006, všechny předpoklady
odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem splněny již
poté, co žalobce po rozvázání pracovního poměru dosáhl poprvé nižšího příjmu
než před skončením pracovního poměru. Žalovanému tak vznikla povinnost hradit
žalobci škodu; tato povinnost trvá do doby, dokud nenastane skutečnost, která
představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady
škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1
zák. práce (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2007, sp.
zn. 21 Cdo 291/2007).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (protože vycházel z jiného
právního názoru) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle
ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu
vrátil soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2009
JUDr. Mojmír Putna, v.
r.
předseda
senátu