21 Cdo 2905/2012

21 Cdo 2905/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v

právní věci žalobce B.R.G., spol. s r. o. se sídlem v Kolíně V, K Raškovci č.

851, IČO 60110872, zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v

Kolíně 3, Politických vězňů č. 98, proti žalovanému Bc. O. P., zastoupenému

JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 18, o

neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn.

11 C 79/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

6. prosince 2011 č. j. 23 Co 223/2011-588, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 7. 4. 2003 se žalobce (jeho

právní předchůdce PRODET spol. s r. o.) domáhal, aby bylo určeno, že darovací

smlouva ze dne 5. 2. 2001, kterou V. P. a H. H. darovali žalovanému „objekt

bydlení čp. 901 stojící na pozemku parc. č. 2956 a pozemek parc. č. 2956 o

výměře 159 m2 a pozemek parc. č. 616/7 o výměře 611 m2, vše zapsané na listu

vlastnictví 1151 pro obec a katastrální území Z. n. S., okres K. H.“, je vůči

žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že smlouvou o postoupení

pohledávky, kterou uzavřel dne 8. 10. 2002 s Českou konsolidační agenturou,

nabyl pohledávky České spořitelny, a. s. vůči společnosti R.I.G.I., spol. s r.

o. ve výši 2.103.442,08 Kč s příslušenstvím a 830.969,03 Kč s příslušenstvím,

které vyplývají ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 1. 1995 ve výši 5.500.000,- Kč a

ze smlouvy o úvěru (střednědobém, provozním) ze dne 17. 1. 1995 ve výši

2.500.000,- Kč a které se V. P. a H. H. v prohlášení o ručitelském závazku ze

dne 17. 1. 1995 zavázali uspokojit, jestliže je neuspokojí dlužník, a že V. P.

a H. H. vyzval (marně) „ke splacení dluhu“, protože „došlo k neplnění úvěrových

smluv“. Podle přesvědčení žalobce bylo darování uvedených nemovitostí

žalovanému, který je synem V. P. a H. H., učiněno za účelem „znemožnění

případného postihu jediného hodnotného majetku, který dlužníci (ručitelé) měli

v podílovém spoluvlastnictví“. Vzhledem k bydlišti dlužníků (ručitelů) a

žalovaného v darované nemovitosti nepřichází podle žalobce do úvahy, že by

žalovaný nemohl poznat úmysl dlužníků zkrátit žalobce, který se přiznání svých

pohledávek domáhá v řízeních vedených u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9

C 545/2002 a 9 C 967/2002.

Okresní soud v Kutné Hoře – poté, co usnesením ze dne 19. 9. 2005 č. j. 11 C

79/2003-132 připustil, aby na místo žalobce (PRODET spol. s r. o.) vstoupil do

řízení nabyvatel práva B.R.G., spol. s r. o. - rozsudkem ze dne 18. 1. 2011 č.

j. 11 C 79/2003-505 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit

žalobci na náhradě nákladů řízení 15.712,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana

Matějíčka. Vycházel ze zjištění, že V. P. a H. H. měli před uzavřením darovací

smlouvy se žalovaným „zřetelné indicie“ o tom, že společnost R.I.G.I., spol. s

r. o. „přestala nebo v blízké budoucnosti přestane“ plnit své závazky vůči

věřitelům, neboť byli touto společností „žalováni a sami proti ní naopak také

podávali žaloby“, že žalovaný, který měl o sporech mezi společností R.I.G.I.,

spol. s r. o. a dlužníky (ručiteli za uspokojení pohledávek právního předchůdce

žalobce z úvěrů poskytnutých této společnosti) „povědomí“, pro „objektivní

zjištění povahy sporů nic dalšího neučinil“ a spokojil se s ujištěním dlužníků,

že mají pouze pohledávky a nikoli dluhy, že společnost R.I.G.I., spol. s r. o.

nesplácela poskytnutý úvěr od roku 1998 a že pravomocnými rozsudky Okresního

soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2006 č. j. 9 C 967/2002-342 a č. j. 9 C

545/2002-375 bylo společnosti R.I.G.I., spol. s r. o., V. P. a H. H. uloženo

zaplatit žalobci 830.969,03 Kč s příslušenstvím a 2.103.442,08 Kč. Dospěl k

závěru, že byly splněny podmínky pro určení právní neúčinnosti darovací smlouvy

vůči žalobci, neboť dlužníci touto smlouvou převedli předmětné nemovitosti na

žalovaného v úmyslu zkrátit žalobce, který žalovaný mohl při náležité péči

poznat. Neshledal důvodnými námitky žalovaného, že žalobce se mohl uspokojit z

majetku společnosti R.I.G.I., spol. s r. o., ale na místo toho se vzdal

zástavního práva na jejích nemovitostech, že v případě „postihu“ předmětných

nemovitostí v exekuci nebudou mít dlužníci (ručitelé) možnost „regresního

postihu hlavního dlužníka“ (společnosti R.I.G.I., spol. s r. o.), protože „ten

se již také zbavil majetku“, a že společnost R.I.G.I., spol. s r. o. a žalobce

„mají téměř totožné společníky, jejich vztah se podobá holdingovému uspořádání,

a proto je nemravné, aby jedna společnost vymáhala dluh druhé společnosti po

ručitelích“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2011 č. j.

23 Co 223/2011-588 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl;

současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů

řízení před soudem prvního stupně 18.313,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího

řízení 14.800,- Kč k rukám advokátky JUDr. Libuše Svobodové. Na základě

zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že dlužníci (ručitelé) v době uzavření

darovací smlouvy mezi nimi a žalovaným (dne 5. 2. 2001) věděli o tom, že

společnost R.I.G.I., spol. s r. o. neplní své závazky z úvěrů, neboť první

výzvu věřitele k úhradě pohledávek z úvěrů obdrželi až dne 23. 7. 2001, že tyto

pohledávky byly zajištěny „především zástavními právy a ručitelskými závazky

dalších sedmi osob“ a že „hlavní dlužník“ (společnost R.I.G.I., spol. s r. o.)

byl vlastníkem „desítek nemovitostí“ v obci a katastrálním území Kolín, dospěl

k závěru, že žalobce neprokázal, že darovací smlouva objektivně zkracovala

uspokojení jeho pohledávek z obou úvěrů sjednaných dne 17. 1. 1995, neboť k

jejich uspokojení mohl žalobce využít především zástavních práv, která tyto

pohledávky „prioritně“ zajišťovala, popřípadě se mohl uspokojit z jiného

majetku společnosti R.I.G.I., spol. s r. o., a že proto nebylo prokázáno, že

úmyslem dlužníků (rodičů žalovaného), kteří v době uzavření darovací smlouvy

věděli, že věřitel není pro uspokojení svých pohledávek „odkázán na prodej

nemovitostí, které byly předmětem darování“, bylo uzavřením darovací smlouvy

zkrátit pohledávky věřitele.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že

věřitel, který má více dlužníků, má právo volby požadovat plnění od

kteréhokoliv z nich, a proto nemůže obstát názor, že rodiče žalovaného mohli

předpokládat, že žalobce uspokojí své pohledávky jinak. Po věřiteli ani nelze

žádat, aby dal přednost uspokojení své pohledávky realizací zástavního práva,

neboť „neexistuje zákonná priorita zástavního práva před ručením z hlediska

věřitelova výběru, jak svoji pohledávku uspokojit“. Podle názoru dovolatele

není rozhodující, zda v době uzavření předmětné darovací smlouvy již

„existovala výzva ke splnění ručitelského závazku“, neboť podmínky pro plnění

ručitelů nastaly již před rokem 2000, o čemž rodiče žalovaného „velmi dobře

věděli“. Dovolatel uzavírá, že jeho pohledávka byla vymahatelná v době podání

žaloby, že ručitelský závazek existoval v době, kdy byl učiněn odporovatelný

právní úkon, a že jako věřitel provedl „zákonnou volbu mezi svými dlužníky“.

Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť rozhodnutí

odvolacího soudu je správné. Zdůraznil, že majetek jeho rodičů jako ručitelů

postačoval i po převodu předmětných nemovitostí na žalovaného k „plnému

uspokojení jejich ručitelského závazku“ a že k uspokojení pohledávek bylo navíc

možné použít i jiný majetek (vedle majetku ručitelů), kterým byly pohledávky

zajištěny.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden

rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem

řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu

ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.

ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že dne 17. 1. 1995

uzavřela společnost R.I.G.I., spol. s r. o. s Českou spořitelnou, a. s. dvě

smlouvy o úvěru, a to ve výši 5.500.000,- Kč se splatností do 31. 10. 1998 a ve

výši 2.500.000,- Kč se splatností do 30. 10. 1998. Závazky dlužníka

(společnosti R.I.G.I., spol. s r. o.) z těchto smluv byly zajištěny zástavními

právy k nemovitostem a závazky ručitelů, včetně ručitelských závazků V. P. a H.

H. Smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 1999 postoupila Česká

spořitelna, a. s. své pohledávky vyplývající z uvedených smluv o úvěru vůči

společnosti R.I.G.I., spol. s r. o., která poskytnuté úvěry řádně nesplácí od

roku 1998, Konsolidační bance Praha s. p. ú., jejíž právní nástupkyně Česká

konsolidační agentura smlouvou ze dne 8. 10. 2002 postoupila tyto pohledávky ve

výši 2.277.152,33 Kč a 897.078,57 Kč společnosti PRODET spol. s r. o., která je

smlouvami ze dne 7. 9. 2005 postoupila žalobci. Darovací smlouvou ze dne 5. 2.

2001, jejíž právní účinky vznikly téhož dne, V. P. a H. H. darovali žalovanému,

který je jejich synem, dům č. p. 901 postavený na pozemku parc. č. 2956,

pozemek parc. č. 2956 o výměře 159 m2 a pozemek parc. č. 616/7 o výměře 611 m2

v katastrálním území Z. n. S. Dne 23. 7. 2001 byli V. P. a H. H. informováni

Konsolidační bankou Praha s. p. ú. o tom, že k zaplacení dluhů z úvěrů ve lhůtě

splatnosti nedošlo, a byli jako ručitelé vyzváni k jejich úhradě. Rozsudkem

Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2006 č. j. 9 C 545/2002-375 ve spojení s

rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007 č. j. 29 Co 29/2007-408 a

rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2006 č. j. 9 C 967/2002-342 ve

spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 č. j. 29 Co

30/2007-381, které (podle potvrzení ve spise) nabyly právní moci dne 29. 5.

2007, bylo společnosti R.I.G.I., spol. s r. o., V. P. a H. H. uloženo zaplatit

žalobci 2.103.442,08 Kč a 830.969,03 Kč s úroky z prodlení s tím, že v rozsahu

plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnit ostatních žalovaných.

Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby

soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho

vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i

tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný

anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním

úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své

věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými

byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi

dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo

které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou

případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při

náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním

úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo

které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel

s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat

uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova

majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z

tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je -

uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by

bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž

zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo

odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na

základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního

titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)

postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z

dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v

jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z

tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch

dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné

majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního

úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka

vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním

prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o

výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných

majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,

popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z

odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č.

26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 občanského

zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též

rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp.zn. 15 Co

714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.

1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Vymahatelnou

se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí

(exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným

rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí

(exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby

jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu

o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č.

27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.

3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči

věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž

nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité

náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4

občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co

odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že

osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté

věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě,

které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 občanského

zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech

v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám;

břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu

dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže

„druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho

věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi

blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době

právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.

O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním

úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může

zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn.

Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka

(a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro

takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou

rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou

svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit

své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).

Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele zejména tehdy,

jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé

zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout

uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by

se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl

uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke

zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-

li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému

právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje

k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Protože se podmínky odporovatelnosti

posuzují ke dni vzniku právního úkonu, zjišťuje se ke stejnému okamžiku i to,

zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný

majetek k uspokojení věřitele. Rozhodným okamžikem pro zjištění dalšího

dlužníkova majetku je tedy účinnost odporovaného právního úkonu; týká-li se

právní úkon nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí, je jím den, k

němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. odůvodnění

rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo

2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč.

2013).

Dlužníkem věřitele je třeba ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku

rozumět nejen osobu, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný

závazek), ale i ručitele a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a

subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků)

uspokojit pohledávku věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Věřitel je oprávněn domáhat se splnění dluhu (závazku) po ručiteli zásadně jen

v případě, že dlužník dluh (závazek) nesplní, ačkoli byl k tomu věřitelem

písemně vyzván (srov. § 548 odst. 1 občanského zákoníku a § 306 odst. 1

obchodního zákoníku). Pro uplatnění nároku věřitele vůči ručiteli přitom není

rozhodné, zda dlužník by dluh (závazek) mohl splnit sám; význam má jen, že

neplnil, přestože byl k plnění písemně vyzván. Věřitel se může domáhat splnění

dluhu (závazku) současně po ručiteli i dlužníkovi, který dluh (závazek)

nesplnil přes věřitelovu písemnou výzvu. Je-li rozhodnutím soudu stanovena

dlužníku a ručiteli povinnost k zaplacení celého dluhu s tím, že plněním

jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého, lze nařídit

soudní výkon rozhodnutí proti kterémukoli z nich pro celou pohledávku (srov.

usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994 sp. zn. 7 Cdo 150/93,

uveřejněné pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).

Vzhledem k tomu, že ručitel, jemuž vznikla povinnost splnit dluh (jiný

závazek), je – jak vyplývá z uvedeného - dlužníkem věřitele ve smyslu

ustanovení § 42a občanského zákoníku a že věřitel je oprávněn domáhat se po něm

splnění celého dluhu, jsou pro posouzení právních úkonů ručitele z hlediska

jejich odporovatelnosti významné okolnosti týkající se ručitele a jím učiněných

právních úkonů, a nikoli skutečnosti týkající se dlužníka, jehož dluh (závazek)

se ručitel zavázal splnit.

V posuzovaném případě bylo dlužníkovi R.I.G.I., spol. s r. o. a ručitelům V. P.

a H. H. pravomocnými a vykonatelnými rozsudky soudu uloženo zaplatit žalobci

dluhy ve výši 2.103.442,08 Kč a 830.969,03 Kč s úroky z prodlení. Závěr

odvolacího soudu, že darovací smlouva ze dne 5. 2. 2001, která vedla ke

zmenšení majetku ručitelů o nemovitosti jimi darované žalovanému, nezkracuje

uvedené vymahatelné pohledávky žalobce, by mohl být správný pouze v případě, že

by ručitelé vlastnili navzdory odporované darovací smlouvě takový majetek,

který by sám o sobě postačoval k tomu, aby se z něho žalobce uspokojil.

Okolnost, zda majetek postačující k uspokojení pohledávky žalobce vlastnil v

době uzavření darovací smlouvy dlužník R.I.G.I., spol. s r. o., kterému bylo

uloženo zaplatit žalobci uvedené dluhy společně s ručiteli s tím, že v rozsahu

plnění jednoho z nich zaniká povinnost plnit ostatních, nebyla pro právní

posouzení projednávané věci významná, neboť z hlediska odporovatelnosti

předmětné darovací smlouvy byl – jak vyplývá z výše uvedeného – rozhodující

stav majetku ručitelů, kteří odporovanou darovací smlouvu uzavřeli a jejichž

majetek se tímto právním úkonem zmenšil. Významné pro posouzení věci není ani

to, zda se žalobce mohl zcela nebo zčásti uspokojit ze zástav, k nimž měl za

účelem zajištění svých pohledávek zřízeno zástavní právo, popřípadě zda se mohl

s výzvou ke splnění dluhu obrátit i na další ručitele, neboť tyto okolnosti se

netýkají ručitelů V. P. a H. H., po nichž byl žalobce oprávněn požadovat

splnění celého dluhu bez ohledu na další zajištění své pohledávky a na to, zda

využil tohoto zajištění k jejímu uspokojení.

Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že nebyl prokázán

úmysl ručitelů V. P. a H. H. zkrátit uzavřením darovací smlouvy pohledávky

věřitele, neboť ručitelé věděli, že věřitel není pro uspokojení svých

pohledávek „odkázán na prodej nemovitostí, které byly předmětem darování“.

Prokázání úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (úmyslu cum animo fraudandi)

není – jak bylo uvedeno výše - podmínkou odporovatelnosti v případě právních

úkonů, k nimž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými nebo které dlužník

učinil ve prospěch těchto osob; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v

takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby

prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době právního úkonu nemohly i

při náležité pečlivosti poznat. O úmysl zkrátit věřitele se přitom jedná nejen

tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele, ale i tehdy,

jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že

je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Protože v projednávané věci ručitelé V.

P. a H. H., kteří se zavázali uspokojit žalobce (jeho právního předchůdce),

jestliže dlužník vůči němu nesplní své závazky ze smluv o úvěru, museli vědět,

že v případě nesplnění těchto závazků dlužníkem se věřitel může domáhat jejich

splnění po ručitelích, museli si být vědomi toho, že darovací smlouva uzavřená

se žalovaným, která má za následek zmenšení jejich majetku, může v případě

nesplnění závazku dlužníkem zkrátit možnosti věřitele uspokojit se z jejich

majetku, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím museli být srozuměni.

Žalovaný jako osoba ručitelům blízká by se mohl ve smyslu ustanovení § 42a

odst. 2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže by prokázal,

že o úmyslu ručitelů zkrátit odporovanou darovací smlouvou věřitele v době

uzavření této smlouvy nevěděl a ani nemohl vědět, přestože vyvinul „pečlivost“

k poznání tohoto úmyslu ručitelů a šlo o „náležitou pečlivost“.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud

České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.

ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§

243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první

věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. července 2013

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu