21 Cdo 2919/2005

21 Cdo 2919/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2,

Vyšehradská č. 16, IČ 00025429, proti žalovanému E. Š., zastoupenému advokátem,

o 97.098,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.

zn. 15 C 86/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 30. června 2004 č.j. 28 Co 245/2004-49, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.

prosince 2003 č.j. 15 C 86/2003-21 (s výjimkou výroku, jímž byla zamítnuta

žaloba o zaplacení úroku z prodlení z částky 97.098,- Kč ve výši 4% od

1.7.2002 do 11.4.2003 a ve výši 1% od 12.4.2003 do zaplacení) se zrušují a věc

se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 97.098,- Kč se 4% úrokem z

prodlení od 1.7.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě

pracovní smlouvy ze dne 22.11.1988 byl žalovaný zaměstnán u Institutu pro další

vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a

státních notářů (od 22.6.2001 Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti –

dále jen „Institut“). Dnem 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb.,

o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se Institut

stal organizační složkou státu a žalovaný zaměstnancem České republiky, což

podle názoru žalobkyně vyplývá nejen ze zmíněného zákona, ale i z ustanovení §

8b zák. práce. Vzhledem k rozhodnutí ministra spravedlnosti č. 3/2002 ze dne

6.3.2002 o zrušení Institutu ke dni 30.6.2002 (jeho práva a povinnosti z

pracovněprávních vztahů poté podle ustanovení § 251d zák. práce přešla na

zřizovatele - Ministerstvo spravedlnosti) byl pracovní poměr účastníků rozvázán

výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce ke dni 30.6.2002 a v

souladu s vnitřním předpisem Institutu čj. 359/2001-Inst. ze dne 1.11.2001 bylo

žalovanému vyplaceno odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku, tedy

97.098,- Kč. Jelikož na základě nové pracovní smlouvy ze dne 1.7.2002 se

žalovaný stal opět zaměstnancem České republiky, a tudíž od 1.7.2002 nastoupil

u téhož zaměstnavatele, vznikla mu ve smyslu ustanovení § 60b zák. práce

povinnost odstupné zcela vrátit.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5.12.2003 č.j. 15 C 86/2003-21

žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 97.098,- Kč s 3% úrokem z prodlení od

12.4.2003 do zaplacení, žalobu o zaplacení úroku z prodlení z částky 97.098,-

Kč ve výši 4% od 1.7.2002 do 11.4.2003 a ve výši 1% od 12.4.2003 do zaplacení

zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a

že žalovaný je povinen zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 3.880,-

Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl do 30.6.2002, kdy jeho

pracovní poměr skončil na základě výpovědi z organizačních důvodů,

„zaměstnancem státu jako právnické osoby“. Vycházel přitom z názoru, že zákoník

práce v ustanoveních § 8 odst. 1 a § 8b odst. 1 a 2 „nekonstituuje výjimku ze

zákona č. 219/2000 Sb. a totožně chápe stát jako právnickou osobou, který pak

vystupuje jako zaměstnavatel“, přičemž „organizační složka státu pak za stát

pouze jedná“, a tudíž „jí nevzniká právo vystupovat v právních vztazích svým

jménem a pod vlastní odpovědností“. Jestliže tedy žalovaný následně od 1.7.2002

začal pracovat „jako řidič Justiční akademie - organizační složky státu“, pak

podle názoru soudu prvního stupně „jeho pracovní poměr vznikl od 1.7.2002 u

téže právnické osoby - státu, u které byl zaměstnán v předcházejícím pracovním

poměru“, a je tedy povinen v souladu s ustanovením § 60b zák. práce vrátit

odstupné v plné výši, „neboť nastoupil u dosavadního zaměstnavatele ihned po

skončení předcházejícího pracovního poměru“. Okolnost, zda žalovaný částku

převzal v dobré víře či nikoliv, „není právně významná“, neboť odstupné nebylo

žalovanému vyplaceno bez právního titulu (nejde tedy o bezdůvodné obohacení),

nýbrž „titul vychází z ustanovení § 60a zák. práce“, a nárok zaměstnavatele na

vrácení odstupného je „založený § 60b zák. práce“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.6.2004 č.j. 28

Co 245/2004-49 rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o věci samé

a ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku“ potvrdil a rozhodl, že

žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací

soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nárok zaměstnavatele na vydání

odstupného v případě, že zaměstnanec po skončení pracovního poměru nastoupí

opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele, vyplývá z ustanovení § 60b

zák. práce, a že proto nepřichází v úvahu možnost použití ustanovení § 243

odst. 3 zák. práce týkající se předpokladů pro vydání bezdůvodného obohacení a

není tak nutno zkoumat, zda žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat,

že odstupné bylo nesprávně určeno nebo omylem vyplaceno. Vycházeje ze zjištění,

že v obou předložených listinách - výpovědi ze dne 13.3.2002 a v pracovní

smlouvě ze dne 28.6.2002 je jako zaměstnavatel označena Česká republika

(zastoupena tam uvedenou organizační složkou), se ztotožnil rovněž se závěrem

soudu prvního stupně, že žalovaný po rozvázání pracovního poměru výpovědí ke

dni 30.6.2002 „nastoupil dne 1.7.2002 do zaměstnání u dosavadního

zaměstnavatele, kterým je stát“, za který ve smyslu ustanovení § 8b zák. práce

v pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu podle

zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v

právních vztazích. Nelze proto sdílet úvahu žalovaného, že jako zaměstnavatel

vystupuje ve smyslu ustanovení § 9a zák. práce vedoucí organizační složky státu

a že „stát je jen formálním zaměstnavatelem, zatímco organizační složka státu

je odlišným zaměstnavatelem sui generis“; k takovému závěru „nemůže vést ani

okolnost, že organizační složky státu mají různá identifikační čísla“. S

poukazem na skutečnost, že v daném případě v důsledku zániku organizační složky

státu byla žalovanému dána výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák.

práce „v souladu se zákonem“, odmítl odvolací soud jako neopodstatněnou rovněž

námitku, že odstupné žalovanému nenáleželo (bylo vyplaceno neoprávněně),

protože měla být sjednána pouze změna pracovní smlouvy. Jelikož v daném případě

nastala situace, že žalovaný bezprostředně po skončení pracovního poměru

nastoupil opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele, odvolací soud

uzavřel, že „zaměstnavatel (žalobkyně) je oprávněn požadovat vrácení odstupného

v plné výši“ bez ohledu na to, že „žalovaný převzal odstupné po zdanění v nižší

částce“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož

přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku

zásadního právního významu považoval „právní otázku dopadu ust. § 60b zák.

práce na státního zaměstnance v situaci, kdy po vzniku nároku na odstupné ve

smyslu § 60a zák. práce nastoupí do zaměstnání u jiné organizační složky státu,

než byl zaměstnán do skončení předchozího pracovního poměru“, neboť – jak

zdůraznil – tato právní otázka je dosud „judikaturou neřešena“ a „v praxi

českými soudy rozhodována odlišně“. Na podporu svého názoru dovolatel poukázal

na závěr vyslovený Krajským soudem v Praze v obdobné věci, podle kterého by

vrácení odstupného státním zaměstnancem, který by po skončení pracovního poměru

u některé z organizačních složek státu z důvodů uvedených v ustanovení § 46

odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nastoupil u jiné organizační složky státu a

vykonával zde práci za zcela odlišných podmínek, „bylo záměrně diskriminující,

přičemž nelze dovozovat, že by tato diskriminace byla záměrná vzhledem ke

specifickému postavení státních zaměstnanců, neboť její důvodnost nevyplývá ze

žádného zvláštního veřejného zájmu či poslání státního zaměstnance“. Žalovaný

navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve

zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud

zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění

předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost

dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím,

že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže

dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.

3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci

samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a

odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne

22.11.1988 žalovaný pracoval u Institutu pro další vzdělávání soudců, státních

notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a státních notářů, který byl na

základě zřizovací listiny Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 31.3.1988

zřízen s účinností od 1.4.1988 jako „samostatná rozpočtová organizace v civilní

části resortu ministerstva spravedlnosti ČSR“. Opatřením Ministerstva

spravedlnosti ČR č.j. 503/2000-Org. ze dne 22.6.2001 byla tato zřizovací

listina změněna mj. tak, že „za užití ustanovení § 5 odst. 1 a § 51 odst. 1

zákona č. 219/2002 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v

právních vztazích, s účinností od 1. dubna 1998, se zřizuje jako organizační

složka státu k plnění úkolů v rámci působnosti Ministerstva spravedlnosti

Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti“. Rozhodnutím ministra

spravedlnosti ČR č. 3/2002 ze dne 6.3.2002 byl Institut vzdělávání Ministerstva

spravedlnosti, „zřízený opatřením Ministerstva spravedlnosti ze dne 31.3.1988,

ve znění opatření č.j. 503/2000-Org. ze dne 22.6.2001 o změně zřizovací

listiny, jako organizační složka státu k plnění úkolů Ministerstva

spravedlnosti“, „podle ustanovení § 5 odst. 2 a § 20 odst. 1, 2 zákona č.

219/2002 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních

vztazích, ve znění pozdějších předpisů“ zrušen ke dni 30.6.2002 s tím, že

„ministerstvo přebírá ke dni zániku Institutu výkon práv a závazků dosud

svěřených Institutu“. Dopisem ze dne 13.3.2002 dala „Česká republika – Institut

vzdělávání Ministerstva spravedlnosti“ žalovanému výpověď z pracovního poměru

podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce „z důvodu, že se ruší

zaměstnavatel“. Pracovní poměr žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne

22.11.1988 skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 30.6.2002 a téhož dne bylo

žalovanému podle „Vnitřního předpisu č.j. 359/2001-Inst.“ Institutu vzdělávání

Ministerstva spravedlnosti ze dne 1.11.2001 vyplaceno odstupné ve výši

šestinásobku průměrného výdělku, celkem 97.098,- Kč. Na základě pracovní

smlouvy ze dne 28.6.2002 žalovaný od 1.7.2002 nastoupil do pracovního poměru u

„České republiky – Justiční akademie“. Žalobkyně má zato, že dne 1.7.2002

žalovaný nastoupil u téhož zaměstnavatele - České republiky (Českého státu) a

že mu proto ve smyslu ustanovení § 60b zák. práce vznikla povinnost odstupné

zcela vrátit.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že

odstupné, jehož vrácení se žalobkyně domáhá, bylo žalovanému vyplaceno v červnu

2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do

30.6.2002 [tj. přede dnem kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se

mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] -

dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České

republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do

30.6.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se

mění (též) zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování

v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů] - dále též jen „zákon“.

Podle ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k

rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v

§ 46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení

pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. V kolektivní

smlouvě, popřípadě ve vnitřním předpisu lze odstupné podle předchozí věty

zvýšit o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky,

za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné. To se vztahuje i na

zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.

Podle ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce pokud zaměstnanec po skončení

pracovního poměru nastoupí opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele před

uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla

odvozena výše odstupného podle § 60a odst. 1, je povinen tomuto zaměstnavateli

vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část. Podle ustanovení § 60b odst. 2 zák.

práce poměrná část odstupného se stanoví podle počtu kalendářních dní od nového

nástupu do zaměstnání do uplynutí doby podle odstavce 1.

Odstupné je plnění, které je zaměstnavatel povinen poskytnout svému

zaměstnanci, s nímž rozvázal (skončil) pracovní poměr výpovědí danou podle

ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z

týchž důvodů. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má

zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl

proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní

práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle

kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného

výdělku), zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky,

jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla

rozhodující pro určení výše odstupného (minimálně dva měsíce), pokračoval.

Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek

organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající

zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.

Nastoupí-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla

rozhodující pro určení výše odstupného (tj. minimálně před uplynutím dvou

měsíců), znovu u dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného

sledovaný účel. Důvod, proč zaměstnavatel poskytl zaměstnanci odstupné, tím

odpadl, neboť zaměstnavatel je povinen mu již v době, po kterou měl být

zajištěn prostředky z poskytnutého odstupného, platit mzdu (plat, odměnu) za

vykonanou práci. Z pohledu vztahů mezi zaměstnancem a tímto zaměstnavatelem

tedy nemůže být spravedlivého opodstatnění k tomu, aby si zaměstnanec nadále

ponechal odstupné za dobu, za níž od téhož zaměstnavatele (zaměstnavatele,

který mu poskytl odstupné) obdržel mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci.

Zákoník práce v ustanovení § 60b proto zaměstnanci ukládá, aby dosavadnímu

zaměstnavateli odstupné zcela nebo zčásti vrátil, a to ve výši stanovené podle

počtu kalendářních dnů od opětovného nástupu u zaměstnavatel do uplynutí doby,

která byla rozhodující pro určení odstupného.

Protože povinnost vrátit poskytnuté odstupné ustanovení § 60b zák. práce

spojuje s opětovným nástupem zaměstnance do zaměstnání u dosavadního

zaměstnavatele, řešil odvolací soud - za výše uvedeného skutkového stavu - mimo

jiné právní otázku, zda zaměstnanec, s nímž byl skončen pracovní poměr se

státem jako zaměstnavatelem výpovědí danou příslušnou organizační složkou státu

podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou

z týchž důvodů, je povinen vrátit poskytnuté odstupné, nastoupí-li po skončení

pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného, do

pracovního poměru u jiné organizační složky státu. Poznatky, jež byly získány v

souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. § 14 odst. 3

zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), nasvědčují tomu, že tato právní

otázka je dosud odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Vzhledem k tomu, že

posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné

(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska

rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto

dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.

provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České

republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zaměstnavateli se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo

fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích a

pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích (§ 8 odst. 1 zák.

práce). Pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů stát, je právnickou osobou

a je zaměstnavatelem; to platí rovněž pro obdobné pracovní vztahy. Za stát v

pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu (§ 8b odst.

1, 2 zák. práce).

Organizačními složkami státu (dále jen „organizační složka“) jsou ministerstva

a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství,

Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České

republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky,

Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví

zvláštní právní předpis [kromě jiných i Justiční akademie, zřízená s účinností

od 1.4.2002 zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní

správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) –

srov. § 129 odst. 1 cit. zákona] nebo tento zákon (§ 51); obdobné postavení

jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu

(§ 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím

vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 30.6.2002). Organizační

složka není právnickou osobou (§ 3 odst. 2 věta první zákona).

Je mimo pochybnost, že zákon přiznává způsobilost mít práva a povinnosti v

pracovně právních vztazích jen státu, který má v těchto vztazích postavení

právnické osoby, a že tedy - jak uvádí soudy obou stupňů - žalovaný byl ke dni

skončení pracovního poměru zaměstnancem státu. Přestože je stejně tak zjevné,

že organizační složka státu oproti tomu právnickou osobou není, nelze již tak

bezvýhradně přisvědčit názoru odvolacího soudu, že zaměstnanec státu

přecházející do jeho různých organizačních složek vždy nastoupí do zaměstnání

„u dosavadního zaměstnavatele, kterým je stát“.

Příslušné organizační složce státu náleží ve smyslu ustanovení § 8b odst. 2

zák. práce oprávnění v pracovněprávních vztazích jednat za stát. Zdůrazňovaný

pojem však nezahrnuje pouze možnost dávat zaměstnancům interní příkazy a pokyny

k výkonu práce; příslušné organizační složce státu náleží vedle toho také

oprávnění činit v pracovněprávních vztazích právní úkony, jinak řečeno -

„zastupovat“ stát navenek, kupř. činit právní úkony směřující ke vzniku, změně

nebo - tak jako v posuzované věci - zániku pracovního poměru. Právní úkony v

pracovněprávních vztazích v případech uvedených v ustanovení § 8b zák. práce

činí vedoucí organizační složky státu, jíž se tyto právní úkony týkají, obdobně

jako statutární orgán u fyzických nebo právnických osob nadaných právní

subjektivitou. V porovnání s úpravou postavení zaměstnanců zaměstnavatelů

nadaných právní subjektivitou obsaženou v ustanovení § 9 odst. 1 větě druhé

zák. práce a v ustanovení § 9 odst. 2 zák. práce není v tomto směru rozdílná

ani úprava postavení dalších zaměstnanců státu: jiní zaměstnanci, zejména

vedoucí organizačních útvarů organizační složky státu, jsou oprávněni činit

právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy (§

9a odst. 1 zák. práce); vedoucí organizační složky státu rovněž může určitými

právními úkony v pracovněprávních vztazích pověřit další zaměstnance, kteří

pracují v této organizační složce státu (§ 9a odst. 2 zák. práce).

Kdyby měla být významná - jak dovozuje odvolací soud - jedině skutečnost, že

žalovaný, který byl zaměstnancem státu, nastoupil do zaměstnání opět „u

dosavadního zaměstnavatele, kterým je stát“, bylo by nutno dovodit (argumentum

reductione ad absurdum), že se zaměstnancem státu vlastně nelze rozvázat

pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák.

práce, protože v důsledku zrušení (zániku) organizační složky státu

zaměstnavatel - stát - nepřestal existovat, a že v takovém případě postačí pro

přechod zaměstnance do kterékoliv organizační složky státu - v daném případě k

Justiční akademii - uzavřít dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek

(ohledně druhu práce, popřípadě místa výkonu práce) podle ustanovení § 36 odst.

1 zák. práce, aniž by bylo zapotřebí (možné) rozvazovat pracovní poměr.

Pracovní poměr výpovědí pro organizační změny by nebylo možné rozvázat ani

proto, že nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce by bylo

nutné vztáhnout ke všem dalším organizačním složkám státu, a z tohoto důvodu by

bylo obtížné - zejména v místě sídla centrálních úřadů - tvrdit, že

zaměstnavatel – stát - nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat v místě, které

bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po

předchozí průpravě.

Okolnost, že se výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů upíná k

organizační složce státu, je zjevná i z právní úpravy přechodu práv a

povinností z pracovněprávních vztahů obsažené v ustanovení § 251b až § 251d

zák. práce, která pro případ zániku organizační složky státu, převodu

organizační složky státu do jiné organizační složky a pro případ zrušení

organizační složky státu stanoví pravidla obdobná, jako jsou stanovena v

případě změny v osobě zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Práva a

povinnosti z pracovněprávního vztahu totiž přecházejí zase na jinou organizační

složku státu, a nikoli na stát jako takový. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc

znamená, že po zrušení Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti podle

rozhodnutí jeho zřizovatele - ministerstva spravedlnosti, by přešel výkon práv

a povinností z pracovněprávního vztahu se žalovaným podle ustanovení § 251d

odst. 2 zák. práce ze zrušené organizační složky na zřizovatele - ministerstvo

spravedlnosti, popřípadě jinou organizační složku jím zřízenou, a že závěr, že

žalovaný nastoupil opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele ve smyslu

ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce by bylo možné učinit, jen kdyby nastoupil u

ministerstva spravedlnosti. Z hlediska ustanovení § 60b zák. práce proto nástup

zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu, než na kterou by v

důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z

pracovněprávního vztahu podle ustanovení § 251b až § 251d zák. práce, nelze

považovat za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.9.2005, sp. zn. 21 Cdo 2525/2004).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b

odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl

zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,

zrušil Nejvyšší soud České republiky (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku

o zamítnutí žaloby ohledně části příslušenství) i toto rozhodnutí a věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty

za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2005

JUDr. Zdeněk N o v

o t n ý, v. r.

předseda senátu