ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně S. L., zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se
sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15, proti žalovanému Mgr.
P. G., zastoupenému JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně,
Smetanova č. 757/17, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 272/2008, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2012, č. j. 15 Co
374/2010-219, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 1. 10. 2008 (doručeným žalobkyni dne 3. 10. 2008) žalovaný
sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření
spatřoval v tom, že „opět závažným způsobem několikrát porušila pracovní kázeň,
a to tím, že se dne 8. 9. 2008 dostavila do zaměstnání ve 12.30 hod., to je
více než s 4 hodinovým zpožděním a dne 16. 9. 2008 se dostavila do zaměstnání
po 10.00 hod., tj. s 2 hodinovým zpožděním“, a že „dlouhodobě zanedbává své
pracovní povinnosti, zejména v těchto oblastech: od 7. 7. 2008, to je více než
2 měsíce, nezaslala týdenní plán práce“ a že „při kontrole vyúčtování za
telefonní hovory z pracovního mobilního telefonu za měsíc červenec a srpen 2008
zjistil, že používala tento mobilní telefon, který jí byl svěřen výlučně pro
plnění pracovních povinností, k soukromým hovorům, a to i do zahraničí“. S
ohledem na předchozí vytýkací dopis z 8. 9. 2008, v němž byla upozorněna na
možnost výpovědi, ale rovněž s ohledem na výše popsané skutečnosti, představuje
její jednání závažné porušení jejích pracovních povinností.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru ze dne 1. 10. 2008 je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla u
žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 12. 2007 jako
„office manager pobočky jazykové školy v Praze“. Tvrzené důvody okamžitého
zrušení pracovního poměru považuje za „smyšlené a účelové, rozhodně však
neopravňující žalovaného k ukončení pracovního poměru žalobkyně tímto
způsobem“. Absence v práci se týkala v obou případech návštěv lékaře, o kterých
byl žalovaný předem informován a s nimiž souhlasil. Telefonní hovory na neznámá
čísla se týkaly hovorů „se žáky jazykové školy nebo jiné hovory přímo
související s výkonem práce (zkouška pevné linky atd.)“. Výkaz nemohl být
předáván, protože se jednalo o období letních prázdnin a v té době jazyková
výuka neprobíhala.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, č. j. 13 C 272/2008-173,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady
řízení 9.600,- Kč k rukám „jeho právního zástupce“. Po provedeném dokazování
dospěl k závěru, že „důvody pro použití ust. § 55 odst. 1 písm. b) ZPr jsou
dány“, neboť bylo prokázáno, že od července 2008 až do září neposílala
žalobkyně týdenní výkazy, jak jí bylo uloženo, a v této nečinnosti pokračovala
i přes upozornění žalovaným. Bez vědomí zaměstnavatele se v srpnu a září
opakovaně vzdalovala ze svého pracoviště a používala telefon ke svým soukromým
hovorům. Při posuzování intenzity jednání žalobkyně přihlédl k tomu, že
„dodržování pokynů žalovaného je pro provoz poboček žalovaného velmi významné“,
že fungování poboček postavil žalovaný na vzájemné důvěře, že „stanovil
pravidla, na jakých zásadách a principech mají vedoucí těchto poboček fungovat“
a že postoj žalobkyně k plnění pracovních úkolů a pokynů žalovaného „byl více
jak laxní“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 2. 2012, č. j. 15
Co 374/2010-219, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že
okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 1. 10. 2008 dané žalovaným žalobkyni
je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech
řízení před soudy obou stupňů 19.700,- Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Marka
Lošana. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „bylo na
žalovaném, aby prokázal, že žalobkyně přišla do zaměstnání dne 8. 9. 2008 ve
12.30 hodin a 16. 9. 2008 až po 10. hodině“. Žalovaný však i přes poučení
odvolacím soudem podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat
toto své tvrzení a po poučení o následcích nevyhovění této výzvě, nenabídl
soudu důkazy, které by jeho tvrzení prokázaly. Odkazoval pouze na tvrzení
žalobkyně o tom, že v těchto dnech v zaměstnání nebyla. Ze zápisů ze setkání
pracovníků žalovaného vyplývá, že žalovaný jim dal (mimo jiné) pokyn, aby mu
zasílali týdenní plány práce. Protože žalobkyně pokyn zaměstnavatele nesplnila,
porušila povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k jí vykonávané práci. Toto porušení pracovních povinností však odvolací soud
nepovažoval za porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, a to již s ohledem
na to, že tyto týdenní plány žalobkyně nezasílala žalovanému v červenci a
srpnu, v prázdninových měsících, kdy byla činnost jazykové školy utlumena. V
září 2008 pak žalovaný činil kroky k ukončení činnosti pobočky v Praze, dne 17.
9. 2008 převzal vybavení učeben, převzal počítač, klávesnici, myš, razítko a
kalkulačku a v kanceláři ponechal pouze židli, stůl, telefon s faxem. Žalobkyni
uložil, aby zrušila pevnou linku a internet. Je tedy zřejmé, že minimálně od
poloviny září 2008 žalovaný plánoval činnost své pobočky v Praze ukončit.
Nezasílání týdenních výkazů v tomto období proto nemůže dosahovat intenzity
porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Naopak porušení pracovních
povinností žalobkyní spatřil odvolací soud v tom, že žalobkyně ke svým
soukromým účelům používala služební telefon, ale i u tohoto porušení dospěl k
závěru, že nedosahuje intenzity porušení povinností zvlášť hrubým způsobem.
Odvolací soud poukázal i na to, že při porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci lze se zaměstnancem zrušit
okamžitě pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel o
důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dozvěděl. Protože
okamžité zrušení pracovního poměru je datováno dnem 1. 10. 2008, nepřihlédl
odvolací soud k soukromým telefonátům žalobkyně uskutečněným do 31. 7. 2008.
Protelefonovaná částka, ve které žalovaný spatřoval porušení pracovní
povinnosti žalobkyní, se ani zdaleka nepřibližovala k žalovaným tvrzené částce
2.000,- Kč. S ohledem na tuto skutečnost nelze toto porušení povinností
žalobkyně považovat za porušení povinností zvlášť hrubým způsobem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že se o soukromých
telefonních hovorech (a to i do zahraničí) dozvěděl až z vyúčtování, které mu
bylo doručeno nejdříve po 4. 8. 2008, jak vyplývá z vyúčtování ze dne 4. 8.
2008, kde je jako variabilní symbol uvedeno č. 83793562, nikoli „hned
následující den (z tohoto předpokladu musel soud vyjít, když odkazuje na § 58
odst. 1 zákoníku práce)“. Tvrdila-li v řízení žalobkyně, že ve dnech 8. 9. 2008
a 16. 9. 2008 v době nepřítomnosti na pracovišti byla u lékaře a bylo-li
prokázáno, že u lékaře nebyla, „je zřejmé, že nebyla na pracovišti, a v tomto
smyslu vůbec nepolemizuje s žalovaným a důvod návštěvy u lékaře si dodatečně
vymyslela“, aby nepřítomnost na pracovišti dodatečně ospravedlnila; žalobkyně
tak „shodně s žalovaným tvrdí, že na pracovišti skutečně nebyla“. Závěr
odvolacího soudu, že je irelevantní, že žalobkyně byla vyšetřena u lékaře až v
15.21 hodin, neboť tím stále není prokázáno vytýkané porušení povinnosti
spočívající v tom, že se 16. 9. 2008 měla dostavit do zaměstnání po 10. hodině,
pak „postrádá smyslu“. Odvolací soud nepřihlédl ani ke svědecké výpovědi
svědkyně K. J., které koresponduje s tvrzeními žalovaného. Namítá dále, že
žalobkyně byla jeho jedinou zaměstnankyní a proto je nutno její porušení
pracovní kázně hodnotit jinak, než kdyby šlo o srovnatelné porušení pracovní
kázně pracovníkem, který plní či neplní své povinnosti ve větším kolektivu a
důsledky jeho chování třetí osoby přímo nepocítí. Neplnění pracovních
povinností v tomto případě má vliv na existenci či neexistenci pracoviště.
Touto relevantní obranou žalovaného se odvolací soud nezabýval, ačkoliv tato
okolnost má význam pro posouzení míry intenzity porušení pracovní kázně
žalobkyní. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „změnil
tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený
rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů
uplatněných v dovolání žalovaného.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze
dne 1. 10. 2008 (doručeného žalobkyni dne 3. 10. 2008) – podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (tj. do dne, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 305/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o
nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a
zákon č. 382/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit, jen poruší-li zaměstnanec povinnost vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým
způsobem.
Pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně
dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jím vykonávané práci, jež je mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno,
a zda toto porušení dosahuje intenzity požadované v ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé).
Ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru daného zaměstnanci
podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce má procesní povinnost tvrdit
a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že se zaměstnanec dopustil
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci a že toto porušení dosáhlo intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní
odpovědnost (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou
všechny rozhodné skutečnosti tvrzeny nebo prokázány (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod
č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru se žalobkyní podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce mimo jiné
v tom, že „žalobkyně se dne 8. 9. 2008 dostavila do zaměstnání ve 12.30 hod.,
to je více než s 4 hodinovým zpožděním a dne 16. 9. 2008 se dostavila do
zaměstnání po 10.00 hod., tj. s 2 hodinovým zpožděním“. Odvolací soud ve vztahu
k tomuto tvrzenému porušení pracovních povinností žalobkyní uzavřel, že
žalovaný i přes poučení odvolacím soudem podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s.
ř. o povinnosti prokázat toto své tvrzení a po poučení o následcích nevyhovění
této výzvě, nenabídl soudu důkazy, které by jeho tvrzení prokázaly; žalovaný
tak „neunesl důkazní břemeno týkající se tvrzeného porušení povinností
žalobkyní neomluvenými absencemi“.
Podle ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková
zjištění shodná tvrzení účastníků.
Zákon v ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. soudu umožňuje, aby činil svá
skutková zjištění nejen prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných
příkladmo v ustanovení § 125 o. s. ř., ale i ze shodných tvrzení účastníků a
aby tedy skutkový stav věci zjišťoval též na základě shodných tvrzení
účastníků. Shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud
může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak - kdyby se
účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli - musel objasňovat dokazováním.
Z uvedeného vyplývá, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková
zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které
by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Nespornými mohou
učinit skutkové okolnosti, nikoliv jejich právní hodnocení. Údaje účastníků,
které představují právní hodnocení pro rozhodnutí významných skutečností nebo
právní posouzení věci, nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění skutkového
stavu věci a tedy ani zdrojem pro skutková zjištění soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněné pod
číslem 76 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Shodná tvrzení účastníků však nejsou pro soud závazná v tom smyslu, že by
skutečnosti, kterých se tato tvrzení týkají, nemohl učinit předmětem
dokazování. Zejména tam, kde rozhodnutí soudu má být v souladu s hmotným právem
kogentní povahy, musí být soudu umožněno, aby prostřednictvím dokazování ověřil
pravdivost těchto tvrzení, která ostatně mohou být účastníky odvolána v průběhu
dalšího řízení. Jinak řečeno, povinností soudu není převzít za svá skutková
zjištění všechna shodná tvrzení účastníků. Má-li soud pochybnost o tom, zda
shodná tvrzení účastníků jsou dostatečným podkladem pro spolehlivé objasnění
skutkového stavu, uplatní se plně povinnost tvrzení a povinnost důkazní
(břemeno tvrzení a břemeno důkazní), jak vyplývají z ustanovení § 101, 120,
případně z § 133a o. s. ř. Správně proto odvolací soud za situace, že měl
pochybnost o skutkovém stavu (o tom, zda se žalobkyně skutečně ve dnech 8. 9. a
16. 9. 2008 nedostavila včas na své pracoviště – měla absence), v souladu s
ustanovením § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval žalovaného – zaměstnavatele, aby pro
toto tvrzení v okamžitém zrušení pracovního poměru označil důkazy (aby toto své
tvrzení prokazoval); o následcích nesplnění této výzvy jej zároveň poučil.
Odmítl-li žalovaný na výzvu soudu potřebné důkazy označit (protože vycházel z
názoru, že shodná tvrzení účastníků netřeba ani na výzvu soudu prokazovat),
nese nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, jako by jím
tvrzené skutečnosti nebyly prokázány (neunesl důkazní břemeno), jak rovněž
správně uzavřel odvolací soud.
Dovolateli však lze přisvědčit v tom, že se o soukromých telefonních hovorech
(a to i do zahraničí) za měsíc červenec 2008 mohl dozvědět až z vyúčtování,
které mu bylo doručeno nejdříve po 4. 8. 2008, a že tedy z pohledu ustanovení §
58 odst. 1 zák. práce mohl v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 1. 10.
2008 tento důvod použít. To však v projednávané věci nemá význam, neboť z
podrobného vyúčtování telefonního čísla 777021213 ze dne 4. 8. 2008 (variabilní
symbol 83793562) vyplývá, že žalovaný jako „soukromé“ označil celkem 8
telefonátů v celkové délce 11:08 min. za něž bylo vyúčtováno 0,00 Kč, a
odvolací soud používání služebního telefonu k soukromým účelům jako porušení
pracovních povinností shledal.
Souhlasit nelze s námitkou dovolatele, že odvolací soud se nezabýval jeho
„relevantní obranou“, že, byla-li žalobkyně jeho jedinou zaměstnankyní (na
konkrétním pracovišti), má tato okolnost význam pro posouzení míry intenzity
porušení „pracovní kázně“ žalobkyní.
Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k
plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní
kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné
dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp.
zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým
průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům
je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i
specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.
Ze shora uvedených zásad vycházel při posuzování intenzity porušení pracovních
povinností žalobkyní, jak bylo vymezeno v okamžitém zrušení pracovního poměru,
také odvolací soud, jestliže uzavřel, že, neprokázal-li žalovaný porušení
povinností žalobkyní neomluvenou absencí, intenzita porušení povinností
nezasíláním týdenních výkazů a soukromými telefonickými hovory žalobkyně
nedosáhla zvlášť hrubého stupně. Přihlédl přitom mimo jiné k tomu, že žalobkyně
nezasílala týdenní plán práce žalovanému v červenci a srpnu, tedy v
prázdninových měsících, kdy činnost jazykové školy byla utlumená a smysl
týdenních plánů práce nebyl zcela jasný, že již od září 2008 žalovaný činil
kroky k ukončení činnosti své pobočky v Praze, že některé z telefonických
hovorů označovaných jako soukromé, se týkaly činnosti jazykové školy a že
protelefonovaná částka byla minimální. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se
nezabýval jeho „relevantní obranou“ (že žalobkyně byla jeho jedinou
zaměstnankyní), pak přehlíží, že je to pouze soud, komu je svěřena možnost
uvážení, ke kterým hlediskům při zkoumání intenzity porušení pracovních
povinností přihlédne tak, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního
poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze
spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího
řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu