21 Cdo 2924/2024-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobkyně E. Ch., proti žalované městské části Praha 20 se sídlem
v Praze 9, Jívanská č. 647/10, IČO 00240192, zastoupené JUDr. Mojmírem
Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4, o 17 200 Kč, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 148/2023, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2024, č. j. 62 Co
57/2024-38, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
4. 2024, č. j. 62 Co 57/2024-38, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Podle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla přímo
vyřešena, respektive při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, „zda se v případě, kdy
zaměstnavatel dle vnitřních pravidel zaměstnavatele neposkytuje příspěvek na
penzijní připojištění těm zaměstnancům, kterým vznikl nárok na starobní důchod,
a to od měsíce následujícího po měsíci splnění příslušných podmínek (odchod do
starobního důchodu a pobírání důchodu), jedná či nejedná o diskriminaci dle
věku odporující ustanovení § 16 odst. 1 z. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve
znění účinném od 29. 7. 2017.“
3. Dovolatelka namítá, že kritérium pobírání starobního důchodu se
významně liší od kritéria vzniku nároku na starobní důchod, jehož splnění
nastane automaticky ve spojení s určitým věkem. U kritéria pobírání starobního
důchodu může podle dovolatelky každý zaměstnanec vlastním rozhodnutím nepobírat
starobní důchod (na který mu již vznikl nárok) toto kritérium vyloučit, a tedy
v jakémkoli věku může stále splňovat podmínky pro přiznání příspěvku
zaměstnavatele na své penzijní připojištění. Dovolatelka dále namítá, že se
odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn.
21 Cdo 5763/2015, když v napadeném rozhodnutí nezohlednil otázku, že nepřímou
diskriminací podle § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona není, pokud toto
ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a
prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Dovolatelka odvolacímu
soudu vytýká, že pouze obecně shledal, že má jít v případě řešeného kritéria o
nepřípustnou diskriminaci, aniž by se zabýval tím, zda je toto kritérium
objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou
přiměřené a nezbytné.
4. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie plyne, že rozdílné
zacházení na základě věku nepředstavuje diskriminaci, jestliže je objektivně a
rozumně odůvodněno legitimními cíli, zejména v oblasti politiky zaměstnanosti,
trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky k dosažení uvedených
cílů jsou přiměřené a nezbytné (srov. rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU
ze dne 12. 10. 2010, Ingeni?rforeningen i Danmark v Region Syddanmark,
C-499/08, a dále k otázce příspěvků na důchodové zabezpečení jako součásti
odměny srov. například rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. 9. 2013, HK
Danmark acting on behalf of Glennie Kristensen v Experian A/S, C-476/11).
Uvedené rovněž plyne i z judikatury Nejvyššího soudu (srov. například
dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 21
Cdo 5763/2015).
5. V projednávané věci bylo zjištěno, že podle vnitřního organizačního
předpisu žalované „Zásady tvorby a použití Sociálního fondu Městské části Praha
20“ neposkytuje zaměstnavatel příspěvek na penzijní připojištění těm
zaměstnancům, kterým vznikl nárok na starobní důchod, a to od měsíce
následujícího po měsíci splnění příslušných podmínek (odchod do starobního
důchodu a pobírání důchodu). V Příloze č. 1 tohoto dokumentu je pak stanoveno,
že příspěvek se neposkytne mj. zaměstnancům, kterým vznikl nárok na starobní
důchod. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná tímto ujednáním znevýhodnila určitou
skupinu zaměstnanců (kteří odešli do starobního důchodu a začali pobírat
starobní důchod), oproti ostatním zaměstnancům (kterým ještě nárok na starobní
důchod nevznikl, resp. kteří jej nezačali pobírat), jež se jinak nacházeli ve
srovnatelné situaci (splňovali všechny ostatní podmínky pro příspěvek na
penzijní připojištění od zaměstnavatele). Žalovaná tak sice založila
rozlišování na zdánlivě neutrálním, jiném než diskriminačním znaku (pobírání
důchodu), avšak nepříznivé důsledky tohoto rozlišování dopadly na skupinu osob
vymezenou zakázaným diskriminačním důvodem. Vzhledem k tomu, že nárok na
starobní důchod vzniká zaměstnanci pouze tehdy, jestliže kromě potřebné doby
pojištění dosáhne zákonem stanoveného (důchodového) věku (srov. § 29 a § 32
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů),
dopadly nepříznivé důsledky tohoto rozlišování především na skupinu zaměstnanců
definovanou určitým (důchodovým) věkem, a tedy toto rozlišování je založeno na
(zákonem stanoveném) diskriminačním znaku. Jinými slovy bude to právě určitý
věk, co bude společné skupině zaměstnanců, jimž žalovaná podle výše uvedeného
vnitřního předpisu neposkytne příspěvek na penzijní připojištění. Není přitom
rozhodné, že příspěvek by podle těchto pravidel náležel i zaměstnanci stejného
věku, který se však dosud nerozhodl pro pobírání důchodu – je totiž věcí
dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým jiným zaměstnancem se
bude „poměřovat“ (obdobně u porušení zásady rovného zacházení srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Za této
situace byla žalovaná povinna tvrdit a prokázat (viz výše uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5763/2015), že toto
rozlišování je postaveno na objektivně zdůvodnitelných a ospravedlnitelných
faktorech, které nejsou spojeny s diskriminačním znakem (kritériem věku).
6. Žalovaná však v řešené věci objektivně zdůvodnitelné a
ospravedlnitelné faktory, které nejsou spojeny s diskriminačním znakem,
respektive legitimní cíl, jenž uvedeným diskriminačním jednáním sledovala a
jenž by toto její jednání mohl ospravedlnit, netvrdila ani neprokazovala, neboť
její obrana v řízení spočívala v zásadě pouze v tvrzení, že uvedené jednání
(tj. neposkytnutí příspěvku na penzijní připojištění zaměstnancům, kterým
vznikl nárok na starobní důchod, a to po splnění podmínek odchodu do důchodu a
zejm. pobírání důchodu zaměstnancem) není diskriminační, neboť důvodem
nesplnění podmínek není „dosažení určitého věku, ale až faktické pobírání
starobního důchodu“, což záviselo na vůli žalobkyně. Rovněž námitkou, že
„podstatou příspěvku je podpora ekonomicky aktivních lidí, kteří si spoří na
období, kdy budou pobírat starobní důchod“, žalovaná opět zdůrazňuje kritérium
„pobírání důchodu“, které však podle výše uvedené judikatury vede k rozlišování
založenému na diskriminačním znaku. Poslední směr obrany žalované byl veden
odkazem na „aktuální postupy státu v oblasti státního příspěvku na penzijní
připojištění“, který však sám o sobě neříká nic o objektivně zdůvodnitelných a
ospravedlnitelných faktorech, na kterých by mělo být založeno původní
rozlišování ve vnitřním předpisu zaměstnavatele. Odvolací soud se proto od
judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud, jak namítá dovolatelka, pouze
„obecně shledal, že má jít v případě řešeného kritéria o nepřípustnou
diskriminaci, aniž by se zabýval tím, zda je dané kritérium objektivně
odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a
nezbytné“.
7. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu