21 Cdo 2933/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhod v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce S. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. s. J., s. p. v l.,
zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 79/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. ledna 2008 č.j. 17 Co 561/2007-475,
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne
26. června 2007 č.j 8 C 79/2000-434 (s výjimkou výroku I., kterým byly žalobci
přiznány úroky z prodlení, a výroku III., kterým bylo řízení o zaplacení částky
175.793.- Kč zastaveno) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu
soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobu změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu ze dne 18. 9. 1991 náhradu za
ztrátu na výdělku za dobu od 1. 12. 1997 do 30. 9. 2006 ve výši 858.855,- Kč s
úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 18. 9.
1991 utrpěl u žalovaného (jeho právního předchůdce) pracovní úraz, pro jehož
následky mu byl od 13. 6. 1992 přiznán částečný invalidní důchod, a dne 12. 6.
1992 s ním byl ukončen pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti. Vzhledem k tomu,
že právní nástupce jeho původního zaměstnavatele mu náhradu za ztrátu na
výdělku nevyplácí a jeho zdravotní problémy psychického rázu mu prakticky
znemožňují chodit do zaměstnání, přičemž „při dnešním velmi přísném posuzování
invalidity nemá šanci získat plný invalidní důchod“, domáhal se rozhodnutí
soudu.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 26. 6. 2007, č. j. 8 C
79/2000-434 žalobě vyhověl jen pokud jde o úrok z prodlení za dobu od 11. 11.
1998 do 11. 6. 2001 (který žalobci přiznal ve výši uvedené ve výroku I.
rozsudku), „ohledně požadavku na zaplacení dalších 858.855,- Kč se zákonným
úrokem z prodlení“ žalobu zamítl, ohledně částky 175.793,- Kč řízení zastavil,
a rozhodl že žalovanému a České republice - Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě
se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Ve věci samé dospěl k závěru, že
nárok žalobce je dán za dobu od prosince 1997 až do května 2001, kdy byl
shledán osobou plně invalidní, avšak nikoli pro následky pracovního úrazu,
nýbrž pro následky obecného onemocnění - postižení páteře. „Od tohoto okamžiku
se na neschopnosti žalobce vykonávat práci již podílela obecná onemocnění i
následky pracovního úrazu rovným dílem“. Došlo tedy ke změně poměrů, v důsledku
které ve smyslu § 202 odst. 1 zák. práce zanikla povinnost žalovaného
poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku. Soud prvního stupně zdůraznil,
že jsou-li následky pracovního úrazu ve srovnání s následky jiných obecných
onemocnění „navzájem naprosto rovnocenné, nelze hovořit v případě důsledků
pracovního úrazu o příčině převažující“. Pokud se týče předcházejícího období
od prosince 1997 do května 2001, soud prvního stupně vycházel z průměrného
výdělku žalobce před vznikem škody upraveného podle příslušných valorizačních
předpisů, a protože v uvedeném období žalobce ztratil pracovní schopnost jen
částečně, bylo nutno „tuto skutečnost zohlednit ku prospěchu žalovaného tím, že
od výše náhrady bylo třeba odečíst mzdu, které by žalobce mohl v uvedeném
období dosáhnout“ (t.j.75% minimální mzdy), částečný invalidní důchod a částku
220,- Kč (§ 14 zákona č. 183/1994 Sb.). Celková náhrada vypočtená tímto
způsobem činila celkem 121.228,- Kč, žalovaný žalobci uhradil v průběhu řízení
částku 175.793,- Kč, a „přeplatek ve výši 54.565,- Kč soud započítal na dlužné
úroky z prodlení za dobu od splatnosti jednotlivých nároků za období od 11. 1.
1998 do 9. 3. 2006“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 1. 2008
č.j. 17 Co 561/2007-475 rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku a
ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.448,- Kč „k
rukám zástupce žalovaného“. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně
„nijak nepochybil při hodnocení důkazů a jeho skutkové závěry mají oporu v
provedeném dokazování“. Ze znaleckých posudků vyplývá jednoznačný závěr, že
žalobce není z důvodu obecného onemocnění ve své pracovní způsobilosti omezen v
menším rozsahu než jak to vyplývá z následků pracovního úrazu. K námitkám
žalobce vztahujícím se k příčině jeho onemocnění páteře, kdy v důsledku
poškození levé ruky pracovním úrazem byla soustavně přetěžována ruka pravá, což
mělo mít podstatný význam pro poškození páteře, odvolací soud uvedl, že s
těmito námitkami se již v řízení před soudem prvního stupně zabýval znalecký
ústav, který úvahy žalobce označil za nesprávné. Ve znaleckém posudku je rovněž
logicky vysvětleno z jakého důvodu je dříve stanovená diagnóza ošetřujícím
psychiatrem žalobce chybná. Protože žalobce byl schopen od roku 1997 do roku
2001 vykonávat určité práce, z tohoto hlediska obstojí rovněž postup okresního
soudu při výpočtu náhrady ztráty na výdělku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítal, že
je nesprávný závěr, že v důsledku změny poměrů od měsíce května 2001 zcela
zanikla povinnost žalovaného poskytovat mu náhradu za ztrátu na výdělku, neboť
rozhodně nedošlo k takové podstatné změně poměrů, tak jak ji má na mysli
zákoník práce. Vlastní omezení pracovní výkonnosti „je limitováno, a to ve
všech kategoriích“, následkem pracovního úrazu, a dále pak též psychickým
postižením, které jednoznačně nastalo po pracovním úrazu levé ruky a v příčinné
souvislosti s tímto úrazem. Zbylá onemocnění se nepodílejí na jeho pracovní
limitaci výrazným způsobem, jak znalec podrobně dokumentuje ve znaleckém
posudku. Nejvíce progredující je podle znalce prof. MUDr. K. M., Dr.Sc.,
zdravotní stav v oblasti psychiky, na jehož vzniku se významnou měrou podílí
jednak vlastní úraz a jednak jeho přímé následky. Čas manifestace i charakter
úvodních potíží jednoznačně svědčí pro souvislost s pracovním úrazem. Žalobce
dále vyslovil nesouhlas s postupem soudu prvního stupně „když od výše náhrady
odečítá ještě 75% minimální mzdy, kterou by podle názoru tohoto soudu mohl v
období od prosince 1997 do května 2001 dosáhnout“. Uvedený postup soudu prvního
stupně není správný, neboť „zcela přehlédl, že v této době nebyl schopen
vykonávat jakékoli zaměstnání z důvodu svého psychického onemocnění“. S ohledem
na závěry ošetřujícího lékaře MUDr. B. a Doc. MUDr. R. R., CSc., je toho
názoru, že jeho pracovní úraz je podstatnou, rozhodnou a značnou příčinou
vzniklé škody, a pokud odvolací soud podanou žalobu zamítl, nerozhodl správně. Nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, ani v tom, vztáhl-li na daný případ
judikáty týkající se nemoci z povolání, „a to mj. i z toho důvodu, že příčiny
nemoci z povolání a pracovního úrazu jsou diametrálně odlišné, neboť zatímco s
nemocí z povolání lze ve většině případů hypoteticky počítat předem, a každý si
tedy může předem rozmyslet, zda nastoupí do zaměstnání, jehož důsledkem bývá
nemoc z povolání, pracovní úraz předvídat nelze. Žalobce dovozuje, že jeho
schopnost konat původní práci u žalovaného byla podstatnou a rozhodnou měrou
ovlivněna jeho progredujícím zdravotním stavem v oblasti psychiky, který je v
přímé souvislosti s pracovním úrazem (jak ostatně vyplývá ze závěru znaleckého
posudku Prof. MUDr. K. M.), a je toho názoru, že jeho omezení pracovní
způsobilosti je především limitováno ve všech kategoriích následkem pracovního
úrazu a psychickým postižením, které jednoznačně po tomto úraze nastalo. Není
jeho vinou, že mu plný invalidní důchod pro jeho psychické onemocnění nebyl
přes jeho žádosti přiznán dříve, než až od 25. 7. 2007.
Žalobce vyslovil
nesouhlas též se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nejsou v příčinné
souvislosti s pracovním úrazem jeho další onemocnění, a to syndrom karpálního
tunelu, potíže s krční páteří, jakož i onemocnění lumbálních meziobratlových
plotének, neboť je přesvědčen o tom, že na vzniku těchto nemocí se nepochybně
podílelo přetížení pravého zápěstí a pravé horní končetiny při nemožnosti
využít zapojení levé horní končetiny. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu „jakož i výrok č. II. rozsudku Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě a věc vrátil novému projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (soud prvního stupně novým
rozhodnutím ve věci nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku), může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.)
vyplývá, že žalobce rovněž podrobuje kritice skutková zjištění soudů, z nichž
napadený rozsudek odvolacího soudu vychází (namítá, že „naprosto zásadně“
nesouhlasí s postupem soudu, který „od výše náhrady odečítá ještě 75% minimální
mzdy“, kterou by mohl v období od prosince 1997 do května 2001 dosáhnout, neboť
„zcela přehlédl“, že v této době „nebyl schopen vykonávat jakékoliv
zaměstnání“. Nenamítá tedy, že východiska, jimiž se řídí stanovení náhrady za
ztrátu na výdělku v případě nezaměstnanosti poškozeného zaměstnance (srov. k
tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 347/2002 a
rozsudek ze dne 24.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 1029/2004) jsou nesprávná; nesouhlasí
s hodnocením důkazů, zejména závěru soudu prvního stupně, jemuž odvolací soud
přisvědčil, o tom, že „z výsledků dokazování za období od prosince 1997 do
května 2001 nevyplynula úplná, nýbrž pouze částečná ztráta pracovní schopnosti
žalobce“. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu proto, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, neposkytuje způsobilý podklad pro přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V projednávané věci odvolací soud dále - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - řešil rovněž právní otázku předpokladů, za nichž dochází k zániku
povinnosti zaměstnavatele platit náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku změny
poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. Uvedenou právní otázku
však odvolací soud vyřešil jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury
soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že posuzovanou otázkou
je další trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, který vznikl před 1.1.2007 (srov. § 364 odst. 4 zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 30.6.2001 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
202/2002 Sb., kterým se – kromě jiných – mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen zák. práce.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním
úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození
na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná
souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti
se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního
úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při pracovním
úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný
výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo
částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním
úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve
ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k
němuž je třeba připočítat případný plný invalidní nebo částečný invalidní
důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení
(omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost
dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly
splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane
skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro
určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.
Podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se
poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě
povinností.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam - jak zdůrazňuje i odvolací soud -
jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (platná právní úprava se změnou
poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje),
spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou.
Důsledkem této změny může být, že od okamžiku, kdy změna nastala, nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
invalidity nebo částečné invalidity) podle ustanovení § 195 zák. práce zaniká
a náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu poškozenému zaměstnanci nadále
nepřísluší. Zanikl-li tímto způsobem nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity) a dojde-li poté znovu k podstatné změně v poměrech poškozeného ve
smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, která odůvodňuje, aby
zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity nebo částečné invalidity) znovu pobíral, vznikne mu od
okamžiku, kdy taková změna nastala, opětovně nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce.
Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení
§ 202 odst. 1 zák. práce, který je daném případě rozhodující z hlediska
posuzování změny okolností, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly
rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (pro uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry
poškozeného.
Odvolací soud v posuzovaném případě řešil právní otázku, jaké důsledky pro
další trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku poskytované z důvodu
pracovního úrazu ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce představuje skutečnost,
že poškozený zaměstnanec později onemocní nemocí neprofesionálního charakteru,
která sama o sobě snižuje nebo podstatně omezuje způsobilost zaměstnance k
soustavné výdělečné činnosti. Výklad otázky, zda tato skutečnost představuje
podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, se v
judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Ustálená soudní praxe v tomto směru
vychází z názoru, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v
příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě
vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů
poškozeného (ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce), v důsledku níž se
zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. Závěry
býv. Nejvyššího soudu SSR ve věcech odškodňování pracovních úrazů a nemocí z
povolání ze dne 19. 6. 1980 sp. zn. Cpj 11/80, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 1980, pod č. 28). Je totiž třeba mít na zřeteli,
že - jak dále zdůrazňuje ustálená judikatura - ke ztrátě na výdělku dochází
proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla snížena (omezena) nebo zanikla
následkem nemoci z povolání (pracovního úrazu), a účelem náhrady za ztrátu na
tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není
schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání (následky
pracovního úrazu) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35), a
že zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla
(ať již z důvodu obecných onemocnění, anebo pro nedostatek vhodných pracovních
příležitostí v případě omezené pracovní způsobilosti), i kdyby následků nemoci
z povolání (pracovního úrazu) nebylo.
Odvolací soud v posuzované věci odvíjí svůj úsudek o tom, že na straně žalobce
došlo „počínaje červnem 2001“ k podstatné změně poměrů, ze skutečnosti, že
žalobce byl „od 25.5.2001 shledán po operaci páteře z dubna 2001 plně
invalidním“, a že ze znaleckých posudků „vyplývá jednoznačný závěr, že žalobce
není z důvodu obecného onemocnění ve své pracovní způsobilosti omezen v menším
rozsahu, než jak to vyplývá z následků pracovního úrazu“. Odvolací soud však
náležitě neuvážil, že z hlediska změny poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.
1 zák. práce ještě není rozhodující okamžik, kdy byla zaměstnanci v důsledku
obecného onemocnění přiznána dávka důchodového zabezpečení (kdy došlo
příslušným administrativním postupem ke změně částečného invalidního důchodu na
plný invalidní), nýbrž okolnost, zda (a od kdy) obecná onemocnění sama o sobě
vylučují zaměstnance ze soustavné výdělečné činnosti, i kdyby následků
pracovního úrazu nebylo. Stejně tak závěr odvolacího soudu, že „žalobce není z
důvodu obecného onemocnění ve své pracovní způsobilosti omezen v menším
rozsahu, než jak to vyplývá z následků pracovního úrazu“, nebere dostatečně v
úvahu, že, vyskytne-li se (tak jako v posuzovaném případě) u poškozeného
současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav
a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým
se následky pracovního úrazu podílejí na nepříznivém zdravotním stavu
poškozeného (jak v posuzované věci tento podíl ve svém znaleckém posudku
vyčíslovala prim. MUDr. A. B. a jak k vyjádření podílu následků pracovního
úrazu a obecných příčin byli v průběhu řízení vedeni další znalci). Rozhodující
je - jak uvedeno výše – zda jsou to stále následky pracovního úrazu (ať již
přímé fyzické postižení, či dodatečně vzniklé objektivně verifikované následky
psychické), které zaměstnance vylučují z výdělečné činnosti, anebo, zda se jeho
poměry změnily natolik, že by nebyl schopen být výdělečně činným i v případě,
že by nikdy v minulosti pracovní úraz neutrpěl. Odvolací soud v této
souvislosti přehlédl, že předmětem odškodnění zaměstnance není jeho zdravotní
stav jako takový (zda je nebo není převážně zhoršen pracovním úrazem), nýbrž
ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následkem
pracovního úrazu.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska změny poměrů ve smyslu ustanovení § 202
odst. 1 zák. práce není sama o sobě rozhodující skutečnost změny částečného
„úrazového“ invalidního důchodu na invalidní důchod „z obecných příčin“, anebo
okolnost, začne-li v celkovém rozsahu poškození zdraví zaměstnance převažovat
poškození zdraví „z obecných příčin“; významné je, zda jsou zde onemocnění nebo
zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným
pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou
činnost, jinak řečeno - zda (a od kdy) tedy by byl poškozený zaměstnanec v
důsledku „obecných příčin“ neschopen soustavné výdělečné činnosti, i kdyby
následků pracovního úrazu nebylo.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v
odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu