21 Cdo 2935/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce M. J., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se
sídlem ve Znojmě, Tovární č. 7, proti žalovanému E. Č., zastoupenému JUDr.
Ivanem Ivaniškinem, advokátem se sídlem ve Znojmě, nám. Svobody č. 16, o
70.626,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn.
7 C 283/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 20. dubna 2011, č. j. 49 Co 254/2010-262, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 70.626,- Kč s úrokem z prodlení ve
výši 10 % ročně ode dne 2. 11. 2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím,
že žalovaný byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31.
5. 2001, „č. j. 3 T 327/2001“, pro trestný čin zpronevěry, kterého se dopustil
tím, že jako zmocněnec žalobce vybral dne 2. 11. 2000 z účtu žalobce u Komerční
banky 4474,61 DEM, tuto částku směnil tentýž den na 78.626,- Kč, tento výběr
nezavedl do účetnictví, výběr peněz neoznámil žalobci a z této částky si
ponechal 70.626,- Kč. V této výši tak způsobil žalobci škodu.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 23. 9. 2003, č. j. 7 C 283/2001-82,
žalovanému uložil zaplatit žalobci 70.626,- Kč s 10% úrokem ročně z prodlení
ode dne 2. 11. 2000 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na
náhradě nákladů řízení žalobci 18.380,- Kč a státu - České republice náklady
řízení ve výši 356,- Kč. Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný byl
trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 327/2001 (jenž nabyl
právní moci dne 27. 6. 2001) odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle
ustanovení § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona. Tohoto činu se dopustil tak, že
jako zmocněnec na základě plné moci z 2. 11. 1994 vykonával úkony jménem
zmocnitele M. J. (žalobce) a že dne 2. 11. 2000 vybral z označeného účtu
žalobce částku, kterou nezavedl do účetnictví, a pro svou potřebu si z této
částky ponechal 70.626,- Kč, a že a takto způsobil žalobci v této výši škodu.
Vycházeje dále z ustanovení § 172 odst. 1 a § 179 odst. 3 zák. práce, z
ustanovení § 3 odst. 3 a § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, dovodil, že
vzhledem k vázanosti soudu trestním rozhodnutím, jak vyplývá z ustanovení § 135
odst. 1 o. s. ř., je původcem žalované škody a odpovědným za tuto škodu
žalovaný a že výše škody byla součástí prokázané kvalifikace v trestním řízení.
Proto náhradu škody v zažalované výši žalobci přiznal.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 11. 2006, č. j.
17 Co 14/2004-108, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby tvrzení a posléze dokazování
bylo doplněno o zjištění, zda se jednalo o obecnou odpovědnost za škodu podle
ustanovení § 172 zák. práce nebo o odpovědnost za schodek na svěřených
hodnotách podle ustanovení § 176 zák. práce. Připomněl dále, že je třeba rovněž
objasnit, zda vůbec a jakou konkrétní povinnost žalovaný porušil a zda ke
vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s porušením jeho pracovních
povinností.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 5. 4. 2007, č. j. 7 C 283/2001-121,
znovu žalovanému uložil zaplatit žalobci 70.626,- Kč s 10% úrokem ročně z
prodlení ode dne 2. 11. 2000 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 49.701,50 Kč a státu - České
republice náklady řízení ve výši 356,- Kč. Znovu vyšel z toho, že žalovaný dne
2. 11. 2000 vybral z označeného účtu žalobce částku, kterou nezavedl do
účetnictví, a pro svou potřebu si z této částky ponechal 70.626,- Kč, a že a
takto způsobil žalobci v této výši škodu. Za to byl trestním příkazem Okresního
soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 327/2001 odsouzen pro trestný čin zpronevěry. Za
škodu žalobci způsobenou odpovídá žalovaný podle ustanovení § 172 zák. práce;
protože byla škoda způsobena úmyslně je povinen ji nahradit v plné výši.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 1. 2009, č. j. 49 Co 215/2007-137,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k
závěru, že soud prvního stupně byl při rozhodování věci nesprávně obsazen a že
tak došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 C 283/2001-215,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náklady řízení
žalovanému ve výši 75.500,- Kč k rukám JUDr. Ivana Ivaniškina a České republice
na účet Okresního soudu ve Znojmě ve výši 356,- Kč. Vyšel z toho, že podle
ustanovení § 172 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu,
kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním. S ohledem na tvrzení žalobce „bylo nutné
prokazovat i zaměstnancovo zavinění“, neboť se nejednalo o odpovědnost za
schodek na svěřených hodnotách ani o odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů.
V průběhu soudního řízení však nebylo („přes procesní poučení žalobce ve smyslu
§ 118a odst. 3 o. s. ř.“) prokázáno, „že by žalovaný zaviněným porušením
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním způsobil
žalobci škodu a v jaké výši, nebylo prokázáno zavinění žalovaného“; soud
prvního stupně proto žalobu „jako zcela nedůvodnou“ zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č. j. 49
Co 254/2010-262, rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku I., v níž byla
žaloba zamítnuta co do částky 70.626,- Kč“ změnil tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci 70.626, - Kč, „v části výroku I., v níž byla žaloba zamítnuta
co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70.626,- Kč od 2. 11. 2000
do zaplacení, a ve výrocích II. a III.“ (v nákladových výrocích) jej zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejprve
vyložil ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud je vázán pouze výrokem
(nikoliv odůvodněním) trestního rozsudku (trestního příkazu). Z výroku o vině
je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s
tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním
jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný
čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové
podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o
uplatněném nároku. Protože podle trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze
dne 31. 5. 2001, sp. zn. 3 T 327/2001, se žalovaný trestného činu zpronevěry
podle ustanovení § 248 odst. 1 a 2 „tehdy účinného trestního zákona č. 140/1961
Sb.“ dopustil (mimo jiné) tím, že jako zmocněnec na základě plné moci ze dne 2. 11. 1994 vykonávající úkony jménem zmocnitele M. J. (žalobce) vybral z žalobcem
vedeného účtu u Komerční banky, a. s., ve Znojmě 4.474,61 DEM, které téhož dne
směnil na 78.626,- Kč, tento výběr nezavedl do účetnictví, ani neoznámil svému
zaměstnavateli (žalobci) a způsobil mu tak škodu ve výši 70.626,- Kč, je soud v
občanském soudním řízení vázán tou částí výroku o vině, podle níž součástí
jednání žalovaného naplňujícího znaky skutkové podstaty uvedeného trestného
činu bylo přisvojení si částky 70.626,- Kč vybrané z účtu žalobce, a způsobení
škody (majetkové újmy vyjádřitelné v penězích) žalobci v uvedené výši. Vzhledem
k tomu, že trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, bylo výrokem
trestního příkazu též závazně posouzeno, že žalovaný se tohoto jednání dopustil
úmyslně, přičemž tento úmysl je třeba vztahovat též ke znaku skutkové podstaty
trestného činu představovaného způsobením škody na cizím majetku. Při aplikaci
předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1
zák. práce dovodil, že jestliže si žalovaný (jak plyne z výroku trestního
příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 3 T 327/2001) z
prostředků zaměstnavatele neoprávněně ponechal částku 70.626,- Kč, porušil svým
jednáním pracovní povinnost řádně hospodařit se svěřenými prostředky
vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, čímž byl naplněn
první z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172
odst. 1 zák. práce. Jednání žalovaného naplňující znaky skutkové podstaty
trestného činu tak, jak je vymezeno ve výroku trestního příkazu, zcela pokrývá
též ostatní předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, tj.
vznik škody
(majetkové újmy vyjádřitelné v penězích) na straně žalobce a současně její
přesně určenou výši 70.626,- Kč, příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti
a škodou a konečně zavinění žalovaného ve formě přímého úmyslu. Protože zákoník
práce jako právní norma zásadně kogentní povahy nepřipouští možnost zániku
závazku započtením, není z hlediska případného zániku povinnosti žalovaného k
náhradě škody žalobci právně relevantní procesní obrana žalovaného, založená
výhradně na tvrzení, že vybrané finanční prostředky nebo jejich část použil ve
prospěch žalobce; odvolací soud se proto skutečnostmi, které žalovaný v rámci
své obrany v tomto smyslu uplatnil, nezabýval.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho přísudečnému výroku)
žalovaný namítá, že v projednávané věci „nejde o trestněprávní záležitost a
nelze na jednání žalovaného nazírat v trestněprávní rovině“. Žalobce uplatnil
vůči žalovanému nárok na náhradu škody podle ustanovení § 172 a násl. zák.
práce a bylo tedy nutno ve smyslu tohoto právního předpisu zkoumat, zda byly
splněny v daném případě všechny předpoklady pro závěr o odpovědnosti za škodu.
Dovolatel je přesvědčen, že v tomto případě nedošlo ke škodě na straně žalobce
- že by se zmenšila majetková podstata žalobce o částku 70.626,- Kč. V řízení
bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný výběr peněz provedl v souladu se svými
pracovními povinnostmi a že „s těmito peněžními prostředky řádně hospodařil,
tedy že např. na základě žádosti žalobce žalobci část peněžních prostředků
vyplatil a že převážnou část prostředků použil v souladu s udělenou plnou mocí
pro firmu žalobce“. Tyto platby nelze vyhodnocovat jako procesní obranu
zápočtem na pohledávku žalobce z titulu náhrady škody. Žalovaným uskutečněné
platby byly ve skutečnosti platby činěné „nikoliv z jeho prostředků, ale z
prostředků žalobce“ na jeho povinnosti hradit mzdy zaměstnanců, platit jejich
cestovní náhrady a hradit náklady firemních vozidel. Taktéž jednání žalovaného
nelze posuzovat jako porušení pracovních povinností, neboť dlouhodobě dle
žalobcova zmocnění tyto činnosti prováděl a žalobce byl s tímto srozuměn.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto,
případně zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání (proti jeho měnícímu výroku) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu v celém rozsahu [srov. § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
náhrady škody, která měla vzniknout dne 2. 11. 2000 - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2000, tj. do dne, než nabyly účinnosti
zákony č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 220/2000 Sb., o změnách
některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České republiky a
jejím vystupování v právních vztazích, č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném
sboru České republiky a o změně některých zákonů, č. 257/2000 Sb., o Probační a
mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných
ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č.
359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační
službě), a č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník
práce) – dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli
za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle ustanovení § 179 odst. 2 zák. práce výše náhrady škody způsobené z
nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se
čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti,
kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena v
opilosti, kterou si sám přivodil, nebo po zneužití jiných návykových látek.
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu
podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností
zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních
povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně
zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny
předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy
ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance
za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu
škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností skutečně způsobil;
neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze
strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně
zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně
zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 172 odst. 1 zák.
práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. §
101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm.
b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik
odpovědnosti za škodu.
Podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu,
kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nároku podle ustanovení § 172
zák. práce, jen jestliže ji zaměstnanec způsobil zaměstnavateli při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím, tedy, jinak řečeno, jestliže
ji zaměstnavateli způsobil jeho zaměstnanec při činnosti prováděné v mezích
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vznikla-li škoda
porušením právní povinnosti jinak, řídí se odpovědnost za škodu ustanovením §
420 odst. 1 občanského zákoníku, i kdyby škůdce byl zaměstnancem poškozeného.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například stanovisko občanskoprávního
kolegia býv. Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, které
bylo uveřejněno pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1971) je v mezích plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním taková
činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový)
vztah k plnění pracovních úkolů. Uvedená kriteria přitom nemají stejný význam;
rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah k činnosti, jíž byla
způsobena škoda, k pracovním úkolům. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při
činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i
subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů.
Pro závěr, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nebo
občanskoprávního nároku, není samo o sobě významné, zda zaměstnanec porušil
povinnosti uložené mu zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy. Porušení
povinnosti (zaviněným jednáním) ze strany škůdce je předpokladem jak pro vznik
odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku, tak i
pro odpovědnost zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce.
Významným v tomto směru není, který právní předpis ukládá škůdci povinnost,
jejímž porušením vznikla škoda, ale jen to, zda činnost, kterou byla
zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá
místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních
úkolů škůdce.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalovaný jako
zmocněnec žalobce vybral dne 2. 11. 2000 z účtu žalobce u Komerční banky
4474,61 DEM, které směnil tentýž den na 78.626,- Kč, tento výběr nezavedl do
účetnictví ani jej neoznámil žalobci a z této částky si ponechal 70.626,- Kč.
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2001, sp.
zn. 3 T 327/2001, byl žalovaný odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle
ustanovení § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že jako
zmocněnec (na základě plné moci ze dne 2. 11. 1994) vykonávající úkony jménem
zmocnitele M. J. (žalobce) vybral z žalobcem vedeného účtu u Komerční banky, a.
s., ve Znojmě 4.474,61 DEM, které téhož dne směnil na 78.626,- Kč, tento výběr
nezavedl do účetnictví ani neoznámil svému zaměstnavateli (žalobci) a způsobil
mu tak škodu ve výši 70.626,- Kč, tedy „přisvojil si cizí věc, která mu byla
svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“.
Jestliže žalovaný vybral dne 2. 11. 2000 z účtu žalobce u Komerční banky
4474,61 DEM, které směnil tentýž den na 78.626,- Kč v úmyslu „přisvojit si cizí
věc, která mu byla svěřena“ (nebo její část), je podle názoru dovolacího soudu
nepochybné, že tím nesledoval z objektivního ani ze subjektivního hlediska
plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně „vlastní prospěch“,
a že tedy touto činností jednoznačně vybočil z mezí plnění pracovních úkolů
(přímé souvislosti s ním) v rozsahu, v němž si peněžní prostředky ponechal.
Okolnost, že touto činností porušil (také) své povinnosti z pracovního poměru,
je tu nepodstatná; rozhodující je, že žalovaný jednáním, z něhož jeho
zaměstnavateli vznikla škoda, nesledoval plnění pracovních úkolů, ale jen
„svoje zájmy“, a že tu proto chybí věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění
pracovních úkolů. Pohledávka za žalovaným proto nemá povahu pracovněprávního,
ale občanskoprávního nároku. Odvolací soud měl proto žalobcem uplatněný nárok
posuzovat z hlediska ustanovení o náhradě škody podle občanského zákoníku.
Veden jiným názorem (že jde o nárok pracovněprávní) nezabýval se ani námitkou k
započtení vznesenou žalovaným.
Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných
orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo
jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal trestný
čin, byl-li v tomto směru vydán odsuzující pravomocný rozsudek trestního soudu.
Jak správně uvedl odvolací soud, výrokem o vině (nikoli odůvodněním takového
rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu
jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty
trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti je dán tím, do
jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi
významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Protože rozhodnutí o tom, že byl
spáchán trestný čin, v sobě zahrnuje i posouzení subjektivního vztahu pachatele
ke svému jednání a k jeho následkům, znamená takové rozhodnutí ve vztahu k
postiženému pachateli vždy konstatování jeho zaviněného protiprávního jednání.
V občanském soudním řízení však soud není vázán ve smyslu ustanovení § 135
odst. 1 o. s. ř., pokud jde o výši škody (srov. stanovisko býv. Nejvyššího
soudu ČSR „Ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž
předcházelo adhezní řízení“, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, roč. 1979, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1648/2004, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura, ročník 2005, pod pořadovým číslem 33).
Z uvedených principů ale v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud důsledně
nevycházel, jestliže dovodil, že, byl-li žalovaný pravomocně odsouzen pro
trestný čin zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona,
jehož se dopustil tím, že si přisvojil peněžní částku vybranou z účtu žalobce,
čímž žalobci způsobil škodu ve výši 70.626,- Kč, je tím soud v občanském
soudním řízení vázán i v otázce výše škody vzniklé jednáním žalovaného žalobci.
Přehlíží totiž, že samotná skutečnost, že žalovaný byl odsouzen pro trestný čin
zpronevěry, jehož znakem je i způsobení škody, neznamená, že žalobci škoda (z
hlediska práva občanského nebo pracovního) v uvedené výši skutečně vznikla.
Obrana žalovaného, že část peněz takto získaných použil ve prospěch žalobce
(jeho firmy) zůstala v řízení neprověřena (nehodnocena). I když tedy žalovaný
svým jednáním naplnil znaky trestného činu zpronevěry (včetně způsobení škody)
neznamená to, že škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích) žalobci ve
stejné výši, jak je uvedena ve výroku trestního příkazu Okresního soudu ve
Znojmě ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 3 T 327/2001, skutečně také vznikla.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku o uložení
povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 70.626,- Kč (aniž by bylo třeba se
zabývat dalšími okolnostmi) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej
proto [nejen v napadeném rozsahu, ale i v ostatních (dovoláním nenapadených)
závislých výrocích - § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle ustanovení § 243b
odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b
odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu