USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné NURSUS s. r. o. se sídlem v Chrudimi, Tovární č. 1112, IČO 28937066, zastoupené Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem v Praze, Eliščina č. 223/5, proti povinným 1) R. Z., zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 1/65, a 2) F. Z., prodejem zástavy, o návrhu povinné 1) na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 5 EXE 6/2021, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. prosince 2023, č. j. 18 Co 33/2023-186, takto: I. Dovolání oprávněné se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 11. 12. 2023, č. j. 18 Co 33/2023-186, výrokem II potvrdil usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. 5. 2022, č. j. 5 EXE 6/2021-75, v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně částečně zastavil exekuci, a to ohledně úroku vždy ode dne 8. 1. 2016 z částky 1 037 389,15 Kč ve výši 29 % p. a. a ve výši „zákonného úroku z prodlení p. a.“, a úroku vždy ode dne 8. 1. 2016 z částky 398 026,47 Kč ve výši 12 % p. a., ve výši 29 % p.
a. a ve výši „zákonného úroku z prodlení p. a.“, a dále usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 5. 2023, č. j. 5 EXE 6/2021-140, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné 1) na zastavení exekuce ohledně částek 1 037 389,15 Kč a 398 026,47 Kč, výrokem I změnil usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. 5. 2022, č. j. 5 EXE 6/2021-75, tak, že zamítl návrh povinné 1) na zastavení exekuce i ohledně úroku ve výši 10,98 % ročně z částky 1 037 389,15 Kč ode dne 8. 1. 2016, výrokem III „zrušil“ usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29.
9. 2022, č. j. 5 EXE
6/2021-109, kterým soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Odvolací soud dospěl k závěru, že dlužník v insolvenčním řízení popřel přihlášenou pohledávku v části sankčního úroku ve výši 29 % ročně z dlužné částky od 8. 1. 2016 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné částky od 8. 1. 2016 do 13. 9. 2017, došlo proto k promlčení této pohledávky oprávněné vůči povinným, neboť již uplynula čtyřletá promlčecí doba k uplatnění nároku. Protože ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, vyplývá, že dlužník popřel jen sankční a zákonný úrok, nemohl soud prvního stupně exekuci zastavit i ohledně smluvního úroku ve výši 10,98 % z částky 1 037 389,15 Kč od 8. 1. 2016 do zaplacení, proto v této části usnesení soudu prvního stupně změnil.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek, které „nebyly soudy řešeny, popř. mají být řešeny jinak“, a to otázek, „zda se může v daném případě promlčet příslušenství pohledávky, když jistina této pohledávka promlčena není, a když příslušenství této pohledávky nebylo vymáháno jako samostatný nárok“, a „zda v daném případě, kdy povinná částečně plnila na obě pohledávky, mělo toto její částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, tzn. I prodloužení promlčecí doby na dobu deseti let jak ve vztahu k jistině obou pohledávek, tak ve vztahu k jejich příslušenství“.
4. Povinní se k dovolání nevyjádřili.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu proti výroku části II bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka výslovně napadla usnesení odvolacího soudu jednak ve výroku I, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že navíc zamítl návrh povinné 1) na zastavení exekuce i ve vztahu k úroku ve výši 10,98 % z částky 1 037 389,15 Kč od 8. 1. 2016 do zaplacení, a jednak ve výroku II, jímž odvolací soud (také) potvrdil usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 5. 2023, č. j. 5 EXE 6/2021-140, kterým tento soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ohledně částek 1 037 389,15 Kč a 398 026, 47 Kč.
7. Podle ustanovení § 240 odst. 1 věta o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
8. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že dovolání může podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
9. Pakliže tedy bylo výrokem I a částí výroku II (v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 5. 2023, č. j. 5 EXE 6/2021-140) usnesení odvolacího soudu dovolatelce vyhověno, nemůže rozhodnutí dovolacího soudu přinést jejímu procesnímu zájmu příznivější výsledek; v této procesní situaci tak není splněna podmínka odstranitelnosti újmy dovolacím soudem a právo podat dovolání tak nelze oprávněné přiznat.
10. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné proti usnesení odvolacího soudu ve výroku I a ve výroku II, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 5. 2023, č. j. 5 EXE 6/2021-140, podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
14. V posuzovaném případě oprávněná v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
15. Dovolatelka se v dovolání pouze omezuje na konstatování obsahu spisu (body I – IV obsahu dovolání), v bodě V vytýká odvolacímu soudu, že nerozhodl o jejím návrhu na vydání doplňujícího usnesení, a v bodě VI vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho usnesení.
16. V bodě VII odůvodnění dovolání dovolatelka formuluje dvě otázky, které údajně nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny, popř. mají být řešeny jinak.
17. Námitky formulované v bodech V a VI nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
18. Ostatně tyto námitky ani nejsou důvodné; o návrhu dovolatelky na doplnění svého usnesení odvolací soud usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 18 Co 33/2023-221, rozhodl tak, že jej zamítl.
14. Ve vztahu k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
15. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
16. Problematikou promlčení pohledávky a jejího příslušenství se soudy obou stupňů, zejména ovšem soud prvního stupně (na jehož odůvodnění odvolací soud odkázal), velmi podrobně zabývaly, a i s ohledem na rozsah argumentace dovolatelky (k tomu viz dále) nelze dospět k závěru o nedostatečnosti odůvodnění jejich rozhodnutí.
17. V bodě VII obsahu dovolání dovolatelka sice předkládá k posouzení dvě otázky, avšak bez jakékoliv konkrétní (a k rozhodnutí odvolacího soudu se vztahující) argumentace. Takový postup je Nejvyšším soudem hodnocen jako pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry, která k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp.zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, z recentních rozhodnutí například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2240/2024; z judikatury Ústavního soudu např. usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
18. Ostatně, ve vztahu k první otázce se Nejvyšší soud vyjadřoval opakovaně, a to například již v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn.
32 Odo
466/2004, nebo v rozsudku ze dne 25. 8. 2022, sen. zn. 29 ICdo 110/2021, který byl uveřejněn pod č. 51/2023 Sb. rozh. obč.).
19. Ke druhé otázce lze dodat, že pakliže se oprávněná dovolává významu částečného plnění povinné, přehlíží, že povinná (bez vysvětlení dalších – širších – souvislostí tohoto plnění) není obligační dlužnicí, takže její (případné) plnění nemá na řešení otázky promlčení vliv.
20. Ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají.
21. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné ve zbývající části (viz bod 10 tohoto usnesení) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.