ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se
sídlem v Praze 10, Daliborova č. 648/10, proti žalované České republice –
Ministerstvu zahraničních věcí, v Praze 1, Loretánské nám. č. 101/5, IČO 457 69
851, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská č. 21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 103/2009, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011 č.j. 62 Co
165/2011-120, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 22.12.2008 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, neboť nesplňuje
bez zavinění zaměstnavatele předpoklady stanovené právními předpisy pro řádný
výkon stanovené práce a zároveň nesplňuje bez zavinění zaměstnavatele požadavky
pro řádný výkon práce, a to tím, že doposud i přes výzvy ze dne 18.6.2008,
27.6.2008 a 26.11.2008 zaměstnavateli nepředložila osvědčení vystavené Národním
bezpečnostním úřadem určené pro pracovní místo podle platné pracovní smlouvy.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu
odůvodnila tím, že sama žalovaná popírá své tvrzení, že žalobkyně nesplňuje
předpoklady a požadavky pro výkon sjednané práce, neboť na základě jednání dne
16.9.2008 se zavázala zaslat žalobkyni pracovní náplň systemizovaného místa bez
toho, aby na jednání toto zaslání podmínila předložením jakéhokoliv osvědčení
NBÚ. Vyzývá-li potom žalobkyni k předložení osvědčení dopisy ze dne 18.6. a
27.6.2008, pak na tyto výzvy nebyla povinna žalobkyně reagovat, neboť výzvy
neobsahovaly konkretizaci druhu práce, kterou by měla u žalované vykonávat.
Protože žalobkyni do dnešního dne nebyla zaslána pracovní náplň, nelze určit,
pro kterou práci a jaké předpoklady a požadavky, měla splňovat. Výzva k nástupu
do zaměstnání ze dne 26.11.2008 byla žalovanou odeslána až 9.12.2008, a
doručena 10.12.2008, tedy v den, který stanovila žalovaná jako lhůtu pro svůj
závěr, že žalobkyně osvědčením nedisponuje, což nelze vykládat jinak, než jako
úmysl žalované znemožnit žalobkyni nástup do zaměstnání. Žalovaná zcela
úmyslně, v rozporu s dobrými mravy, brání žalobkyni, aby u ní vykonávala práci,
přičemž jiní zaměstnanci mohou u žalované i po delší dobu pracovat na
zastupitelských úřadech v zahraničí bez osvědčení NBÚ, a pokud jsou přijímáni
do pracovního poměru, osvědčení NBÚ se po nich hned po nástupu nevyžaduje. Ve
vyslovených požadavcích je pouze uvedena ochota podrobit se řízení na NBÚ na
příslušný stupeň utajení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29.11.2010 č.j. 23 C 103/2009-86
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 13.600,- Kč
na náhradě nákladů řízení „k rukám právního zástupce žalobkyně“. Ve věci samé
dospěl k závěru, že podle zákona č. 412/2005 Sb. i podle výpovědi ředitelky
bezpečnostního odboru žalované Mgr. J. K. je zřejmé, že zaměstnanec může
požádat o osvědčení jen tehdy, zná-li své pracovní zařazení a svého
nadřízeného. Tyto skutečnosti však žalobkyně po celou dobu neznala, ačkoliv
tyto informace od žalované při každé příležitosti vyžadovala. Záznam o určení
pro práci s utajovanými skutečnostmi (poučení) žalovaná ze své iniciativy
žalobkyni zrušila dne 30.6.2003. Žalovaná stanovila požadavky na výkon práce
žalobkyně v rozporu se samotným zákonem č. 412/2005 Sb. a svou nesoučinností a
účelovými obstrukcemi sama vytvářela situaci, aby žalobkyně požadavky stanovené
žalovanou nesplnila. Žalovaná, ačkoliv přislíbila na jednání dne 16.9.2008, že
zašle pracovní náplň, toto nedodržela, vrátila žalobkyni formulář, na kterém
měla potvrdit žádost žalobkyně jako odpovědná osoba k splnění požadavku na NBÚ,
který pak na základě toho mohl jednat a vydat žalobkyni potvrzení na příslušný
stupeň prověrky. Ke své žádosti žalobkyně potřebovala znát jednak požadovaný
stupeň prověrky, aktualizovanou pracovní náplň a jméno nadřízeného a dále pak
potvrzení žádosti zaměstnavatelem. Vzhledem k tomu, že žalovaná nereagovala na
opakované dotazy žalobkyně, nesplnila ani ujednání z osobní schůzky dne
16.9.2008, kde se zavázala zaslat žalobkyni a její právní zástupkyni obsah
pracovní náplně, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tak znemožnila
žalobkyni požádat si na NBÚ o prověrku a splnit stanovené požadavky
zaměstnavatele.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.11.2011 č.j. 62 Co
165/2011-120 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22.12.2008 zamítl, a rozhodl,
že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 21.960,- Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Nespaly a že je povinna
zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 1.000,- Kč na účet Obvodního soudu
pro Prahu 1. Ve věci samé dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru
splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem, že „byla za žalovaného
učiněna osobou, která byla oprávněna za něj jednat“. „Listina je podepsána Mgr.
E. R., zástupkyní ředitelky pracovněprávního a mzdového odboru žalované, která
byla oprávněná ředitelku JUDr. d´A. zastupovat na základě zmocnění ze dne
5.6.2008“. Z hlediska posouzení určitosti tohoto právního úkonu je nerozhodné,
že ve výpovědi je vytištěno jméno ředitelky pracovněprávního a mzdového odboru
JUDr. ďA, neboť „z podpisu Mgr. R. a zejména z dovětku „v. z.“ je zřejmé, že
listinu podepsala v zastoupení JUDr. ďA.“. Odvolací soud dále z hlediska
naplnění výpovědního důvodu dovodil, že podle dohody o změně pracovní smlouvy
ze dne 13.12.2001 „ve spojení s pracovní náplní systemizovaného místa“ byla
žalobkyně zaměstnána jako diplomat zastupitelského úřadu, přičemž požadavek
bezpečnostní prověrky na tuto pozici vyplývá s ustanovení § 4 písm. c) zákona
č. 412/2005 Sb. Žalovaná pak vydala na základě tohoto zákona svůj vlastní
interní předpis – „Přehled míst a funkcí, na které je nezbytné mít přístup k
utajovaným informacím...“, z něhož požadavek na tento stupeň bezpečnostní
prověrky vyplývá rovněž [str. 6 písm. A) a B) tohoto předpisu]. Z uvedeného
vyplývá, že požadovaný stupeň bezpečnostní prověrky byl pro výkon práce
sjednané v pracovní smlouvě nejenom předpokladem stanoveným zákonem č. 412/2005
Sb., ale i požadavkem stanoveným žalovanou. Z hlediska naplnění uplatněného
výpovědního důvodu bylo proto nezbytné zkoumat, zda žalobkyně měla požadovaný
stupeň bezpečnostní prověrky po dni 17.6.2008, kdy Městský soud v Praze jako
soud odvolací svým rozsudkem ze dne 17.6.2008 č.j. 17 Co 129/2008-54 změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci určení neplatnosti předchozí výpovědi z
pracovního poměru ze dne 10.10.2006. Žalobkyně požadovanou bezpečnostní
prověrkou nedisponovala a, namítala-li, že jí žalovaná neposkytla potřebnou
součinnost, pak této námitce nelze přisvědčit, neboť žalobkyně ani netvrdila,
že by o vydání osvědčení podle zákona č. 412/2005 Sb. u NBÚ požádala. Pro
právní posouzení věci je nerozhodné, zda se žalobkyně domáhala přidělování
práce, neboť žalovaný jí nemohl práci přidělovat s ohledem na to, že
nesplňovala stanovené předpoklady a požadavky pro řádný výkon její práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že
právě poskytnutí součinnosti je v tomto případě základem pro právní posouzení
věci, avšak na rozdíl od soudu I. stupně, který dovozuje, že součinnost měla
poskytnout žalovaná, tak odvolací soud tvrdí, že součinnost měla poskytnout
naopak žalobkyně. V řízení bylo prokázáno, že fyzická osoba může řádně
absolvovat řízení u NBÚ pouze v případě, že jí zaměstnavatel na žádost o
prověrku potvrdí svůj souhlas s prověřením a druh práce, který bude tato osoba
u zaměstnavatele vykonávat, aby mohl být stanoven stupeň prověření. V opačném
případě je řízení před NBÚ zastaveno, takže bez součinnosti žalované nelze
řízení na NBÚ absolvovat. Než je ale takovému zaměstnanci prověrka vyřízena,
udělí mu žalovaná sama stupeň prověření „vyhrazené“ a přiděluje mu práci.
Žalobkyně setrvala na tom, že jí žalovaná šikanózním způsobem zabránila, aby
absolvovala bezpečnostní řízení na NBÚ, a to za situace, kdy někteří další
pracovníci u ní pracovali i bez osvědčení NBÚ. Stejně tak žalobkyně vyslovila
nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že bezpečnostní prověrka je podmínkou,
aby žalobkyně mohla vůbec vykonávat práci podle své platné pracovní smlouvy,
neboť takové absolutní omezení přístupu k předmětnému zaměstnání ze zákona č.
412/2005 Sb. nevyplývá. Vyžadování osvědčení NBÚ při její pracovní náplni podle
platné pracovní smlouvy ve funkci ředitelky Českého centra v Madridu je
požadavkem nepřiměřeným a neospravedlnitelným. Žalobkyně rovněž namítala, že
výpověď z pracovního poměru nebyla podepsána k tomu zmocněnou osobou. Pracovní
řád představuje u žalované ve vztahu k organizačnímu řádu pro pracovněprávní
úkony „lex specialis“; výpověď z pracovního poměru mohl dát žalobkyni pouze
ředitel pracovněprávního odboru, pokud předmětný pracovní řád k tomu nezmocnil
jiného zaměstnance žalované (čl. 16 odst. 1 pracovního řádu). Ke dni dání
výpovědi pracovní řád žalované Mgr. E. R. zmocnění k podání výpovědi žalobkyni
nedal, a výpověď je proto neplatná ex tunc. Organizační řád žalované, který
upravuje pouze obecnou zástupnost řídících zaměstnanců, je tak podle názoru
žalobkyně z hlediska zmocnění k podání výpovědi z pracovního poměru bez právní
relevance, neboť v čl. 22 počítá se zástupností pouze v určeném rozsahu, a
tento „určený rozsah“ v tomto případě specifikuje pracovní řád. Dále pak
žalobkyně namítala, že existují okolnosti, pro které lze důvodně pochybovat o
nepodjatosti senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, který má věc
podle rozvrhu práce projednávat. Žalobkyně navrhovala, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a aby byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud předložil věc senátu Nejvyššího soudu příslušnému podle
rozvrhu práce k rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti (§ 16 odst. 1 věta
druhá o.s.ř.). Tento senát usnesením ze dne 14.11.2013 č.j. 22 Nd 283/2013-152
vyslovil, že soudci Nejvyššího soudu České republiky JUDr. Ljubomír Drápal,
JUDr. Zdeněk Novotný a JUDr. Mojmír Putna nejsou vyloučeni z projednání a
rozhodnutí této věci.
Nejvyšší soud České republiky poté jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího
výroku) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1
o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí
byla doručena dne 29.12.2008 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 31.12.2008 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákon č.
305/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a zákon č. 382/2008 Sb.,
kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o
změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 50 odst. 1 zák. práce výpovědí může rozvázat pracovní poměr
zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému
účastníku, jinak je neplatná.
Žalobkyně namítala, že výpověď ze dne 22.12.2008 je neplatná „ex tunc“ kromě
jiného proto, že byla podepsána Mgr E. R., která k podání výpovědi podle jejího
názoru nebyla zmocněna. S touto námitkou nelze vyslovit souhlas.
Jestliže je účastníkem pracovněprávních vztahů Česká republika (dále jen
„stát“), je právnickou osobou a je zaměstnavatelem. Za stát, jako příslušná v
pracovněprávních vztazích, jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů
vykonává organizační složka státu, která za stát v pracovněprávním vztahu
zaměstnance zaměstnává (§ 9 zák. práce), tedy žalované Ministerstvo
zahraničních věcí ČR. Právní úkony v pracovněprávních vztazích činí v případech
uvedených v § 9 vedoucí organizační složky státu; další zaměstnanci tak mohou
činit za podmínek stanovených zákonem o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích (§ 11 odst. 3 zák. práce). Vedoucí organizační
složky může pro určité právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího
zaměstnance této organizační složky. Další zaměstnanci organizační složky mohou
jménem státu činit právní úkony pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem
organizační složky. (srov. § 7 odst. 2 větu první a druhou zákona č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve
znění účinném v době podání výpovědi).
Organizační řád žalované ze dne 23.5.2008 č.j. 103724/2008-OPJ stanovil v čl.
66 odst. 1, že zaměstnance přijímá do pracovního poměru (s výjimkou místních
pracovních sil) a další pracovněprávní úkony spojené s pracovním poměrem (změny
pracovního poměru, určení výše platu, rozvázání pracovního poměru atd.) provádí
(ve spolupráci s personálním odborem) pracovněprávní a mzdový odbor. V těchto
(popřípadě v dalších vymezených věcech) řídí odbor ředitel odboru, přičemž v
době jeho nepřítomnosti jej „v plném rozsahu zastupuje zástupce ředitele odboru
nebo jiný pověřený pracovník“ (srov. čl. 15 organizačního řádu). Vzhledem k
tomu, že ministr zahraničních věcí České republiky (jako „vedoucí organizační
složky státu“) listinou ze dne 4.6.2008 pověřil s účinností od 5.6.2008 Mgr. E.
R. výkonem funkce zástupkyně ředitelky pracovněprávního a mzdového odboru, je
nepochybné, že uvedená zaměstnankyně měla oprávnění činit jménem žalované též
právní úkony směřující k rozvázání pracovního poměru se zaměstnanci.
Okolnost, že v posuzované věci pod textem výpovědi za dne 22.12.2008 je
„mechanickými prostředky“ uvedeno jméno a funkce ředitelky pracovněprávního a
mzdového odboru JUDr. H. ďA., a výpověď podepsala „v.z. Mgr. E. R.“ na uvedeném
oprávnění ničeho nemění, a nepůsobí ani – jak dovolatelka namítá - pochybnosti
o jednoznačnosti tohoto projevu vůle. Předepsanou písemnou formu výpovědi (§ 50
odst. 1 zák. práce) totiž dovršuje jen podpis toho, kdo tento jednostranný
právní úkon směřující ke skončení pracovního poměru skutečně učinil. Je-li tato
skutečnost nepochybná, nelze zároveň důvodně dovozovat, že je zpochybňována
chybou administrativní povahy, tedy předtištěním jména a funkce toho, kdo
výpověď nepodepsal.
Nelze ani přisvědčit názoru, že neplatnost výpovědi „ex tunc“ vyplývá také ze
skutečnosti, že Mgr. R. nemohla být k takovému právnímu úkonu zmocněna. Je
jistě pravdou, že ředitel odboru pracovněprávního a mzdového - jak ostatně
plyne i ze samotné povahy této funkce - činí jménem MZV „veškeré pracovněprávní
úkony“ (srov. čl. 16 bod 1 větu první pracovního řádu ze dne 1.3.2001 č.j.
445738/2001-PAM). Na tomto výlučném určení jeho kompetence však nemění ničeho
opatření přijaté pro případ jeho nepřítomnosti. Jestliže by měl být totiž
správný opačný absolutizující názor žalobkyně, že činit pracovněprávní právní
úkony může za všech okolností výlučně a jedině ředitel, znamenalo by to stav,
že by v takovém případě v době jeho nepřítomnosti žalovaná nemohla tyto
„veškeré“ pracovněprávní úkony činit, a běžný chod věcí by byl zcela
blokován.
Odvolací soud dále ve vztahu k otázce, jakou práci měla žalovaná podle
pracovní smlouvy žalobkyni přidělovat s ohledem na rozsudek o neplatnost
výpovědi Městského soudu v Praze ze dne 17.6.2008 č.j. 17 Co 129/2008-54,
dovodil, že, „pokud se žalobkyně domáhala toho, aby byla dále zaměstnána jako
ředitelka Českého centra v Madridu, kde podle svého vyjádření bezpečnostní
prověrku nepotřebovala, pak je nutno uvést, že tento druh práce nevyplývá z
její pracovní smlouvy“. Dovolatelka namítá, že uvedený závěr je nesprávný,
neboť listinnými důkazy doložila, že „do Madridu odcestovala na základě
personální dohody mezi žalovaným a Správou Českých center, příspěvkovou
organizací žalovaného“.
S názorem žalobkyně, že po určení neplatnosti předchozího rozvázání
pracovního poměru výpovědí ze dne 10.10.2006 (a poté, co se tedy původní
pracovní poměr „obnovil“) bylo povinností žalované přidělovat žalobkyni práci
ředitelky Českého centra v Madridu nelze vyslovit souhlas.
Jestliže soud žalobě zaměstnance podle ustanovení § 72 zák. práce (podle
ustanovení § 64 zákona č. 65/1965 Sb. před 1.1.2007) o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhoví a jestliže pracovní
poměr účastníků nadále trvá, neboť zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá
na tom, aby ho dále zaměstnával, byl tím stav nejistoty ve vztazích mezi
účastníky pracovního poměru odstraněn a jejich poměry se po právní moci
rozhodnutí nadále řídí jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními
předpisy. Důsledkem „obnovení“ původního právního stavu „ex tunc“ je především
povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci po právní moci rozhodnutí soudu
o neplatnosti rozvázání pracovního poměru práci podle původní pracovní smlouvy
[§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Dovolatelka při své úvaze opomíjí, že
povinností zaměstnavatele není přidělovat zaměstnanci jinou práci, než která
vyplývá ze vzájemného pracovněprávního vztahu; není povinností přidělovat
zaměstnanci práci vyplývající z jiného pracovněprávního vztahu k jinému
zaměstnavateli, byť by zaměstnavatel byl ve vztahu k případnému dalšímu
zaměstnavateli v postavení zřizovatele. Okolnost, že v posuzovaném případě bylo
v souvislosti s dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 13.12.2001 o změně
místa výkonu práce od 31.12.2001 „na ZÚ Madrid“ v „pracovní náplni
systemizovaného místa“ na ZÚ Madrid kromě jiného stanoveno, že „Designovaná
ředitelka ČC Madrid bude připravovat zahájení činnosti tohoto centra“, znamená
jen to, že tyto přípravné práce při zřizování nové složky (řízené jinak
příspěvkovou organizací Česká centra, IČ 485 46 038) bude vykonávat v právním
vztahu k žalované na kulturním úseku ZÚ Madrid ve funkci „diplomat
zastupitelského úřadu - 2. tajemník (10. platová třída)“. Vycházela-li tedy
žalobkyně z toho, že měla být zaměstnávána jako ředitelka Českého centra v
Madridu, lze sdílet názor odvolacího soudu, že „tento druh práce nevyplývá z
její pracovní smlouvy“, a z pracovní náplně u žalované nelze dovozovat právní
nárok na jiné zaměstnání, než na zaměstnání podle výše uvedené pracovní smlouvy
ve znění jejích změn a doplňků.
Za tohoto stavu bylo dále pro posouzení věci podstatné, zda žalobkyně splňovala
předpoklady, či požadavky pro řádný výkon práce podle pracovní smlouvy (ve
znění jejich změn a doplňků) sjednané v pracovním vztahu se žalovanou jako
zaměstnavatelem.
Podle ustanovení § 52 písm. f) části věty před středníkem zák. práce
zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-
li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.
Citované ustanovení umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je
třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady pro výkon sjednané práce stanoví
právní předpisy, požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon
práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u
konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny
na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Předpoklady pro
výkon určitého druhu práce stanoví právní předpisy v zájmu zajištění
odpovídající kvality práce, zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a
dalších fyzických osob a dodržení dalších pravidel, jejichž zachování nemusí
odpovídat jen zájmům zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům
společnosti. Předpoklady pro výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení
určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení
znalostí zaměstnance složením stanovené zkoušky nebo jiným povinným
přezkoušením anebo se týkají osoby zaměstnance. Pro podání výpovědi podle
ustanovení § 52 písm. f) zák. práce není významné, zda ke stanovení předpokladů
došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době
jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci, který nesplňuje
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i když tyto
předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního
poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním
předpisem vyžadovány (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ze dne 19.6.1975 sp.
zn. Cpjf 104/74, uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1975, které se týkají obsahově shodné právní úpravy).
Předpoklady stanovené právními předpisy, které mají obecnou platnost, dopadají
na všechny zaměstnance u všech zaměstnavatelů, kteří konkrétní funkci (druh
práce) vykonávají; nesplňuje-li proto zaměstnanec předpoklady pro výkon
sjednané práce, je důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce
naplněn bez dalšího. Nesplňování stanovených předpokladů pro výkon sjednané
práce ovšem nemusí být časově omezeno. Výpovědní důvod tu může být dán delší
dobu, než se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; musí však trvat ještě v době,
kdy byla výpověď z pracovního poměru podána (srov. právní názor vyjádřený v
rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 16.12.1976 sp. zn. 5 Cz 52/76,
uveřejněném pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979).
Právními předpisy, které stanoví předpoklady pro výkon sjednané práce, se v
první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy. Právním předpisem, který v
době, kdy byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru ze dne 22.12.2008,
stanovil podmínky (předpoklady) pro výkon povolání, kde je nezbytné seznamovat
se s utajovanými skutečnostmi, byl zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných
informací a o bezpečnostní způsobilosti (ve znění účinném do 31.12.2009).
Podle ustanovení § 11 odst. 1 cit. zákona lze fyzické osobě umožnit přístup k
utajované informaci stupně utajení Přísně tajné, Tajné nebo Důvěrné, jestliže
jej nezbytně potřebuje k výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti, je
držitelem platného osvědčení fyzické osoby (§ 54) příslušného stupně utajení a
je poučena, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak (§ 58
až 62).
Rozsah stupně utajení pro jednotlivé okruhy utajovaných informací nezbytných
pro výkon pracovních činností (funkcí) u Ministerstva zahraničních věcí, v
době dání výpovědi vymezoval „Seznam utajovaných informací v oblasti působnosti
Ministerstva zahraničních věcí“, obsažený v Příloze č. 9 k nařízení vlády č.
522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací. V rámci zde
stanoveného rozpětí (od stupně utajení „Vyhrazené“ až po „Přísně tajné“) pak
byl vydán ministrem zahraničních věcí s účinností od 1.6.2008 „Přehled míst a
funkcí na MZV, na kterých je nezbytné mít přístup k utajovaným informacím,
včetně utajovaných informací EU a NATO [§ 69 odst. 1 písm. b) zákona č.
412/2005 Sb.]“, ve kterém byla stanovena (obdobně jako v předešlém seznamu č.j.
268500/2005-BEZO účinném od 1.1.2006) pro zaměstnance „v jakýchkoli pracovních
pozicích“ minimální úroveň bezpečnostní prověrky všech zaměstnanců MZV na
stupeň „Důvěrné“.
Podle ustálené judikatury je vždy třeba platnost právního úkonu posuzovat k
okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl tento právní úkon učiněn (srov.
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.12.1986 sp. zn. 1 Cz 34/86, uveřejněný
v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR roč. 1987, pod č. 28). Tato zásada se
uplatňuje rovněž při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k
rozvázání pracovního poměru (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 4.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněného pod č. 54 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, nebo ze dne 20.11.2003
sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11 v časopise Soudní judikatura,
ročník 2004). Stav v době dání výpovědi z pracovního poměru je pro posouzení
její platnosti rozhodující též, spočívá-li důvod výpovědi podle ustanovení § 52
písm. f) zák. práce v nesplňování předpokladů stanovených předpisy o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6.11.2012 sp. zn. 21 Cdo 2558/2011, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura roč. 2013, pod č. 136).
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobkyně
pracovala u žalovaného od 19.10.1987. Na základě dohody o změně pracovní
smlouvy ze dne 1.6.1999 bylo sjednáno, že od uvedeného data „bude vykonávat
práci - funkci vrchní rada“, a dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne
13.12.2001 bylo sjednáno, že „od 31.12.2001 se mění místo výkonu práce - ZÚ
Madrid“ s tím, že „ostatní obsah pracovní smlouvy se nemění“; podle
„Systemizované náplně pracovního místa“ zde působila ve funkci „diplomat
zastupitelského úřadu – 2. tajemník (10. platová třída)“. Národní bezpečnostní
úřad vystavil žalobkyni dne 30.1.2003 osvědčení č. 020689, že „držitel tohoto
osvědčení splňuje podmínky uvedené v § 18 zákona č. 148/1998 Sb. o ochraně
utajovaných skutečností a o změně některých zákonů“, pro stupeň utajení „Tajné“
s tím, že osvědčení má platnost do 30.1.2008. Pro posouzení věci za tohoto
stavu není významné, zda osvědčení žalobkyně bylo Národním bezpečnostním úřadem
již v minulosti zrušeno (jak by se naznačovalo ze sdělení tohoto úřadu ze dne
20.11.2008 č.j. 199/2008-NBÚ/07-OP), anebo, zda došlo k zániku jeho účinnosti
uplynutím lhůty, na kterou bylo vydáno. Z hlediska platnosti výpovědi ze dne
22.12.2008 je totiž rozhodující, že ke dni dání této výpovědi žalobkyně
nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce ve
smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce.
Žalobkyně však považuje postup žalované za zneužití práva, neboť jí „šikanózním
způsobem“ zabránil, aby absolvovala bezpečnostní řízení na NBÚ.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících
z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy.
Za výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, který je v
rozporu s dobrými mravy, se podle ustálené judikatury považuje jednání
účastníka pracovněprávních vztahů, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu
sledovaného právní normou, nýbrž které je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku pracovněprávních vztahů újmu (srov. též právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl
uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Dobrými mravy se
obvykle rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon
69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností (srov. též právní názor obsažený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002, které bylo
uveřejněno v časopise Soudní judikatura roč. 2003, pod č. 53).
Námitce žalobkyně o tom, že v postupu žalované lze spatřovat zneužití výkonu
práva vzhledem k tomu, že jí žalovaná neposkytla součinnost k získání
potřebného osvědčení, nelze přisvědčit. Z výsledků dokazování vyplývá, že
výpověď z pracovního poměru ze dne 22.12.2008, jejíž neplatnost je uplatňována
v tomto řízení, byla žalobkyni dána za situace, kdy s ohledem na dvě předchozí
výpovědi dané žalobkyni žalovanou a na probíhající řízení o neplatnost těchto
výpovědí vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 83/2003 a 27 C
45/2007 panoval ve vztahu mezi účastníky již od roku 2003 stav nejistoty o tom,
zda jejich pracovní poměr trvá. Zatímco – souhrnně řečeno - žalovaná vycházela
z přesvědčení, že pracovní poměr skončil, a vzhledem k tomu nepřidělovala
žalobkyni práci (nereagovala proto na požadavek na potvrzení žádosti o vydání
osvědčení NBÚ ze dne 25.2.2007 – soud prvního stupně a po něm odvolací soud
uvádějí nesprávně datum 25.2.2008), žalobkyně setrvávala na opačném názoru
včetně toho, že druhem práce, která jí má být přidělována, je rovněž práce
„designované ředitelky Českého centra v Madridu“. Odvolací soud pak správně
přihlédl k tomu, že uvedený stav nejistoty, kdy každý z účastníků legitimně
hájil své stanovisko, skončil po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne
17.6.2008 č.j. 17 Co 129/2008-54, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 23.10.2007 č.j. 27 C 45/2007 tak, že byla vyslovena
neplatnost výpovědi dané žalobkyni dopisem ze dne 10.10.2006. Odvolací soud též
důvodně akcentuje, že „po tomto datu“ již nebylo pochybností o tom, že žalovaná
je povinna přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy tak jak byla
ujednána v době působení žalobkyně „na pozici diplomat zastupitelského úřadu s
místem výkonu práce v Madridu“, a že druh práce – ředitelka Českého centra v
Madridu, jehož se žalobkyně dovolává, z její pracovní smlouvy nevyplývá
(příprava zahájení činnosti tohoto centra byla jen součástí funkce diplomat ZÚ,
jak plyne z pracovní náplně systemizovaného místa). Žalobkyni tehdy –
objektivně vzato - již ničeho nebránilo, aby požádala žalovanou o potvrzení
žádosti o vydání osvědčení NBÚ ve vztahu k dříve sjednanému druhu práce, a věcí
žalované by bylo, aby na tuto žádost příslušným způsobem reagovala; nebylo již
věcí žalobkyně předjímat další řešení situace vzniklé u žalované „obnovením“
jejího pracovního poměru. Odvolací soud tedy správně vymezil okolnosti významné
pro posouzení věci z hlediska možného výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a
jeho závěr, že „uplatněný výpovědní důvod ve smyslu § 52 písm. f) zák. práce je
naplněn a výpověď je platná“, je správný.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly (§
142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu