21 Cdo 2993/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. P. P., proti žalované České
republice - Hasičskému záchrannému sboru Pardubického kraje v Pardubicích,
Teplého č. 1526, IČO 70885869, zastoupené Mgr. Miroslavem Pytlíkem, advokátem
se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, o přiměřené zadostiučinění a
náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8
C 373/2006, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
- pobočky v Pardubicích ze dne 30. prosince 2015 č.j. 23 Co 105/2014-507, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně),
aby žalovanému bylo uloženo zveřejnit na úřední desce Hasičského záchranného
sboru Pardubického kraje po dobu jednoho měsíce omluvu žalobkyni v tomto znění:
"Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje se omlouvá žalobkyni za chování Bc. J. Ch., když v období od poloviny roku 2003 do poloviny roku 2006 jako ředitel
kanceláře krajského ředitele žalované v pracovněprávních vztazích porušil při
jednáních s ní zásadu rovného zacházení se všemi zaměstnanci a zásadu zákazu
ponižování lidské důstojnosti tím, že zejména naléhal na skončení jejího
služebního poměru, vysmíval se jejímu osobnímu vztahu a naléhal na ukončení
osobního vztahu s Ing. P., zpochybňoval její morální a pracovní kvality", a aby
jí žalovaná zaplatila na náhradě nemajetkové újmy 150.000,- Kč. Žalobu
zdůvodnila zejména tím, že dnem 1.6.2001 nastoupila do služebního poměru k
Hasičskému záchrannému sboru Pardubického kraje jako vedoucí oddělení a že ve
svém služebním zařazení podléhala "řídící pravomoci mjr. Bc. J. Ch., který byl
ve funkci ředitele kanceláře krajského ředitele". Po počáteční bezproblémové
spolupráci začaly ze strany nadřízeného J. Ch. citové projevy, nejprve v rovině
"milých slov", později ve formě fyzických projevů překračujících běžnou
společenskou mez - letmých doteků, políbení na čelo apod. Poté, co mjr. Bc. J. Ch. v prvním čtvrtletí roku 2003 zjistil, že žalobkyně navázala vztah s Ing. P., odmítl soukromý život žalobkyně akceptovat, dával jasně najevo svůj
nesouhlasný postoj k Ing. P., žalobkyně byla vyzývána, ať si "vybere, buď se
nebude stýkat s Ing. P., nebo odejde ze služby", a když toto odmítla,
následovaly urážky a ponižování její osoby. Ponižování a psychický nátlak
(které v žalobě podrobně popsala) se v prvním čtvrtletí roku 2005 projevilo i
na zdravotním stavu žalobkyně a v červenci roku 2006 potom na jejích odměnách. Několikrát žádala, aby mjr. Bc. J. Ch. od svého jednání upustil, a následně se
obrátila na žalovaného a na Ministerstvo vnitra se žádostí o právní ochranu,
nicméně ochrana jí nebyla poskytnuta ani náležitě, ani včas. Protože v důsledku
jednání mjr. Bc. J. Ch. došlo k těžkému psychickému poškození žalobkyně v
oblasti interpersonálních vztahů u žalovaného, k poškození její dobré pověsti
včetně absolutního ohrožení kariérního postupu, a též s ohledem na způsobenou
majetkovou újmu, domáhala se žalobkyně, aby jí bylo rovněž přiznáno právo na
náhradu újmy v penězích. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12.3.2008 č.j. 8 C 373/2006-107
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 51.527,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Ve věci
samé soud prvního stupně dovodil, že, domáhá-li se žalobkyně za období od
poloviny roku 2003 do poloviny roku 2006 omluvy, nepostačí pouze tvrdit, že se
mjr. Bc. J. Ch. dopustil porušení zásady rovného zacházení se všemi zaměstnanci
a zásady zákazu ponižování lidské důstojnosti; tvrzení, že mjr. Bc. J. Ch.
naléhal na skončení jejího služebního poměru, vysmíval se jejímu osobnímu
vztahu a naléhal na ukončení osobního vztahu s Ing. P. a zpochybňoval její
morální a pracovní kvality, je třeba prokázat. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně a mjr. Bc. J. Ch. sice měli problém v komunikaci, že
jejich vzájemné chování však v tomto směru bylo obdobné. Protože žalovaný
výpověďmi svědků prokázal, že v pracovněprávních vztazích nedošlo k porušování
práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci ve
smyslu ustanovení § 7 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2006), nemohlo
být žalobkyni přiznáno právo na přiměřené zadostiučinění a na náhradu
nemajetkové újmy. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 2.10.2008 č.j. 23 Co 327/2008-132 zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně
dostála své povinnosti tvrzení a "rovněž se pak snažila označenými důkazními
prostředky tato svá tvrzení prokazovat" a že povinností soudu prvního stupně
bylo pravdivost těchto tvrzení vyhodnotit. I přes závěry soudu prvního stupně
vyjádřené v jeho rozsudku "je odvolací soud přesvědčen, že této své povinnosti
bezezbytku nedostál, zejména nedostál povinnostem kladeným na něj ustanovením §
157 odst. 2 občanského soudního řádu". Rozsudek soudu prvního stupně je
nepřezkoumatelný, a proto musel být podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu zrušen a věc musela být vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 30.3.2009 č.j. 8 C
373/2006-308 znovu žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 146.226,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Ve věci samé z výsledků dokazování zjistil, že žalovaný
vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že by postup jeho zaměstnance vůči ní
obsahoval prvky šikany či diskriminace tak, jak je charakterizována v
ustanovení § 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2006), a že současně
vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že tímto způsobem byla ve značné míře snížena
její důstojnost jako zaměstnance či její vážnost na pracovišti. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
108.962,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 33.240,- Kč, vše k rukám
advokátky JUDr. Jarmily Černé. Podle odvolacího soudu před ním "stála otázka,
které z obou protichůdných skutkových verzí uvěří", a vzhledem k věrohodnosti
provedených důkazů nakonec akceptoval verzi žalobkyně jako verzi
pravděpodobnou, "z pohledu toho, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit žalobní
tvrzení". Odvolací soud neměl především pochybnosti o tom, že při vstupu
žalobkyně do služebního poměru v roce 2001 byly vztahy žalobkyně a Mjr. Bc. J. Ch.
velmi dobré a žalobkyně byla dlouhodobě jak pracovně, tak lidsky hodnocena
kladně, s možností kariérního růstu, a že tyto vztahy se v průběhu doby změnily
až do té míry, že svědkyně PhDr. A. V. v první polovině roku 2005 hodnotí
psychický stav žalobkyně velmi negativně (trpí nespavostí, nechutenstvím,
zhubla během roku o 8 kg, má strach z lidí, děsivé sny a bojí se chodit do
zaměstnání), přičemž žalobkyně vysvětluje příčiny tohoto stavu "pracovními
konflikty s nadřízeným, který projevuje nesouhlas s její známostí a který
přestává s ní pracovně komunikovat, sdělovat potřebné informace, je verbálně
útočný a postupně žalobkyni pracovně ignoruje". Přichází-li nyní mjr. Bc. J. Ch. s vysvětlením, že žalobkyně byla náladová, že byla období, kdy s ní byla
komunikace obtížná a někdy dobrá, aniž by tyto stavy uvedl do osobního
hodnocení žalobkyně, pak takové vysvětlení není věrohodné. Prokazuje-li
žalovaný nesnášenlivost žalobkyně, pak se takové případné projevy datují až v
době mimo rozhodné období po otevřeném konfliktu, když v době dřívější byly
vztahy mezi žalobkyní a některými svědkyněmi dobré až kamarádské, minimálně
neutrální. Těžko lze uvěřit ve změnu v charakteru žalobkyně a jejího způsobu
jednání ke kolegům bez vysvětlitelné příčiny. Odvolací soud uzavřel, že
skutková verze žalobkyně o jednání jejího přímého nadřízeného byla prokázána, a
že tedy v období od druhé poloviny roku 2003 až do první poloviny roku 2006
mjr. Bc. J. Ch. po projevech citové náklonnosti (které žalobkyně odmítá)
zjišťuje vztah žalobkyně s Ing. P., naléhá na ukončení tohoto vztahu a poté, co
žalobkyně vztah neukončuje, dochází k postupnému ztěžování pracovní pozice
žalobkyně tímto jejím nadřízeným. Ostatně, jak odvolací soud dodává, ani
krajský ředitel HZS i přes signály o tom, že mezi jeho podřízenými jsou
konfliktní vztahy, tuto situaci neřeší, nezjišťuje příčiny ani jejich stavu s
odůvodněním, že nemá písemnou stížnost. Vycházeje z právní úpravy uvedené v
ustanovení § 77 zákona č. 361/2003 Sb. dospěl odvolací soud k závěru, že "ze
strany žalovaného, konkrétně mjr. Bc. J. Ch., docházelo k přímé diskriminaci
žalobkyně na základě pohlaví", v důsledku čehož s ní mjr. Bc. J. Ch. jednal
nevýhodněji než s ostatními příslušníky. Žalovaná neprokázala "legitimní důvod
pro takové jednání" ve smyslu ustanovení § 77 odst. 7 zákona č. 361/2003 Sb.,
"docházelo k nerovnému zacházení se žalobkyní" ve smyslu § 77 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., takže "žalobkyní požadovaná omluva odpovídá prokázané skutkové
verzi žalobkyně".
Podle názoru odvolacího soudu je důvodný rovněž požadavek na
poskytnutí finanční náhrady nemajetkové újmy, přičemž "významnými okolnostmi
pro tento závěr je jednak to, že k danému diskriminačnímu jednání došlo v rámci
státní organizace, a to dokonce v rámci bezpečnostního sboru", že
"diskriminační jednání bylo déletrvající, evidentně vedlo k finanční újmě v
majetkové sféře žalobkyně a, i když to bylo mimo rozhodnou dobu, ve výsledku
vedlo k nutnosti, aby žalobkyně změnila životní dráhu"; "primární satisfakce v
podobě omluvy tak zjevně nemůže zcela splnit svůj původní účel a musí tak
nastoupit finanční satisfakce. Byla-li ve výsledku žalobkyně postižena při
odebírání osobního ohodnocení či odměn v řádech desetitisíců, pak je přiměřené,
aby v obdobném řádu byla poskytnuta i satisfakce s tím, aby výše této částky
motivovala žalovaného k tomu, aby k podobné situaci v budoucnu nedošlo". K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29.5.2013
č.j. 21 Cdo 867/2011-440 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že skutková zjištění nemají
oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud hodnotil provedené důkazy
způsobem neodpovídajícím požadavkům ustanovení § 132 a 133a občanského soudního
řádu, a že proto zatím nemohou obstát skutková zjištění odvolacího soudu, podle
kterého skutečnosti, v nichž žalobkyně spatřuje svou diskriminaci, jsou
důsledkem jednání nadřízeného žalobkyně, jehož motivem (pohnutkou) byl zákonem
stanovený diskriminační důvod. Dovolací soud uložil soudům, aby žalobkyni,
kterou tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, poskytly řádné poučení podle
ustanovení § 118a občanského soudního řádu o tom, že musí tvrdit a prokázat
konkrétní skutečnosti, z nichž lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k
přímé či nepřímé diskriminaci, a aby tak následně žalovaná byla povinna
prokazovat (§ 133a občanského soudního řádu), že motivem (pohnutkou) určité
skutečnosti (jednání) nebyl zákonem stanovený diskriminační důvod. V průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně žalobkyně v podání ze dne
1.8.2013 sdělila, že bere žalobu zpět, neboť "odpadl důvod řízení, když plnění,
kterého se domáhala, žalobce" (správně žalovaná) "splnil v rozsahu
vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích č.j. 23 Co 282/2009-397, pokud jde o peněžité plnění, poté toto
uhradil ke dni 20.10.2010"; žalobkyně současně navrhla, aby jí byla přiznána
náhrada nákladů řízení, protože žalovaná "splnila vše, co žalobkyně žádala". Žalovaná uvedla, že souhlasí se zpětvzetím žaloby. Odmítla však požadavek na
přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, neboť poskytla požadované plnění
(náhradu za nemajetkovou újmu) na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co
282/2009-397, který byl posléze rozsudkem dovolacího soudu ze dne 29.5.2013
č.j. 21 Cdo 867/2011-440 zrušen.
Na věc, která byla předmětem řízení před
soudy, je proto třeba hledět jako na "věc nerozsouzenou"; tím, kdo z procesního
hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je tedy žalobkyně, a má proto
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, které musela vynaložit k
bránění svého práva. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 30.9.2013 č.j. 8 C 373/2006-455
řízení z důvodu zpětvzetí žaloby podle ustanovení § 96 občanského soudního řádu
zastavil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 33.800,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Při
rozhodování o náhradě nákladů řízení dovodil, že žalovaná "plnila nikoli
mimosoudně, ale na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, které však
bylo následně v dovolacím řízení zrušeno, čímž důvod plnění odpadl", a že "ke
dni zpětvzetí nelze mít najisto postaveno, že žaloba byla podána důvodně" ve
smyslu ustanovení § 146 odst.2 věty druhé občanského soudního řádu. S ohledem
na "okolnosti sporu i průběh řízení, kdy žalovaná měla úspěch ve dvou řízeních
před soudem prvního stupně a žalobkyně ve dvou řízeních odvolacích", je podle
soudu prvního stupně "souladné s dobrými mravy", aby žalobkyně zaplatila
žalované toliko náhradu nákladů dovolacího řízení a náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně po rozhodnutí dovolacího soudu v celkové výši 33.800,- Kč. K odvolání účastnic Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 31.3.2014 č.j. 23 Co 105/2014-465 změnil usnesení soudu
prvního stupně tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 108.622,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé, a rozhodl,
že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k
závěru, že žalobkyni "lze označit za procesně úspěšného účastníka, jemuž je
třeba přiznat právo na náhradu nákladů řízení", neboť žalovaná, která "měla a
mohla, pokud chtěla předejít současné procesní situaci, po rozhodnutí
dovolacího soudu a poté, co dříve již poskytla žalobkyni plnění na jejích
požadavcích, uplatnit podle ustanovení § 97 občanského soudního řádu vzájemnou
žalobu a minimálně ve vztahu k poskytnutí nemajetkové peněžní náhrady žádat
její vrácení s argumentem, že k jejímu poskytnutí tu nebyl právní důvod, resp. dříve existující právní důvod odpadl"; v takovém případě by sice došlo "k
zastavení řízení o původním požadavku žalobkyně, ale mohlo být pokračováno v
řízení o vzájemné žalobě, a to s využitím do té doby nashromážděných tvrzení a
důkazů, byť s výhradou závazných pokynů dovolacího soudu". Rozhodování o
náhradě nákladů řízení by se "odsunulo podle ustanovení § 151 odst.1 občanského
soudního řádu až na okamžik, kdy by řízení bylo zcela skončeno", a bylo by
možné "vyhodnotit procesní úspěch toho kterého účastníka podle ustanovení § 142
a násl. občanského soudního řádu". Protože žalovaná nepodala vzájemnou žalobu,
"způsobila tím, že na procesní úspěch, a to i z hlediska aplikace ustanovení §
146 odst.2 občanského soudního řádu, je třeba hledět podle současného stavu,
kdy žalobkyně byla ve svých nárocích uspokojena"; žalobkyni proto náleží proti
žalované náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.2 věty druhé
občanského soudního řádu. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 9.10.2015
č.j. 21 Cdo 962/2015-498 zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Dovodil nejprve, že žalovaná zaplatila žalobkyni náhradu
nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč nikoli proto, že by tím chtěla uspokojit
nárok žalobkyně na odškodnění její "přímé diskriminace na základě pohlaví a s
tím spojeného partnerského života", ale jen z důvodu, že jí byla tato povinnost
uložena pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397, s nímž nesouhlasila a
proti němuž podala dovolání. Protože zrušením tohoto pravomocného rozsudku
dovolacím soudem zanikly jeho účinky ex tunc (a mezi účastníky tedy nastal
stejný procesněprávní a hmotněprávní stav, jako kdyby toto soudní rozhodnutí
vůbec nikdy nebylo vydáno), není plnění, které žalovaná poskytla žalobkyni na
základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze
dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397, podloženo právním důvodem a žalobkyně
má právní povinnost je žalované vrátit; nelze proto důvodně uzavřít, že by
žalobkyně vzala zpět žalobu, která by byla podána důvodně, že by důvodem
zpětvzetí žaloby bylo chování žalované, a že by tak žalobkyně mohla mít podle
ustanovení § 146 odst.2 věty druhé občanského soudního řádu právo, aby jí
žalovaná nahradila náklady řízení. Dovolací soud uložil odvolacímu soudu, aby
se v dalším řízení zabýval otázkou, zda v projednávané věci nejsou důvody pro
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.2 věty první
občanského soudního řádu, popřípadě též pro aplikaci ustanovení § 150
občanského soudního řádu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích poté usnesením ze dne
30.12.2015 č.j. 23 Co 105/2014-507 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že
žádný z účastníků nemá právo na "náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Vycházeje z právního názoru dovolacího soudu dovodil
především, že žalobkyně "neměla jinou možnost než vzít žalobu zpět (pokud by
tak neučinila, byl by její žalobní požadavek zamítnut)", a že proto "následek v
podobě zastavení řízení těžko může být spojován se zaviněním žalobkyně" ve
smyslu ustanovení § 146 odst.2 věty první občanského soudního řádu; o náhradě
nákladů řízení za této situace muselo být rozhodnuto podle ustanovení § 146
odst.1 písm. c) občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. I kdyby mělo být "uvažováno o aplikaci ustanovení §
146 odst.2 věty první občanského soudního řádu" v neprospěch žalobkyně, jsou tu
"takové mimořádné okolnosti, které výjimečně podle ustanovení § 150 občanského
soudního řádu svědčí proto, že by žalované mělo být odepřeno právo na náhradu
nákladů řízení". Podle odvolacího soudu "nelze totiž usoudit, zda žaloba v této
věci byla či nebyla podána důvodně", zrušení rozsudku odvolacího soudu
dovolacím soudem "ještě neznamená, že k diskriminaci nedošlo a nárok na náhradu
újmy nevznikl (totéž ale platí i obráceně)", a že "v tuto chvíli nelze uzavřít,
že poskytnutí plnění částky 150.000,- Kč se stalo bez právního důvodu". Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odmítá názor
odvolacího soudu o tom, že by žalobkyně po zrušení rozsudku odvolacího soudu
dovolacím soudem "neměla jinou možnost, než vzít žalobu zpět", neboť řízení
mělo (a mohlo) dále pokračovat, žalobkyně tomu však zabránila, když se "zcela
vědomě rozhodla spor ukončit" a když "učinila procesní úkon zpětvzetí žaloby";
nelze proto úspěšně "usuzovat na to, že nebýt zpětvzetí žaloby, muselo by dojít
k jejímu zamítnutí".
Úvahu odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 150
občanského soudního řádu pokládá žalovaná za neopodstatněnou a dovozuje, že jí
měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.2 věty
první občanského soudního řádu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil
napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době
- vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem
1.1.2014 - projednat a rozhodnout (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále též jen
"o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení
právní otázky, jak má být rozhodnuto o náhradě nákladů občanského soudního
řízení, které bylo - poté, co dovolací soud zrušil ve věci vydaná rozhodnutí
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení - z důvodu
zpětvzetí žaloby zastaveno. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku
procesního práva nevyřešil v intencích právního názoru vyjádřeného v usnesení
dovolacího soudu ze dne 9.10.2015 č.j. 21 Cdo 962/2015-498, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání nelze vyhovět. Jestliže řízení bylo zastaveno, nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení podle jeho výsledku [srov. § 146 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené
neplatí, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno;
v takovém případě je povinen nahradit náklady druhého účastníka (ostatních
účastníků) [srov. § 146 odst.2 větu první o.s.ř.].
Účastník zavinil, že řízení muselo být zastaveno, například tehdy, jestliže
podal žalobu ve věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá
jiné řízení, jestliže žalobu podal proti někomu, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, jestliže vzal žalobu zpět, jestliže nezaplatil soudní
poplatek z návrhu na zahájení řízení; zavinění se tu zkoumá výlučně z
procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Žalobce, který vzal žalobu zpět, z procesního hlediska (podle výsledku
procesu) nepochybně zavinil, že řízení muselo být zastaveno; je proto povinen
nahradit žalovanému náklady řízení. Uvedený závěr neplatí pouze tehdy, vzal-li
žalobce zpět žalobu, kterou podal důvodně, jestliže tak učinil pro chování
žalovaného; v tomto případě je to žalovaný, který je povinen nahradit žalobci
náklady řízení. V projednávané věci bylo již v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9.10.2015 č.j. 21 Cdo 962/2015-498 vyloženo, že chování žalované (spočívající v
tom, že poskytla žalobkyni peněžité plnění, které jí bylo uloženo vykonatelným
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne
27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397) nebylo důvodem zpětvzetí žaloby, a že proto
nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 146 odst.2 věty druhé o.s.ř. Z
uvedeného je tedy nutné dovodit, že to byla žalobkyně, která z procesního
hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a že tedy na ní dopadá
povinnost nahradit náklady řízení žalované podle ustanovení § 146 odst.2 věty
první o.s.ř. Odvolací soud v napadeném usnesení dovozuje, že žalobkyně "neměla jinou
možnost než vzít žalobu zpět (pokud by tak neučinila, byl by její žalobní
požadavek zamítnut)", a že proto "následek v podobě zastavení řízení těžko může
být spojován se zaviněním žalobkyně" ve smyslu ustanovení § 146 odst.2 věty
první o.s.ř. Nevzal však náležitě v úvahu, že zrušením rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co
282/2009-397 dovolacím soudem mezi účastníky - jak již uvedeno v předchozím
usnesení dovolacího soudu ze dne 9.10.2015 č.j. 21 Cdo 962/2015-498 - "stejný
procesněprávní a hmotněprávní stav, jako kdyby toto soudní rozhodnutí vůbec
nikdy nebylo vydáno", a že tedy by v dalším řízení ve věci samé nemohla být
žaloba (kdyby nebyla vzata zpět) zamítnuta jen proto, že žalovaná zaplatila
žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy 150.000,- Kč; poskytnutím tohoto plnění
žalovaná neuspokojila hmotněprávní nárok žalobkyně na odškodnění její "přímé
diskriminace na základě pohlaví a s tím spojeného partnerského života", ale jen
respektovala povinnost uloženou jí pravomocným soudním rozhodnutím, která jeho
zrušením zanikla s účinky ex tunc. I když jsou v projednávané věci naplněny předpoklady k rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.1 věty první o.s.ř., dovolací soud
dospěl k závěru, že žalované lze odepřít právo na náhradu nákladů řízení podle
ustanovení § 150 o.s.ř. Důvodem k tomuto opatření samozřejmě nemohou být
okolnosti uvažované odvolacím soudem.
Přihlédne-li se však ke všem okolnostem
případu (zejména k problematičnosti vztahů žalobkyně s jejím nadřízeným mjr. Bc. J. Ch., která byla řešena ještě před zahájením řízení a která nebyla do
zahájení řízení dořešena, zdravotním obtížím žalobkyně a komplikovanému průběhu
řízení, které bylo doprovázeno zcela odlišnými pohledy na věc u soudu prvního
stupně a u odvolacího soudu) a k zásadě spravedlivého uspořádání poměrů mezi
účastníky, jsou tu podle názoru dovolacího soudu důvody hodné zvláštního
zřetele, které výjimečně umožňují náhradu nákladů řízení žalované zcela
nepřiznat. Vzhledem k tomu, že jsou tu důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení
žalované, je usnesení odvolacího soudu (ve svém výsledku) správné. Protože
nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované
podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty za středníkem
o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu
nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.