21 Cdo 2995/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. J. H.,, zastoupeného JUDr. Radkem Machem, advokátem se
sídlem v Brně, Mendlovo náměstí č. 2a, proti žalovanému KOVOLIT, a.s. se sídlem
v Modřicích, Nádražní č. 344, IČO 00010235, zastoupenému JUDr. Yvonou
Malířovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská č. 23, o 482.952,- Kč s úroky
z prodlení, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C 100/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2011
č.j. 49 Co 159/2009-109, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 482.952,- Kč s úrokem z prodlení
"ročně ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni kalendářního pololetí, v
němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o sedm procentních bodů", od 1.3.2007 do
zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 14.3.2005 uzavřel se žalovaným,
u něhož vykonával v pracovním poměru práci vedoucího obchodního úseku divize
slévárna, "manažerskou smlouvu o individuálních mzdových a pracovních
podmínkách manažera", v níž se zavázal, že po dobu jednoho kalendářního roku
ode dne skončení pracovního poměru "nebude vykonávat žádnou výdělečnou činnost,
která je předmětem činnosti žalovaného, nebo která má vůči žalovanému soutěžní
povahu", a v níž se žalovaný zavázal poskytnout žalobci peněžité vyrovnání ve
výši průměrného měsíčního výdělku za každý kalendářní měsíc plnění uvedeného
závazku žalobce. Protože žalobce svůj závazek splnil, neboť po skončení
pracovního poměru účastníků dnem 31.1.2006 vykonával u nového zaměstnavatele
IMTOS, spol. s r. o. od počátku pracovní činnost, která "byla a je zcela mimo
podnikatelskou působnost žalovaného", přísluší mu vůči žalovanému právo na
peněžité vyrovnání, jehož výše představuje - při průměrném měsíčním výdělku
žalobce u žalovaného ve výši 40.246,- Kč - částku 482.952,- Kč.
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 29.1.2009 č.j. 14 C 100/2008-80
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 482.952,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 76.629,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka
Macha. Na základě zjištění, že žalovaný je především "výrobní firmou", která
vyrábí a prodává odlitky a výkovky, jejíž zprostředkovatelská činnost souvisí
pouze se slévárenskou a kovárenskou technologií a jejíž obchodní činnost
spočívá v prodeji vlastních výrobků a výrobků získaných kooperací, zatímco nový
zaměstnavatel žalobce IMTOS, spol. s r. o. je "firmou čistě obchodní a
zprostředkovatelskou", jejímž předmětem podnikání je pouze koupě zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost zaměřená na
zahraniční obráběcí a tvářecí stroje, a že společnost IMTOS, spol. s r. o. není
vůči žalovanému soutěžitelem, neboť "trhy, na kterých obě společnosti působí,
spolu nijak nesouvisí a neprotínají se", dospěl soud prvního stupně k závěru,
že žalobce svůj závazek z "konkurenční doložky", uzavřené "zcela v souladu s
ustanovením § 29a odst. 1 zákoníku práce", splnil a že má proto právo na
peněžité vyrovnání, sjednané v "manažerské smlouvě".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.3.2011 č.j. 49 Co
159/2009-109 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 28.536,- Kč k rukám advokáta
JUDr. Radka Macha. Shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně o
předmětu a povaze činnosti žalovaného a společnosti IMTOS, spol. s r. o.,
vycházející z údajů zapsaných v obchodním rejstříku a z údajů o tom, jakých
produktů se týká obchodní a zprostředkovatelská činnost obou společností, jakož
i na těchto zjištěních založený závěr soudu prvního stupně, že předměty
činnosti žalovaného a společnosti IMTOS, spol. s r. o. nejsou ani zčásti
totožné a že činnost žalobce u nového zaměstnavatele nemá vůči žalovanému
soutěžní povahu. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně o
platnosti "konkurenční doložky" obsažené v "manažerské smlouvě" ze dne
14.3.2005, neboť "jde o ujednání, které se opírá o kogentní úpravu obsaženou v
ustanovení § 29a zák. práce", a jeho posouzení nároku žalobce na plnění
sjednané v "konkurenční doložce" shledal správným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že
žalobce jako obchodní technik vykonává u společnosti IMTOS, spol. s r. o.
práci, která je "v předmětu činnosti" žalovaného a která má zároveň vůči
žalovanému soutěžní povahu, neboť u žalovaného a u nového zaměstnavatele
"prodává a prodával produkty v oboru strojírenství", přičemž není rozhodující,
že předmětem prodeje jsou jednou stroje a ve druhém případě výrobky, odlitky
atd. Žalovaný považuje za významné, že společnost IMTOS, spol. s r. o. dodává
stroje "do různých sléváren, kováren atd. - tedy do společností se stejnou
činností jako je u žalované společnosti". Pohybuje-li se žalobce opět v
prostředí, v němž "zprostředkovává obchody, dodávky strojů a zařízení pro firmy
stejného a obdobného charakteru", porušuje tím podle názoru dovolatele
sjednanou "konkurenční doložku". Závěr soudu prvního stupně, že společnost
IMTOS, spol. s r. o. jako "firma zprostředkovatelská" a žalovaný jako "firma
výrobní" si vzájemně nekonkurují, pokládá žalovaný za "příliš zjednodušený a
neúplný"; podle jeho názoru je třeba "každý případ posuzovat zcela samostatně a
kompaktně, v celém rozsahu jeho souvislostí". Žalovaný dovozuje přípustnost
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobce, který pracoval u žalovaného na
základě pracovní smlouvy ze dne 2.10.2000 nejprve jako "referent marketingu" a
posléze jako "vedoucí obchodního úseku divize slévárna", se v "manažerské
smlouvě o individuálních mzdových a pracovních podmínkách manažera", uzavřené
se žalovaným dne 14.3.2005, zavázal, že po dobu 12 měsíců ode dne skončení
pracovního poměru nebude vykonávat výdělečnou činnost, která by byla předmětem
činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a že žalovaný
se v této smlouvě zavázal poskytnout žalobci peněžité vyrovnání ve výši
průměrného měsíčního výdělku za každý kalendářní měsíc plnění uvedeného
závazku; žalobce pro případ porušení svého závazku se zavázal zaplatit
žalovanému peněžitou částku ve výši dvacetičtyřnásobku průměrného měsíčního
výdělku. Po skončení pracovního poměru účastníků výpovědí ke dni 31.1.2006
žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 20.1.2006 vykonával ode dne 1.2.2006
u společnosti IMTOS, spol. s r. o. se sídlem v Praze 6, Pod Mariánkou 1944/1b
práci "prodejního technika". Předmětem podnikání žalovaného zapsaným v
obchodním rejstříku je zejména "slévání a tváření železných a neželezných kovů
(vývoj a výroba odlitků a výrobků a jejich opracování)" a "výroba nástrojů
(vývoj, výroba, seřizování a údržba licího nářadí, zápustek, modelů, přípravků
a měřidel)"; k předmětu podnikání žalovaného patří též mimo jiné "technická,
informační, poradenská a zprostředkovatelská činnost související se
slévárenskou a kovárenskou technologií" a "obchodní činnost tuzemská a
zahraniční, prodej vlastních výrobků a výrobků získaných kooperací".
Zprostředkovatelská činnost žalovaného souvisí pouze se slévárenskou a
kovárenskou technologií a jeho obchodní činnost spočívá v prodeji vlastních
výrobků a výrobků získaných kooperací. Předmětem podnikání společnosti IMTOS,
spol. s r. o. zapsaným v obchodním rejstříku je "koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej" a "zprostředkovatelská činnost" a podnikání této
společnosti je zaměřeno na prodej a zprostředkování prodeje zahraničních
obráběcích a tvářecích strojů.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci mimo jiné
významné vyřešení právní otázky, co se rozumí výdělečnou činností zaměstnance,
která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu
soutěžní povahu a jejíhož výkonu se má zaměstnanec podle dohody uzavřené se
zaměstnavatelem po určitou dobu po skončení pracovního poměru zdržet. Protože
tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech
vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky
proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu
je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
dohoda, v níž se žalobce zavázal, že po skončení pracovního poměru nebude po
dobu 12 měsíců vykonávat činnost, která by byla předmětem činnosti žalovaného
nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a z níž žalobce dovozuje nárok na
peněžité vyrovnání uplatněný v žalobě, byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena
dne 14.3.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb.,
č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988
Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb.,
č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000
Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č.
177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb.,
č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004
Sb. a č. 563/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2005
- dále jen "zák. práce" (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem
uzavřít dohodu, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po
skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu
výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která
by měla vůči němu soutěžní povahu.
Podle ustanovení § 29a odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se v dohodě podle
odstavce 1 zaváže, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání,
nejméně ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku.
Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období.
Podle ustanovení § 29a odst. 3 zák. práce dohodu podle odstavce 1 může
zaměstnavatel se zaměstnancem uzavřít, jestliže to lze od zaměstnance
spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí
pracovních a technologických postupů, které získal v pracovním poměru u
zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo
zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost; jestliže byla se
zaměstnancem sjednána zkušební doba (§ 31 zák. práce), lze dohodu uzavřít
nejdříve po uplynutí zkušební doby, jinak je neplatná.
Podle ustanovení § 29a odst. 4 zák. práce v dohodě podle odstavce 1 může být
sjednána peněžitá částka, kterou je zaměstnanec povinen zaměstnavateli
zaplatit, jestliže závazek poruší. Zaplacením peněžité částky závazek
zaměstnance zaniká. Výše peněžité částky musí být přiměřená povaze a významu
podmínek uvedených v odstavci 3.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že předmětem pracovněprávního vztahu z dohody,
v níž se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního
poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti,
která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu
soutěžní povahu, jsou práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu
zajišťující ochranu zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu
účastníků před výdělečnou činností zaměstnance, která by měla vůči němu
soutěžní povahu. Smysl a účel takového ujednání spočívá zejména v tom, aby
zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli
prostřednictvím zaměstnanců, kteří v průběhu pracovního poměru u zaměstnavatele
získávají informace, poznatky a znalosti, které mají povahu obchodního
tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat
konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným
způsobem ztížit činnost zaměstnavatele.
Výdělečnou činností je každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za
účelem získání majetkového prospěchu. Přitom není podstatné, zda nakonec k
dosažení takového majetkového prospěchu (zisku) skutečně dojde či nikoliv;
podstatné je, že se jedná o činnost, která je s dosažením majetkového prospěchu
obvykle spojena (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 1.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, který byl uveřejněn
pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Významné není ani to, zda
jde o činnost vykonávanou v pracovněprávním nebo v občanskoprávním vztahu, zda
jde o podnikání na základě živnostenského oprávnění nebo jiného oprávnění na
základě zvláštních právních předpisů, anebo zda se jedná o výkon činnosti ve
statutárních a kontrolních orgánech obchodních společností.
Předmět činnosti zaměstnavatele vyplývá z údajů zapsaných v obchodním rejstříku
(patří-li zaměstnavatel mezi subjekty zapisované do tohoto rejstříku), ze
živnostenského oprávnění (podniká-li zaměstnavatel na základě živnostenského
oprávnění), ze zvláštních právních předpisů (vykonává-li zaměstnavatel
podnikatelskou činnost na základě těchto předpisů), popř. ze zřizovacích listin
nebo ze zvláštních zákonů (jde-li například o příspěvkové organizace).
Výdělečnou činností zaměstnance shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele ve
smyslu ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce není pouze činnost, která pokrývá
celý předmět činnosti zaměstnavatele; postačuje, kryje-li se jen s jeho částí.
Na shodu předmětu (výdělečné) činnosti zaměstnance (jeho nového zaměstnavatele)
a předmětu činnosti zaměstnavatele ovšem nelze usuzovat jen z totožnosti údajů
o jejich předmětech činnosti zapsaných v obchodním rejstříku nebo uvedených v
živnostenských oprávněních, popř. ve zřizovacích listin nebo ve zvláštních
právních předpisech. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem dohody podle
ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce je - jak vyplývá z výše uvedeného - ochrana
zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před výdělečnou
činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu, byla by
výdělečnou činností zaměstnance shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele jen
taková činnost, při jejímž provozování by se zaměstnanec (jeho nový
zaměstnavatel) a zaměstnavatel mohli ocitnout v navzájem konkurenčním
postavení; tak by tomu bylo tehdy, kdyby se nabídka jejich výrobků, zboží nebo
služeb stejného druhu mohla na trhu setkat s poptávkou stejných zákazníků
(klientů).
Nepřípustnou výdělečnou činností ve smyslu ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce
je na druhé straně též výdělečná činnost zaměstnance, jejíž předmět zapsaný v
obchodním rejstříku nebo uvedený v živnostenském oprávnění (popř. ve zřizovací
listině nebo ve zvláštním právním předpise) se ani zčásti neshoduje s obdobně
zapsaným předmětem činnosti zaměstnavatele, jestliže se zaměstnanec (jeho nový
zaměstnavatel) a zaměstnavatel při ní přesto mohou ocitnout v navzájem
konkurenčním postavení a jestliže proto má tato výdělečná činnost zaměstnance
vůči zaměstnavateli soutěžní povahu.
Ze skutečnosti, že zaměstnanec po skončení pracovního poměru koná práci u
zaměstnavatele, jehož předmět činnosti je shodný s předmětem činnosti
zaměstnavatele, s nímž uzavřel dohodu podle ustanovení § 29a odst. 1 zák.
práce, nebo jehož činnost má vůči němu soutěžní povahu, nelze bez dalšího
dovozovat, že zaměstnanec vykonává výdělečnou činnost, která by byla předmětem
činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. O výkon
výdělečné činnosti zaměstnance ve smyslu ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce
nejde, jestliže se zaměstnanec u nového zaměstnavatele vzhledem k druhu práce
sjednanému v pracovní smlouvě na činnosti, která je shodná s předmětem činnosti
předchozího zaměstnavatele nebo která má vůči němu soutěžní povahu, nepodílí a
nemůže proto při ní informace, poznatky a znalosti pracovních a technologických
postupů, které získal v pracovním poměru u předchozího zaměstnavatele, využít a
jeho činnost tím závažným způsobem ztížit.
V posuzovaném případě se předmět činnosti (podnikání) žalovaného, který se
žalobcem uzavřel dne 14.3.2005 dohodu podle ustanovení § 29a odst. 1 zák.
práce, neshodoval s předmětem činnosti (podnikání) společnosti IMTOS, spol. s
r. o., u které žalobce začal vykonávat práci po skončení pracovního poměru
účastníků ke dni 31.1.2006, a to ani v části zapsané v obchodním rejstříku u
žalovaného jako "technická, informační, poradenská a zprostředkovatelská
činnost související se slévárenskou a kovárenskou technologií" a "obchodní
činnost tuzemská a zahraniční, prodej vlastních výrobků a výrobků získaných
kooperací" a u společnosti IMTOS, spol. s r. o. jako "koupě zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodej" a "zprostředkovatelská činnost", neboť - jak
vyplývá ze zjištění soudů - zprostředkovatelská činnost žalovaného souvisela
pouze se slévárenskou a kovárenskou technologií a jeho obchodní činnost
spočívala v prodeji vlastních výrobků a výrobků získaných kooperací, zatímco
podnikání společnosti IMTOS, spol. s r. o. bylo zaměřeno na prodej a
zprostředkování prodeje zahraničních obráběcích a tvářecích strojů. Protože
výrobky, zboží a služby, s jejichž nabídkou vstupovali na trh, nebyly stejného
druhu, nemohli se - jak vyplývá z výše uvedeného - žalovaný a společnost IMTOS,
spol. s r. o. při svých činnostech ocitnout v navzájem konkurenčním postavení,
a výdělečnou činnost žalobce vykonávanou v pracovním poměru u společnosti
IMTOS, spol. s r. o. proto nelze pokládat za činnost, která by byla předmětem
činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu.
Protože žalobce splnil svůj závazek, že se po dobu 12 měsíců ode dne skončení
pracovního poměru mezi ním a žalovaným zdrží činnosti, která by byla předmětem
činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, k němuž se
zavázal v "manažerské smlouvě o individuálních mzdových a pracovních podmínkách
manažera" uzavřené se žalovaným dne 14.3.2005, dospěl odvolací soud ke
správnému závěru, že mu přísluší peněžité vyrovnání ve výši průměrného
měsíčního výdělku za každý kalendářní měsíc plnění tohoto závazku, k jehož
poskytnutí žalobci se žalovaný zavázal v uvedené smlouvě.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu