21 Cdo 3004/2024-134
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně YUSUFELI s. r. o. se sídlem v Ostravě – Porubě, Jana Šoupala č. 1597/3, IČO 28563131, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 936/21, proti žalované O. D., zastoupené Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem Ostravě – Porubě, Slavíkova č. 6068/18, o 200 219,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 324/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2024, č. j. 57 Co 23/2024-104, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II a III), se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu Ostravě dne 30. 8. 2022 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 219,35 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že účastnice byly podílovými spoluvlastníky bytové jednotky č.XY, umístěné v budově č. p. XY v části obce XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, k níž náleží spoluvlastnický podíl o velikosti XY na společných částech budovy č. p. XY a na pozemku parc. č. st. XY (dále jen „nemovitost“); žalobkyně se stala vlastníkem podílu o velikosti 1/2 na základě příklepu soudního exekutora JUDr. Jiřího Petruně (dále jen „exekutora“ nebo „soudního exekutora“) ze dne 3. 10. 2019, žalovaná se stala vlastníkem podílu o velikosti 1/2 na základě kupní smlouvy ze dne 10. 11. 2008. Žalovaná bránila žalobkyni nemovitost užívat, když ji odmítla žalobkyni zpřístupnit (vyměnila zámky). Svým jednáním žalovaná zcela vyloučila žalobkyni z užívání nemovitosti a zabránila jí ve výkonu vlastnického práva. Žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila tím, že bez právního důvodu nadužívala svůj spoluvlastnický podíl. Žalobkyni proto náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající částce za nájemné obvyklé v daném místě a čase.
2. Žalovaná v písemném vyjádření navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. Namítla, že žalobkyně nikdy reálně o spoluužívání bytu neprojevila zájem a ke spoluužívání neučinila žádné kroky. Popřela, že by neoprávněně užívala spoluvlastnický podíl žalobkyně a že by se na její úkor bezdůvodně obohatila.
3. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 34 C 324/2022-77, Okresní soud v
Ostravě žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dovodil, že jednání žalobkyně představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 57 Co 23/2024-104, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2927/2020, uvedl, že vystupuje-li exekutor nikoliv ve veřejnoprávním postavení, je namístě aplikovat právní úpravu zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.
S odkazem na ustanovení § 30 odst. 1, § 31 odst. 1 a 2 a § 32 odst. 1, 2 a 5 zákona o veřejných dražbách pak dovodil, že žalobkyně, která se k okamžiku udělení příklepu stala vlastnicí spoluvlastnického podílu na nemovitosti, byla povinna za účelem realizace svého užívacího práva vyzvat bývalé podílové spoluvlastnice k předání. Protože tak neučinila, tyto nebyly v prodlení s předáním, mohly vykonávat své užívací právo a bezdůvodně se neobohacovaly; nadto se pak užíváním tohoto spoluvlastnického podílu na úkor žalobkyně nemohla obohacovat žalovaná.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Dovolání odůvodnila tak, že odvolací soud se při řešení otázky, zda žalobkyni náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení i přes to, že nevyzvala dosavadní vlastníky k předání vydraženého spoluvlastnického podílu na nemovitosti, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3618/2010). Uvedla, že v době konání dražby (před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2927/2020) postupoval exekutor výlučně podle ustanovení exekučního řádu a občanského soudního řádu, nikoliv dle ustanovení zákona o veřejných dražbách. Jestliže soud na věc aplikoval ustanovení zákona o veřejných dražbách, dopustil se nesprávného právního posouzení. Dále namítla, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a překvapivé, čímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Závěrem navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy i ve výrocích, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v těchto výrocích podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není přípustné, a proto bylo v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že účastnice jsou podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, že žalobkyně svůj spoluvlastnický podíl získala na základě příklepu, uděleného v dražbě, uspořádané soudním exekutorem JUDr. Jiřím Petruněm podle smlouvy o provedení „dobrovolné dražby“ ze dne 22. 7. 2019, uzavřené mezi tímto soudním exekutorem a původními (spolu)vlastnicemi id. ? předmětných nemovitostí M. P. aj. Š., a že v rozhodném období (od 3. 10. 2019 do 31. 7. 2022) předmětné nemovitosti užívala výlučně žalovaná se svými syny J. D. a M. D.
12. Za této skutkové situace (s ohledem na důvod zamítnutí žaloby) je dovolání přípustné pro řešení otázky, jakým režimem (podle jakého právního předpisu) je nutno řešit otázku nabytí vlastnictví k nemovité věci a oprávnění k jejímu užívaní, pakliže vlastnictví k věci bylo nabyto na základě dražby, provedené soudním exekutorem podle smlouvy o provedení dražby, uzavřené s původním vlastníkem této nemovité věci, neboť uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud ve všech souvislostech vyřešena.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
14. Uvedené otázky je třeba řešit (s ohledem na den provedení dražby – 3. 10. 2019) podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVD“ nebo „zákon o veřejných dražbách“), a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „e. ř.“ nebo „exekuční řád“.
15. Před řešením otázky zakládající přípustnost dovolání nutno předeslat, že odkaz odvolacího soudu na závěry (odůvodnění) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2927/2020, není příliš příhodný, neboť ratio decidendi (nosný důvod) tohoto rozhodnutí vychází ze skutkového závěru o uzavření smlouvy o provedení dražby se soudním exekutorem v situaci, kdy oprávnění k uzavření takové smlouvy vychází ze zvláštního předpisu (zde oprávnění soudního komisaře při likvidaci dědictví); v těchto případech není pochybnost o tom, že exekutor provádí dražbu podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu a postupuje přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu (exekučního řádu) o výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitosti (zástavy) [srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 29 Cdo 2652/2020, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem publikačním 35/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1212/2024], a tedy nikoliv podle zákona o veřejných dražbách.
16. Podle jakého předpisu postupuje exekutor v případě, kdy jeho oprávnění provést dražbu nevychází ze smlouvy uzavřené s osobou, na niž oprávnění k uzavření takové smlouvy bylo delegováno zvláštním (veřejno)právním předpisem, nebylo zapotřebí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2927/2020, řešit, a proto též neshledal dovolací soud důvod k postupu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a věc postoupit velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
17. Problematikou vztahu zákona o veřejných dražbách a dalších právních předpisů se Nejvyšší soud (byť na odlišném skutkovém terénu) zabýval v rozsudku ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 66/2023.
18. Nejvyšší soud poukázal na to, že z ustanovení § 1 zákona o veřejných dražbách vyplývá, že zákon (o veřejných dražbách) upravuje veřejné dražby a vznik, trvání a zánik některých právních vztahů s tím souvisejících a podle tohoto zákona se postupuje, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (odkazuje se na zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; jde tedy o zákony, které mají svoji vlastní úpravu dražeb).
19. Pakliže ovšem zákon o veřejných dražbách (v režimu účinném do 31. 12. 2024) vylučoval svoji působnost na dražby, prováděné podle jiných předpisů (mimo jiné podle občanského soudního řádu), a pakliže exekuční řád (srov. ustanovení § 76 odst. 2, § 69, § 52 odst. 1) přímo odkazoval na (přiměřené) užití občanského soudního řádu, není žádný rozumný důvod rozlišovat režim provedení dražby exekutorem v rámci jiné exekutorské činnosti podle toho, zda jeho oprávnění vyplývá ze smlouvy o provedení dražby, uzavřené v souvislosti s jiným řízením (insolvenčním, likvidace dědictví apod.), anebo bez této souvislosti, a dovodit rozdílný režim úpravy těchto dražeb (resp. režim úpravy zákona o veřejných dražbách).
20. Je tomu tak též proto, že exekutor nebyl oprávněn v režimu zákona o veřejných dražbách smlouvu o provedení dražby v postavení dražebníka uzavřít, neboť ve smyslu ustanovení § 2 písm. e) ZVD je dražebníkem osoba, která organizuje dražbu a má k tomu příslušné oprávnění (§ 6 odst. 1 ZVD); jde-li o majetek územních samosprávných celků nebo majetek státu, může být dražebníkem i územní samosprávný celek, příslušný orgán státní správy nebo Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nebylo zjištěno, že by exekutor oprávnění podle § 6 odst. 1 ZVD měl.
21. Jestliže tedy odvolací soud vázal oprávnění užívat předmětnou bytovou nemovitost na splnění povinností vyplývajících ze zákona o veřejných dražbách (§ 32 ZVD), je jeho právní hodnocení nesprávné; odkaz na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2207/2015, není případný, neboť uvedený rozsudek vychází právě z právní úpravy zákona o veřejných dražbách.
22. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (ve věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
23. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu