21 Cdo 3016/2020-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. Ch., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Volodymyrem Schwarzem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty č. 744, proti žalované Mountfield a.s. se sídlem v Mnichovicích, Mirošovická č. 697, IČO 25620991, zastoupené Mgr. Tomášem Krejzou, advokátem se sídlem v Praze 3, Na Jarově č. 2674/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 450/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2020 č. j. 16 Co 196/2019-130, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Volodymyra Schwarze, advokáta se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty č. 744.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2020 č. j. 16 Co 196/2019-130 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr, že montážní posádka bazénů nemá charakter části zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 52 písm. b) zákoníku práce a nebyly tak splněny zákonné podmínky pro využití tohoto výpovědního důvodu] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce vymezení části zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 52 písm. a) a b) zákoníku práce srov. (při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, a v něm vyjádřený právní názor, že částí organizace (nyní zaměstnavatele) se rozumí ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce [nyní § 52 písm. a) a b) zákoníku práce] organizační jednotka, útvar nebo jiná složka organizace, která vyvíjí v rámci organizace relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činností) organizace samotné, a že taková složka organizace má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu organizace (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí pracovník (nyní vedoucí zaměstnanec) organizace.
Nelze souhlasit s argumentací dovolatelky, podle které uvedené závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96 nelze aplikovat na výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. b) zákoníku práce (přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část) a jsou „nepochybně použitelné bez dalšího“ jen pro výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce (ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část), jestliže byly učiněny za účinnosti právní úpravy, kdy uvedené výpovědní důvody byly (až do 1.
1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 155/2000 Sb.) - i když každý z nich představoval samostatnou skutkovou podstatu - součástí výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb.; změna právní úpravy na obsahu uvedených výpovědních důvodů, tedy ani na pojmu „část zaměstnavatele“, nic nezměnila a jejím smyslem bylo jen „přispět k zcela jednoznačnému formulování důvodu výpovědi zaměstnavatelem“ (srov. důvodovou zprávu k bodu 23. zákona č. 155/2000 Sb.). K otázce odlišení výpovědních důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
9. 2006 sp. zn. 21 Cdo 3133/2005, uveřejněný pod č. 84 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že výpovědní důvody uvedené v ustanoveních § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce [nyní § 52 písm.
a) až c) zákoníku práce] se především odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. Ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly podle zákoníku práce nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího zaměstnavatele, jde o výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce [nyní § 52 písm. a) zákoníku práce]. Změnil-li zaměstnavatel nebo jeho část místo, kde dosud působili, jedná se o výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce [nyní § 52 písm. b) zákoníku práce], neboť se přemístil zaměstnavatel nebo jeho část.
Organizační změny podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní § 52 písm. c) zákoníku práce] pak spočívají v tom, že bylo rozhodnuto o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných [v ustanoveních § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce, resp. nyní v ustanovení § 52 písm. a) až c) zákoníku práce výslovně neuvedených] organizačních změnách. Odvolací soud na základě zjištění, že „každé prodejní středisko se dělilo na část prodejní, servisní a bazénovou, do bazénové části náležela montážní posádka bazénů“, že montážní posádka bazénů sestávala z „dvojice zaměstnanců“, že „montážní posádky bazénů u žalované plnily pouze dílčí úkoly spočívající v montáži bazénů (osazení bazénů a práce s tím spojené, řezání, lepení, rozvody, instalace, filtrace, elektrické rozvody apod.)“ a že montážní posádka bazénů sestávající z žalobce a dalšího technika „byla součástí prodejního střediska žalované ve Frýdku-Místku“, v souladu s uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uzavřel, že montážní posádka bazénů „nemá charakter části zaměstnavatele ve smyslu § 52 písm. b) zákoníku práce“ a nelze ji „pokládat za organizační jednotku, která vyvíjí v rámci žalované relativně samostatnou působnost, podílející se na celkovém podnikání žalované“.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od závěru, k němuž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněném pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, jakož i v dalších rozhodnutích, která z něj vycházejí, podle kterého při posouzení, ze kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 52 zákoníku práce) zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu a že okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná, pak přehlíží, že odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry.
Jak správně uvedl odvolací soud, skutkové vylíčení výpovědního důvodu v dané věcí (podle kterého „od 1. 10. 2018 dochází k přemístění části zaměstnavatele, a to montážní posádky bazénů z obce Frýdek-Místek do obce Ostrava“) nepředstavuje jiný výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 zákoníku práce a „výpověď daná žalobci žalovanou dne 8. 8. 2018 byla kvalifikována správně jako výpověď podle § 52 písm.
b) zákoníku práce, avšak zákonem stanovené podmínky pro použití tohoto výpovědního důvodu nebyly splněny“. Argumentuje-li dovolatelka tím, že přes skutkové vymezení důvodu výpovědi soud měl na základě skutkového závěru o tom, že „práce MPB byla přesunuta z Frýdku- Místku do Ostravy a zaměstnavatel neměl objektivní možnost bez dalšího přidělovat zaměstnanci práci dle uzavřené pracovní smlouvy“, „kvalifikovat správně právně naplněný výpovědní důvod a podle něj posuzovat platnost výpovědi“, nepřípustně (v rozporu s ustanovením § 50 odst. 4 zákoníku práce) se domáhá dodatečné změny použitého výpovědního důvodu.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutkové závěry odvolacího soudu o tom, že „montážní posádky bazénů u žalované plnily pouze dílčí úkoly spočívající v montáži bazénů (osazení bazénů a práce s tím spojené, řezání, lepení, rozvody, instalace, filtrace, elektrické rozvody apod.)“, na jejichž základě dospěl odvolací soud k závěru, že “montážní posádku bazénů nelze pokládat za organizační jednotku, která vyvíjí v rámci žalované relativně samostatnou působnost, podílející se na celkovém podnikání žalované“ a že ve vztahu k žalobci nebyl naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. b) zákoníku práce, a předestírá-li své vlastní skutkové závěry (že „samotná montáž bazénů je specializovanou činností vykonávanou samostatným týmem zaměstnanců žalovaného, který k tomu má vyčleněné potřebné hmotné prostředky, při její realizaci postupuje samostatně a není nikým řízen“), na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci, podle kterého podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. b) zákoníku práce byly splněny].
Stejného charakteru je též námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda „byla respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole“, jestliže z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28.
11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). V části, v níž dovolatelka namítá, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil otázky procesního práva, a to zda řádným způsobem odůvodnil své rozhodnutí“, nezpochybňuje právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít - kdyby byla důvodná - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993 sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný pod č. 19 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, roč. 1993, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2000 sp. zn.
20
Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, v nichž byl přijat právní názor, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o.
s. ř. - jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.