21 Cdo 3052/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy, v
právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M., s. b.
d., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 126/95, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2006, č. j. 15 Co
69/2005-193, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 18. 9. 1995 žalovaný sdělil žalobci, že s ním zrušuje pracovní
poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto
opatření spatřoval v tom, že žalobce
1) neuposlechl pracovní pokyn ke dni 29. 8. 1995, kterým byl vyzván k
nastoupení plnění konkrétních pracovních úkolů na pracoviště ve správní budově
družstva v B., že pro neuposlechnutí pracovního pokynu byl opětovně vyzván k
jeho splnění dopisem ze dne 1. 9. 1995, takže jeho nepřítomnost na pracovišti
ve dnech 30. 8., 31. 8., 1. 9., 4. 9., 11. 9., 12. 9., 13. 9., 14. 9., 15. 9. a
18. 9. 1995 (tj. celkem 10 pracovních dní) je považována za neomluvenou absenci,
2) neuposlechl pokynu předsedy družstva specifikovaného interním
sdělením č. 57/95 ze dne 9. 8. 1995 a nepředložil osobnímu oddělení doklad o
ukončení vzdělání – výuční list, a to ani přes opětovnou výzvu interním
sdělením č. 62/95 ze dne 21. 8. 1995,
3) neuposlechl příkaz předsedy družstva ze dne 11. 9. 1995, podle něhož
se měl dostavit do pracovny předsedy družstva dne 12. 9. 1995 ve 13.00 hodin,
4) přes osobní upozorňování soustavně nedodržoval příkaz předsedy
družstva o pracovní kázni ze dne 4. 8. 1994 a nevedl evidenci své docházky,
5) „do dnešního dne“ nedokončil plnění příkazů předsedy družstva daného
dne 4. 7. 1995 interním sdělením č. 50/95,
6) nesplnil své pracovní povinnosti ve funkci vnitrodružstevní kontroly,
neboť nedokončil šetření stížnosti SO 84 ve věci účtování výměny radiátorů na
ulici K. ze srpna 1994 a nedokončil šetření stížnosti SO 12 ve věci dotace ze
státního rozpočtu na odstraňování vad panelové technologie, která mu byla
předána v září 1994,
7) v materiálech „Zpráva referenta vnitrodružstevní kontroly“ ze dne 3.
9. a 10. 9. 1995, které vypracoval a předložil představenstvu družstva na jeho
jednáních dne 4. 9. 1995 a 11. 9. 1995, uvádí nepravdivé údaje, čímž poškozuje
dobré jméno družstva.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „celé okamžité zrušení pracovního
poměru je výsledkem cíleného postupu předsedy družstva“, neboť žalobce ve
funkci samostatného referente družstevní kontroly „zjistil a publikoval vážné
nedostatky výkonu funkce předsedy družstva“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 1996 č.j. 49 C 126/95-35 žalobě
vyhověl a žalovanému uložil „nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2.610,- Kč
na účet jeho zástupce“. Ve věci samé dospěl k závěru, že se žalobce nedopustil
porušení pracovní kázně tím, že nenastoupil k plnění pracovních úkolů do
správní budovy na B. ulici, neboť měl v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu
práce jako „SBD M.“ Proto žalobce oprávněně setrvával na určeném detašovaném
pracovišti, a žádný z uváděných dnů nelze považovat za neomluvenou absenci. Žalobce podle názoru soudu prvního stupně sice neuposlechl pokynu předsedy
družstva daného interním sdělením č. 57/95 ze dne 9. 8. 1995, když nepředložil
na osobním oddělení doklad o ukončení svého vzdělání, a je skutečností, že
zapsal do osobního dotazníku údaj o svém středním odborném vzdělání, i když
odborné učiliště neukončil. Přestože uvedl do rubriky o vzdělání nepravdivý
údaj, je „nutno zdůraznit, že šlo o údaj, který předcházel nástupu do práce,
nikoli tedy porušení pracovní povinnosti a nikoli porušení pracovní kázně“. Dále pak žalobce neuposlechl příkaz předsedy ze dne 11. 9., podle kterého se
měl dne 12. 9. 1995 k němu ve 13.00 hodin dostavit a „v tomto směru nezbývá než
hovořit o porušení pracovní kázně“. Jestliže se dále žalobci vytýká
nedodržování příkazů předsedy o pracovní kázni ze dne 8. 4. 1994 a nevedení
evidence docházky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný by byl
oprávněn žádat po žalobci snad jen evidenci plnění pracovních úkolů mimo své
detašované pracoviště – bydliště, v tomto případě by však musel vzít v úvahu
právě jen příležitostný charakter takové evidence, což zcela zjevně nebylo
účelem příkazu předsedy ze dne 8. 8. 1995; nelze tedy v případě tohoto
vytýkaného jednání hovořit o porušení pracovní kázně žalobce. V případě
nesplnění příkazu předsedy družstva ze dne 4. 7. 1995 v interním sdělení č. 50/95, jímž bylo žalobci uloženo předat na sekretariát předsedy svěřený
fotoaparát, neměl soud prvního stupně za prokázáno, že by žalobce tento
fotoaparát převzal. V případech nedokončení šetření stížnosti dvou samospráv
„lze mít též za prokázáno, že ještě v srpnu 1995 nebyly stížnosti vyřízeny,
takže spoluodpovědnost za jejich nevyřízení na žalobci spočívá. V tomto směru
tedy žalobce porušil pracovní kázeň“. V posledním uváděném případě „není soudu
zřejmé, v čem měla tkvět nepravdivost údajů poškozujících dobré jméno
družstva“, vytýkaný skutek je nekonkrétní, neodpovídá požadavku skutkového
vylíčení pracovní kázně podle § 55 zák. práce, nelze zde tedy dovodit, že by
žalobce jakkoli porušil pracovní kázeň. Na základě uvedeného soud prvního
stupně dovodil, že žalobce v prvním vytýkaném skutku pracovní kázeň neporušil,
nestalo se tak ani v případě druhého, čtvrtého a pátého skutku. Poslední
vytýkaný skutek je formulován nekonkrétně, navíc ani interně nemohlo jít o
poškození dobrého jména družstva. Žalobce porušil pracovní kázeň pouze v bodech
3. a 6., v obou případech však s intenzitou zdaleka nedosahující zvlášť hrubého
porušení pracovní kázně. „V bodě 3.
sice nebyl přítomen k dispozici předsedovi,
byl však ve správní budově a byl připraven k předsedovi přijít“. V bodě 6. nese
spoluodpovědnost za nevyřízení stížnosti, „jde ovšem o spoluodpovědnost menším
dílem ve vztahu k odborným útvarům“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 1999 č.j. 21
Co 536/96-48 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že ve věci rozhodl,
aniž by náležitě objasnil skutkový stav věci, a že v jiných případech se pak
jeho právní posouzení nevypořádává vyčerpávajícím způsobem se skutečnostmi
vytýkanými žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru. „Ohledně hodnocení
třetího bodu zrušovacího projevu se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu
prvního stupně“, stejně tak se odvolací soud „ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně“ ohledně hodnocení porušení pracovní kázně pod body 6) a 7), avšak v
ostatním si náležité objasnění bude vyžadovat provedení dalších důkazů „a tyto
nově zjištěné skutečnosti bude třeba vyhodnotit a právně posoudit“. Proto
„nezbylo, než při respektování zásady dvojinstančnosti soudního řízení napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 18. 1. 2001 č.j. 49 C 126/95-99
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech
řízení částku 10.480,- Kč „k rukám právní zástupkyně žalovaného“. Po doplnění
řízení dospěl soud prvního stupně ve věci samé k závěru, že „žalobce se
skutečně dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Toto
porušení pracovní kázně spočívá v tom, že žalobce neposlouchal pokyny svého
nadřízeného - předsedy družstva, řádně nevedl svoji pracovní docházku,
neodevzdal fotoaparát a ani neuposlechl pokyn, kterým byl vyzván, aby se
dostavil k výkonu práce na ústředí družstva do B. ulice. Kromě toho, že toto
porušení pracovní kázně by „samo o sobě u každého řadového pracovníka bylo
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, soud prvního stupně přihlédl
i k tomu, že žalobce, „který pracoval ve funkci vnitrodružstevní kontroly, měl
dohlížet nad dodržováním předpisů, pokynů, a fakticky sám tyto pokyny
nedodržoval“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2003 č.j. 49 Co
434/2001-115 rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že soud prvního stupně
správně zjistil skutkový stav věci a posoudil věc jako porušení pracovní kázně
v případech uváděných v okamžitém zrušení pracovního poměru pod body 3) a 5).
Správně posoudil rovněž jednání vymezené v bodě 7), kdy ze slovního vyjádření
nevyplývá, jaké konkrétní jednání je žalobci vytýkáno, „přičemž neurčitost
tohoto projevu vůle žalovaného nelze odstranit ani výkladem“. Oproti tomu však
odvolací soud vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně při hodnocení
jednání žalobce vymezeného v bodě 2) okamžitého zrušení pracovního poměru,
neboť jestliže žalobce nemá ukončeno jím deklarované vzdělání, je logické, že
nemohl předložit doklad o jeho ukončení, a jeho jednání zde proto není možno
hodnotit jako porušení pracovní kázně. Důsledkem toho je skutečnost, že, nemá-
li žalobce ukončeno střední odborné vzdělání a z tohoto důvodu nepředložil
doklad o jeho ukončení, může být jednání hodnoceno pouze jako nesplnění
předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce, nebo
nesplnění předpokladu pro řádný výkon této práce bez zavinění zaměstnavatele,
nelze ho však hodnotit jako porušení pracovní kázně. Stejně tak nelze za
porušení pracovní kázně považovat jednání vytýkané žalobci v bodě 6) okamžitého
zrušení, neboť, měl-li žalobce z titulu své funkce dohlížet na vyřízení
stížností samospráv družstva a své povinnosti si neplnil, „nelze jeho jednání
hodnotit jinak, než jako neuspokojivé pracovní výsledky“. Jestliže soud prvního
stupně dále dospěl k závěru, že se žalobce dopustil jednání vymezeného v bodě 4
okamžitého zrušení tím, že soustavně porušoval příkaz předsedy družstva o
vedení docházky a evidenci docházky si nevedl, je rozsudek soudu prvního stupně
v tomto směru „pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný“. V případě jednání
vytýkaného žalobci v bodě 1 okamžitého zrušení pak soud prvního stupně
nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, že místem výkonu práce
sjednaným v pracovní smlouvě byla „adresa M.“ a v důsledku toho soud prvního
stupně nerespektoval ani pokyn, aby se zabýval tím, zda požadavek žalovaného,
aby žalobce k plnění pracovních úkolů nastoupil do správní budovy žalovaného na
ulici B., nepředstavoval vyslání žalobce na pracovní cestu.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 29. 6. 2004 č.j. 49 C 126/95-173
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení částku 20.355,- Kč „k rukám právní zástupkyně žalovaného,
advokátky“. Ve věci samé dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce „přes
několikeré výzvy, upozornění, předání interních pokynů, neplnil příkazy a
pokyny, které mu byly vytknuty v bodech 1), 3) a 4), a které se vztahovaly k
vedení řádné evidence docházky, neplnil pokyny, kterými byl vyzván ke služební
cestě, těmito pokyny mu bylo určeno, aby ve správní budově družstva plnil
některé své pracovní úkoly, neplnil pokyny k řádnému vedení evidence docházky
do práce poté, co předčasně odešel z jednání družstva a byl mu dán pokyn, aby
se druhý den dostavil k předsedovi družstva, nesplnil tento pokyn, a stejně tak
nesplnil pokyn a nepředal družstvu fotoaparát, který převzal“. Tímto způsobem
podle názoru soudu prvního stupně žalobce porušil pracovní kázeň a základní
povinnosti zaměstnance tak, jak jsou uloženy v ustanovení § 73 zák. práce. Toto
porušení pracovní kázně „posuzoval soud v celkovém kontextu, kdy žalobce jako
pracovník vnitrodružstevní kontroly neplnil pokyny předsedy družstva, nevedl
řádně svoji docházku, neodevzdal fotoaparát a neuposlechl pokyn, kterým byl
vyzván, aby se dostavil k výkonu práce do ústředí družstva“, a dovodil, že
zjištěná porušení pracovní kázně je třeba posoudit jako porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem; soud prvního stupně akcentoval okolnost, že žalobce
„pracoval ve funkci vnitrodružstevní kontroly a měl dohlížet na dodržování
předpisů a pokynů“. I když skutečnost, že žalobce nepředložil doklad o
dokončeném vzdělání, nebylo možno posoudit jako porušení pracovní kázně, pak „i
tato skutečnost svědčí o charakteru žalobce, který uvedl v osobním dotazníku
nepravdivé údaje“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2006 č.j. 15 Co
69/2005-193 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů částku 25.390,- Kč „k rukám zástupce žalobce“. Ve věci samé
odvolací soud setrval na svých předchozích závěrech o tom, že jednání vymezené
v bodě 7) okamžitého zrušení je „neplatné pro jeho neurčitost, neboť ani
výkladem vůle žalovaného nelze dospět k závěru, jaké konkrétní jednání je
žalobci vytýkáno“. Odvolací soud rovněž setrval na již dříve vyslovených
závěrech k bodu 2) a k bodu 6) okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť
vytýkaná jednání mohou být pouze důvodem pro postup podle ustanovení § 46 odst.
1 písm. e) zák. práce, nemohou však být důvodem pro okamžité zrušení pracovního
poměru, avšak vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně ohledně skutku
vytýkaného pod bodem 1). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
„bylo nutné vycházet z toho, že mezi účastníky bylo sjednáno místo výkonu práce
na ulici B., M. a účastníky nebylo tvrzeno ani v řízení jiným způsobem
prokázáno, že by došlo písemně ke změně sjednaného místa výkonu práce“. Protože
nebylo prokázáno, že by žalobce byl vyslán na pracovní cestu k plnění
pracovních úkolů na pracovišti ve správní budově družstva v B., B., nelze
považovat nenastoupení na toto pracoviště za neomluvenou absenci, a nelze
považovat za porušení pracovní kázně ani to, že se žalobce nedostavil k plnění
pracovních úkolů na toto pracoviště. Pokud jde o jednání vytýkané pod bodem 4)
okamžitého zrušení pracovního poměru, „odvolací soud má za to, že žalobce
neporušil pracovní kázeň, pokud evidenci docházky v místě svého bydliště nevedl
a považoval za postačující, že v závěru měsíce byly vyplněny docházkové lístky
sloužící k výplatě mzdy v následujícím měsíci“. Jediného porušení pracovní
kázně se podle názoru odvolacího soudu žalobce dopustil tím, že se nedostavil
do pracovny předsedy družstva dne 12. 9. 1995 ve 13.00 hodin. Z hlediska
intenzity porušení pracovní kázně má však podle názoru odvolacího soudu význam
skutkové zjištění, že se žalobce na sekretariátě předsedy družstva dne 12. 9.
1995 ohlásil, že ohlásil svou přítomnost na pracovišti s tím, že bude pro
předsedu družstva k dispozici. „I když nesplnil konkrétní pracovní pokyn
zaměstnavatele, nelze takové porušení pracovní kázně vzhledem ke všem
okolnostem hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal
především, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy nepostupovaly v řízení v
souladu s ustanovením článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když
věc nebyla projednávána bez zbytečných průtahů. Kromě toho rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací
soud „nepřihlédl ke skutečnostem, které v průběhu řízení před obecnými soudy
tvrdil žalovaný, ani k důkazům žalovaným označeným, a dospěl tak k nesprávným
skutkovým zjištěním v důsledku čehož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci“. Odvolací soud nepřihlédl náležitě „k té
závažné skutečnosti, že žalobce zastával u žalovaného podle písemné pracovní
smlouvy funkci vnitrodružstevního kontrolora, současně i člena představenstva
družstva. Tato funkce sama o sobě představuje „de facto“ funkci vedoucího
pracovníka družstva s významnými kontrolními oprávněními. Ve světle uvedených
pracovních a v neposlední řadě i morálních povinností žalobce vyplývající pro
něj z postavení vedoucího zaměstnance a funkcionáře družstva, představuje jeho
jednání kromě závažného porušování pracovní kázně i nepochybný demoralizační
vliv a negativní příklad vedoucího zaměstnance družstva na všechny ostatní
zaměstnance a funkcionáře družstva. Ve světle těchto zásadních skutečností a
postavení žalobce bylo podle názoru žalovaného třeba přísněji posuzovat
žalovaným všechna vytýkaná porušení pracovní kázně tak, jak byla specifikována
a posuzována v okamžitém zrušení pracovního poměru. Pokud žalobce s neskrývanou
arogancí nepravdivě komentuje nesplnění příkazů přímého nadřízeného, aby se
dostavil ve 13.00 hodin do pracovny předsedy družstva, tak, že se na družstvo,
resp. sekretariát předsedy dostavil, že však nebyl nikdo přítomný, potom jeho
tvrzení kromě toho, že není pravdivé, neboť se nedostavil ve 13.00 hodin,
představuje navíc arogantní poučování nadřízeného, jak má se žalobcem
komunikovat. Odvolací soud náležitě v časových souvislostech nepřihlédl k
inkriminovanému písemnému postoji žalobce ze dne 19. 9. 1995, který
představoval reálnou skutečně bezprostřední arogantní reakci žalobce na jeho
přesvědčivý úmysl nejen nesplnit pokyn nadřízeného, ale současně dát přímému
nadřízenému najevo, že ignoruje jej i jeho příkazy. Na místo toho se odvolací
soud zabýval nesprávně později účelově modifikovanými a tedy zkreslenými
výklady žalobce, které tento podal ve zjevném úsilí o shovívavé posouzení jeho
flagrantní neposlušnosti příkazu nadřízeného. Tím podle názoru žalovaného došlo
ze strany odvolacího soudu i k nesprávnému posouzení intenzity porušení
pracovní kázně žalobcem. Nesprávné je i právní posouzení věci v případě
povinnosti dokončit šetření stížnosti samosprávy SO 84 ve věci účtování výměny
radiátorů na ulici K. z měsíce srpna 1994 a stížnosti samosprávy SO 12 ve věci
dotace ze státního rozpočtu na odstraňování vad panelové technologie, kterážto
stížnost k vyřízení byla žalobci předána v září 1994.
Flagrantní vědomé
porušování povinností spočívající v nesplnění dvou základních pracovních úkolů
nelze podle názoru žalovaného správně právně posuzovat jako neuspokojivé
pracovní výsledky. Vnitrodružstevní kontrolor byl povinen obě stížnosti
samosprávných orgánů družstva vyřídit beze zbytku, aniž by mohl přenášet
odpovědnost za nesplnění úkolů na jiné útvary. Lhůta pro vyřízení stížnosti
byla natolik dlouhá, že žalobce jako kontrolor měl nesporně využít pravomoci
přímého nadřízeného - předsedy družstva, aby tento přikázal eventuálně
nespolupracujícím útvarům a konkrétním zaměstnancům okamžitou součinnost s
kontrolorem pod sankcemi za porušení pracovní kázně. Žalobce však nepožádal o
součinnost, ale vyřízení těchto dvou stížností ignoroval a obě stížnosti de
facto odmítl vyřídit. V návaznosti na v řízení prokázanou neochotu žalobce
hraničící s permanentní neposlušností plnit základní pracovní úkoly, pro které
byl přijat a pro které s ním byla uzavřena pracovní smlouva na funkci
vnitrodružstevního kontrolora, je třeba podle názoru žalovaného nečinnost
žalobce právně posuzovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že nemohl narušovat morálku zaměstnanců družstva i proto, že měl
jako místo výkonu práce detašované pracoviště M., B., že žádné napjaté vztahy
mezi předsedou žalovaného a žalobcem nepanovaly, neboť skutečným důvodem
okamžitého zrušení pracovního poměru bylo žalobcovo upozornění, že předseda
porušoval stanovy žalovaného, neplnil usnesení představenstva a zejména uzavřel
obchodně dodavatelskou smlouvu, která byla v přímém rozporu se zájmy
žalovaného, a okamžité zrušení pak bylo dáno s cílem zastřít problém s obchodně
dodavatelskou smlouvou. Je-li žalobci kladeno za vinu nevyřízení dvou
konkrétních stížností, žalobce poukázal na postup při vyřizování stížností, kdy
žádné stížnosti nešetřil ani neřešil a ani nemohl, nemohl být odborníkem ve
všech oblastech. V případě, že nebyly nějaké stížnosti vyřízeny, měla je
referentka pro styk se samosprávami předat předsedovi družstva k nápravě, neboť
do jeho kompetence spadalo řízení odborných útvarů se všemi případnými postihy.
Jediným v dosavadním řízení prokázaným porušením pracovní kázně bylo z celkem
sedmi tvrzených skutků neuposlechnutí pokynů předsedy žalovaného, aby se
dostavil k němu do pracovny dne 12. 9. 1995 ve 13.00 hodin, které však
nedosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že - i když důvody dovolatelem uplatněné nelze sdílet v
plném rozsahu - dovolání je opodstatněné.
Dovolatel v první řadě namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], neboť
„první rozhodnutí ve věci samé … učinil soud prvního stupně 24.5.1996 a
poslední rozhodnutí učinil odvolací soud bez dvou měsíců po deseti letech“.
Dovolateli lze přisvědčit, že právo na urychlené soudní rozhodnutí představuje
promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka
řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména v
ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rychlý postup
řízení ukládá též občanský soudní řád v ustanoveních § 6 a § 100; právo
účastníka, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných
průtahů formuluje dále v ustanovení § 5 odst. 2 zákon č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, a soudci stanoví povinnost rozhodovat v přiměřených lhůtách bez
průtahů (§ 79 odst. 1 cit. zákona). Kritéria hodnocení přiměřené délky řízení,
jež je v pravomoci odvolacího soudu, jsou složitost předmětu řízení, chování
jednotlivých účastníků a postup soudu, který o věci rozhodoval. Samotné
porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v řízení (k
němuž v posuzované věci nepochybně došlo) však bez dalšího nemá za následek
nezákonnost rozsudku, jestliže délka řízení neměla vliv na posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Protože platnost právního úkonu (právním úkonem je
rovněž okamžité zrušení pracovního poměru) je třeba posuzovat k okamžiku a se
zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, nelze dovolateli přisvědčit,
že uvedená vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání [a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.)], přezkoumal dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobce.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru, které dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 18.9.1995, je
třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1995, tedy do dne, než nabyl
účinnosti zákon č. 220/1995 Sb., kterým se mění zákon č. 74/1994 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit
pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 73, § 74, § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou
nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Podle ustálené judikatury
(srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.3.1976, sp. zn. 5
Cz 19/76, uveřejněný pod poř. č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1977, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2003 sp. zn. 21 Cdo
1755/2002, uveřejněný pod poř. č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003) se proto porušením pracovní kázně rozumí zaviněné
porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními
předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného
vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto
povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru,
je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k
zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z
pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že „pokud pod bodem 6)
okamžitého zrušení vytýkal zaměstnavatel žalobci, že nesplnil své pracovní
povinnosti tím, že nedokončil šetření stížnosti ve věci účtování výměny
radiátorů a nedokončil šetření stížnosti ve věci dotace ze státního rozpočtu na
odstraňování vad, nelze jeho jednání hodnotit jinak, než jako neuspokojivé
pracovní výsledky“, které „mohou být důvodem pro výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, nikoli však důvodem pro
okamžité zrušení pracovního poměru“. S uvedeným názorem, že skutky – jak
dovolatel uvádí – „nezaměnitelně žalovaným uvedené pod bodem 6) okamžitého
zrušení pracovního poměru“, nelze považovat za porušení pracovní kázně, nelze
vyslovit souhlas.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními
předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele
požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v
neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát
výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně
vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Protože důvod použitý v jednostranném úkonu směřujícím k rozvázání pracovního
poměru je charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení,
o jaký důvod jde, ze skutkového vylíčení tohoto důvodu; okolnost, zda,
popřípadě jak, zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o
sobě významná. Je totiž věcí soudu, aby posoudil, zda důvod k jednostrannému
rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem byl skutkovým vylíčením důvodu
výpovědi opravdu naplněn (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11.
1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1999).
V projednávané věci spatřoval žalovaný pod bodem 6) okamžitého zrušení
pracovního poměru důvod k tomuto opatření kromě jiného v tom, že žalobce
„nesplnil své pracovní povinnosti ve funkci vnitrodružstevní kontroly, neboť
nedokončil šetření stížnosti SO 84 ve věci účtování výměny radiátorů na ulici
K. ze srpna 1994 a nedokončil šetření stížnosti SO 12 ve věci dotace ze
státního rozpočtu na odstraňování vad panelové technologie, která mu byla
předána v září 1994“. Od takto vymezeného skutkového důvodu okamžitého zrušení
pracovního poměru odvolací soud potom odvíjel své právní posouzení, zda jednání
žalobce má být posouzeno jako porušení pracovní kázně, anebo zda v něm lze
spatřovat neuspokojivé pracovní výsledky, které by mohly být pouze podkladem k
postupu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce.
Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je charakterizováno [obdobně jako
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce] tím, že zaměstnanec poruší
pracovní kázeň. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním
povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1
písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny
právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák.
práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li
být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně
závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přitom může mít zaměstnanec
dobré pracovní výsledky, ale, přestože dobrých pracovních výsledků dosahuje,
porušuje některé své povinnosti, jež z pracovního poměru vyplývají.
Oproti tomu uplatnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e)
věty za středníkem zák. práce spočívajícího v neuspokojivých pracovních
výsledcích zaměstnance především vůbec nevyžaduje porušení pracovních
povinností (i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může
zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje).
Ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce vychází totiž z
objektivního zjištění, že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje,
a to bez ohledu na to, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání
zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je zcela nepodstatné, zda
neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti,
nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod.
Podstatné je, že zde objektivně neuspokojivé pracovní výsledky existují.
Přitom, oproti výpovědnímu důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce (jak již výše uvedeno), je zcela nepodstatné, zda zaměstnanec všechny své
povinnosti plní a pracovní kázeň dodržuje (chodí do práce, dodržuje pracovní
dobu, respektuje pokyny nadřízených atd.) Rozhodující pro posouzení, zda
vytýkané jednání představuje neuspokojivé pracovní výsledky ve smyslu
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce nebo zda jde o
porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce,
tedy je, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje znaky porušení
pracovních povinností, které ale musí být zaviněno alespoň z nedbalosti. Teprve
tehdy, není-li zde byť jen nedbalostního porušení pracovních povinností,
nepůjde o porušení pracovní kázně, které by mohlo být důvodem k rozvázání
pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, ale případně, při
splnění dalších zákonných požadavků, pouze neuspokojivé pracovní výsledky jako
výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák.
práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2006 sp. zn. 21 Cdo
758/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2007, pod č. 35).
Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy odvolací soud vycházel ze skutkového
zjištění, že v jednání žalobce uvedeném pod bodem 6) okamžitého zrušení
pracovního poměru, lze spatřovat neplnění pracovních povinností, příslušelo
posuzovat, zda uvedené porušení pracovních povinností nebylo zaviněno alespoň z
nedbalosti; jestliže odvolací soud za tohoto stavu dovodil, že jde pouze o
neuspokojivé pracovní výsledky, není jeho závěr, jako výsledek takto vadného
právního posouzení, správný.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud při hodnocení závažnosti porušení
pracovní kázně dostatečně nepřihlédl k významu postavení žalobce „jako
vnitrodružstevního kontrolora a člena představenstva“ a k vlivu, který jeho
jednání mělo na ostatní zaměstnance a funkcionáře družstva, jinak řečeno, že
nevzal v úvahu všechny okolnosti rozhodné pro posouzení intenzity zjištěného
porušení pracovní kázně.
Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance nejen zaviněno (alespoň z nedbalosti), ale
musí též dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak
vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce
- mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením
pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Porušení pracovní
kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému
zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení
pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze
kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby
zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
V otázce intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této
intenzity – kterou dovolatel nastoluje - soudní praxe vychází z názoru, že
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně,
závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“
a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce
a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní
kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu
(nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo
1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč.
2001).
V posuzovaném případě odvolací soud vycházel ze závěru, že „jediného porušení
pracovní kázně se žalobce dopustil tím, že se nedostavil do pracovny předsedy
družstva dne 12.9.1995 ve 13.00 hod.“ (bod 3) okamžitého zrušení pracovního
poměru). Při hodnocení, jaké intenzity dosáhlo toto porušení pracovní kázně,
odvolací soud přihlédl – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k tomu, že „z
provedeného dokazování má pro posouzení intenzity význam skutkové zjištění, že
žalobce se ohlásil v sekretariátě předsedy družstva dne 12.9.1995, ohlásil svou
přítomnost na pracovišti s tím, že bude pro předsedu družstva k dispozici“ a
dovodil, že „porušení pracovní kázně vzhledem ke všem okolnostem“ nelze
hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Za situace, kdy
odvolací soud hodnotil z hlediska míry intenzity porušení pracovní kázně
okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18.9.1995 jen vzhledem ke skutku
uvedenému pod bodem 3) tohoto zrušovacího projevu, a do rámce svých úvah
vzhledem ke svému (nesprávnému) právnímu názoru nezahrnul skutky uvedené pod
bodem 6) okamžitého zrušení pracovního poměru, nelze s tímto vymezením hypotézy
právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce souhlasit,
neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti zatím nejsou vzhledem k okolnostem
případu úplné a neposkytují náležitý podklad pro závěr, že by tu byly takové
skutečnosti, které by umožňovaly posoudit žalobcovo jednání jako porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.
r. předseda senátu