21 Cdo 307/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce A., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. H.,
zastoupenému advokátkou, o 60.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 944/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. října 2005 č.j.
30 Co 454/2005-127, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 60.000,- Kč s 10% úrokem z
prodlení od 1.1.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný, který u
něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 24.4.1998 jako prodejce
automobilů a příslušenství, „v rozporu se svými pracovními povinnostmi“ před
odesláním souhrnné faktury ve třech případech nevyplnil v selekci heslo „Vyměň
starou za novou“ pro oddělení P. Š. A., a.s. M. B., na základě kterého
příslušela žalobci sleva za každý jednotlivý případ 20.000,- Kč. V důsledku
tohoto pochybení jmenovaná společnost neuznala žalobci slevu v celkové výši
60.000,- Kč a žalobci tak vznikla škoda, za niž podle jeho názoru odpovídá
žalovaný ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce. Protože vzniklá škoda
nepřesahuje čtyřapůlnásobek průměrného výdělku žalovaného, požaduje žalobce
náhradu celé škody, kterou mu však žalovaný, přestože dne 29.11.1999 uznal svůj
dluh co do důvodu a výše a zavázal se jej zaplatit do 31.12.2000, odmítá
uhradit.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 13.12.2001 č.j. 6 C 944/2001-36
žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 40.000,- Kč s 10% úroky z prodlení od
1.1.2001 do zaplacení a náklady řízení ve výši 5.300,- Kč, a co do částky
20.000,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl. Ve věci samé dospěl k závěru, že
v daném případě „bylo zjištěno a prokázáno“, že žalovaný „udělal chybu“ při
zadávání údajů do počítače, když neuvedl akci „Vyměň starou za novou“ a neuvedl
SPZ vykoupených vozů, a že v důsledku této chyby z nedbalosti vznikla žalobci
škoda ve výši 60.000,- Kč. Protože žalovaný již nemohl chybu příští den
napravit, protože „nebyl v systému online proškolen včas“, a protože „šlo o
první pochybení z jeho strany“, shledal soud prvního stupně tyto okolnosti jako
„důvody zvláštního zřetele hodné dle § 183 zák. práce“ pro přiměřené snížení
náhrady škody „o 1/3“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
usnesením ze dne 26.4.2002 č.j. 30 Co 158/2002-49 rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku o věci samé zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení s tím, že „jinak zůstává rozsudek soudu prvního stupně
nedotčen“. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při zkoumání
jednotlivých předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu „se
dostatečným způsobem nevypořádal s příčinnou souvislostí mezi porušením
povinností žalovaného a vznikem škody“; závěr o existenci této příčinné
souvislosti soud prvního stupně učinil pouze z přípisu Š. A. a.s. ze dne
24.10.2001, aniž by „jakýmkoliv způsobem hodnotil“ další, již provedené důkazy
významné pro objasnění vztahu mezi Š. A. a.s. a žalobcem. Uložil mu proto, aby
řízení v naznačeném směru doplnil.
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 14.11.2002 č.j. 6 C 944/2001-81
žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 30.000,- Kč s 10% úroky z prodlení od
1.1.2001 do zaplacení, ohledně „dalších“ 10.000,- Kč s úroky z prodlení žalobu
zamítl a rozhodl, že „žádnému z účastníků se náklady řízení nepřiznávají“. Soud
prvního stupně považoval za „nesporné“, že žalobci vznikla škoda ve výši
60.000,- Kč, když mu nebyla od Š. A. a.s. vyplacena sleva, „na kterou by měl
při řádném vyplnění dokladů nárok“. Protože z výsledků dokazování dále
vyplynulo, že žalovaný zaviněně porušil povinnosti při plnění pracovních úkolů
„v tom směru, že (dne 31.7.1999) řádně nevyplnil faktury“ (ačkoli věděl, jak je
má vyplňovat), a že „mezi špatným vyplněním faktur a tím, že žalobci nebyla
poskytnuta sleva, je příčinná souvislost“, byly podle názoru soudu prvního
stupně „splněny všechny 4 předpoklady pro náhradu škody“, a proto „žalovaný
žalobci za škodu odpovídá“. S přihlédnutím ke spoluzavinění žalobce, které
„soud vyčíslil 25%“ a které „spočívá v tom, že žalovaného nechal proškolit až v
době od 30.8 do 2.9.1999“, by žalovaný „měl tedy zaplatit 75%, t.j. 45.000,-
Kč“. Tuto náhradu škody „však soud snížil podle § 183 zák. práce, a to o 1/3“,
kdy důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že „šlo u žalovaného o 1.
pochybení v tomto směru“, že „všechny 3 faktury byly vyplněny v jednom dni“, a
„přihlédl i k rodinným a majetkovým poměrům žalovaného“ a také k poměrům
žalobce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
usnesením ze dne 7.4.2004 č.j. 30 Co 162/2004-90 rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku o věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že „jinak zůstává nedotčen“. Odvolací
soud opětovně vytkl soudu prvního stupně, že „podle ustanovení § 132 o.s.ř.
nehodnotil provedené důkazy mající význam pro závěr soudu o existenci či
neexistenci příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a porušením povinností
žalovaného při plnění pracovních úkolů“. Zdůraznil přitom, že „není sporné“, že
žalobci vznikla škoda a že žalovaný porušil své pracovní povinnosti, „nicméně
že stále zůstalo nevysloveno, z čeho vychází závěr Š. A. a.s., posléze přejatý
soudem, že chyba žalovaného, k níž došlo dne 31.7.1999, již následující den
nešla napravit“. Odvolací soud proto soudu prvního stupně, jehož rozsudek v
napadeném rozsahu pro nedostatek důvodů zrušil, uložil, aby v dalším řízení
zjednal nápravu.
Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 24.3.2005 č.j. 6 C 944/2001-106
žalobu o zaplacení 30.000,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31.650,- Kč k rukám
zástupkyně žalovaného. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru,
že žalovaný tím, že ve třech případech prodeje vozu „v rozporu s čl. I bodem 3.
prováděcích podmínek zakotvených v Oběžníku č. 16/99 ČR nevyznačil na faktuře
vystavené zákazníkům (faktuře za nový automobil) státní poznávací značku
ojetého vykoupeného vozu“ a „navíc v rozporu s čl. I bodem 4. písm. a) chybně
avizoval realizaci takového prodeje v elektronickém odbytovém systému“, ve
smyslu ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce „skutečně porušil při plnění svých
pracovních úkolů svou povinnost počínat si podle pokynů zaměstnavatele (§ 27
odst. 1 zák. práce)“. S ohledem na „text Oběžníku“, s nímž byl sice žalovaný
seznámen, ale ve kterém „není jednoznačně podán následek neúplnosti vystavené
faktury“, však „soud nepovažuje za prokázané zavinění žalovaného“ v tom smyslu,
že by při vystavování „chybných“ faktur věděl nebo alespoň vědět měl a mohl, že
svým opomenutím může způsobit škodu. Dále podle jeho názoru „absentuje“
příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, neboť z již
zmíněného Oběžníku „nelze dovodit, že pochybení žalovaného muselo nezbytně
znamenat, že žalobkyně nebude moci svou pohledávku vůči spol. Š. uplatnit“;
soud má zato, že „bylo možné vystavené faktury opravit a v požadované podobě
předložit spol. Š., žalobce ovšem nic takového neučinil“. Kromě toho pochybení
žalovaného (spočívající „pouze v nenaplnění formálních povinností pracovníka
souvisejících s prodejem v akci“) „není ničím neobvyklým“, a proto podle názoru
soudu prvního stupně v daném případě „šlo o škodu vyplývající z hospodářského
rizika“, za kterou „žalovaný neodpovídá“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 17.10.2005 č.j. 30 Co 454/2005-127 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady
odvolacího řízení ve výši 6.430,- Kč k rukám JUDr. J. H. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o vzniku škody a o porušení
povinnosti žalovaného při plnění pracovních úkolů. Podle jeho názoru „je
nesporné“, že žalovaný, který měl jako zaměstnanec žalobce při plnění
pracovních úkolů postupovat při akci „Vyměň starou na novou“ podle Oběžníku,
který podrobně popisoval, jak má pro Š. A. a.s. vyplňovat faktury a jak má
uskutečněný prodej zaznamenat do počítačového systému, „tuto povinnost ve třech
případech prodaných vozů nesplnil“ a že Š. A. a.s. nevyplatila žalobci za jeden
prodaný automobil částku 20.000,- Kč, kterou žalobce poskytl jako slevu na nový
automobil. Soudu prvního stupně přisvědčil rovněž v tom, že při zjišťování
příčinné souvislosti správně vycházel především ze „samotného obsahu oběžníku
č. 16/99“, kde byly podrobně rozepsány prováděcí podmínky podpůrné akce, který
ovšem (na rozdíl od představ Š. A. a.s. a žalobce o obsahu jejich obchodně
právního vztahu) „neuvádí, že pokud by došlo k chybě při hlášení o prodeji do
elektronického systému, nešla by napravit“, a „ani výkladem věty, že faktura
neodpovídající danému pokynu bude vrácena, nelze jednoznačně dovodit, že to
bude znamenat její neproplacení“. Odvolací soud proto ve shodě se soudem
prvního stupně dovodil, že za tohoto stavu „vzniklá škoda nezávisela na
pochybení ze strany zaměstnance (žalovaného), když smluvním ujednáním, zejména
oběžníkem, který v daném případě konkretizoval práva a povinnosti stran, nebylo
vyloučeno pochybení napravit“. Jestliže tedy žalobce prodal prostřednictvím
žalovaného automobily v akci „Vyměň starou za novou“ vyhlášené společností Š.
A. a.s., jeho nárok vůči Š. A. a.s. podle názoru odvolacího soudu nezanikl,
nehledě k tomu, že „v případě nedobrovolného plnění mohl řešit svůj nárok
eventuelně i soudní cestou“. I když odvolací soud nesdílí další závěry soudu
prvního stupně o tom, že nebylo prokázáno zavinění žalovaného a že jde v daném
případě o hospodářské riziko, přesto podle jeho názoru za situace, kdy „bylo
zjištěno, že není dán jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu
podle § 172 odst. 1 zák. práce – příčinná souvislost, soud prvního stupně
nepochybil, pokud žalobu zamítl“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu „dle
ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ Namítal, že odvolací při svém rozhodování
nepřihlédl náležitě k tomu, že podmínky pro poskytnutí „nenárokového příspěvku“
v rámci akce „Vyměň starou za novou“ obsažené v Oběžníku prodeje č. 16/99 (mj.
vyplnění SPZ vykoupených vozidel a hesla „Vyměň starou za novou“) byly
stanoveny společností Š. A. a.s. jednostranně a nebyly stanoveny podmínky
případné nápravy pochybení. Žalobce tedy podle jeho názoru „musí vycházet z
toho, že při žádosti o poskytnutí příspěvku stanovené podmínky splněny nebyly,
a to právě zaviněním žalovaného, a pokud Š. A. a.s. odmítla poskytnout finanční
příspěvek s odvoláním na nesplnění podmínek, nemohl o tom žalobce dále
diskutovat a již vůbec se domáhat přípěvku soudní cestou“. I kdyby tento nárok
žalobce měl, nemohl by se „z hlediska obchodních zájmů“ tohoto nároku domáhat,
neboť „by riskoval výpověď smlouvy a způsobení mnohonásobně vyšších ztrát než
nároku ve výši 60.000,- Kč“. Dovozoval proto, že mu „škoda fakticky vznikla a
to tím, že ani přes opakovanou snahu se mu nepodařilo napravit pochybení
žalovaného“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, protože napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
případně aby bylo dovolání zamítnuto, neboť odvolací soud podle jeho názoru
„správně dovodil“, že v daném případě „chybí příčinná souvislost mezi porušením
povinností zaměstnance a vznikem škody“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o zamítnutí žaloby o
zaplacení 30.000,- Kč s úroky z prodlení) potvrzen. Za této situace připadá v
úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobce z hledisek uvedených v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (z něhož dovozuje přípustnost i sám dovolatel),
popřípadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce
přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne
24.3.2005 č.j. 6 C 944/2001-106 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne
14.11.2002 č.j. 6 C 944/2001-81 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 7.4.2004
č.j. 30 Co 162/2004-90 (rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14.11.2002 č.j. 6
C 944/2001-81 sice předcházel ještě rozsudek ze dne 13.12.2001 č.j. 6 C
944/2001-36, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26.4.2002 č.j.
30 Co 158/2002-49, avšak oběma citovanými rozsudky rozhodl soud prvního stupně
ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobě o zaplacení
30.000,- Kč s úroky z prodlení vyhověl).
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř, přitom vyplývá, že dovolání
je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem
soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější
rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl
jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak
tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis
má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním
názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou
být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen
pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního
stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným
způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku
rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne
24.3.2005 č.j. 6 C 944/2001-106 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho
usnesení ze dne 7.4.2004 č.j. 30 Co 162/2004-90 vyplývá, že rozhodnutí soudu
prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení nebylo právním
názorem odvolacího soudu usměrněno. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu
prvního stupně proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést
další důkazy, a proto, že považoval závěry soudu prvního stupně pro nedostatek
důvodů, které jej k tomu vedly, za nepřezkoumatelné. Podstatou rozhodnutí
odvolacího soudu tedy byly pokyny k doplnění dokazování a k odstranění
procesních pochybení soudu prvního stupně. Při svém novém rozhodnutí bral soud
prvního stupně za základ skutečnosti, které na základě pokynů odvolacího soudu
k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém
rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv
na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o tom, že z
důvodu „nedostatku příčinné souvislosti“ mezi vznikem škody a protiprávním
jednáním žalovaného, „neprokázaného zavinění žalovaného“ a též proto, že „šlo o
škodu vyplývající z hospodářského rizika“, žalovaný za vzniklou škodu
neodpovídá, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno
zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud
prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Za tohoto stavu, kdy dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237
odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je
dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je
dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že
tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen
je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.,
popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a §
238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě
případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému
zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních
otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o
zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není
dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve
věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní
význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto
(srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzované věci se žalobce jako zaměstnavatel domáhá po žalovaném jako
zaměstnanci náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit tím, že ve třech
případech nevyplnil na faktuře za prodej automobilu všechny údaje stanovené v
„Oběžníku PRODEJ č. 16/99 ČR“ ze dne 13.5.1999, vydaného obchodním partnerem
žalobce – společností Š. A. a.s. pro účely podpůrné prodejní akce ,Vyměň starou
za novou“. Soudy se proto zabývaly tím, zda v daném případě byly splněny
všechny předpoklady pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance (žalovaného) za
škodu způsobenou zaměstnavateli (žalobci).
Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce (ve znění účinném do 30.9.1999)
zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným
porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním.
Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu
způsobenou při plnění pracovních úkolů ve smyslu citovaného ustanovení jsou
porušení pracovních povinností zaměstnancem, zavinění zaměstnance ve vztahu k
tomuto porušení pracovní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi
zaviněným porušením pracovních povinností a vznikem škody. Ke vzniku povinnosti
k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně;
chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká.
V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 172 zák. práce má žalobce
(zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o.s.ř.) a
posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) všechny uvedené předpoklady
potřebné pro vznik povinností k náhradě škody.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem
zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného
porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z
hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti
za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku
zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná
souvislost najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností
zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z
příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Při řešení otázky
příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody
nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně,
ale pouze v konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné
souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné
souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože
příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu,
který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev
má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty
příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 300/2001 ze
dne 21.2.2002).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že jeho „důvodem je nesprávné právní posouzení
věci dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z
vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale že napadá právě postup odvolacího soudu, jakým zjišťoval
příčinnou souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností žalovaného
a vznikem škody. Podstatou námitek žalobce je nesouhlas s tím, ke kterým
důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že,
„pokud Š. A. a.s. odmítla poskytnout finanční příspěvek s odvoláním na
nesplnění podmínek, nemohl o tom žalobce dále diskutovat“), a také skutečnost,
že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle
názoru dovolatele pro posouzení věci významné, jestliže zdůrazňuje, že, „i
kdyby tento nárok žalobce měl, nemohl by se z hlediska obchodních zájmů tohoto
nároku domáhat, neboť by riskoval výpověď smlouvy a způsobení mnohonásobně
vyšších ztrát než nároku ve výši 60.000,- Kč“. Žalobce současně na rozdíl od
skutkových zjištění odvolacího soudu [že „vzniklá škoda nezávisela na pochybení
ze strany zaměstnance (žalovaného)“ a že proto „není dána příčinná souvislost“
mezi zaviněným porušením pracovních povinností žalovaného a vznikem škody), v
dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „škoda fakticky
vznikla tím, že ani přes opakovanou snahu se žalobci nepodařilo napravit
pochybení žalovaného“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu
odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových
závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení
věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení
věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu
z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak
uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na uvedeném závěru nic nemění ani poučení obsažené v závěru písemného
vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v
poučení svého rozsudku, že „proti němu lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců
od jeho doručení u Okresního soudu v České Lípě k Nejvyššímu soudu v Brně“,
ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237
o.s.ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného
prostředku, které nemůže samo o sobě účastníku založit takové procesní právo,
jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.250,- Kč [srov. § 3 odst.
1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II
vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,
č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006
Sb.), tedy celkem 2.325,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny
za zastupování a z hotových výdajů advokátky podle sazby daně z přidané hodnoty
nemohla být přiznána, neboť zástupkyně žalovaného nepředložila osvědčení, že je
plátkyní daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud
mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst.
3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů
dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.
zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu