21 Cdo 3079/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce C.-2, L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. P. N.,
a 2) T. a.s., oběma zastoupeným advokátem, o 10.671.746,62 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 9/2003, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. února 2007 č.j. 7
Cmo 309/2006-155, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení společně a nerozdílně 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám advokáta.
B. H., a.s., se žalobou podanou dne 25.11.1997 u býv. Krajského obchodního
soudu v Ostravě domáhala, aby jí J. Z., a žalovaní zaplatili 10.671.746,62 Kč s
tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost
ostatních žalovaných a že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této
pohledávky vůči žalovaným 1) a 2) pouze z výtěžku prodeje zastavených
nemovitostí, a to \"budovy, občanská vybavenost, na pozemku parc. č. st. 862,
pozemku parc. č. st. 3893, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3894,
zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 1312/7, zahrada a pozemku parc. č.
1312/8, zahrada, zapsaných na LV pro katastrální území a obec Š., u
Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště Š.\". Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že její právní předchůdkyně Z. b., a.s. poskytla J. Z. na základě
úvěrové smlouvy ze dne 1.11.1993 úvěr ve výši 8.200.000,- Kč, jehož splatnost
byla dohodnuta do 20.3.1994, a že k zajištění závazků z úvěrové smlouvy zřídili
manželé J. a J. Z. zástavní smlouvou ze dne 1.11.1993 k uvedeným nemovitostem
zástavní právo \"s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k
5.11.1993\". Manželé Z. nabyli zastavené nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne
16.9.1992 od žalovaného 2), který později pro nezaplacení kupní ceny od kupní
smlouvy odstoupil, a podle kupní smlouvy ze dne 20.1.1997 se spoluvlastníkem
zastavených nemovitostí stal žalovaný 3). Protože J. Z. závazky z úvěrové
smlouvy nesplnila a ke dni podání žaloby dlužila celkem 10.671.746,62 Kč,
požaduje zástavní věřitel uspokojení pohledávky ze zástavy.
Krajský soud v Ostravě, který věc podle ustanovení čl. II bodu 1. zákona č.
215/2000 Sb. převzal od Krajského obchodního soudu v Ostravě, nejprve
projednání věci proti žalovaným 1) a 2) usnesením ze dne 16.1.2003 č.j. 24 Cm
201/98-105 vyloučil k samostatnému řízení, a - poté, co Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 31.3.2004 č.j. 8 Cmo 335/2003-45 připustil, aby do řízení
nastoupil na místo žalobce C.-2, L., - rozsudkem ze dne 3.11.2004 č.j. 30 Cm
9/2003-69 žalovaným uložil, aby zaplatili žalobci 10.671.746,62 Kč \"s tím, že
plněním jednoho z žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného, přičemž
žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku
prodeje zastavených nemovitostí, tj. budovy, občanská vybavenost na pozemku
parc. č. st. 862, pozemku parc. č. st. 3893, zastavěná plocha a nádvoří,
pozemku parc. č. 3894, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 1312/7,
zahrada a pozemku parc. č. 1312/8, zahrada, zapsaných na LV pro katastrální
území a obec Š., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště Š.\",
a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
538.105,40 Kč k rukám advokáta JUDr. P. B. Soud prvního stupně zjistil, že Z.
b. a.s. poskytla J. Z. na základě smlouvy o úvěru ze dne 1.11.1993 úvěr ve výši
8.200.000,- Kč s konečnou splatností ke dni 20.3.1994, že k nemovitostem,
jejichž spoluvlastníky jsou nyní žalovaní, bylo na základě zástavní smlouvy ze
dne 1.11.1993 zřízeno k zajištění úvěrové pohledávky zástavní právo, a že dosud
neuspokojená zajištěná pohledávka činí celkem 10.671.746,62 Kč. Poté, co
dovodil, že otázka vzniku zástavního práva k nemovitostem byla \"pravomocně
vyřešena v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 232/94\",
se zabýval mezi účastníky spornou otázkou promlčení žalobou uplatněného práva a
dovodil, že námitka promlčení není důvodná. Podle ustanovení § 392 odst. 1
obchodního zákoníku začala zástavnímu věřiteli běžet promlčecí doba následující
den po splatnosti závazku vrátit poskytnutý úvěr spolu s dohodnutým úrokem, tj.
od 21.3.1994 a uplynula by, nebýt včas podané žaloby, dne 21.3.1998; ke dni
podání žaloby (tj. ke dni 25.11.1997) nebylo právo zástavního věřitele na
plnění z úvěrové smlouvy promlčeno a ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2
občanského zákoníku nemohlo být promlčeno ani jeho zástavní právo. Aplikaci
ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku nelze podle soudu prvního stupně
vyloučit jen proto, že zástavní a osobní dlužník jsou rozdílné osoby. Námitka
promlčení dále nemůže obstát také proto, že \"vztah mezi zástavním věřitelem a
zástavními dlužníky je obchodním závazkovým vztahem\", neboť zástavní právo
bylo zřízeno k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, a řídí se obchodním
zákoníkem, a že proto promlčení zástavního práva je nutno posoudit podle
ustanovení § 387 a násl. obchodního zákoníku.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6.2.2007
č.j. 7 Cmo 309/2006-155 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 10.671.746,62 Kč, a to \"společně
s J. Z., které byla tato povinnost uložena pravomocným rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 2.4.2003 č.j. 24 Cm 201/98-115, s tím, že plněním J. Z.
nebo jednoho z žalovaných zaniká povinnost ostatních žalovaných, přičemž
žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky ve vztahu k žalovaným
1) a 2) pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, tj. budovy, občanská
vybavenost na pozemku parc. č. st. 862, pozemku parc. č. st. 3893, zastavěná
plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3894, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku
parc. č. 1312/7, zahrada a pozemku parc. č. 1312/8, zahrada, zapsaných na LV
pro katastrální území a obec Š., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální
pracoviště Š.\", a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 7.631,90
Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.027,- Kč, vše k rukám advokáta
JUDr. P. B. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že otázka
existence zástavního práva byla již pravomocně vyřešena v řízení vedeném u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 22 Cm 232/94 a že námitka promlčení nebyla
uplatněna důvodně. I když soud prvního stupně nesprávně uvažoval o tom, že
\"vztah mezi zástavním věřitelem a zástavními dlužníky je třeba podřadit úpravě
obchodního zákoníku\" a že tedy promlčecí doba zástavního práva činí čtyři
roky, nemůže být žalobcovo zástavní právo promlčeno s ohledem na ustanovení §
100 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se zástavní právo nepromlčí dříve
než zajištěná pohledávka. Protože v projednávané věci zástavnímu věřiteli
začala promlčecí doba běžet ode dne 21.3.1994 a skončila by, nebýt včas podané
žaloby, dne 21.3.1998 (§ 397 obchodního zákoníku), nedošlo k promlčení
zajištěné pohledávky a nemohlo dojít ani k promlčení zástavního práva;
ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku lze užít i tehdy, jsou-li \"osoby
zástavního a úvěrového dlužníka odlišné\". K námitce, že žalobce není ve sporu
aktivně legitimován, neboť pohledávka na žalobce byla převedena absolutně
neplatným právním úkonem, když banka porušila bankovní tajemství, odvolací soud
nepřihlédl, neboť tato námitka byla uplatněna teprve až v odvolacím řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil jen proto, že soud prvního
stupně \"opomněl ve výroku napadeného rozsudku vyjádřit, že zástavní dlužníky
je nutno plněním zavázat společně s osobní dlužnicí J. Z., o jejíž povinnosti
zaplatit žalobci částku 10.671.746,62 Kč bylo již před vydáním rozhodnutí soudu
prvního stupně pravomocně rozhodnuto v původním řízení ve věci vedené u soudu
prvního stupně pod sp. zn. 24 Cm 201/98\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají v
první řadě, že ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku lze užít \"pouze v
případě, jsou-li zástavní a osobní dlužník jedinou osobou\". Postavení
zástavního dlužníka lze \"charakterizovat jako dluh z ručení\", a proto by měla
\"delší než obecná promlčecí doba své opodstatnění pouze tehdy, pokud by vůči
němu z jiného důvodu nastala\"; ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku se
proto uplatní \"zejména tam, kde dojde k promlčení zástavní pohledávky dříve
než uplyne promlčecí doba zástavního práva a v jedné osobě splývá postavení
zástavního a osobního dlužníka\". Žalovaní dále namítají, že žalobce není ve
věci \"aktivně legitimován\", neboť na něho učiněné postoupení zajištěné
pohledávky je absolutně neplatné, když \"banka postoupila svoji pohledávku vůči
svému klientovi na cizí, mimo bankovní sféru stojící subjekt, čímž porušila
bankovní tajemství\". Odvolací soud se \"nezabýval účinky neplatného právního
úkonu\" v rozporu se zákonem, neboť žalovaní, i když tuto námitku uvedli až
před odvolacím soudem, tím neuplatnili žádné nové skutečnosti nebo důkazy.
Přípustnost dovolání žalovaní důvozují z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
a navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nedůvodné a
nepřípustné odmítl. Uvedl, že dovolání \"postrádá označení dovolacích důvodů,
včetně jejich obsahového vymezení\", a že není opodstatněné, neboť podle
ustálené judikatury lze ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku aplikovat i
v případě, že \"zástavní a osobní dlužník jsou osoby navzájem rozdílné\".
Smlouva, kterou byla zajištěná pohledávka postoupena žalobci, není z důvodu
porušení bankovního tajemství neplatná, neboť \"dispozice s pohledávkou banky
není bankovním obchodem ve smyslu zákona o bankách\", ale jen \"obchodem banky,
který vznikl v souvislosti s dřívějším bankovním obchodem\", a \"bankovní
tajemství nesmí být zneužito dlužníkem k tomu, aby se na jeho základě domáhal
zákazu dispozice s pohledávkou banky, která je součástí jejího majetku\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 6.2.2007), avšak -
vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 3.11.2004 - po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3
zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b)
o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiné založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků
odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo
vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda
postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval
výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou
rozsudků.
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen
proto, že zástavní dlužníky [žalované 1) a 2)] je nutno \"plněním zavázat
společně s osobní dlužnicí J. Z., o jejíž povinnosti zaplatit žalobci částku
10.671.746,62 Kč bylo již před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně
pravomocně rozhodnuto v původním řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně
pod sp. zn. 24 Cm 201/98\". Při posouzení důvodnosti žalobcem požadovaného
nároku dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že oba soudy při tomto vymezení práv a povinností účastníků
dospěly ke shodným závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat - bez
ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Dovolání žalovaných není v projednávané věci přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm. b) o.s.ř., a to již z toho důvodu, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu proto může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007 č.j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl
uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2007 sp. zn. 21 Cdo 948/2006, který uveřejněn pod
č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007) řídí občanským
zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna
pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu.
Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o
úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu.
Žalovaní vycházejíce z tohoto závěru v dovolání, v němž byly dovolací důvody
vymezeny dostatečně určitě a srozumitelně, namítají, že \"nelze aplikovat
ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku za situace, kdy jsou odlišné osoby
zástavního a osobního dlužníka, ale pouze tehdy, jsou-li zástavní a osobní
dlužník jedinou osobou\".
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují
všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva
nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení § 151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do
31.12.2000) slouží zástavní právo k zajištění pohledávky a jejího příslušenství
s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní
věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se
vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty,
které nejsou oddělené.
Podle ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může
se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá
promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od
vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní
povahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21
Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura,
ročník 2007). Protože se podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského
zákoníku zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje
k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem
k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula
také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné
pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo. Z akcesorické povahy
zástavního práva, vyjádřené mimo jiné v ustanovení § 100 odst.2 větě třetí
občanského zákoníku, vyplývá zejména to, že promlčení zajištěné pohledávky může
nastat, i když se dosud zástavní právo nepromlčelo, že však zástavní právo se
nemůže promlčet dříve, dokud marně neuplyne promlčecí doba u zajištěné
pohledávky, z pohledu ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku je
rozhodné pouze to, kdy se - podle příslušné hmotněprávní úpravy - promlčuje
věřitelova pohledávka za (osobním) dlužníkem, zajištěná zástavním právem, i
kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než (osobního) dlužníka této
pohledávky. V rozsudku ze dne 15.2.2008 sp.zn. 21 Cdo 888/2007 proto Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že zástavní právo se ve smyslu ustanovení § 100 odst.2
věty třetí občanského zákoníku nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka nejen
tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do zástavy svůj majetek, ale i v
případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky.
Odvolací soud - jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku - z
uvedeného právního názoru vycházel. Protože posoudil právní otázku promlčení
zástavního práva z pohledu ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku v
případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky, v souladu s
ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít rozsudek odvolacího soudu z hlediska
této právní otázky po právní stránce zásadní význam.
Žalovaní dále v dovolání namítají, že žalobce, který do řízení nastoupil na
základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.3.2004 č.j. 8 Cmo
335/2003-45, \"není ve věci aktivně legitimován\", neboť \"smlouva o postoupení
pohledávky z Č. a.s. na C.-2, L. je absolutně neplatná z důvodu porušení
bankovního tajemství\". V rozsudku ze dne 29.4.2008 sp. zn. 29 Odo 1613/2005
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že, jestliže se věřitel s dlužníkem nedohodl
na zákazu postoupení pohledávky (§ 525 odst. 2 občanského zákoníku), není
smlouva o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, s jejíž úhradou je dlužník
v prodlení, neplatná jen proto, že postupitelem je banka a že tím došlo k
prolomení bankovního tajemství; na uvedeném právním názoru nemá dovolací soud
důvod v projednávané věci cokoliv měnit. I když dovolatelé důvodně dovozují, že
uvedením této námitky teprve před odvolacím soudem nepostupovali v rozporu s
ustanovením § 205a o.s.ř., neboť jí neuplatnili nové skutečnosti nebo důkazy,
ale jen možné jiné právní posouzení věci, nelze z pohledu této právní otázky -
s ohledem na to, jak byla vyřešena judikaturou soudů - pokládat rozsudek
odvolacího soudu za zásadně významný po právní stránce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání
žalovaných 1) a 2) podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c)
o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 3 odst.
1 bod 6., § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,-
Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997
Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.),
celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr.
P. B. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo
1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení
vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137
odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože
dovolání žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci
náklady v celkové výši 12.257,- Kč nahradili. Žalovaní jsou povinni přiznanou
náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008