21 Cdo 3081/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v exekuční věci oprávněného TIMA, spol. s r.o. - obchodně výrobní služby, se
sídlem v Karlových Varech – Staré Roli, Vančurova č. 477/9, IČO 40523284,
zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech,
Jiráskova č. 1343/2, proti povinnému PARI SA CZ s. r. o. se sídlem v Karlových
Varech, Divadelní č. 1036/13, IČO 27970671, zastoupenému Mgr. Kristýnou
Mácovou, advokátkou se sídlem v Praze, Anny Letenské č. 34/7, za účasti
vydražitele CZECH RESIDENCY s. r. o. se sídlem v Ústí nad Labem-centrum,
Masarykova č. 1689/57, IČO 05431131, pro 43 259 551,80 Kč s příslušenstvím
prodejem zástavy, vedené u soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana se sídlem
exekutorského úřadu v Praze 2, Karlovo nám. č. 17, pod sp. zn. 099 EX 3312/18,
o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května
2021, č. j. 13 Co 99/2021, 13 Co 100/2021-312, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2021,
č. j. 13 Co 99/2021, 13 Co 100/2021-312, není přípustné podle ustanovení § 237
o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je (z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K dovolatelem předestřené otázce možnosti zhojení nedostatků v postupu soudního
exekutora bránících uskutečnění dražebního jednání srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3529/2019, uveřejněné pod
č. 1/2020 v časopise Soudní rozhledy, jehož závěry lze mutatis mutandis
vztáhnout i na projednávanou věc a v němž dovolací soud (mimo jiné) dovodil, že
je-li později vydaným a pravomocným rozhodnutím soudu postaveno na jisto, že
nebyla dána překážka, která bránila uskutečnění určitého následného rozhodnutí,
není žádného důvodu ke zrušení následného rozhodnutí ze strany odvolacího soudu
s odůvodněním, že soud, který následné rozhodnutí vydal, měl vyčkat, až bude o
existenci nebo neexistenci této překážky pravomocně rozhodnuto (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1319/2019). Ze
závěrů uvedených v tomto usnesení dovolacího soudu (vztaženo na projednávanou
věc) vyplývá, že dovolateli sice lze přisvědčit, že nebylo-li ke dni konání
dražby (dražeb) rozhodnuto o návrhu povinného na odklad exekuce (resp. o
odvolání povinného proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na
odklad exekuce), nebyl soudní exekutor oprávněn přistoupit k provedení dražby,
avšak že s ohledem na smysl a účel institutu odkladu exekuce, který (v kontextu
projednávané věci) slouží k tomu, aby bylo zabráněno poškození majetkových práv
povinného, je třeba dovodit, že ukáže-li se (třeba i dodatečně) na základě
pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekuce, že návrh na
zastavení exekuce nebyl podán důvodně, stane se zřejmým, že dražební jednání
při reálně existujících okolnostech mohlo být uskutečněno a že vydražením věci
a udělením příklepu soudní exekutor nepřípustně nezasáhl do majetkových práv
povinného. Nepřihlédl-li by odvolací soud v posuzované věci k tomu, že v době
jeho rozhodování o odvolání proti usnesením o udělení příklepu již bylo
pravomocně zjištěno, že návrh povinného na zastavení exekuce nebyl důvodný,
nerespektoval by ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož (ve spojení s
ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř.) je pro usnesení rozhodující stav v době
jeho vyhlášení.
Změnil-li by odvolací soud za těchto okolností usnesení o
udělení příklepu tak, že se příklep neuděluje (srov. § 336k odst. 4 o. s. ř.),
zasáhl by tak bez reálně existujícího důvodu do práv vydražitele (případně též
oprávněného a dalších věřitelů). Poukazuje-li dovolatel ve svém dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3165/2017, pak přehlíží, že odvolací soud v
projednávané věci (v souladu se závěry vyslovenými v tomto dovolatelem
citovaném usnesení dovolacího soudu) v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení
uvedl, že podle judikatury dovolacího soudu, pokud by návrhu povinného na
odklad exekuce nebylo vyhověno a bylo by proti takovému rozhodnutí podáno
odvolání, nemělo by správně dražební jednání do doby rozhodnutí o něm
proběhnout, přičemž odvolací soud sám na toto dovolatelem zmíněné usnesení
Nejvyššího soudu v odůvodnění svého usnesení odkázal. Odvolací soud však v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení dále dodal, že v
dané věci je sice pravdou, že ke dni konání obou dražeb, při nichž byla soudním
exekutorem vydána přezkoumávaná rozhodnutí o udělení příklepu, nebylo o návrhu
na odklad exekuce pravomocně rozhodnuto, neboť k tomu došlo až usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2020, č. j. 64 Co 117/2020-101, jímž byl
odklad povolen do doby právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení
exekuce, avšak že z obsahu exekučního spisu zároveň vyplývá, že v mezidobí
důvod pro povolení odkladu pominul, neboť návrh povinného na zastavení exekuce
byl usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 1. 2021, č. j. 46
EXE 1913/2018-241, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2021, č. j. 15 Co 60/2021-257, pravomocně zamítnut. Dospěl-li za tohoto stavu věci odvolací soud k závěru, že právě s ohledem na
následný vývoj procesní situace, kdy po podání odvolání povinným proti usnesení
o udělení příklepu došlo již k rozhodnutí o jeho dříve podaném návrhu na
zastavení exekuce a tento návrh byl jako nedůvodný pravomocně zamítnut, lze
vyjít z toho, že nedostatek v postupu soudního exekutora, pokud konal dražbu v
době, kdy o odkladu exekuce nebylo ještě pravomocně rozhodnuto, byl zhojen, že
je nyní při rozhodování o odvolání proti usnesení o udělení příklepu, i s
ohledem na zásadu procesní ekonomie, zásadní a rozhodující ta skutečnost, že
návrh povinného na zastavení exekuce, podaný před usnesením o udělení příklepu
a před konáním dražby, respektive obou dražeb, byl již pravomocně vyřízen, a to
tím způsobem, že důvody pro zastavení exekuce shledány soudem nebyly a návrh na
zastavení exekuce byl zamítnut, že tedy v době konání dražby (obou dražeb)
neexistovaly důvody pro zastavení exekuce, a že tudíž v tomto směru, pokud
dražba v obou případech proběhla, nebyl zákon porušen, a nejsou tak dány důvody
pro neudělení příklepu, je tento jeho závěr v souladu s (výše uvedenou)
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatel, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na
zastavení exekuce bylo podáno k Nejvyššímu soudu dovolání, pak přehlíží, že
podání dovolání nemá suspenzivní (odkladný) účinek (jeho podáním není dotčena
právní moc napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) [obdobně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné
pod č. 50/1997 v časopise Soudní judikatura]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.