20 Cdo 3165/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Kůrky v exekuční věci oprávněného města Jirkov, se sídlem v Jirkově, nám. Dr.
E. Beneše 1, identifikační číslo osoby 00261904, zastoupeného Mgr. Lukášem
Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, proti povinné L.
I., za účasti vydražitele M. Š., pro 1 000 Kč s příslušenstvím, vedené soudním
exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn.
134 EX 16157/15, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 6. 2. 2017, č. j. 8 Co 1125/2016-196, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Ve vztahu mezi vydražitelem na straně jedné a oprávněným a povinnou na
straně druhé žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soudní exekutor Mgr. Ing. Jiří Prošek, Exekutorský úřad Plzeň-město, usnesením
ze dne 6. 10. 2016, č. j. 134 EX 16157/15-151, udělil vydražiteli příklep na
nemovitých věcech v usnesení přesně specifikovaných za nejvyšší podání ve výši
70 000 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora
změnil tak, že vydražiteli se příklep neuděluje (výrok I.) a současně rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok
II.). Dospěl k závěru, že okolnost, že do dne konání dražebního jednání nebylo
pravomocně rozhodnuto o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce v rozsahu
jejího provedení prodejem nemovitých věcí, bránila tomu, aby mohla dražba
proběhnout zákonným způsobem, neboť nejdříve musí být najisto postaveno, že
nejsou podmínky pro zastavení exekuce prodejem předmětného pozemku a teprve
poté může proběhnout dražební jednání. Dodal, že do dne konání dražebního
jednání nebylo pravomocně rozhodnuto ani o návrhu povinné na odklad exekuce.
Vzhledem k tomu, že exekuce byla zahájena pro vymožení pohledávky ve výši 1 000
Kč, měl soudní exekutor zvolit mírnější způsoby vedení exekuce. Pokud soudní
exekutor i přes rozsáhlé pátrání po majetku zjistil pouze nemovité věci ve
vlastnictví povinné, přicházely do úvahy i jiné způsoby provedení exekuce
předcházející prodeji nemovité věci uvedené v § 58 odst. 2 písm. b) či c)
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, mezi kterými figuruje i prodej movitých věcí
povinné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, ve kterém namítá
nesprávné právní posouzení věci. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu,
že „provedl-li soudní exekutor dražbu předmětného pozemku za situace, kdy
nebylo pravomocné rozhodnutí exekučního soudu o návrhu povinné na odklad
exekuce a nebylo vůbec rozhodnuto o jejím návrhu na částečné zastavení exekuce,
a po provedené dražbě udělil příklep, porušil zákon“. Podle oprávněného se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Předmětem přezkumu jsou pak tyto právní otázky:
- zda soudní exekutor může provést dražbu v případě podaného návrhu povinné na
odklad exekuce, o kterém bylo dosud pouze nepravomocně rozhodnuto, za situace,
kdy soudní exekutor dospěl k závěru, že návrh na odklad provedení exekuce je
zjevně nedůvodný,
- zda je znění ustanovení § 54 odst. 2 věty první exekučního řádu vykládáno
tak, že exekutor nesmí činit žádné úkony směřující k provedení exekuce „pouze“
do dne, kdy je vydáno rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce, nebo do dne nabytí
právní moci rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce,
- zda v případě, že exekuční soud do doby dražebního jednání nerozhodl o návrhu
povinné na částečné zastavení exekuce, brání tomu, aby mohla zákonným způsobem
proběhnout dražba nemovitých věcí ve vlastnictví povinné, tedy zda má návrh na
částečné zastavení exekuce odkladný účinek ve vztahu k úkonům soudního
exekutora směřujícím k provedení exekuce.
Při posuzování předkládaných právních otázek se podle dovolatele odvolací soud
odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo
511/2014, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2969/2015, a ze dne 15. 8. 2011,
sp. zn. 20 Cdo 108/2010. Dovolatel je toho názoru, že soudní exekutor
postupoval v souladu se zákonem, neboť provedl dražbu nemovitých věcí povinné
za situace, kdy považoval návrh na odklad exekuce za nedůvodný a o tomto návrhu
bylo nepravomocně rozhodnuto. Dovolatel se dále domnívá, že samotné podání
návrhu na zastavení exekuce není vždy důvodem k odročení dražebního jednání; k
jeho odročení je však třeba přistoupit tehdy, jestliže je pravděpodobné, že
návrhu soud vyhoví. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu
změnil tak, že usnesení soudního exekutora se potvrzuje.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, protože Nejvyšší soud se dosud nezabýval výkladem
ustanovení § 54 odst. 2 exekučního řádu v souvislosti s vydáním rozhodnutí o
odkladu exekuce.
Podle § 54 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (zákon č.
396/2012 Sb.) do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce exekutor nečiní
žádné úkony směřující k provedení exekuce, nejde-li o návrh, který je svévolným
nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva. Věta první se
nepoužije, uplatní-li účastník v návrhu na odklad stejné okolnosti, o nichž již
bylo rozhodnuto.
Podle § 54 odst. 7 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nevyhoví-li
exekutor návrhu na odklad exekuce do 7 dnů, postoupí jej společně s exekučním
spisem k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o něm rozhodne bez zbytečného
odkladu, nejpozději do 15 dnů.
V dané věci se ze spisu podává, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 9. 11.
2015 a exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí byl vydán dne 6. 1. 2016.
Usnesením ze dne 25. 8. 2016, č. j. 134 EX 16157/15-129, nařídil soudní
exekutor dražební jednání na den 6. 10. 2016 ve 13 hodin; předmětem dražby byl
pozemek v katastrálním území J. se všemi součástmi a příslušenstvím popsaný ve
výroku II. usnesení. Dne 13. 9. 2017 byl soudnímu exekutorovi doručen návrh na
odklad a na zastavení exekuce. O návrhu na odklad exekuce bylo nepravomocně
rozhodnuto před konáním dražby (usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne
21. 9. 2016, č. j. 26 Exe 19640/2015-24, byl návrh zamítnut), rozhodnutí bylo
doručeno povinné, která si proti němu podala opravný prostředek dne 6. 10.
2016.
Otázkou zůstává, zda soudní exekutor nesmí činit žádné úkony směřující k
provedení exekuce jen do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce soudem
prvního stupně, či v případě, že je návrh zamítnut a je podán opravný
prostředek, musí vyčkat, až bude o opravném prostředku rozhodnuto soudem
odvolacím.
Slouží-li institut odkladu exekuce k tomu, aby exekuce nebyla prováděna, tedy
aby v souzené věci nebyl zpeněžován majetek povinné v rámci dražby, je třeba
vykládat § 54 odst. 2 exekučního řádu tak, že soudní exekutor nesmí žádné úkony
směřující k provedení exekuce provádět až do doby, než ve věci rozhodne
odvolací soud.
Za situace, kdy nebylo rozhodnuto o odvolání povinné proti rozhodnutí soudu
prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, soudní exekutor nebyl
oprávněn přistoupit k provedení dražby. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v
tomto směru správné.
O návrhu na zastavení exekuce nebylo ke dni konání dražby rozhodnuto. Okresní
soud v Chomutově o něm rozhodl usnesením ze dne 24. 1. 2017, č. j. 26 Exe
19640/2015-54, tak, že návrh povinné ze dne 8. 9. 2016 na částečné zastavení
exekuce zamítl. Rozhodl o něm tedy až poté, kdy odvolací soud dovoláním
napadené rozhodnutí změnil tak, že se příklep neuděluje.
Podle § 337h odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 po vydání
usnesení o příklepu nebo usnesení o předražku nelze zastavit výkon rozhodnutí.
Účastníci rozvrhu však mohou pro důvody uvedené v § 268 popřít pohledávku
oprávněného nebo dalšího oprávněného.
Podle § 336k odst. 4 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že
se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel
nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při
nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona.
Ze stejných důvodů změní odvolací soud i usnesení o předražku. Ustanovení §
219a se nepoužije.
Nejvyšší soud již např. v usnesení ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010,
uvedl, že návrh na zastavení exekuce není sám o sobě vždy důvodem k odročení
dražebního jednání; k jeho odročení je však třeba přistoupit vždy, jestliže je
pravděpodobné, že návrhu soud vyhoví.
Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016,
dovodil, že je-li před nařízeným dražebním jednáním podán návrh na zastavení
exekuce, který soud vyhodnotí jako zjevně nedůvodný, a přistoupí k dražbě,
spočívá obrana povinného v podání odvolání proti usnesení o příklepu s
námitkou, že za situace, kdy soud dražil přes důvodně podaný návrh na zastavení
exekuce, byl příklep udělen proto, že při dražebním jednání došlo k porušení
zákona. Odvolací soud pak musí v rámci přezkumu usnesení o příklepu posoudit
dříve podaný návrh na zastavení a v případě závěru o jeho důvodnosti změnit
napadené usnesení tak, že se příklep neuděluje z důvodu, že při dražbě byl
porušen zákon (neboť bylo draženo za situace, kdy měla být exekuce zastavena).
Obdobně lze postupovat i v případě, kdy byl návrh na zastavení exekuce podán po
vydání rozhodnutí o příklepu, ovšem důvody pro zastavení zde byly již v době
dražebního jednání a soud o nich věděl nebo alespoň vědět měl.
Nesprávný je proto závěr odvolacího soudu, že již samotné podání návrhu na
(částečné) zastavení exekuce brání tomu, aby dražba řádně proběhla.
Pokud se týče posouzení důvodů pro zastavení exekuce s ohledem na požadavek
vhodnosti jejího vedení, ustanovení § 58 odst. 2 exekučního řádu stanovuje
pořadí, v jakém je třeba využít jednotlivých způsobů provedení exekuce pro
peněžité plnění za předpokladu, že to nebrání účelu exekuce (tedy vymožení
pohledávky oprávněného). K využití v pořadí dalších způsobů není třeba vyčerpat
způsoby předchozí, je-li zřejmé, že nemohou postačovat k vymožení pohledávky
(nevedly by v přiměřené době k úplnému uspokojení pohledávky – viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5435/2016), takovým
případem je i situace, kdy lze s vysokou pravděpodobností očekávat, že náklady
na jejich provedení budou převyšovat jejich výtěžek.
Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že při posuzování vhodnosti vedení exekuce je
případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovité věci pouze jedním z kritérií.
Skutečnost, že cena nemovité věci povinného, z jejíhož prodeje má být oprávněný
uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o
sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem
nemovité věci je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku nelze buďto vůbec nebo v
přiměřené době uspokojit jiným způsobem. Nevyžaduje se, aby rozhodnutí o
způsobu provedení exekuce prodejem nemovité věci předcházela neúspěšná či jen
částečně úspěšná exekuce jiným způsobem, např. prodejem movitých věcí (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5350/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3570/2014).
Odvolací soud se sice zabýval otázkou, zda zvolený způsob exekuce je vhodný,
nepřihlédl však důkladně ke všem okolnostem. Konstatoval, že exekuce byla
zahájena pro jistinu 1 000 Kč, „která bude navyšována náklady oprávněného a
náklady exekuce“, a protože vymáhaná částka není nijak vysoká, měl soudní
exekutor zvolit mírnější způsob vedení exekuce, přičemž v úvahu přicházel
prodej movitých věcí povinné. Tato úvaha je však zcela nedostatečná, jelikož z
odůvodnění není zřejmé, jaký je předpokládaný rozsah nákladů oprávněného a
nákladů exekuce (tedy celkový rozsah vymáhaného plnění), jaká je
pravděpodobnost a očekávaný výtěžek prodeje movitých věcí povinné, zda má
exekutor povědomí o tom, kde by se tyto věci měly nacházet apod.
Protože je však rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku správné – příklep
nemohl být udělen z důvodu, že k dražbě bylo přistoupeno, aniž by bylo
(odvolacím soudem) rozhodnuto o návrhu na odklad exekuce – Nejvyšší soud
dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy vydražiteli
nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl právo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi oprávněným a povinnou se
rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu