26 Cdo 3570/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné K. S., zastoupené Mgr. Václavem Červeným, advokátem
se sídlem v Praze 1, Vodičkova 682/20, proti povinnému Mgr. T. K., zastoupenému
JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mělníku, Jiráskova
236/10, pro dlužné výživné ve výši 445 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 3587/2010, o dovolání povinného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, č. j. 18 Co 490/2013-228, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne
6. 9. 2013, č. j. 68 EXE 3587/2010-187, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl
návrhy na odklad exekuce a na částečné zastavení exekuce. Dospěl k závěru, že s
ohledem na výši všech vymáhaných částek, stejně jako na dosavadní postoj
povinného, který zavinil neplněním zákonných vyživovacích povinností vznik
velmi vysokého dluhu, je prodej jeho nemovité věci přiměřeným způsobem
provádění exekuce. Skutečnost, že prodej povinným obývané nemovité věci bude
mít pro něj zvlášť nepříznivé následky, ještě sama o sobě není důvodem pro
neprovedení exekuce tímto způsobem, zvláště když ostatní podmínky, v podobě
nikoliv pouze přechodného postavení povinného, ve kterém se navíc neocitl jen
bez své vlastní viny, a při existenci možnosti vážného poškození oprávněné
odkladem výkonu rozhodnutí, splněny nejsou. Povinný napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Dovolacímu
soudu předkládá otázku, zda lze nařídit exekuci prodejem nemovitých věcí s
cenou mnohonásobně vyšší, než je vymáhaná pohledávka, pokud soudní exekutor
neprováděl exekuci přednostně jinými způsoby (postižením movitých věcí či
příjmů povinného). Nemovité věci nadto slouží k uspokojení bytových potřeb
povinného. Dále vznáší otázku, zda je pro posouzení přiměřenosti způsobu vedení
exekuce relevantní, že kromě pohledávky vymáhané v této exekuci jsou v dalších
exekučních řízeních vymáhány další jeho závazky. Nedomnívá se, že zvolený
způsob exekuce byl jediným možným a že by nebylo možno pohledávku vymoci jiným,
k právům povinného šetrnějším, způsobem. Dle jeho názoru soudy nesprávně
aplikovaly příslušná ustanovení zákona, znemožňující vést exekuci nepřiměřeným
způsobem. Namítá, že řízení předcházející vydání exekučního titulu bylo
postiženo závažnými vadami, které ovlivnily meritorní rozhodnutí v neprospěch
povinného, a vzhledem k podané žalobě pro zmatečnost je zde možnost, že
exekuční titul bude zrušen. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu, případně též soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že výkon rozhodnutí prodejem
nemovitých věcí je jediný možný a zákonný. Je nutné přihlédnout k tomu, že
probíhají jiná exekuční řízení pro vymožení závazků povinného z titulu
výživného a nárok oprávněné na hrazení výživného vysoce převyšuje případné
negativní následky, které exekuční řízení má na práva povinného, jenž celou
situaci způsobil nehrazením svých zákonných závazků. Využití jiných způsobů
provedení exekuce není reálné, neboť povinný nepracuje, neumožnil provedení
soupisu movitých věcí a nelze předpokládat, že by tímto způsobem mohla být
uhrazena podstatnější část pohledávky. Povinný pouze vyvíjí úsilí k oddálení
výkonu rozhodnutí. Uvedla, že žaloba pro zmatečnost proti exekučnímu titulu
byla pravomocně zamítnuta. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal
oprávněné náklady řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov.
část
první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil
usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, není
přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci odkladu
exekuce (§ 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil
usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce,
není přípustné, neboť dovolatelem přednesené otázky byly v rozhodování
dovolacího soudu již vyřešeny. Odvolací soud přitom rozhodl v souladu se závěry
dovolacího soudu a ani není důvod, aby tytéž otázky byly dovolacím soudem
posouzeny jinak. Nejvyšší soud již dříve v obdobných věcech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 5350/2014) uvedl, že při posuzování vhodnosti
způsobu provedení exekuce je případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitých
věcí pouze jedním kritériem. Skutečnost, že cena nemovitých věcí, z jejichž
prodeje má být oprávněná uspokojena, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky
s příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení
exekuce prodejem nemovitých věcí je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku nelze
buď vůbec, nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. Nevyžaduje se, aby
rozhodnutí o způsobu provedení exekuce prodejem nemovitých věcí předcházela
neúspěšná či jen částečně úspěšná exekuce jiným způsobem. Je-li vedeno proti
povinnému u téhož soudního exekutora více exekučních řízení, není zjevně
nevhodným způsobem provedení exekuce prodejem nemovitých věcí povinného,
dojde-li tím účinněji a rychleji k vydobytí všech vymáhaných pohledávek, než
při použití jiného způsobu provedení exekuce. Jedním z kritérií pro posouzení
vhodnosti zvoleného způsobu provedení exekuce je tak i existence dalších, dříve
zahájených a dosud neskončených, exekučních řízení proti povinnému. Ohledně dovolatelem namítaných vad nalézacího řízení (byť tento argument
směřuje spíše k opodstatnění odkladu exekuce) Nejvyšší soud pro úplnost
poznamenává, že již dříve opakovaně vyložil, že případné vady nalézacího řízení
(i kdyby skutečně existovaly) se do exekučního řízení nepřenášejí a exekuční
soud se jimi nezabývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu