20 Cdo 1319/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v
exekuční věci oprávněného D. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného
JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská č. 323/6, proti
povinné H. S. narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem,
advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, za účasti vydražitele M. K.,
narozeného dne 4 XY, bytem XY, o udělení příklepu, vedené u soudního exekutora
JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 Ex 65029/11, o
dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 12. prosince 2018,
sp. zn. 20 Co 189/2016, t a k t o :
Dovolání povinné se odmítá.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. prosince 2018, sp. zn. 20 Co
189/2016, potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 25.
listopadu 2015, č. j. 103 Ex 65029/11-193 (jemuž dnem 31. března 2016 zanikl
výkon exekutorského úřadu, do uvolněného exekutorského úřadu byl jmenován
soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha), kterým byl vydražiteli M. K., narozenému
dne XY, bytem v XY, udělen příklep na vydraženou nemovitou věc. Uvedl, že
soudní exekutor sice porušil zákon, když udělil příklep na vydraženou nemovitou
věc až po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinné, avšak vzhledem k
tomu, že insolvenční návrh byl v době rozhodování odvolacího soudu zamítnut pro
vady, bylo porušení zákona zhojeno, a zahájení insolvenčního řízení tak v době
rozhodování odvolacího soudu udělení příklepu nebránilo. Ohledně námitky
povinné, že v době příklepu byly dány předpoklady pro úplné zastavení exekuce z
důvodu hmotněprávní nepodloženosti exekutorského zápisu (který je v dané věci
exekučním titulem), exekuční soud připomněl, že o uvedené námitce povinné již
soudy pravomocně rozhodly. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že při nařízení
dražby a při jejím provedení nedošlo k porušení zákona, které by odůvodňovalo
změnu napadeného usnesení o příklepu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, ve kterém namítá
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, s tím, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Dle názoru dovolatelky byl napadeným usnesením odvolacího
soudu potvrzen nezákonný postup soudního exekutora, který provedl dražbu
nemovité věci a rozhodl o udělení příklepu v rozporu s usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 3794/2012, neboť v době konání
dražby již bylo zahájeno insolvenční řízení právní předchůdkyně povinné.
Jestliže odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. května 2014, sp. zn. 26 Cdo 3544/2014 (jehož závěry neodpovídají výše
uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo
3794/2012), pak je tento odkaz nepřiléhající, protože v něm insolvenční řízení
povinného trvalo 23 dní, oproti tomu v této věci běželo insolvenční řízené
právní předchůdkyně povinné 2,5 měsíce, tudíž se insolvenční řízení nedalo
označit jako umělé vytvoření formální překážky k provedení exekuce. Dovolatelka
dále namítala, že soudní exekutor provedl zajištění jejího majetku v
nepřiměřené výši. Dovolatelka sice do exekučního řízení vstoupila jako právní
nástupkyně původní povinné, vzhledem k uplatněné výhradě soupisu však odpovídá
toliko do výše ceny nabytého dědictví, a nikoli do celkové výše v exekuci
vymáhané pohledávky. Zajistil-li soudní exekutor majetek dovolatelky ve větším
rozsahu, porušil tím povinnost zajistit majetek k provedení exekuce nejvýše v
rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky. Nadto jsou dle
názoru dovolatelky nepřezkoumatelné závěry odvolacího soudu, že ve věci nejsou
dány předpoklady pro úplné zastavení exekuce z důvodu hmotněprávní
nepodloženosti exekutorského zápisu, a ani z důvodu, že by pohledávka byla
zcela uhrazena, protože odvolací soud si na základě jím provedeného dokazování
učinil subjektivní názor. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl.
II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení
ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „IZ“) je účinkem spojeným se zahájením insolvenčního řízení, že výkon
rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka,
jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo
zahájit, nelze jej však provést.
Podle ustanovení § 336k odst. 1 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu
změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že
se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto,
že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení
zákona.
Jde-li o otázku procesního práva, která je podle tvrzení dovolatelky dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. června 2013,
sp. zn. 20 Cdo 3794/2012, uvedl, že byl-li příklep udělen po zahájení
insolvenčního řízení, jedná se o porušení zákona při provedení dražby, protože
exekuční soud je po dobu trvání insolvenčního řízení povinen zdržet se všech
úkonů, jimiž má být exekuce bezprostředně realizována, přičemž udělení příklepu
je úkonem, při kterém soud provádí exekuci. Dále v usnesení ze dne 4. května
2015, sp. zn. 26 Cdo 3544/2014 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla
usnesením Ústavního soudu ze dne 27. července 2015, sp. zn. IV. ÚS 2266/15,
odmítnuta), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přistoupil-li soudní exekutor k
dražbě nemovitých věcí povinného i přes krátce před konáním dražebního jednání
zahájené insolvenční řízení, postupoval v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1
písm. c) IZ, ale vzhledem k tomu, že následně (ještě před tím, než odvolací
soud stačil ve věci rozhodnout) byl insolvenční návrh insolvenčním soudem
odmítnut pro vady, bylo v tomto případě možné v exekučním řízení pokračovat.
Oproti tvrzení dovolatelky naposledy shora citovaným rozhodnutím nedošlo k
odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o otázku
povinnosti exekučního soudu zdržet se po dobu trvání insolvenčního řízení všech
úkonů, jimiž má být exekuce bezprostředně realizována, ale došlo jím toliko k
vyřešení dalšího postupu v exekučním řízení, jestliže účinky předpokládané
ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) IZ byly v průběhu odvolacího řízení zhojeny.
Dovolací soud má za to, že v projednávané věci se jedná o skutkově totožnou
věc, protože soudní exekutor sice udělil příklep na vydražené nemovité věci až
po zahájení insolvenčního řízení, následným zamítnutí insolvenčního návrhu pro
vady však došlo ke zhojení účinků předpokládaných v § 109 odst. 1 písm. c) IZ,
a v exekučním řízení proto bylo možné pokračovat. Na tomto závěru ničeho nemění
ani dovolatelkou namítaná celková délka insolvenčního řízení, protože významné
je především to, že podaný insolvenční návrh byl následně odmítnut pro vady a
účinností tohoto rozhodnutí současně zanikly i účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení. Dovolací soud rovněž neshledal důvod pro to, aby daná
právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že odvolací soud se řádně vypořádal i s
dalšími námitkami povinné, které tak směřují proti dokazování provedenému
odvolacím soudem, a jako takové nemohou být způsobilým dovolacím důvodem ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 5153/2015). Jde-li o námitku dovolatelky, že
soudní exekutor zajistil její majetek v nepřiměřeném rozsahu, jedná se o
nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které nelze v dovolacím řízení
přihlížet (srov. ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř., a k tomu dále např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1775/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 2750/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017),
a nemůže tak založit přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. § 237 o. s. ř.), a že dovolací soud navzdory tvrzením
dovolatelky neshledal ani porušení jejích ústavně zaručených práv, Nejvyšší
soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. ex. řádu].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu