20 Cdo 3000/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v
exekuční věci oprávněné Citibank Europe plc se sídlem v Dublinu, North Wall
Quay 1, Irská republika, registrované pod č. 132781, provozující svou činnost v
České republice prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složka se
sídlem v Praze 5, Bucharova č. 2461/14, identifikační číslo osoby 28198131,
zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská č.
3330/220, proti povinnému J. F., K., pro 270 468,08 Kč s příslušenstvím, za
účasti vydražitelky A. P., identifikační číslo osoby 02390906, vedené u soudní
exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové, Exekutorský úřad Praha 6, pod sp. zn. 180 Ex
17587/11, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.
ledna 2017, sp. zn. 26 Co 15/2016, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Odvolací soud v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 10. 12. 2015, č. j. 180 Ex 17587/11-71, kterým soudní exekutorka Mgr. Zuzana Sobíšková,
Exekutorský úřad Praha 6, udělila vydražitelce A. SE příklep vydražené
nemovitosti za nejvyšší podání 752 000 Kč. Dospěl k závěru, že ze strany soudní
exekutorky nedošlo k pochybení, když povinnému zaslala usnesení o nařízení
dražebního jednání do jeho datové schránky, neboť postupovala v souladu s
ustanovením § 45 občanského soudního řádu, dle kterého „má největší prioritu“
doručování při jednání nebo jiném soudním úkonu a následně doručování
prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Vzhledem k tomu, že
povinnému bylo usnesení o nařízení dražebního jednání doručeno fikcí do jeho
datové schránky, byl o termínu dražebního jednání řádně informován. Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Namítá, že odvolací soud se
nezabýval tvrzením povinného, že povinný neměl z omluvitelného důvodu možnost
se do své datové schránky přihlásit, a namítal tak neúčinnost doručení
písemnosti ve smyslu § 50d občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že soud
má povinnost posuzovat každý právní úkon podle jeho obsahu, i když je úkon
nesprávně označen, a v případě nejasností je soud povinen účastníka vyzvat k
odstranění vad jeho podání, a vzhledem k tomu, že z obsahu odvolání, které
podal povinný proti usnesení o příklepu, je zřejmé, že podání splňuje rovněž i
náležitosti návrhu podle ustanovení § 50d občanského soudního řádu, měl
odvolací soud účastníka vyzvat, aby odstranil vady tohoto návrhu obsaženého v
podání a návrh na určení neúčinnosti doručení náležitě formuloval. Povinný dále
namítá, že po právní moci usnesení o ceně předmětné nemovitosti došlo k
podstatné změně okolností rozhodných pro její ocenění, ke které však odvolací
soud nepřihlédl a usnesení o ceně nezměnil, a rovněž shledává porušení
ustanovení § 336d odst. 2 občanského soudního řádu, neboť usnesením soudní
exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 3. 11. 2015, č. j. 180 EX 17587/11-63,
byla změněna dražební vyhláška tak, že byl změněn termín konání dražebního
jednání na den 10. 12. 2015 ve 12:00 hodin, přičemž povinnému bylo toto
usnesení doručeno dle posouzení odvolacího soudu fikcí dne 14. 11. 2015, a
nebyla tak dodržena 30 denní lhůta k nařízení dražebního jednání. Povinný
navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen
„o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jak správně uvedl v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolací soud,
vzhledem k tomu, že povinný má zřízenou datovou schránku, bylo povinností
soudu, plynoucí ze zásad pro doručování uvedených v § 45 o. s. ř. a
aplikovaných ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 93/2012), doručovat mu do
datové schránky. Ustálená judikatura dovolacího soudu již dříve dovodila, že
subjektivní důvody na straně uživatele datové schránky nemohou zpochybnit
zákonem stanovenou fikci doručení podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., neboť citované ustanovení žádné subjektivní důvody na straně
uživatele nezohledňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3981/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 93/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1344/2014). Z uvedeného vyplývá, že skutečnost, že se povinný z
důvodů na jeho straně (tedy z důvodu pobytu v zahraničí) nemohl přihlásit do
datové schránky, nemá na účinnost doručení žádný vliv. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud v této otázce postupoval v souladu se zákonem a s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, nemůže uvedená námitka založit přípustnost
dovolání. Dovolateli lze přisvědčit, že odvolání může obsahovat i další procesní návrh a
že v případě, že by konkrétně jím podané odvolání proti usnesení soudní
exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 10. 12. 2015, č. j. 180 Ex 17587/11-71,
obsahovalo i návrh na vyslovení neúčinnosti doručení, soudy by se jím musely
zabývat a rozhodnout o něm před rozhodnutím o podaném odvolání, neboť bez
tohoto závěru by nebylo možné uzavřít, zda dražba mohla proběhnout. Odvolání
povinného však výslovný návrh na vyslovení neúčinnosti neobsahovalo; při
posouzení otázky, zda podání odvolání obsahovalo i návrh na vyslovení
neúčinnosti doručení ve smyslu § 50d o. s. ř., když nebyl výslovně uveden a v
návrhu byly pouze popsány a napadány skutečnosti týkající se doručení
písemnosti, je třeba vycházet z tzv. teorie projevu vůle, která se uplatňuje v
procením právu, a dle které je třeba každý procesní úkon posuzovat podle toho,
jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním
úkonem a vnitřní vůlí jednající je skutečný souhlas (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod
číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem
38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSCR 12/2009, uveřejněné pod číslem 109/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3657/2007). Ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. soudu
ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník
označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah
úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají
(srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo
2704/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 1997, pod
pořadovým číslem 69, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20
Cdo 1441/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Cdo
1201/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2002, pod
pořadovým číslem 42). Obsahové náležitosti podání povinným označené jako
odvolání vymezuje § 205 o. s. ř., přičemž těmto požadavkům povinný dostál. Tvrdí-li povinný, že se mu před rozhodnutím o odvolání mělo dostat poučení o
vadách jeho podání jako současnému návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení,
pak přehlíží, že vzhledem k tomu, že podání jako procesní úkon splňovalo
předepsané obsahové náležitosti pro odvolání (a tento procesní úkon tak byl
současně i nazván), nebyl v žádném případě dán důvod k výzvě podle § 43 odst. 1
o. s. ř, neboť odvolací soud nemohl předvídat či domýšlet úmysl povinného
namítat současně neúčinnost doručení, když tuto vůli navenek neprojevil. Z
uvedeného vyplývá, že ani tato dovolatelem nastolená otázka procesního práva
nemůže přípustnost dovolání založit. Namítá-li povinný nesprávnost určení ceny vydražené nemovité věci, rozhodnutí
odvolacího soudu je i v této části v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, neboť v dřívější fázi exekuce údajně nesprávně určená cena nemůže být
důvodem pro změnu usnesení o příklepu (například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1252/2011). Ostatně i v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1535/2013, na které poukazuje povinný
ve svém dovolání, se uvádí, že určení ceny nemovitostí je fází exekuce, v níž
exekutor stanoví výslednou cenu nemovitostí podle § 336a o s. ř. Po právní moci
je toto usnesení závazné a v další fázi exekuce – při nařízení dražebního
jednání – z něj exekutor vychází (§ 336b odst. 1 o. s. ř.). Jde-li o námitky povinného, že nebyla dodržena lhůta nařízení dražebního
jednání ve smyslu § 336d odst. 2 o. s. ř. a že došlo k porušení zákona ve
smyslu § 336k odst. 4 o. s. ř., dovolací soud uvádí, že na tomto závěru
usnesení odvolacího soudu nespočívá, protože tyto námitky povinný v odvolání
ani nevznesl. Nové skutečnosti nebo důkazy v dovolacím řízení uplatnit nelze
(srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.), proto ani tyto námitky nemohou založit
přípustnost dovolání. Z výše uvedených důvodů dovolací soud postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř.,
a dovolání povinného odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu