U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci
dědictví po P. V., zemřelém dne 13.11.2012, za účasti 1) Mgr. P. V.,
zastoupeného Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, v
Olšinách č. 1667/10, 2) J. V., 3) Ing. T. V., zastoupeného JUDr. Valerií
Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 792/40, 4) České
republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územního pracoviště České
Budějovice se sídlem v Českých Budějovicích, Prokišova č. 1202/5, a 5) Městské
charity České Budějovice se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. č.
309/12, IČO 60072709, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 16 D
368/2012, o dovolání Mgr. P. V. proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. října 2014, č. j. 7 Co 1673/2014-395, takto:
Dovolání Mgr. P. V. se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání Mgr. P. V. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 15.10.2014, č.j. 7 Co 1673/2014-395, není přípustné podle ustanovení § 237
o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o neplatnosti
allografní závěti zůstavitele P. V., zemřelého dne 13.11.2012, pořízené dne
22.1.2012 ve smyslu ustanovení § 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
(ve znění účinném do 31.12.2013; dále jen „obč. zák.“), byla-li svědkem
předmětné závěti Mgr. A. V., která je matkou závětí povolaných dědiců (Mgr. P.
V., J. V. a Ing. T. V.), a která tak jako osoba blízká závětí povolaným dědicům
nemohla ve smyslu ustanovení § 476f obč. zák. při pořizování předmětné závěti
působit jako svědek, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1997, sp. zn. 2 Cdon
988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník
1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2002, sp. zn. 21 Cdo 530/2001,
publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5, ročník 2002; rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.12.2011, sp. zn. 21 Cdo 3332/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011) a není důvod,
aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Zabývá-li se dále dovolatel otázkou, zda závětí zůstavitele ze dne 22.1.2012
došlo k platnému odvolání předchozích závětí zůstavitele či nikoliv, pak nebere
náležitě v úvahu, že posouzení této otázky nebylo pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující, a tedy není způsobilé zpochybnit závěr odvolacího
soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o dědickém právu Mgr. P. V., J. V. a
Ing. T. V. ve vztahu k závěti zůstavitele P. V. ze dne 22.1.2012, na němž
dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívá.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání Mgr. P. V. podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude
rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 243b a § 151
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu