21 Cdo 3227/2018-240
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce R. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miloslavou
Šmokovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, 28. října č. 976, proti
žalovanému GRAFIKO PRINT s. r. o. se sídlem v Táboře, Soběslavská č. 2090/28,
IČO 25193741, zastoupenému JUDr. Pavlem Šonkou, advokátem se sídlem v Táboře,
nám. F. Křižíka č. 2840, o pracovněprávní nároky, vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. 7 C 27/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. dubna 2018 č. j. 15
Co 103/2018-209,
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu (s výjimkou části
směřující do výroku o věci samé v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v
části, v níž byla zamítnuta žaloba co do stravného ve výši 21 000 Kč, a v
části, v níž byla zamítnuta žaloba co do „dlužné mzdy“ ve výši 39 482,50 Kč a
co do náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč) se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části směřující do
výroku o věci samé v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v části, v níž byla
zamítnuta žaloba co do stravného ve výši 21 000 Kč, se zamítá.
III. Rozsudek krajského soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C 27/2015-183 v části, v níž
byla zamítnuta žaloba co do „dlužné mzdy“ ve výši 39 482,50 Kč a co do náhrady
mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a
rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2017 č. j. 7 C
27/2015-183 v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do „dlužné mzdy“ ve výši
39 482,50 Kč a co do náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, a ve výroku o
náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu
soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 11. 3. 2015, který byl žalobci doručen dne 17. 3. 2015, sdělil
žalovaný žalobci, že s ním podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku
práce okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť
žalobce dlouhodobě neplní své povinnosti a nejméně od 26. 2. 2015 do systému
nezadal žádné hlášení o plnění svých pracovních povinností, nesdělil žádnou
informaci o jednání se zákazníky, nezadal žádnou objednávku, na výzvu jednatele
společnosti, aby se dne 26. 2. 2015, 6. 3. 2015 a 10. 3. 2015 dostavil do
provozovny společnosti, nereagoval a bez omluvy se nedostavil, nevyplnil knihu
jízd za měsíc únor 2015 a nesdělil ani žádné důvody, které by mu v jejím
vyplnění bránily, v období od 26. 2. 2015 pro společnost nevykázal žádnou
pracovní činnost a ničím nedoložil žádné důvody, které by mu bránily ve výkonu
sjednané práce; tuto nečinnost žalobce v období od 26. 2. 2015 do 10. 3. 2015
žalovaný posoudil jako neomluvenou absenci. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 8. 4. 2015 domáhal,
aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, aby
byla žalovanému uložena povinnost doplatit žalobci „dlužné mzdy“ za měsíce
únor, březen a duben 2015 ve výši 90 000 Kč „hrubého“, proplatit mu dovolenou v
částkách 21 136 Kč (15,5 dne z roku 2014) a 9 091 Kč (6,6 dne z roku 2015) a
stravné za služební cesty v částkách 18 000 Kč za rok 2014 a 3 000 Kč za leden
a únor roku 2015, doplatit zdravotní a sociální pojištění v částkách 5 484 Kč a
15 238 Kč, zaplatit žalobci odstupné ve výši 90 000 Kč „hrubého“, vyplatit mu
„provizi“ ve výši 24 369 Kč, zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy ve výši 100
000 Kč a zaplatit žalobci 1 600 Kč za tankování pohonných hmot a aby se
jednatel žalovaného M. J. žalobci osobně a veřejně omluvil za nevhodné jednání
a výroky o žalobci a rozeslal tuto omluvu všem zákazníkům žalovaného. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval od roku 2011 jako obchodní
zástupce pro XY, že koncem února 2015 začal nátlak od žalovaného s cílem
donutit žalobce podepsat dohodu o rozvázání pracovního poměru, že mu žalovaný
dne 26. 2. 2015 oznámil, že od tohoto data bude jeho pracoviště XY a pro cesty
do zaměstnání a zpět domů mu zakazuje využívat „služební auto“, že od 1. 3. 2015 mu stanovil novým mzdovým výměrem měsíční základní mzdu na 15 100 Kč, tedy
snížil mu mzdu na polovinu, že dne 2. 3.
2015 mu žalovaný zablokoval CCS kartu
„k tankování“ a žalobce musel ze svých peněz zaplatit „natankování do
služebního auta“, že jej žalovaný u obchodních partnerů pomlouval, aby se
žalobcem už nespolupracovali, že mu přesměroval jeho mobilní telefon a
zákazníci ani další obchodní partneři se mu nedovolali, přestaly mu chodit
„maily“ a „fungovat pošta“, že seznam svěřených věcí, které chce žalovaný od
žalobce vrátit, neodpovídá žalobcem skutečně převzatým věcem a že po tomto všem
(poté, co mu „vše znemožnil“) žalovaný řekl žalobci, že jsou jeho „firemní“
aktivity „na nule“ a ať doveze všechny věci vrátit, jinak to bude brát jako
„vážné porušení pracovní morálky“. Dále (mimo jiné) uvedl, že žalovaný na
webových stránkách www.XY uváděl lživé a nepravdivé informace, které „je možno
brát jako lež a pomluvu“, že mu nebyla zaslána mzda za období února 2015 a
„výplatní lístky“ za několik měsíců nazpět, že mu nebyla proplacena dovolená,
kterou mu žalovaný neumožnil vybrat, že mu žalovaný nezaplatil stravné za
cestovní příkazy z roku 2014 a z roku 2015 a že mu nevyplatil „provizi“ za
sjednanou obchodní transakci, kterou sehnal nad rámec výkonu práce, přičemž
„byli domluveni“, že půlku mu „z toho“ vyplatí. Okresní soud v Táboře částečným rozsudkem ze dne 15. 2. 2016 č. j. 7 C
27/2015-67 rozhodl, že „návrh na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru
mezi účastníky provedené dopisem žalovaného ze dne 11. 3. 2015 je neplatné, se
zamítá“ a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vycházel
(mimo jiné) ze zjištění, že žalobce byl žalovaným „prokazatelně opakovaně
vyzván“, aby se dostavil do provozovny žalovaného, tedy vlastně do místa výkonu
práce sjednaného v pracovní smlouvě, ovšem žalobce na toto nijak nereagoval. Námitka žalobce, že k cestě do XY ze svého bydliště XY nemohl použít služební
automobil, protože mu byla zablokována „tankovací karta“, podle názoru soudu
prvního stupně nemůže obstát, neboť žalobce si musel být vědom, že má skutečně
v pracovní smlouvě řádně sjednané místo výkonu práce v XY, a že tedy jeho
povinností bylo pracovní smlouvu plnit a respektovat pokyny zaměstnavatele
(žalovaného). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, jaké
objektivní důvody mu bránily, aby si plnil své povinnosti podle pracovní
smlouvy, že nečinností žalobce jako zaměstnance, tedy neplněním toho, co ve
smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce bylo mezi účastníky sjednáno v
pracovní smlouvě a jaké pokyny žalobce obdržel od žalovaného, žalobce zvlášť
hrubým způsobem porušil své povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, a okamžité zrušení pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele tak bylo zcela důvodné. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 12. 7. 2016 č. j. 15 Co 248/2016-98 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně.
Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno,
že výzvy, aby se žalobce dostavil do provozovny žalovaného, byly žalobci
doručeny aspoň potud, že se dostaly do jeho dispozice, a že se tedy žalobce
mohl seznámit s jejich obsahem, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že zvlášť hrubým porušením povinností je už samotná skutečnost, že
žalobce opakovaně ignoroval pokyny žalovaného, aby se dostavil na schůzku do
XY, neboť respektování pokynů zaměstnavatele je podle § 38 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce jednou ze základních povinností zaměstnance. Jestliže se žalobce
za situace, kdy mu bylo známo, že má žalovaný proti jeho práci výhrady a chce
je s ním projednat, rozhodl těchto pokynů opakovaně neuposlechnout a nedostavil
se do místa, které bylo sjednáno jako místo výkonu jeho práce, lze podle názoru
odvolacího soudu toto porušení povinností kvalifikovat jako zvlášť hrubé, jež
zakládá důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 5. 2017 č. j. 21 Cdo 266/2017-134 odmítl
dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, neboť jednak
neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací
důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z
hlediska námitky dovolatele, že při doručování výzev žalovaného, aby se
dostavil do jeho provozovny v XY, prostřednictvím elektronické pošty nebyly
dodrženy podmínky uvedené pro tento způsob doručení v ustanovení § 335 zákoníku
práce, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou a jednotnou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaný se poté vzájemným návrhem domáhal, aby mu žalobce zaplatil 35 462,50
Kč. Vzájemný návrh zdůvodnil zejména tím, že žalobce měl v období od března
2015 do 15. 9. 2015 ve svém držení „služební vozidlo“, které měl žalobce
původně svěřeno k plnění pracovních úkolů, že žalovaný musel zajistit jeho
kontrolu a odtah a musel si vozidlo u žalobce převzít, za což zaplatil 1 331
Kč, že navíc musel podle leasingové smlouvy měsíčně za pronájem tohoto vozidla,
které užíval žalobce, platit 5 251 Kč (za dobu od března 2015 do 15. 9. 2015,
po kterou měl žalobce předmětné vozidlo ve svém držení, tedy uhradil 34 131,50
Kč), a že tedy celkem uhradil částku 35 462,50 Kč, čímž mu vznikla škoda,
kterou požaduje od žalobce uhradit. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 21. 12. 2017 č. j. 7 C 27/2015-183
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci „částku dlužné mzdy“ 6 969,50 Kč,
ve zbývající části žalobu zamítl, vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 57 289 Kč k
rukám advokáta JUDr. Pavla Šonky.
Ve vztahu ke mzdovým nárokům žalobce soud
prvního stupně vycházel ze zjištění, že mzda za měsíc leden 2015 byla žalobci
uhrazena, že v měsíci únoru 2015 žalobce odpracoval z fondu pracovní doby 18
dní a že 2 dny jsou vykázány jako neomluvená absence (přičemž podle názoru
soudu prvního stupně je označení nečinnosti zaměstnance za neomluvenou absenci
„výhradní právo zaměstnavatele“, a proto soud vycházel z toho, že 2 dny v
měsíci únoru 2015 měl žalobce skutečně neomluvenou absenci), a dovodil, že
kvůli tomu se mu sjednaná mzda 30 000 Kč zkrátila na 27 000 Kč, tedy „v čistém“
na 18 600 Kč. Tato částka však žalobci skutečně vyplacena celá nebyla, neboť
žalovaný ji „pokrátil“ o částku 6 969,50 Kč, která měla představovat vyúčtování
„neoprávněných cest“ v rozsahu 744 km „vykázaných“ jako soukromé, a vyplatil
žalobci pouze 11 630,50 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že částka 6 969,50 Kč
byla žalovaným žalobci sražena ze mzdy neoprávněně „pouze na základě vlastní
úvahy“, a že proto žalobce má nárok na její zaplacení. V měsíci březnu 2015 pak
žalobce podle výplatního listu fakticky neodpracoval nic a 12 dnů z fondu
pracovní doby žalovaný vykázal jako neomluvenou absenci. Žalovaný tedy podle
názoru soudu prvního stupně správně „vypočetl“ žalobci pouze náhradu za
dovolenou v rozsahu 4,5 dne ve výši 5 164 Kč, která byla žalobci uhrazena 22. 4. 2016. Pokud jde o další žalobcem uplatněné nároky na „proplacení dovolené“,
žalovaný argumentoval tím, že dovolenou žalobci krátil pro neomluveně zameškané
směny (absence), což je podle názoru soudu prvního stupně „opět právo
zaměstnavatele“ zakotvené v ustanovení § 223 odst. 2 zákoníku práce. K žalobcem
uplatněným nárokům na stravné soud prvního stupně uvedl, že žalobce nebyl
schopen předložit jakýkoli doklad o tom, kam byl v rozhodném období vyslán
zaměstnavatelem na pracovní cestu, jak dlouho tato pracovní cesta trvala a jak
ji vyúčtoval, když žalovaný se brání tím, že za celou dobu trvání pracovního
poměru žalobce nikdy nic žalovanému nepředložil, a uzavřel, že žalobce ke svým
tvrzením nepředložil jakýkoli důkaz, ač k tomu byl soudem řádně vyzván a
poučen. Pokud jde o nárok na doplacení zdravotního a důchodového pojištění,
srážky ze mzdy byly žalovaným provedeny, a soud tedy předpokládá, že tyto
částky byly také odvedeny příslušným institucím. Ve vztahu k žalobcem
požadovanému nároku na odstupné pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žádný nárok na odstupné podle § 67 zákoníku práce žalobci nevznikl. Protože
žalovaný odmítl, že by mezi účastníky byla sjednána „provize“ ve výši 24 369
Kč, a protože žalobce opět žádné skutečnosti ke svému nároku nedoplnil, včetně
jakéhokoli vyčíslení způsobu jeho výpočtu, a neprokázalo se, že by v rámci
pracovního poměru mezi účastníky bylo sjednáno i poskytování „provizí“ na
nějakou další činnost nad rámec sjednaného pracovního poměru, soud prvního
stupně i tento nárok zamítl. Totéž se týká i „nároku na nemajetkovou újmu“ a
požadavku na omluvu, které žalobce opět v dalším průběhu řízení po pravomocném
částečném rozsudku nijak nedoplnil a nevylíčil k nim žádné další rozhodující
skutečnosti.
Soud prvního stupně zamítl rovněž žalobcem požadovaný nárok na
zaplacení 1 600 Kč, které měl žalobce vynaložit za „tankování pohonných hmot do
služebního vozidla“, neboť soudu není jasné, proč „tankoval“ pohonné hmoty v
takovém rozsahu, když pracovní povinnosti podle žalovaného již neplnil a do
místa výkonu práce se na výzvu žalovaného nedostavil. Ve vztahu k vzájemnému
návrhu žalovaného pak soud prvního stupně uzavřel, že z ustanovení § 69
zákoníku práce nevyplývá nárok zaměstnance na to, aby si ponechal a nadále
užíval nebo jakýmkoli způsobem zadržoval věci zaměstnavatelem mu svěřené, že od
17. 3. 2015 tak žalobce zadržoval žalovanému zcela neoprávněně osobní
automobil, který měl žalovaný pořízený na leasing, že takové jednání žalobce
nelze označit jiným způsobem, než že jde o úmyslné zavinění, kterým vznikla
žalovanému škoda, neboť nemohl automobil používat pro svoji potřebu, přičemž
byl povinen hradit sjednané leasingové splátky a po dlouhém odstavení musela
být provedena kontrola stavu vozidla a jeho částečný odtah, a že žalobce je
proto povinen nahradit žalovanému způsobenou škodu řádně vyčíslenou v částce 35
462,50 Kč. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 19. 4. 2018 č. j. 15 Co 103/2018-209 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, ve výroku, jímž
bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalovaného, a ve výroku o náhradě nákladů
řízení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
odvolacího řízení 7 792,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Šonky. Uvedl, že
žalobce uplatnil současně větší počet samostatných nároků, které zůstávají
stále předmětem řízení bez ohledu na to, že ty z nich, které žalobce spojoval s
přesvědčením, že jeho pracovní poměr trvá i nadále, mu za situace, kdy byla
žaloba o určení neplatnosti skončení pracovního poměru pravomocně zamítnuta,
logicky nelze přiznat, a že za situace, kdy žalobce nevzal žalobu částečně
zpět, soudu prvního stupně nezbylo než žalobu ohledně těchto nároků zamítnout. Ve vztahu k nárokům žalobce na doplacení mzdy a na „proplacení dovolené“
odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně poznamenal, že podle §
348 odst. 3 zákoníku práce přísluší rozhodnutí o tom, zda se jedná o neomluvené
zameškání práce, výhradně zaměstnavateli; jestliže z dokazování jasně
vyplynulo, že žalovaný určil, že v uvedených celkem 14 dnech žalobce neomluveně
zameškal práci, je podle názoru odvolacího soudu nutno z této skutečnosti
vycházet a námitka žalobce, že soud prvního stupně neprovedl důkazy k tomu, že
ve skutečnosti odpracoval celý únor a poměrnou část března 2015, je
bezpředmětná. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovaná měla zákonný důvod jak ke krácení mzdy, tak i ke krácení
dovolené, a dovodil, že za únor 2015 náležela žalobci zkrácená mzda 18 600 Kč,
z níž mu soud prvního stupně část přiznal a zbývajících 11 630,50 Kč žalobce
obdržel 22. 4. 2016, že za březen 2015 žalobci nárok na mzdu nevznikl a protože
ani ve vztahu k nároku na zaplacení mzdy za „zbytek března“ a duben 2015
žalobce nevzal žalobu zpět, byla žaloba o 83 030,50 Kč zamítnuta právem. K
žalobcem uplatněnému nároku na zaplacení „provize“ za činnost, kterou měl
žalobce pro žalovaného vykonat nad rámec povinností z pracovního poměru,
odvolací soud uvedl, že nezbývá než souhlasit se závěrem soudu prvního stupně,
že žalobce v tomto ohledu neunesl důkazní břemeno. Pokud jde o žalobcem
uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v tom, že
žalobce dne 2. 3. 2015 zaplatil za čerpání pohonných hmot do služebního
automobilu 1 600 Kč, odvolací soud uvedl, že jestliže bylo v řízení zjištěno,
že žalobce se do XY ve skutečnosti nedostavil a že v březnu 2015 už vykazoval
pouze neomluvené absence, je zřejmé, že žalovaný se popsaným způsobem nemohl
nikterak obohatit a že uplatněný nárok nemůže mít už z tohoto důvodu zákonný
podklad. Ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zaplacení stravného za
vykonané pracovní cesty v letech 2014 a 2015 v celkové výši 21 000 Kč pak
odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce sice v podání ze dne 25. 8. 2017, jímž reagoval na výzvu soudu prvního stupně podle § 118a odst.
1 a 3
občanského soudního řádu, nenavrhl výslech žádných svědků, ale že je pravdou,
že v něm uvedl, že veškeré podklady odevzdal jednateli žalovaného před dvěma či
třemi lety a že se vše dá zjistit z výpisu GPS a knihy jízd, neboť za každou
jízdu podle knihy náleží stravné, a že by proto měl být žalovaný požádán o
předložení knihy jízd. Dospěl však k závěru, že tento důkaz je z hlediska
prokázání nároku žalobce na stravné bez významu, neboť podle § 183 odst. 3 a §
184 zákoníku práce je povinností zaměstnance předložit zaměstnavateli písemné
doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, na jejichž základě jsou
následně náhrady vypláceny, že žalovaný se od počátku brání tvrzením, že mu
žalobce nikdy žádné doklady nepředložil, a že tak je na žalobci, aby prokázal
nejen to, kde se v ten který den nacházel, ale též skutečnost, že tam vykonával
práci a hlavně že tvrzené pracovní cesty řádně vyúčtoval, přičemž takovýto
důkaz samotná kniha jízd podat nemůže a žádný jiný důkaz konkrétním způsobem
označen nebyl. Odvolací soud tedy shledal správným závěr soudu prvního stupně,
že žalobce ve vztahu k tomuto nároku neunesl své důkazní břemeno. Pokud jde o
vzájemný návrh žalovaného, odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního
stupně vychází z § 250 odst. 1 zákoníku práce, že povinností žalobce bylo poté,
co skončil jeho pracovní poměr, vrátit žalovanému věci, které od něj převzal za
účelem plnění pracovních povinností, tedy i osobní automobil, že tuto povinnost
evidentně dobrovolně nesplnil, neboť vrácení věcí, jež od žalovaného převzal,
žalobce podmiňoval uspokojením svých domnělých pracovněprávních nároků, a že
žalovaný se proto musel domáhat vydání věcí v soudním řízení a vozidlo fakticky
převzal až 15. 9. 2015. To, že se tak stalo svémocně proti vůli žalobce (a že
si takto mohl automobil převzít dříve), podle názoru odvolacího soudu na faktu
porušení povinností žalobce a na příčinné souvislosti mezi ním a vznikem
majetkové újmy nic nemění; žalovaný zároveň řádně doložil i výši škody. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že pokud
jde o „provizi“ ve výši 24 369 Kč, jednalo se fakticky o činnost prováděnou v
rámci dohody o pracovní činnosti, neboť dovolatel není živnostníkem, že je
pravda, že taková dohoda nebyla uzavřena písemně, ale že písemné uzavření této
dohody zajišťuje zaměstnavatel, a že pokud žalovaný přiznává, že dovolatel pro
něj vykonával práce nad rámec pracovní smlouvy a zaměstnavatel měl z té práce
finanční prospěch, bylo zejména na zaměstnavateli, aby si po formální stránce
splnil veškeré potřebné náležitosti; to, že zaměstnavatel nezajistil písemné
uzavření této smlouvy, nemůže jít k tíži dovolatele. Vytkl soudům, že se vůbec
nezabývaly činností dovolatele, kterou prováděl nad rámec pracovního poměru, v
jakém rozsahu a jaký byl finanční prospěch zaměstnavatele a že se „formálně
spokojily s tím závěrem, že provize nebyla sjednána“.
Podle názoru dovolatele
se jednalo o „faktickou dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr“, přičemž
„taková otázka o faktických pracovních poměrech/dohodě o pracích konaných mimo
pracovní poměr byla již Nejvyšším soudem řešena“, a soudy se v této věci
odchýlily od ustálené rozhodovací praxe. Dále namítá, že řádně uplatnil nárok
na úhradu stravného za rok 2014 v celkové výši 18 000 Kč a za rok 2015 v
celkové výši 3 000 Kč, že je běžnou praxí, že zaměstnanec vyúčtuje stravné
(cestovní náhrady), ale od zaměstnavatele již potvrzení o tom, že stravné
vyúčtoval, neobdrží, a že za takové situace může zaměstnavatel vždycky popřít,
že cestovní náhrady vyúčtovány byly. Pokud tedy dovolatel navrhl, aby žalovaný
doložil elektronickou knihu jízd, neboť vozidlo mělo GPS, bylo by touto knihou
potvrzeno, zda nárok na stravné dovolateli vznikl či nikoliv. Dovolatel má za
to, že předpokladem pro vyplacení stravného je to, zda pracovník vykonal
takovou pracovní cestu, při které mu nárok na stravné vzniká; pokud tedy
dovolatel vykonával pro žalovaného práce podle pracovní smlouvy (obchodní
zastoupení v rámci XY), bezpochyby konal pracovní cesty a nárok na vyplacení
stravného mu vznikl. Soudy se však blíže nezabývaly otázkou, zda a v jakém
rozsahu dovolatel vykonával pro žalovaného práci, a rozhodnutí o „zamítnutí
stravného“ opřely pouze o konstatování, že dovolatel nedoložil, že stravné
vyúčtoval, ačkoliv dovolatel navrhl, aby žalovaný předložil elektronickou knihu
jízd. Dovolatel tedy provedení důkazu navrhl, ale soud takový důkaz neprovedl,
čímž došlo ze strany soudu k porušení „zásady na spravedlivý proces“; soud se
tedy „odchýlil od rozhodovací praxe ústavního soudu“, neboť neprovedl důkazy,
jejichž provedení navrhoval dovolatel, který je nemohl sám předložit, neboť je
neměl k dispozici. Dovolatel měl být taktéž „krácen na svých právech, kde soud
nijak nepoložené argumenty a jen tvrzení zaměstnavatele mu stačilo a soud se
opíral jen o tato tvrzení, kde odvolatel byl neprávem krácen na řádné dovolené
a mzdě; toto tvrzení zaměstnavatele mělo být alespoň něčím podloženo“. Ve
vztahu k povinnosti nahradit žalovanému škodu dovolatel uvedl, že osobní vůz
zaměstnavatel dovolateli „nijak dokladem nepředal, nesvěřil“ a že dovolatel za
tento vůz „nenesl žádnou odpovědnost“, že tato situace byla „uměle vytvořena
zaměstnavatelem, kde vůz si mohl mnohem dříve převzít“, že tato věc byla dříve
řešena jiným soudem, u kterého „žalovaný“ učinil zpětvzetí žaloby, a že dvakrát
stejnou věc projednávat „narušuje spravedlivý postup řízení“. Porušení práva na
spravedlivý proces dovolatel spatřuje též v tom, že jednání soudu byla
nařizována tak, že dovolatel neměl možnost dostavit se na soud prostředky
hromadné dopravy, ačkoli dovolatel soud žádal, aby jednání nařídil v čase, kdy
bude jeho účast u soudu možná. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, dovolatel má
za to, že se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť uložil
dovolateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, ačkoliv byl dovolatel
po celou dobu osvobozen od soudních poplatků a „částečně žalobu vyhrál“.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku odvolacího
soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě nákladů řízení, a v části směřující proti výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť
dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající
se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
V části, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo vyhověno vzájemnému
návrhu žalovaného, dovolání žalobce neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29
NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, z jejichž odůvodnění vyplývá, že dovolatel je povinen v dovolání
vymezit, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části, že má-li být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno,
kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka
dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, a že má-li být dovolání přípustné proto,
že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o
způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2
o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném
rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit], a v dovolacím řízení nelze pro tento
nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud proto rovněž v této části dovolání žalobce
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé založit
ani námitky dovolatele směřující proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku
o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž
byla zamítnuta žaloba o zaplacení „provize“ 24 369 Kč, jimiž dovolatel uplatnil
jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř.
(dovolatel zpochybňuje skutkový závěr soudů, že nebylo prokázáno
tvrzení žalobce, že mezi účastníky bylo sjednáno poskytování „provizí“ za
nějakou další činnost nad rámec sjednaného pracovního poměru, přičemž k tomuto
svému tvrzení, ze kterého žalobce dovozoval vznik nároku na „provizi“, v řízení
nepředložil žádný důkaz a v odvolání už se o této části svého nároku ani
nezmiňoval). Nejvyšší soud tedy i v této části dovolání žalobce podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, tedy i v části, v
níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta
žaloba co do povinnosti žalovaného doplatit zdravotní a důchodové pojištění 5
484 Kč a 15 238 Kč, nároku žalobce na zaplacení odstupného ve výši 90 000 Kč,
nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, povinnosti
zveřejnit omluvu žalovaného za nevhodné jednání a výroky o žalobci a rozeslat
ji všem zákazníkům žalovaného, nároku žalobce na zaplacení 1 600 Kč a nároku
žalobce na zaplacení „dlužné mzdy“ za „zbytek března“ a duben 2015 (tj. i za
dobu po skončení pracovního poměru okamžitým zrušením doručeným žalobci dne 17. 3. 2015) ve výši 43 548 Kč (13 548 Kč jako poměrné části měsíční mzdy ve výši
30 000 Kč za dobu od 18. 3. 2015 do 31. 3. 2015 a 30 000 Kč za měsíc duben
2015). Dovolání však ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu postrádá
jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku
(otázky), na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu v uvedené části závisí
[vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil na základě
okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11. 3. 2015 dnem 17. 3. 2015, kdy
byla tato písemnost žalobci doručena, nezávisí závěr odvolacího soudu, že
žaloba na zaplacení „dlužné mzdy“ za „zbytek března“ a duben 2015 (ve výši 43
548 Kč) byla zamítnuta správně, nevzal-li žalobce poté, co byla zamítnuta
žaloba o neplatnost uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru, žalobu v
tomto rozsahu zpět, na vyřešení právních otázek (vyplývajících z obsahu
dovolání žalobce ve vztahu k nároku na zaplacení „dlužné mzdy“ za měsíce únor a
část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015), zda byla žalobci žalovaným právem
krácena mzda z důvodu neomluvené absence a zda může soud přezkoumávat správnost
závěru zaměstnavatele o neomluveném zameškání práce zaměstnancem (o neomluvené
absenci zaměstnance)]. Tento nedostatek dovolání představuje vadu, jež brání
pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit
přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo
možné učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do nároku žalobce na
zaplacení stravného v celkové výši 21 000 Kč, závisí napadený rozsudek
odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek je při
pracovní cestě zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a
uspokojit právo zaměstnance na náhradu zvýšených stravovacích výdajů (stravné). V části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž
byla zamítnuta žaloba co do nároků žalobce na zaplacení „dlužné mzdy“ za měsíc
únor a část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015 ve výši 39 482,50 Kč a náhrady
mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, pak napadený rozsudek odvolacího soudu
závisí (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, zda soud může přezkoumávat
správnost závěru zaměstnavatele o neomluveném zameškání práce zaměstnancem (o
neomluvené absenci zaměstnance). Protože první z uvedených právních otázek v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena a
protože při řešení druhé z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
v těchto částech podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je částečně opodstatněné. Žalobce se v projednávané věci domáhá po žalovaném (mimo jiné) zaplacení
stravného ve výši 21 000 Kč (18 000 Kč za rok 2014 a 3 000 Kč za měsíce leden a
únor roku 2015). Otázku, za jakých podmínek je při pracovní cestě zaměstnavatel
povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance na
náhradu zvýšených stravovacích výdajů (stravné), je třeba i v současné době –
vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá zaplacení stravného za rok 2014 a za
leden a únor 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 151 zák. práce je zaměstnavatel povinen poskytovat
zaměstnanci, není-li v zák. práce dále stanoveno jinak, náhradu výdajů, které
mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených
v této části zák. práce. Podle ustanovení § 152 písm. a) zák. práce cestovními výdaji, za které
poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které
vzniknou zaměstnanci při pracovní cestě (§ 42 zák. práce). Podle ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce se pracovní cestou rozumí časově
omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo
výkonu práce; zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na
pracovní cestu jen na základě dohody s ním; zaměstnanec na pracovní cestě koná
práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Zaměstnavatel, který není uveden v § 109 odst. 3 zák. práce, je povinen za
podmínek stanovených v části sedmé, hlavě II zák.
práce poskytnout zaměstnanci
při pracovní cestě náhradu zvýšených stravovacích výdajů (dále též jen
„stravné“) [§ 156 odst. 1 písm. d) zák. práce]. Pro účely poskytování
cestovních náhrad se za pracovní cestu považuje i cesta mimo pravidelné
pracoviště a mimořádná cesta v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v
místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště [§ 156 odst. 2, § 152 písm. b)
a c) zák. práce]. Stravné je poskytováno jako paušální částka (bez ohledu na zaměstnancem
skutečně vynaložené náklady). Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší
zaměstnanci stravné nejméně ve výši
a) 69 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 104 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 163 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin. Tato výše stravného se mění v závislosti na vývoji cen prováděcím právním
předpisem (vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí) vydaným podle
ustanovení § 189 zák. práce [srov. § 163 odst. 1 zák. práce]. Podle ustanovení § 163 odst. 2 zák. práce bylo-li zaměstnanci během pracovní
cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které
zaměstnanec finančně nepřispívá (dále jen „bezplatné jídlo“), přísluší
zaměstnanci stravné snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu
a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18
hodin,
c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin. Podle ustanovení § 163 odst. 3 zák. práce nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí
před vysláním zaměstnance na pracovní cestu vyšší stravné, než je stanovené v
odstavci 1, přísluší zaměstnanci stravné podle odstavce 1; nesjedná-li
zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance nižší hodnotu snížení
stravného, přísluší zaměstnanci stravné snížené o nejvyšší hodnotu stanovenou v
odstavci 2. Podle ustanovení § 183 odst. 3 zák. práce jestliže se zaměstnanec se
zaměstnavatelem nedohodne na jiné době, je zaměstnanec povinen do 10 pracovních
dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na
cestovní náhradu předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování
cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu; částka, kterou má zaměstnanec
zaměstnavateli vrátit v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru. Podle ustanovení § 183 odst. 5 zák. práce nedohodnou-li se smluvní strany na
jiné době, je zaměstnavatel povinen do 10 pracovních dnů ode dne předložení
písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit
jeho práva; částka, kterou má zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout v české
měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru. Podle ustanovení § 184 zák. práce při poskytování cestovních náhrad, na které
nebyla poskytnuta záloha, se přiměřeně použije § 183 zák. práce s tím, že pro
přepočet měn se použijí kurzy vyhlášené Českou národní bankou a platné v den
nástupu zahraniční pracovní cesty. Z citovaných ustanovení (mimo jiné) vyplývá, že nebyla-li zaměstnanci
poskytnuta zúčtovatelná záloha na cestovní náhrady podle ustanovení § 183 odst. 1 zák.
práce
a přísluší-li zaměstnanci po ukončení pracovní cesty cestovní náhrady za
splnění zákonem stanovených, sjednaných nebo zaměstnavatelem určených podmínek,
použije se při poskytování těchto cestovních náhrad přiměřeně § 183 zák. práce. Přiměřenost použití tohoto ustanovení se vztahuje jak na lhůtu 10 pracovních
dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na
cestovní náhradu, ve které je zaměstnanec povinen předložit zaměstnavateli
písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, tak na lhůtu 10
pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem, ve které je
zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit práva
zaměstnance. Lhůta 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti
zakládající právo na cestovní náhradu stanovená zaměstnanci k předložení
písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli je
lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení neznamená zánik této povinnosti zaměstnance
ani zánik práva zaměstnance na cestovní náhradu. Smyslem a účelem ustanovení §
183 odst. 3 a 5 zák. práce ukládajících zaměstnancům a zaměstnavatelům ke
splnění jejich povinností lhůtu 10 pracovních dnů (nedohodnou-li se
zaměstnavatel se zaměstnancem jinak), je (mimo jiné) zabránit tomu, aby
docházelo k předkládání písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních
náhrad zaměstnavateli, k vyúčtování pracovních cest a k uspokojení práv
zaměstnanců až se značným časovým odstupem od ukončení pracovní cesty. Nepředloží-li zaměstnanec ve lhůtě 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní
cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu
zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, jeho
povinnost tak učinit ani jeho právo na cestovní náhrady – jak bylo uvedeno výše
– nezaniká. Dokud však zaměstnanec tuto svou povinnost nesplní, není (nemůže
být) zaměstnavatel v prodlení s plněním své povinnosti vyúčtovat cestovní
náhrady a uspokojit práva zaměstnance, neboť povinnost zaměstnavatele vyúčtovat
cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance vzniká až po předložení
písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to
ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení (nedohodne-li se zaměstnanec se
zaměstnavatelem jinak). Právními předpisy není stanoveno, jaké konkrétní písemné doklady je zaměstnanec
povinen zaměstnavateli předložit. V ustanovení § 183 odst. 3 zák. práce je
uvedeno, že jimi mají být písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních
náhrad. Bude se jednat zejména o příslušné účetní doklady prokazující
oprávněnost požadovaných náhrad, avšak zaměstnanec současně musí zaměstnavateli
sdělit i další údaje podstatné pro určení výše cestovních náhrad. Ve vztahu ke
stravnému zaměstnanec musí zaměstnavateli sdělit zejména dobu trvání pracovní
cesty (kdy pracovní cesta začala a kdy skončila). Pro určení výše stravného je
podstatná též skutečnost, že bylo zaměstnanci během pracovní doby poskytnuto
jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec
finančně nepřispívá (srov.
ustanovení § 163 odst. 2 zák. práce). Ke splnění
povinnosti zaměstnance předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k
vyúčtování cestovních náhrad lze využít například běžně dostupné tiskopisy
(zpravidla označené jako „cestovní příkaz“); zaměstnanec (popřípadě
zaměstnavatel) však může za účelem splnění uvedené povinnosti zvolit (stanovit)
i jakoukoli jinou podobu této písemnosti. Povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo
zaměstnance na stravné tedy vzniká až po předložení písemných dokladů
potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10
pracovních dnů od jejich předložení (nedohodl-li se zaměstnanec se
zaměstnavatelem na jiné době). Dokud zaměstnanec nesplní svou povinnost
předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování stravného (k
určení výše stravného), není zaměstnavatel povinen provést vyúčtování
cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance na stravné. Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že odvolací soud dospěl ve
vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na zaplacení stravného za vykonané
pracovní cesty ve výši 18 000 Kč za rok 2014 a 3 000 Kč za leden a únor 2015 ke
správnému závěru, že je povinností zaměstnance předložit zaměstnavateli písemné
doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, na jejichž základě jsou
následně cestovní náhrady vypláceny, že brání-li se žalovaný od počátku
tvrzením, že mu žalobce nikdy žádné doklady nepředložil, je na žalobci, aby
řádné vyúčtování tvrzených pracovních cest prokázal,
a že - vzhledem k tomu, že kromě knihy jízd, která samotná takovýto důkaz podat
nemůže, žádný jiný důkaz konkrétním způsobem neoznačil - je závěr soudu prvního
stupně, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, správný. Namítá-li dovolatel, že jím k důkazu navrženou elektronickou knihou jízd
vozidla, které mělo GPS, by bylo potvrzeno, zda mu nárok na stravné vznikl či
nikoliv, a že předpokladem pro vyplacení stravného je to, zda pracovník vykonal
takovou pracovní cestu, při které mu vzniká nárok na stravné, pak přehlíží, že
povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo
zaměstnance na stravné vzniká až po předložení písemných dokladů potřebných k
vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od
jejich předložení (nedohodl-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem na jiné době),
nikoli již v okamžiku, kdy zaměstnanec takovou pracovní cestu vykonal. Elektronická kniha jízd nemůže sloužit k prokázání skutečnosti, že žalobce
splnil svou povinnost uvedenou v ustanovení § 183 odst. 3 zák. práce ve spojení
s ustanovením § 184 zák. práce a žalovanému po ukončení pracovní cesty
předložil písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad (k určení
výše stravného), a sama o sobě nemůže sloužit ani k prokázání skutečnosti, že
žalobce při každé jízdě „služebním automobilem“ opatřeným GPS skutečně konal
pracovní (a nikoli soukromé) cesty. Provedení důkazu touto elektronickou knihou
jízd proto nemůže splnění uvedené povinnosti žalobce předložit žalovanému
písemné doklady nahradit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části výroku o věci
samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do nároku žalobce na stravné ve výši 21 000
Kč, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno,
že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(takovou vadou není ani dovolatelem namítaná okolnost, že jednání soudu byla
nařizována tak, že dovolatel neměl možnost dostavit se na soud prostředky
hromadné dopravy, neboť jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího byla
nařizována v obvyklých denních dobách a nevyhovoval-li dovolateli žádný
dopravní spoj tak, aby do místa jednání soudu mohl přicestovat v bezprostřední
časové návaznosti na určenou dobu jednání, mohl využít dopravního spoje
dřívějšího, a to i případně den předem s noclehem v místě jednání soudu),
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
v této části podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Důvodné je však dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v
němž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do
nároků žalobce na zaplacení „dlužné mzdy“ za měsíc únor a část měsíce března
2015 do 17. 3. 2015 ve výši 39 482,50 Kč a náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30
227 Kč. Judikatura soudů již dříve dovodila, že rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že
nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluveným zameškáním práce, nepředstavuje
takové opatření, kterým by byl soud vázán, a že je proto v pravomoci soudu
posoudit správnost závěru zaměstnavatele o neomluveném zameškání práce
konkrétním zaměstnancem, a to jak na základě žaloby o určení této mezi
účastníky sporné skutečnosti, tak i jako předběžnou otázku v řízení o jiném
nároku (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce a
prováděcích předpisech například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001
sp. zn. 21 Cdo 1435/2000, uveřejněný pod č. 136 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo
2740/2000 nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 1995 sp. zn. 6 Cdo
210/94, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 2/1997, s. 90). V projednávané věci však soudy při posuzování nároků žalobce na zaplacení
„dlužné mzdy“ za měsíc únor a část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015 a náhrady
mzdy za dovolenou vycházely ze zjištění, že žalobce v únoru 2015 neomluveně
zameškal 2 pracovní dny a v březnu 2015 12 pracovních dnů, neboť – v rozporu s
uvedenou judikaturou dovolacího soudu – dovodily, že podle § 348 odst. 3 zák.
práce přísluší rozhodnutí o tom, zda se jedná o neomluvené zameškání práce,
výhradně zaměstnavateli, a že jestliže žalovaný určil, že v uvedených celkem 14
dnech žalobce neomluveně zameškal práci, je nutno z této skutečnosti vycházet. Podle názoru odvolacího soudu je proto námitka žalobce, že soud prvního stupně
neprovedl důkazy k tomu, že ve skutečnosti odpracoval celý únor a poměrnou část
března 2015, bezpředmětná. Protože odvolací soud ani soud prvního stupně se – vedeny nesprávným právním
názorem, že určil-li žalovaný, že v uvedených celkem 14 dnech žalobce
neomluveně zameškal práci, je nutno z této skutečnosti vycházet – řádně
nezabývaly tím, zda žalobce skutečně v uvedené dny neomluveně zameškal práci, a
(bez dalšího) vycházely z rozhodnutí žalovaného o tom, že žalobce v uvedených
14 dnech neomluveně zameškal práci, aniž by posoudily správnost závěru
žalovaného o neomluveném zameškání práce žalobcem, přestože žalobce tvrdil, že
ve skutečnosti odpracoval „celý únor a poměrnou část března 2015“, nemůže být
závěr odvolacího soudu, že žalovaný „měl zákonný důvod jak ke krácení mzdy, tak
ke krácení dovolené“, a že tedy za únor 2015 náležela žalobci krácená mzda 18
600 Kč a za měsíc březen 2015 žalobci nárok na mzdu nevznikl, a že zkrácení
dovolené proběhlo v souladu s § 223 odst. 2 zák. práce, (zatím) správný. Protože v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v
němž byla zamítnuta žaloba co do nároků žalobce na zaplacení „dlužné mzdy“ za
měsíc únor 2015 a část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015 ve výši 39 482,50 Kč a
náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, rozsudek odvolacího soudu není
správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v této části a v akcesorickém výroku o
náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (v
části, v níž byla zamítnuta žaloba co do nároků žalobce na zaplacení „dlužné
mzdy“ za měsíc únor a část měsíce března 2015 do 17. 3. 2015 ve výši 39 482,50
Kč a náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30 227 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů
řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.