21 Cdo 3264/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyně J. K., zastoupené Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v
Děčíně, Masarykovo náměstí č. 193/20, proti žalované Z. K., zastoupené JUDr.
Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, o
určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C
140/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočky v Liberci ze dne 18. března 2009 č.j. 30 Co 482/2008-58, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lubomíra
Švába, advokáta se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně dne 15.5.2006 (změněnou
se souhlasem soudu) se domáhala určení, že je "přímo ze zákona dědičkou
zůstavitele J. H.“, zemřelého. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla listinou
o vydědění, sepsanou do notářského zápisu "dne 8.2.2002" (správně dne
29.9.1998), zůstavitelem vyděděna z důvodu, že o něho "neprojevuje opravdový
zájem, který jako dcera by projevovat měla", a že důvod vydědění "se nezakládá
na pravdě". Žalobkyně se v listopadu 2005 dozvěděla, že dědické řízení "bylo
skončeno dne 7.3.2002, pravděpodobně usnesením Okresního soudu v Děčíně podle
ustanovení § 175h odst.2 občanského soudního řádu, kterým se dědické řízení
zastavilo", a že z důvodu vydědění není považována za účastníka dědického
řízení. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spočívá podle názoru
žalobkyně v tom, že "podala v roce 2002 k Okresnímu soudu v Děčíně návrh na
dodatečné řízení o dědictví podle ustanovení § 175x občanského soudního řádu,
ovšem ze strany soudu byla písemným přípisem ze dne 24.1.2006 č.j.: spr.
3047/2005 vyzvána, aby uplatnila své dědické právo žalobou u soudu s tím, že
soud nebude "doprojednání dědictví zahajovat do doby, než se stane dědičkou", a
že jí proto "nezbylo, než se touto žalobou domoci deklaratorního určení svého
dědického práva, neboť k tomu byla soudem výslovně vyzvána, resp. toto určení
je dle názoru okresního soudu nezbytnou podmínkou realizace řízení o dodatečném
projednání dědictví".
Žalovaná namítala, že "nejsou splněny zákonem předepsané podmínky pro
přípustnost určovací žaloby, neboť neexistuje naléhavý právní zájem
předpokládaný ustanovením § 80 písm. c) občanského soudního řádu". Protože
předmětem řízení je dědické právo žalobkyně, které bylo jako předběžná otázka
vyřešeno v dědickém řízení, platí zde "zásada nemožnosti řešení věci rozhodnuté
(res iudicata)".
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13.5.2008 č.j. 14 C 140/2006-39 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 8.000,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Švába. Dovodil, že žaloba
nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení, neboť není určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu, ale žalobou na určení právní skutečnosti, u níž
naléhavý právní zájem vyplývá přímo z právního předpisu, a že se nejedná o věc
již pravomocně rozhodnutou, když původní dědické řízení bylo zastaveno z
důvodu, že zůstavitel zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty. Z výsledků
dokazování pak zjistil, že žalobkyně v rozhodné době před vyděděním o
zůstavitele trvale neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek
projevovat měla, a že proto není zůstavitelovou dědičkou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 18.3.2009 č.j. 30 Co 482/2008-58 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Švába.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemá na
požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vzhledem k tomu, že dědické řízení po
J. H. pravomocně skončilo (usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 7.3.2002
č.j. D 42/2002-16, které nabylo právní moci dne 17.4.2002, bylo podle
ustanovení § 175h odst.2 občanského soudního řádu zastaveno), nebyl tu důvod
podávat žalobu o určení dědického práva žalobkyně "mimo dědické řízení", ale
"návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli".
Tímto způsobem může "vyvolat dědické řízení kdokoliv, kdo se cítí být dědicem".
K tomu, aby žalobkyně mohla být považována za dědičku po J. H., nestačí
prokázat, že "nebyly dány důvody vydědění uvedené zůstavitelem v listině o
vydědění"; současně je totiž "třeba, aby se osobám, o nichž lze mít důvodně
zato, že jsou dědici, dostalo kvalifikovaného poučení o možnosti odmítnout či
neodmítnout dědictví ve smyslu ustanovení § 175i odst. 1 občanského soudního
řádu", a k poučení o možnosti dědictví odmítnout nemůže dojít mimo dědické
řízení. V projednávané věci však k tomuto procesnímu úkonu ze strany soudu v
původním dědickém řízen nedošlo a tento postup nelze nahradit podáním takovéto
žaloby; žalobkyně nemá proto naléhavý právní zájem na určení svého dědického
práva po zůstaviteli.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
podala návrh na dodatečné projednání dědictví, avšak nebyla "v tomto řízení
notářem přizvána" a pouze jí bylo "pracovníkem notářské kanceláře sděleno, že
nebyl zjištěn žádný majetek", a že předsedou Okresního soudu v Děčíně JUDr.
Kurešem jí bylo sděleno, že byla vyděděna. Žalobou se obrátila na soud proto,
že její návrh na dodatečné projednání dědictví "nebyl akceptován" a že
požadovaným určením může získat "legitimitu k podání návrhu na dodatečné
projednání dědictví". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Souhlasí se závěrem odvolacího
soudu o tom, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena
na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu
prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto
rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení,
pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr,
který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219
o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř., popřípadě jak
formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení
přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je
podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Odvolací soud v projednávané věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (podle
ustanovení § 219 o.s.ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků
právního vztahu, jichž se určení týká, posoudil jinak, neboť, oproti soudu
prvního stupně, dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý
právní zájem a žalobou se věcně nezabýval (srov. též právní názor již dříve
vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003 sp. zn. 29
Odo 224/2001, uveřejněném pod č. 210 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel J. H. byl vdovec a
měl dvě děti (žalobkyni a žalovanou). V průběhu řízení o dědictví, vedeném u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. D 42/2002, byla soudu předložena závěť
sepsaná notářským zápisem ze dne 29.9.1998, ve které zůstavitel "ustanovil
univerzální dědičkou veškerého svého majetku svou dceru Z. K." a ve které
zároveň "vydědil svou druhou dceru J. K." i "všechny její případné potomky".
Aniž by bylo zkoumáno dědické právo, bylo usnesením Okresního soudu v Děčíně ze
dne 7.3.2002 č.j. D 42/2002-16 dědické řízení po J. H. podle ustanovení § 175h
odst.2 o.s.ř. zastaveno a zůstavitelův nepatrný majetek byl vydán žalované,
která se postarala o zůstavitelův pohřeb. Podání, které došlo Okresnímu soudu v
Děčíně dne 27.9.2002, se žalobkyně domáhala dodatečného projednání dědictví,
neboť se objevil další majetek zůstavitele, který dosud v dědickém řízení nebyl
znám. O tomto návrhu žalobkyně dosud nebylo rozhodnuto; toliko v dopisu
Okresního soudu v Děčíně ze dne 12.11.2002 adresovaném zástupci žalobkyně
advokátu Narcisu Tomáškovi bylo žalobkyni sděleno, že "v současné době nemá
soud žádné důkazy o majetku, který žalobkyně uvádí", a že, "aby mohlo být
řízení o dodatečném projednání dědictví zahájeno, je třeba prokázat existenci
majetku, který má být předmětem řízení", a v dopisu předsedy Okresního soudu v
Děčíně JUDr. Miroslava Kureše ze dne 24.1.2006 bylo žalobkyni sděleno, že není
účastnicí dědického řízení, neboť byla "notářským zápisem ze dne 8.2.2002
vyděděna", a že "soud doprojednání dědictví nebude zahajovat do doby než se
stane dědičkou", což "představuje podání žaloby u soudu na popření vydědění a
označení žalobkyně za dědičku po J. H.". Žalobkyně se následně žalobou podanou
dne 15.5.2006 u Okresního soudu v Děčíně domáhala určení, že je dědičkou po
zůstaviteli.
Nezanechal-li zůstavitel majetek, soud řízení zastaví (§ 175h odst.1 o.s.ř.).
Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat
tomu, kdo se postaral o jeho pohřeb, a řízení zastaví (§ 175h odst.2 o.s.ř.).
Objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo dědické řízení skončeno, nějaký
zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede se o tomto majetku řízení o
dědictví; objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede
(§ 175x o.s.ř.).
Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty,
soud řízení o dědictví - jak vyplývá z výše uvedeného - zastaví; případný
zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty soud současně vydá tomu, kdo se postaral
o pohřeb zůstavitele. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné
hodnoty nikoli z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního
orgánu (srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 14.10.2004 sp. zn. 21 Cdo 857/2004, který byl uveřejněn pod č. 4 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Usnesení soudu o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h odst.1
o.s.ř. nebo podle ustanovení § 175h odst.2 o.s.ř. je procesním rozhodnutím,
které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci
usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv
nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku) nebo že
zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat
v řízení o dědictví. Objeví-li se tedy po pravomocném zastavení dědického
řízení následně majetek zůstavitele, který není jen nepatrný (případně i dluh),
projedná se jako dědictví; v řízení o dědictví bude postupováno též podle
ustanovení § 175i a násl.o.s.ř., samozřejmě včetně zjišťování dědického práva.
Řízení o dodatečném projednání dědictví (§ 175x o.s.ř.) se zahajuje na návrh
nebo i bez návrhu. Bylo-li (původní) dědické řízení zastaveno podle ustanovení
§ 175h odst.1 o.s.ř. nebo podle ustanovení § 175h odst.2 o.s.ř., je k návrhu na
dodatečné projednání dědictví legitimován - vzhledem k tomu, že v (dosavadním)
dědickém řízení nebylo (a nemohlo být) zjišťováno dědické právo - ten, kdo o
sobě tvrdí, že je dědicem zůstavitele, popřípadě stát, tvrdí-li, že mu má
připadnout dědictví podle ustanovení § 462 občanského zákoníku. V případě, že v
dodatečném projednání dědictví nebude objeven zůstavitelův majetek, soud
usnesením návrh na dodatečné projednání dědictví zamítne; proti usnesení soudu
prvního stupně je přípustné odvolání.
Žalobkyně v projednávané věci podala návrh na dodatečné projednání dědictví, v
němž mimo jiné tvrdí, že je dědičkou po J. H. Žalobkyně tedy nepochybně je
legitimována k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví, aniž by bylo
potřebné (a možné) jakékoliv určení jejího dědického práva soudem. Okolnost, že
byla zůstavitelem vyděděna, nemá (a nemůže) mít na její legitimaci k zahájení
řízení o dodatečném projednání dědictví žádný vliv. Případné určení, že
žalobkyně je "přímo ze zákona dědičkou zůstavitele J. H.", tedy není způsobilé
poskytnout "legitimitu k podání návrhu na dodatečné projednání dědictví";
nemůže jím být proto založen ani naléhavý právní zájem na takovém určení ve
smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.
Ostatně, žalobkyně již podala návrh na dodatečné projednání dědictví po J. H. a
o jejím návrhu dosud nebylo soudem rozhodnuto; dopisy ze dne 12.11.2002 a ze
dne 24.1.2006 řízení o dodatečném projednání dědictví nebylo (mohlo být)
skončeno a jejich obsah nemůže být pro takové řízení (dále) směrodatný.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že v řízení o dědictví po J. H. je třeba - poté,
co bude soudem příslušný notář ve smyslu ustanovení § 38 o.s.ř. pověřen, aby
jako soudní komisař provedl za odměnu úkony v tomto dědickém řízení - učinit
(již bez dalších průtahů) především potřebné úkony ke zjištění, zda se po
právní moci usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 7.3.2002 č.j. D 42/2002-16
vskutku objevil nějaký zůstavitelův majetek, který odůvodňuje provedení řízení
o dědictví, a v kladném případě se zabývat též objasněním dědického práva po
zůstaviteli J. H. Teprve tehdy, dojde-li za řízení o dědictví ke sporu o
dědické právo ve smyslu ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř., budou (mohou být)
splněny podmínky k podání žaloby o určení, že žalobkyně je dědičkou po J. H.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem
ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. a že žalobu o určení dědického práva
podala "přinejmenším" předčasně, je rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani
dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z
vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.000,- Kč [srov. § 5 odst.
1 písm. d), § 10 odst. 3, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a
v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,
č. 484/22000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č.
399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z
této odměny a z náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který ji
zastupoval, neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši
5.300,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení
zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu