ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce P. R., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se
sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 92, proti žalovanému J. L., zastoupenému
JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi IV, Rooseveltova č. 335,
o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C
249/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
- pobočky v Pardubicích ze dne 7. května 2012, č. j. 18 Co 190/2012 – 175,
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 129.930,- Kč s úroky z prodlení z
této částky. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době pracovního poměru u
žalovaného (podle pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2008 byl zaměstnán jako
odborný pracovník pro montáže sádrokartonů) mu žalovaný dopisem ze dne 14. 1.
2009 sdělil, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr. Toto rozvázání
pracovního poměru bylo rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 9.
2009, č. j. 8 C 35/2009-63, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 1. 2010, č. j. 22 Co 541/2009-97,
prohlášeno za neplatné. Dopisem doručeným dne 22. 1. 2009 sdělil žalobce
žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání. Protože mu žalovaný neumožnil
pokračovat v práci, domáhá se náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního
poměru. Tuto náhradu, však požaduje až od 7. 2. 2009, kdy přestal pobírat
nemocenskou z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, do dne 31. 5. 2010. Mimo
náhrady mzdy požaduje rovněž náhradu za 10 dnů dovolené za rok 2008.
Žalovaný namítal, že žalobce sice dopisem ze dne 16. 1. 2009 vyjádřil vůli být
u žalovaného nadále zaměstnán, tuto vůli však v několika e-mailech, ve kterých
uvedl, že na dalším zaměstnání u žalovaného netrvá, změnil. Ukončení pracovní
neschopnosti ze dne 7. 2. 2009 žalobce zaslal žalovanému dopisem a nikdy poté
sám od sebe nežádal, aby mu žalovaný sdělil, kde se zrovna pracuje. Kromě toho
mu bylo známo, že se vždy ve stejnou dobu odjíždí z parkoviště nedaleko jeho
bydliště.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, č. j. 27 C
249/2010-113, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 129.848,- Kč s
úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75% ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení,
co do částky 82,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je
povinen nahradit žalobci náklady řízení 36.390,- Kč k rukám zástupce žalobce.
Vyšel z toho, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 14. 1. 2009, které
vůči žalobci učinil žalovaný, bylo pravomocným rozhodnutím soudu prohlášeno za
neplatné, že dopisem ze dne 16. 1. 2009 (doručeným žalovanému dne 22. 1. 2009)
žalobce sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, a že pracovní poměr
žalobce u žalovaného skončil 31. 5. 2010 na základě výpovědi z pracovního
poměru, kterou dal žalobce. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že by žalobce
změnil své stanovisko a oznámil mu, že netrvá na dalším zaměstnávání. Za
takovou změnu nepovažoval e-mail, ve kterém žalobce připustil, že je s
žalovaným ochoten jednat o skončení pracovního poměru. Tento záměr žalobce
ještě neznamená, že v okamžiku zaslání emailu netrval na dalším zaměstnávání, a
navíc byl tento e-mail žalovanému doručen dříve (dne 21. 1. 2009) než oznámení
žalobce o tom, že trvá na dalším zaměstnávání (dne 22. 1. 2009). Výslech svědka
P. byl ojedinělým důkazem, který vybočoval z celé řady důkazů, které
prokazovaly, že žalovaný žalobci odmítal přidělovat práci. Mimo to, v době, kdy
měl podle tohoto svědka žalovaný žalobce k nástupu do práce vyzývat, byl
žalobce v pracovní neschopnosti a nebyl povinen práci vykonávat. Po doručení
oznámení o ukončení pracovní neschopnosti již žalovaný netvrdil ani
neprokazoval, že by žalobce k nástupu do práce vyzýval. V řízení nebylo
prokázáno ani to, že žalobce nebyl připraven nebo schopen vykonávat práci v
některém období, za které požaduje náhradu mzdy. Sdělení ošetřující lékařky
žalobce takovým důkazem není, protože ta uvedla, že nebyl schopen práce ve
výškách, což ovšem neznamená, že by nebyl schopen konat práci sádrokartonáře
vůbec, a bylo tedy na žalovaném jako jeho zaměstnavateli, aby mu přiděloval
práci v souladu s pracovní smlouvou. Uzavřel, že žalobce má nárok na náhradu
mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce za období od 7. 2. 2009 do 11. 2.
2010, protože mu žalovaný v tomto období neumožnil pokračovat ve výkonu práce
ani s ním neskončil platně pracovní poměr. Za dobu od 12. 2. 2010 do skončení
pracovního poměru dne 31. 5. 2010 má žalobce právo na náhradu mzdy podle
ustanovení § 208 zák. práce, neboť po právní moci rozsudku o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru šlo o překážku na straně zaměstnavatele. Žalobci
přiznal i náhradu za 10 dní nevyčerpané dovolené.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 7. 5. 2012, č. j. 18 Co 190/2012 – 175, rozsudek soudu prvního
stupně změnil ve výroku I. (v přísudečném výroku) v části týkající se lhůty k
plnění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 129.848,- Kč s
úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75% ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení
v částce 80.000,- Kč a v částce 49.848,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně z
částky 129.848,-Kč od 1. 7. 2010 do zaplacení do 31. 12. 2012, a ve výroku III.
(ve výroku o nákladech řízení) tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci
náklady řízení ve výši 36.390,- Kč ve splátkách po 2.500,- Kč měsíčně,
splatných vždy k 15. dni příslušného měsíce předem, počínaje měsícem
následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, k rukám
zástupce žalobce Mgr. Ing. Tomáše Veselého, jinak jej v napadených výrocích I.
a III. potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady
odvolacího řízení ve výši 29.980,- Kč ve splátkách po 2.500,- Kč měsíčně,
splatných vždy k 15. dni příslušného měsíce předem, počínaje měsícem
následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, k
rukám zástupce žalobce Mgr. Ing. Tomáše Veselého. Ztotožnil se „v plném
rozsahu“ se skutkovými závěry soudu prvního stupně a k námitce žalovaného, že
žalobce nebyl ochoten a schopen ze zdravotních důvodů konat práci ani po
skončení dočasné pracovní neschopnosti, aniž by byla tvrzena změna zdravotního
stavu oproti době vzniku pracovního poměru, dodal, že případné zdravotní
problémy zaměstnance, které by byly zjištěny lékařským posudkem nebo
rozhodnutím správního orgánu a které by vedly k dlouhodobému pozbytí
způsobilosti vykonávat dosavadní práci, by se mohly stát důvodem pro podání
výpovědi z pracovního poměru, nikoliv však důvodem pro zastavení výplaty mzdy,
popř. náhrady mzdy. K odvolací výhradě žalovaného, že nebyl povinen vyzvat
žalobce k nástupu do práce, uvedl, že, přestal-li zaměstnanec konat práci pro
zaměstnavatele, protože mu zaměstnavatel přestal dnem neplatného okamžitého
zrušení pracovního poměru přidělovat práci, může vyzvat zaměstnavatele k plnění
jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli
vyžadovat ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní
povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném. Změnu lhůty k plnění odůvodnil
tím, že přihlédl k doloženým majetkovým poměrům žalovaného na straně jedné, ale
též k tomu, že se jedná o náhradu mzdy, která se již v letech 2009 a 2010 měla
dostat žalobci, což znemožňuje povolení nižších splátek.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný za právní otázky dovolacím
soudem dosud nevyřešené považuje, „zda je oprávněn zaměstnanec, se kterým byl
neplatně okamžitě rozvázán pracovní poměr a který trvá na dalším zaměstnávání,
oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával,
v době dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance, zda zaměstnanci náleží
náhrada mzdy i za dobu, kdy byl objektivně nezpůsobilý práci dle pracovní
smlouvy vykonávat, a zda, pokud zaměstnanec sice písemně deklaruje požadavek na
přidělování práce, ale ze všech jeho dalších úkonů a jednání je zřejmé, že
práci ve skutečnosti vykonávat nechce a nemůže, zda takovýto postoj zaměstnance
je možno považovat za změnu jeho stanoviska a zda požadavek na výplatu náhrady
mzdy za tohoto stavu není v rozporu s dobrými mravy“. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
[právní otázka, za jakých okolností může zaměstnanec sdělit zaměstnavateli, že
trvá na tom, aby ho nadále (i přes jednostranné rozvázání pracovního poměru)
zaměstnával, dosud nebyla v judikatuře soudů ve všech souvislostech vyřešena],
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá nároku na náhradu mzdy, který vznikl (měl vzniknout)
oznámením žalobce, že trvá na dalším zaměstnávání, jež bylo žalovanému doručeno
dne 22. 1. 2009 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 13. 9. 2009 (tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 320/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a
o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr
okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez
zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho
pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu
mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Zaměstnavatel, který přestal zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní
smlouvy v přesvědčení, že jím učiněné rozvázání pracovního poměru výpovědí,
okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době je platným právním úkonem,
může zaměstnanci, který platnost rozvázání pracovního poměru neuznává a který
trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ještě před skončením sporu o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru znovu začít přidělovat práci podle
pracovní smlouvy, aniž by současně musel přistoupit na stanovisko zaměstnance o
neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Jestliže se zaměstnavatel rozhodne
tímto způsobem postupovat, tedy jestliže zaměstnanci před zahájením nebo za
trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru oznámí (buď výslovně nebo
jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli), že mu znovu bude v
souladu s pracovní smlouvou až do vyřešení otázky platnosti rozvázání
pracovního poměru ve sporu u soudu přidělovat práci, kterou se zaměstnanec pro
něj zavázal konat podle pracovní smlouvy, a jestliže tak v případě, že
zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní, pak tím zanikla (dnem, ke
kterému vyzval zaměstnance k opětovnému nástupu do práce) jeho povinnost
poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce,
neboť zaměstnanci v souladu s jeho oznámením, že trvá na dalším zaměstnávání,
umožnil pokračovat v práci; neomluvené zameškání práce v této době představuje
porušení pracovní kázně (srov. bod III. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a
Obchodního kolegia Nejvyššího soudu k některým otázkám rozhodování soudů ve
věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61
zákoníku práce ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 85, ročník 2004, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1950/2003,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, pod č. 64,
vztahující se k obsahově shodné dřívější právní úpravě).
V případě, že zaměstnanec nepřestal konat práci pro zaměstnavatele na základě
vlastního rozhodnutí, ale z iniciativy zaměstnavatele (zaměstnavatel mu přestal
přidělovat práci), může zaměstnavatele vyzvat k plnění jeho povinností, avšak
není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat ani se zdržovat po
dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem
určeném (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 1995, sp. zn. 6
Cdo 5/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č.7, roč. 1995, popř. závěry
zaujaté v rozsudku Nejvyššího soudu SR ze dne 28. 7. 1989, sp. zn. 6 Cz 13/89,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1991, pod č. 43 a
v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, v sešitě č. 9, pod
č. 76).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že, je-li zaměstnanec v dočasné pracovní
neschopnosti a není tedy ze zdravotních důvodů schopen vykonávat sjednanou
práci, nemůže mu zaměstnavatel sjednanou práci přidělovat [srov. § 103 odst. 1
písm. a) a § 191 zák. práce]. Skutečnost, že zaměstnanec nemůže dočasně konat
sjednanou práci pro překážku na jeho straně, mu však nebrání, aby (je-li toho s
ohledem na svůj zdravotní stav schopen) vyjádřil svůj základní postoj k
jednostrannému rozvazovacímu úkonu zaměstnavatele. Tím totiž nejen dodrží
zákonem stanovený požadavek, že toto oznámení má učinit „bez zbytečného
odkladu“, ale zároveň je tím ve vztahu mezi účastníky pracovněprávního vztahu
napevno postaveno, zda (v případě určení, že jednostranný rozvazovací úkon bude
určen neplatným - § 72 zák. práce) budou podrobeni režimu § 69 odst. 1 nebo §
69 odst. 2 zák. práce.
Jestliže tedy žalobce dopisem ze dne 16. 1. 2009 doručeným žalovanému dne 22.
1. 2009 (v reakci na dopis žalovaného ze dne 14. 1. 2009, kterým mu žalovaný
sdělil, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr) sdělil žalovanému, že trvá na
dalším zaměstnávání, učinil tím oznámení zaměstnavateli ve smyslu ustanovení §
69 odst. 1 zák. práce bez ohledu na to, zda v té době byl dočasně práce
neschopen.
Namítá-li dovolatel dále, že dovolací soud dosud neřešil otázku, „zda
zaměstnanci náhrada mzdy náleží, když sice rozhodnuto o pracovní neschopnosti
nebylo, ale z provedených důkazů je zřejmé, že zaměstnanec práci na základě
svého zdravotního stavu vykonávat nemohl“, pak přehlíží, že skutkový závěr o
tom, že by žalobce na základě svého zdravotního stavu nemohl vykonávat práci
podle pracovní smlouvy soudy neučinily; vzhledem k tomu, že dovolání je v
projednávané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
nelze z hlediska skutkového stavu dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumávat
(srov. § 241a odst. 3 a 242 odst. 3 o. s. ř.).
Stejné platí o hypotetické otázce dovolatele, „zda pokud zaměstnanec sice
písemně deklaruje požadavek na přidělování práce, ale ze všech jeho dalších
úkonů a jednání je zřejmé, že práci ve skutečnosti vykonávat nechce a nemůže,
zda takovýto postoj zaměstnance je možno považovat za změnu jeho stanoviska a
zda požadavek na výplatu náhradu mzdy za tohoto stavu není v rozporu s dobrými
mravy“, neboť i ta vychází ze skutkového stavu, který v řízení soudy nebyl
zjištěn (srov. naopak slova „Žalovanému se nepodařilo prokázat, že by žalobce
změnil své stanovisko a oznámil mu, že netrvá na dalším zaměstnávání.“ v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud „v plném
rozsahu ztotožnil“).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu