21 Cdo 3358/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce Ing. M. Č., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Haštalská č. 27, proti žalované CZECH CREDIT, spol. s r.o. se
sídlem v Praze 5, U Okrouhlíku č. 1820/3, IČO 26200473, zastoupené Mgr.
Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů č. 36, o neúčinnost
kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 234/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února
2011, č.j. 15 Co 578/2010-198, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25.
srpna 2010, č. j. 28 C 234/2007-170, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 1.8.2007 se žalobce domáhal
určení, že je vůči němu právně neúčinná kupní smlouva ze dne 6. 8. 2004, kterou
Ing. J. T. a D. T. prodali žalované "bytovou jednotku č. 2026/148 v budově č.p.
2030 zapsanou na LV 8098, obec P., k.ú. Ch., a podíl ve výši 77/8765 na
společných částech domu budova 2026, 2027, 2028, 2029, 2030 zapsaných na LV
1948 a pozemcích p.č. 2031/36, 2031/37, 2031/38, 2031/39, 2031/40 vše zapsáno
na LV č. 6237 a pozemku p.č. 2031/86 zapsaného na LV 1678, vše zapsáno v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. P., Katastrální
pracoviště P., pro katastrální území Ch.". Žalobu odůvodnil zejména tím, že
podle smluv o půjčce ze dne 13.2.2003 a ze dne 5.3.2003 mu Ing. J. T. dlužil
celkem 1.824.000,- Kč. Protože půjčky nebyly do data splatnosti vráceny,
sepsali žalobce a Ing. J. T. dne 4.10.2004 formou exekutorského zápisu dohodu o
závazku osoby povinné splnit pohledávku osoby oprávněné se svolením k nařízení
a provedení exekuce; v exekučním řízení bylo dosud vymoženo jen 57.516,- Kč.
Ing. J. T. měl ve společném jmění s manželkou D. T. uvedenou bytovou jednotku s
podílem na společných částech domu a pozemcích; tím, že byla prodána, bylo
žalobci znemožněno uspokojit alespoň částečně svou pohledávku z půjčky. Dlužník
přitom prodal bytovou jednotku s úmyslem zkrátit žalobce jako věřitele a
žalované byl tento jeho úmysl znám; podle žalobce úmysl dlužníka zkrátit
věřitele a vědomost žalované o tomto úmyslu vyplývaly z toho, že po prodeji
bytu žalovaná byt neužívala a nadále v něm bydlí Ing. J. T. s manželkou, že
žalovaná jako předmět podnikání provozuje činnost podnikatelských, finančních a
ekonomických poradců a provádění veřejných dražeb (s ohledem na svůj předmět
podnikání znala či mohla dobře rozeznat ekonomické a právní poměry dlužníka) a
že kupní smlouva o prodeji bytové jednotky "je zcela nevyvážená ohledně
vzájemných práv a povinností". Nepřiměřeně nízká kupní cena nebyla zaplacena,
ale uhrazena započtením "údajné pohledávky žalované vůči manželům T.".
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20.10.2008, č.j. 28 C 234/2007-83,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 10.800,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Maliny. Dospěl k
závěru, že žalobce neprokázal, že by dlužník Ing. J. T. uzavřel odporovanou
kupní smlouvu v úmyslu zkrátit žalobce jako svého věřitele, neboť jeho
věřitelem byla i žalovaná, která o dluhu Ing. J. T. vůči žalobci nebyla
informována.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.5.2009 č.j 15 Co
11/2009-101 zrušil rozsudek soudu prvního stupně jako "nepřezkoumatelný" a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu
prvního stupně, že se náležitě nevypořádal se všemi účastníky tvrzenými
skutečnostmi a že nezdůvodnil, proč provedl jen některé z navržených důkazů.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 25.8.2010, č.j. 28 C
234/2007-170, opětovně žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 27.000,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje
Maliny. Soud prvního stupně zjistil, že na základě smluv o půjčce ze dne
13.2.2003 a ze dne 5.3.2003 vznikla žalobci vůči Ing. J. T. pohledávka v
celkové výši 1.824.000,- Kč, která se stala vykonatelnou na základě exekučního
zápisu ze dne 4.10.2004 sp. zn. EZ 77/2004, a považoval za prokázané, že
žalovaná dne 16.4.2004 uzavřela smlouvu o půjčce s Ing. J. T. na částku
240.000,- Kč, že žalovaná uzavřela dne 13.5.2004 se společností T., spol. s
r.o., jejímž "jediným jednatelem a společníkem" byl Ing. J. T., smlouvu o
spolupráci a financování, na jejím základě poskytla této společnosti finanční
prostředky v celkové výši 866.265,- Kč, a že v dodatku č. 1 k této smlouvě
uznala společnost T., spol. s r.o. pohledávku žalované ve výši 866.265,- Kč a
zavázala se k úhradě smluvní pokuty 500.000,- Kč (výše smluvní pokuty pak byla
dohodou snížena na částku 400.000,- Kč). Dne 6.8.2004 byla uzavřena kupní
smlouva, kterou manželé T. prodali žalované předmětnou bytovou jednotku za
sjednanou kupní cenu 1.100.000,- Kč, k jejíž úhradě byly započteny pohledávky
žalované proti prodávajícím, kteří v kupní smlouvě přistoupili k závazku
společnosti T., spol. s r.o., ve výši 1.266.265,- Kč. Žalovaná pronajala byt
svému jednateli V. N., jenž uzavřel smlouvu o podnájmu s manžely T., kteří v
bytě nadále bydlí. Obvyklá cena prodané bytové jednotky byla znaleckým posudkem
stanovena na částku 1.980.000,- Kč. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil soud prvního
stupně tím, že žalobce neprokázal, že by jeho dlužník Ing. J. T. uzavřel
smlouvu o prodeji bytové jednotky se žalovanou v úmyslu zkrátit žalobce jako
věřitele, neboť věřitelem Ing. J. T. nebyl jen žalobce, ale i žalovaná, která
nebyla informována o tom, že Ing. J. T. je také dlužníkem žalobce. Způsob,
jakým si žalovaná s T. upravila další užívání bytu, a skutečnost, jak a v jaké
výši byla uhrazena kupní cena, nepovažoval soud pro prokázání úmyslu dlužníka
zkrátit věřitele za relevantní.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.2.2011, č.j. 15 Co
578/2010-198, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.600,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Ondřeje Maliny. Na základě skutkových zjištění soudu
prvního stupně, která pokládal za správná a dostatečná, odvolací soud dospěl k
závěru, že žalobě podané podle ustanovení § 42a občanského zákoníku by bylo
možné vyhovět, jen kdyby bylo prokázáno, že dlužník učinil právní úkon v úmyslu
zkrátit věřitele a že druhé straně byl jeho úmysl znám. I když skutkový děj
týkající se půjček Ing. J. T. a společnosti T., spol. s r.o. a jejich
zajištění, jakož i uzavření kupní smlouvy se žalovanou a následné chování
žalované k nabytému majetku (bytové jednotce), není možné označit za
standardní, nelze z těchto okolností dovodit, že by Ing. J. T. uzavřel kupní
smlouvu v úmyslu zkrátit žalobce jako věřitele; bylo by proto nadbytečné
zkoumat eventuelní znalost tohoto úmyslu žalovanou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že za
řízení před soudy byly prokázány jak úmysl dlužníka zkrátit žalobce na jeho
právech, tak i vědomost žalované o tomto úmyslu. Prokázat vnitřní psychický
stav dlužníka (úmysl zkrátit) a žalované (vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit
věřitele) je sice velmi složité a lze na něj usuzovat pouze z objektivních
skutečností, za nichž k odporovatelnému úkonu došlo, soudy však "ucelený
řetězec důkazů provázejících uzavření kupní smlouvy zcela opomenuly", když
náležitě nepřihlédly k tomu, že dne 13.5.2004 žalovaná uzavřela se společností
T., spol. s r.o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl Ing. J. T.,
smlouvu o spolupráci a financování, na základě níž byla poskytnuta peněžitá
částka 866.265,- Kč, že dne 3.8.2004 došlo k uzavření dodatku č. 1 k této
smlouvě, jejímž důsledkem bylo umělé vytvoření pohledávky na smluvní pokutě ve
výši 500.000,- Kč, že dne 3.8.2004 uzavřel Ing. J. T. smlouvu o převodu
předmětné bytové jednotky se žalovanou, ke které dne 6.8.2006 přistoupila jeho
manželka D. T., že manželé T. v této kupní smlouvě zcela nestandardně
přistoupili ke splatnému závazku společnosti T., spol. s r.o. ve výši
1.500.265,- Kč vůči žalované, že tato nově vzniklá pohledávka žalované vůči
manželům T. byla následně předmětem částečného započtení proti pohledávce z
kupní ceny za převod bytové jednotky ve výši 1.100.000,- Kč (manželé T. tedy za
převedenou bytovou jednotku neobdrželi žádné reálné plnění) a že bytová
jednotka byla navíc převedena za zjevně nepřiměřeně nízkou kupní cenu. O
účelovosti celé "transakce svědčí" podle žalobce též to, že manželé T. v bytě
nadále bydlí za podmínek, jako kdyby byli nadále vlastníky bytové jednotky
(hradí pouze plnění za učívání bytu ve prospěch společenství vlastníků bytových
jednotek). Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou
obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl
ve svém rozsudku ze dne 25.8.2010, č.j. 28 C 234/2007-170, ve věci samé stejně
jako v rozsudku ze dne 20.10.2008, č.j. 28 C 234/2007-83, který byl usnesením
odvolacího soudu ze dne 13.5.2009 č.j. 15 Co 11/2009-101 zrušen. Dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a § 241 odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu
odvolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 a § 242 odst.3 o.s.ř.),
že žalobce jako věřitel uzavřel s Ing. J. T. jako dlužníkem smlouvy o půjčce, a
to dne 13.2.2003 na částku 1.186.000,- Kč se splatností do 15.5.2003 a dne
5.3.2003 na částku 638.000,- Kč se splatností do 11.2.2004. Dne 4.10.2004 byl
Mgr. Janem Vedralem, exekutorským koncipientem, pověřeným soudním exekutorem
JUDr. Milanem Usnulem sepsán pod sp. zn. EZ 77/2004 exekutorský zápis, v němž
uvedli žalobce jako osoba oprávněná a Ing. J. T. jako osoba povinná dohodu o
závazku osoby povinné splnit pohledávku osoby oprávněné se svolením k nařízení
a provedení exekuce; v následném exekučním řízením bylo dosud vymoženo pouze
57.516,- Kč. Dne 16.4.2004 žalovaná půjčila Ing. J. T. 240.000,- Kč, splatných
do 31.5.2004, dne 13.5.2004 uzavřela žalovaná se společností T., spol. s r.o.,
jejímž jediným jednatelem a společníkem byl Ing. J. T., smlouvu o spolupráci a
financování, na jejímž základě žalovaná poskytla společnosti T., spol. s r.o.
finanční prostředky v celkové výši 866.265,- Kč. Dne 3.8.2004 byl uzavřen
dodatek č. 1 k této smlouvě, kterým uznala společnost T., spol. s r.o splatnost
pohledávky ve výši 866.265,- ke dni 3.8.2004 a současně se zavázala k úhradě
smluvní pokuty ve výši 500.00,- Kč se splatností téhož dne (smluvní pokuta byla
později dohodou snížena na 400.000,- Kč). Dne 6.8.2004 byla mezi manžely Ing.
J. T. a D. T. jako prodávajícími a žalovanou jako kupující uzavřena kupní
smlouva o převodu sporné bytové jednotky a příslušného podílu na společných
částech domu a pozemcích. V této kupní smlouvě manželé T. přistoupili k závazku
společnosti T., spol. s r.o. v celkové výši 1.266.265,- Kč. Kupní cena byla
dohodnuta částkou 1.100.000,- Kč a byla uhrazena zápočtem proti části
pohledávky žalované proti prodávajícím. Obvyklá cena bytové jednotky s podílem
na společných částech domu a pozemcích byla určena znaleckým posudkem Ing.
Milana Radila ve výši 1.980.000,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné, zda
dlužník převodem vlastnictví na žalovanou podle kupní smlouvy ze dne 6.8.2004
zkrátil uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce a zda dlužník uzavřel kupní
smlouvu ze dne 6.8.2004 v úmyslu zkrátit věřitele. Vzhledem k tomu, že soudy
vyřešily tyto otázky v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že jejich
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat,
aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho
vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i
tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný
anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním
úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými
byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo
které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je
- uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým
by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž
zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo
odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na
základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti
právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu
dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy
právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v
řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo
jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova
majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu
získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42 odst. 2 občanského zákoníku
- takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu
zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno
tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka
cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou
stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §
116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto
případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly,
že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i
při náležité pečlivosti poznat.
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním
úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může
zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn.
Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka
(a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro
takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou
rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou
svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit
své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp.
zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy,
jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé
zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout
uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by
se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení
vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek
dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a
dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z
něho věřitel uspokojil. O zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a
občanského zákoníku nejde také tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci,
práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich
obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná)
náhrada (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008, sp. zn. 21
Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2009). Naopak, za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník,
který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako
prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které
došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době
účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného
skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé
uspokojit své pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp.
zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2011).
V projednávané věci měl žalobce vůči dlužníku Ing. J. T. v době účinnosti
kupní smlouvy ze dne 6.8.2004 vymahatelnou pohledávku ve výši 1.824.000,- Kč.
Jestliže kupní smlouvou převedl jediný svůj nemovitý majetek větší hodnoty na
žalovanou, musel být, bez ohledu na to, zda chtěl použít kupní cenu "pro své
podnikání", minimálně srozuměn s tím, že v důsledku tohoto právního úkonu
nebude možné ze zbývajícího majetku uspokojit pohledávku žalobce a dalších
svých věřitelů. Nepochybně šlo o právní úkon zkracující věřitele dlužníka již
proto, že předmětná bytová jednotka nebyla prodána za cenu obvyklou (v řízení
zjištěnou znaleckým posudkem), ale převedena za cenu podstatně nižší; o tom, že
účastníci kupní smlouvy si byli vědomi zkracující povahy svého právního úkonu,
svědčí mimo jiné ujednání obsažené v kupní smlouvě, podle něhož se v případě
("dalšího") prodeje bytové jednotky kupující zavázal vyplatit prodávajícím
rozdíl mezi dosaženou prodejní cenou a celkovou dlužnou částkou, snížený o daň
z převodu nemovitostí. K úhradě kupní ceny navíc došlo započtením proti
pohledávce kupujícího (která prodávajícím vznikla tím, že přistoupili k dluhu
společnosti T., spol. s r.o.), takže dlužníku se nedostalo žádného reálného
plnění, ze kterého by mohli jeho další věřitelé (žalobce) uspokojit své
pohledávky.
Z uvedeného vyplývá, že nemůže obstát právní závěr odvolacího soudu, podle
kterého žalovaná jen "využila" toho, že se Ing. J. T. "snažil za každou cenu
získat finanční prostředky pro své podnikání", a podle něhož nelze dovodit
úmysl Ing. J. T. zkrátit své věřitele. Veden tímto chybným právním názorem se
odvolací soud nezabýval tím, zda žalované musel být znám úmysl dlužníka zkrátit
své věřitele (a zda byla splněna další podmínka odporovatelnosti ve smyslu
ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku), popřípadě zda žalovaná (spolu s
dlužníkem) nejednala se záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení pohledávek
(dalších) věřitelů dlužníka [a zda proto není kupní smlouva ze dne 6.8.2004
podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem neplatná, když
neplatnému právnímu úkonu nelze s úspěchem odporovat - srov. například právní
názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2001 sp. zn. 21 Cdo
1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134 v časopise Soudní judikatura, roč.
2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.7.2008 sp. zn. 29 Odo
1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2009)].
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá a § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu