21 Cdo 3435/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva zahraničních věcí se sídlem v Praze 1,
Loretánské nám. 101/5, proti žalovaným 1) Mgr. P. M., a 2) M. M., o 360.292,-
Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C
246/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 2. dubna 2009 č.j. 29 Co 78/2009-137, takto:
Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl rozsudek okresního soudu změněn
tak, že se žaloba vůči žalovanému 1) co do částky 215.165,- Kč s úroky z
prodlení zamítá, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný 1) je povinen
zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci soudní poplatek
5.810,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení v části, v níž bylo
žalobkyni uloženo zaplatit žalovaným částku 1.441,- Kč, se zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní zaplatili 360.292,- Kč s 8,5% úroky z
prodlení od 19.10.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný
1) po úspěšném absolvování Diplomatické akademie MZV byl od 15.8.2001
dlouhodobě přeložen k výkonu práce v zahraničí na zastupitelský úřad v
Helsinkách, přičemž předpokladem jeho přeložení bylo, že na témže
zastupitelském úřadě bude zaměstnána (jako odborný referent) i jeho manželka –
žalovaná 2), která se zaměstnáním souhlasila a v tomto smyslu také dne
10.8.2001 uzavřela se žalobkyní pracovní smlouvu. Dne 1.9.2001 žalovaná 2)
přicestovala do Helsinek, ale do práce bez udání důvodu nenastoupila, a
žalovaný 1) následně nato dne 7.9.2001 oznámil svému vedoucímu, že práci na
zastupitelském úřadě nemůže vykonávat a že se hodlá vrátit domů do České
republiky. Protože své stanovisko přes veškerou snahu žalobkyně nezměnil,
žalobkyni „nezbyla v této bezvýchodné situaci jiná možnost“, než že žalovaného
1) ke dni 19.10.2001 z funkce na zastupitelském úřadě v Helsinkách odvolala a
ukončila jeho přeložení. Z důvodu předčasného ukončení výkonu práce v zahraničí
požadovala po obou žalovaných, kteří „jednali ve vzájemné shodě“, aby jí
zaplatili „zbytečně vynaložené náklady“ v celkové výši 360.292,- Kč, které
zahrnují vybavovací příplatek ve výši 35.670,- Kč, náklady za lékařské
prohlídky ve výši 2.172,- Kč, paušální náhradu automobilu spolu se stravným a
kapesným ve výši 12.870,- Kč, náklady na leteckou přepravu žalovaného 1) a jeho
rodinných příslušníků do místa přeložení a nazpět spolu se stravným rodiny ve
výši 52.145,- Kč, náklady na přepravu svršků do místa přeložení a nazpět ve
výši 42.270,- Kč, nesplacenou zálohu náhrady zvýšených životních nákladů ve
výši 90.911,- Kč a náhradu školného pro syna žalovaných ve výši 124.254,- Kč.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 10.9.2008 č.j. 16 C 246/2002-115 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a
že žalovaní jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v
Liberci 14.410,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v souvislosti
s přeložením žalobce do místa výkonu práce v zahraničí k zastupitelskému úřadu
ČR v Helsinkách byla mezi žalobkyní a žalovaným 1) uzavřena dohoda o
dlouhodobém přeložení do jiného místa výkonu práce, v níž bylo mimo jiné
ujednáno, že tam žalovaného 1) bude doprovázet i jeho manželka – žalovaná 2) a
jejich dvě nezletilé děti, s tím, že pro případ, že by se některý z nich vrátil
z místa výkonu práce na vlastní žádost bez zavinění žalobkyně v době před
uplynutím 36 měsíců, se žalovaný 1) zavázal vrátit žalobkyni vynaložené
finanční prostředky související s jeho cestou a pracovním zařazením na
zastupitelském úřadu v Helsinkách. Protože v daném případě taková situace
nastala (žalovaní ani přes snahu žalobkyně nezměnili své rozhodnutí o
neprodleném ukončení výkonu práce a pobytu v zahraničí), soud prvního stupně
dovodil, že za této situace jsou žalovaní povinni ve smyslu jak zmíněné dohody,
tak i zákona č. 119/1992 Sb., nařízení vlády č. 62/1994 Sb. a směrnice
žalobkyně ze dne 18.4.1997 č.j. 51.216/97-PAM, zaplatit žalobkyní vynaložené
náklady související cestou a s pracovním zařazením žalovaného 1) v zahraničí,
které žalobkyně uplatnila v žalobě a které „řádně prokázala a doložila“; proto
soud žalobě „jako důvodně podané“ vyhověl, když „neshledal důvody nezákonného
jednání žalobkyně anebo důvody výkonu práv žalobkyně v rozporu s dobrými
mravy“.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 2.4.2009 č.j. 29 Co 78/2009-137 rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) zamítl, ve vztahu
mezi žalobkyní a žalovaným 1) tento rozsudek potvrdil „v části žalobě
vyhovující“ ohledně částky 145.127,- Kč s úroky z prodlení a ohledně „dalších“
215.165,- Kč s úroky z prodlení tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl;
současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovaným
náklady odvolacího řízení ve výši 2.880,- Kč a že žalovaný 1) je povinen
zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci soudní poplatek ve
výši 5.810,- Kč. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaná 2) není v daném sporu pasivně věcně legitimována, neboť na
zastupitelský úřad v Helsinkách - byť zde měla na základě pracovní smlouvy
uzavřené se žalobkyní vykonávat funkci odborného referenta - odcestovala pouze
jako rodinný příslušník žalovaného 1), který „měl se žalobkyní uzavřenou
dohodou z července 2001 o tom, zda a za jakých podmínek bude muset žalobkyni
vrátit v této dohodě specifikované náklady“, zatímco „žalovaná 2) účastníkem
této smlouvy nebyla“; proto v souladu s principem „autonomie vůle smluvních
stran v procesu vzniku závazků ze smluv“ žalovanému 1) nelze „vnutit jako
zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění
manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany“. Zabývaje se dále
opodstatněností uplatněných nároků ve vztahu k žalovanému 1) odvolací soud
zdůraznil, že nesplacená záloha náhrady zvýšených životních nákladů ve výši
90.911,- Kč a náklady školného pro syna žalovaných ve výši 124.254,- Kč,
jejichž vrácení se žalobkyně domáhá nad rámec výše zmíněné dohody, žalobkyně
poskytla žalovanému 1) „na základě ust. § 3 nař. vlády č. 62/1994 Sb.“. Protože
se žalovaný 1) „nezavázal v dohodě uzavřené se žalobkyní v červenci 2001 tyto
náklady vracet“, a protože „vrácení těchto nákladů není stanoveno právním
předpisem“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že tyto
částky, včetně požadovaného příslušenství, nelze žalobkyni z uvedených důvodů
přiznat. Oproti tomu právním důvodem pro vrácení vybavovacích výdajů
poskytnutých žalovanému 1) ve formě vybavovacího příspěvku „je kromě uzavřené
dohody účastníků z července 2001 i sám právní předpis (směrnice žalobkyně), s
níž byl žalovaný 1) seznámen“, podle kterého „je zcela nerozhodné, z jakého
důvodu zaměstnanec předčasně ukončil pracovní poměr na zastupitelském úřadu“, a
proto je podle názoru odvolacího soudu „opodstatněná žaloba na zaplacení
jistiny ve výši 35.670,- Kč“.
Ohledně zbývajících nákladů vynaložených
žalobkyní v souvislosti s pracovním zařazením žalovaného 1) v zahraničí v
celkové výši 109.457,- Kč (zahrnujících náklady na lékařské prohlídky, paušál
na auto, stravné a kapesné, letenky a stravné rodiny, náklady na přepravu
svršků) odvolací soud dospěl k závěru, že k jejich vrácení za sjednaných
podmínek se žalovaný 1) zavázal v dohodě uzavřené v červenci 2001, a protože
„jejich výše byla v řízení žalobkyní řádně doložena“, je uplatněný nárok
žalobkyně za situace, kdy se žalovaný 1) za daných okolností „vrátil do České
republiky nikoliv na základě jednostranného projevu vůle žalobkyně, ale na
základě dohody účastníků o ukončení přeložení, k níž dal prvotní podnět“, v
tomto směru rovněž opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu [do jeho měnícího výroku o věci samé ve
vztahu k žalovanému 1)] podala žalobkyně dovolání. Namítala, že se „zásadně
neztotožňuje“ s názorem odvolacího soudu o tom, že vrácení nesplacené zálohy
náhrady zvýšených životních nákladů ve výši 90.911,- Kč a nákladů na školné
syna žalovaných ve výši 124.254,- Kč není stanoveno žádným právním předpisem.
Dovolatelka „trvá na tom“, že, i když se jedná o náklady vynaložené žalobkyní
podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. a v tomto předpise není žádným způsobem
upraveno vracení nevyúčtovaných či nespotřebovaných záloh na cestovních
náhradách, „bylo toto upraveno v ust. § 21 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních
náhradách“. Kromě toho podle jejího názoru měl odvolací soud při svém
rozhodování o vrácení uvedených částek přihlédnout také k ustanovení § 243 zák.
práce, které upravuje vrácení bezdůvodného obohacení získaného zaměstnancem na
úkor zaměstnavatele. Žalobkyně se domnívá, že, byla-li žalovanému 1) vyplacena
záloha na náhradu zvýšených životních nákladů a zaplaceno školné za jeho syna a
„žalovaný 1) prakticky bezdůvodně ze zastupitelského úřadu Helsinky odcestoval
a skončil pracovní poměr“, je nutné na tyto náklady „hledět jako na prospěch
žalovaného 1) získaný plněním bez právního důvodu“, který „by existoval pouze
ve chvíli, kdy by žalobce na ZÚ Helsinky setrval, jak se zavázal“. Navíc
žalobkyně považuje za „zcela postačující uznání dluhu žalovaného 1) písemně
učiněné na záznamu ze dne 19.10.2001“, a má rovněž za to, že jednání žalovaného
1) „není v souladu s dobrými mravy, když odmítá shora uvedené de facto bez
právního důvodu vyplacené částky uhradit“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009
(dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(skutková zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že žalovaný 1), který
pracoval u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 11.1.2000 jako rada,
byl na základě dohody o změně pracovní smlouvy s účinností od 15.8.2001
přeložen k dlouhodobému výkonu práce v zahraničí na zastupitelský úřad v
Helsinkách; doprovázet ho měla manželka – žalovaná 2) a synové T. a A. Po
příjezdu do nového místa výkonu práce byla žalovanému 1) dne 16.8.2001
vyplacena záloha na náhradu zvýšených životních výdajů ve výši 17.100,- FIM.
Dne 1.9.2001 za ním přicestovali jeho rodinní příslušníci a dne 5.9.2001
žalobkyně uhradila školné za 1. čtvrtletí školního roku 2001/2002 (včetně
zápisného pro celý školní rok) na Mezinárodní (základní) škole, ročník IV. pro
syna žalovaných T. v celkové výši 22.072,25 FIM. Z podnětu žalovaného 1)
žalobkyně ke dni 19.10.2001 ukončila jeho přeložení u zastupitelského úřadu v
Helsinkách a téhož dne žalovaný 1) odcestoval i s rodinou nazpět. Žalobkyně se
touto žalobou mimo jiné domáhá (tyto nároky jsou předmětem dovolacího řízení),
aby jí žalovaný 1) vrátil vyplacenou (nevyúčtovanou) zálohu na náhradu
zvýšených životních nákladů ve výši (po přepočtu) 90.911,- Kč a „zbytečně
vynaložené náklady“ na školné (včetně zápisného) ve výši (po přepočtu)
124.254,- Kč.
Opodstatněnost uplatněných nároků, které jsou předmětem dovolacího řízení, je
třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k období, kdy žalobkyně dotčené
částky vynaložila - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 31.3.2002 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce) - dále jen „zák. práce“, podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních
náhradách (ve znění účinném do 31.12.2002), a podle nařízení vlády č. 62/1994
Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a
příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí (ve znění
účinném do 31.12.2001).
Podle zákona č. 119/1992 Sb. zaměstnanci vyslanému na pracovní cestu (i
zahraniční pracovní cestu – srov. § 10 cit. zákona) zásadně přísluší náhrada
prokázaných jízdních výdajů, náhrada prokázaných výdajů za ubytování, stravné
za podmínek dále stanovených, náhrada prokázaných nutných vedlejších výdajů a
náhrada prokázaných jízdních výdajů za cesty k návštěvě rodiny do místa
trvalého nebo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem předem dohodnutého pobytu
rodiny [srov. § 4 písm. a) až e) cit. zákona]
Podle ustanovení § 24 cit. zákona vláda může v rozsahu své působnosti stanovit
nařízením pro zaměstnance zaměstnavatelů, kteří jsou rozpočtovými nebo
příspěvkovými organizacemi, i jiné náhrady související s pracovní cestou,
jinými změnami místa výkonu práce, přijetím do zaměstnání a při přidělení
výkonu práce v zahraničí.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., jež bylo vydáno na
základě zmocnění uvedeného v § 24 zákona č. 119/1992 Sb., zaměstnanci
rozpočtové nebo příspěvkové organizace, který má místo výkonu práce v zahraničí
určeno jako pravidelné pracoviště (srov. § 1 cit. nařízení vlády), přísluší
náhrada zvýšených životních nákladů od prvního do posledního dne přidělení k
výkonu práce v zahraničí. Tato náhrada se poskytuje v měně stanovené v příloze
k tomuto nařízení.
Podle ustanovení § 3 odst. 5 cit. nařízení pokud zaměstnanci vznikají mimořádné
výdaje, protože děti nemají možnost v místě výkonu práce v zahraničí získávat
bezplatné základní nebo střední vzdělání při zastupitelském úřadě České
republiky nebo jiným způsobem získávat bezplatné vhodné základní nebo střední
vzdělání v místě výkonu práce v zahraničí, zvýší se náhrada podle předchozích
odstavců o částku účelně vynaložených výdajů podle odstavce 6.
Podle ustanovení § 3 odst. 6 cit. nařízení rozsah úhrady mimořádných výdajů
podle odstavce 5 určí zaměstnavatel zaměstnanci na základě jeho písemné
žádosti, doložené vyjádřením zastupitelského úřadu. Zaměstnavatel uhradí pouze
prokazatelně vynaložené výdaje na zápisné, školné a zkušebné, popř. výdaje jim
na roveň postavené. Výdaje na individuální nebo dodatečnou výuku, na školní
učebnice a pomůcky, pojistné, školní úbor, stravu, dopravu do školy a zpět, za
nepovinné lekce, za školní akce apod. zaměstnavatel nehradí.
Pracovněprávní předpisy zaměstnavateli rovněž umožňují, aby zaměstnanci na jeho
žádost poskytl zálohu na kteroukoli s výše uvedených cestovních náhrad, a to do
předpokládané výše této náhrady (srov. § 21 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb.).
Při zahraniční pracovní cestě je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci
zálohu v cizí měně v rozsahu a ve výši podle předpokládávané doby trvání a
podmínek zahraniční pracovní cesty (srov. § 21 odst. 2 větu první cit. zákona).
Zaměstnanec je poté povinen do deseti pracovních dnů po dni ukončení pracovní
cesty předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování pracovní
cesty a též vrátit nevyúčtovanou zálohu (srov. § 21 odst. 3 cit. zákona). Nelze
proto sdílet názor odvolacího soudu, že ze žádného právního předpisu
„nevyplývá“ nárok žalobkyně na vrácení vyplacené (nevyúčtované) zálohy na
náhradu zvýšených životních nákladů, neboť opomíjí samotnou povahu zálohy
(předdavku), která tím, že je poskytována ještě předtím, než vůbec vznikne
nárok na peněžité plnění, na které je poskytnuta, vždy předpokládá její
dodatečné vyúčtování.
Podle ustanovení § 243 odst. 1 zák. práce získá-li zaměstnanec bezdůvodné
obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí
je vydat. Podle ustanovení § 243 odst. 2 zák. práce bezdůvodným obohacením je
prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního
úkonu.
Prospěchem získaným bez právního důvodu se ve smyslu ustanovení § 243 odst. 2
zák. práce rozumí jednak plnění přijaté bez toho, aniž by pro toto plnění vůbec
někdy vznikl právní důvod, a jednak plnění, které sice bylo původně přijato na
základě právního důvodu, avšak tento právní důvod později odpadl. Soudní praxe
v tomto směru vycházela již dříve z názoru, že, poskytne-li zaměstnavatel
zaměstnanci zálohu na mzdu a ta potom není kryta další vykonanou prací tohoto
zaměstnance, popřípadě je-li zjištěno, že nebyly splněny podmínky pro přiznání
této složky mzdy, jde o plnění bez právního důvodu, jímž zaměstnanec získává
bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 4.
1975, sp. zn. 5 Cz 13/1975, uveřejněný ve sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek roč. 1977, pod č. 32, anebo Zprávu občanskoprávního kolegia býv.
Nejvyššího soudu ČSR o zhodnocení úrovně řízení a rozhodování soudů ve mzdových
věcech ze dne 23. 4. 1979, sp. zn. Cpj 32/78, str.114, uveřejněnou ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č. 14). Ve smyslu uvedeného
právního názoru, který - s ohledem na shodný charakter veškerých záloh - lze
mutatis mutandis použít i v projednávané věci, jde tudíž o plnění bez právního
důvodu, jímž zaměstnanec získává bezdůvodné obohacení, jestliže je zaměstnanci
poskytnuta záloha na náhradu zvýšených životních nákladů v souvislosti s
přidělením k výkonu práce v zahraničí a zaměstnanec – tak jako v posuzované
věci žalovaný 1) - poté práci v zahraničí nevykonává.
V této souvislosti je současně třeba mít na zřeteli, že povinnost zaměstnance
vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor zaměstnavatele, zakotvená v
ustanovení § 243 odst. 1 zák. práce, je ustanovením § 243 odst. 3 zák. práce
podstatně modifikována ve prospěch zaměstnance. Spočívá-li totiž bezdůvodné
obohacení zaměstnance v přijetí neprávem vyplacených částek, může - jak vyplývá
z ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce - zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci
jejich vrácení (a tedy vydání takto získaného bezdůvodného obohacení), jen
jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky
nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich
výplaty. Soudní praxe v těchto případech již v dřívější době [srov. Závěry býv.
Nejvyššího soudu ČSR přijaté ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu
(nyní bezdůvodné obohacení) ze dne 28.3.1975, sp.zn. Cpj 34/74, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1975, pod č. 26, str. 165, nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2004, sp.zn. 21 Cdo
2171/2003] dovodila, že je-li zaměstnanci poskytnuta nějaká peněžitá částka
jako záloha, nemůže přicházet v úvahu aplikace ustanovení § 243 odst. 3 zák.
práce v tom smyslu, že by totiž zaměstnanec přijal takovou zálohu v dobré víře;
zaměstnanec si tu musí být vědom, že jde o zálohu, která bude později
zúčtována. Tento názor, který je judikaturou soudů akceptován, sdílí dovolací
soud i nyní a ani v současné době neshledává důvod k jeho změně. Přijal-li tedy
žalovaný 1) žalobou vymáhanou částku ve výši 17.100,- FIM (po přepočtu
124.254,- Kč) jako zálohu na náhradu zvýšených životních výdajů, a jiný důvod k
výplatě této částky nebyl v řízení tvrzen ani prokazován, je nárok žalobkyně na
vrácení tohoto plnění opodstatněný.
Obdobně je třeba posoudit i nárok žalobkyně na vrácení nákladů „zbytečně“
vynaložených na zápisné a školné pro syna žalovaných T., který následně do
školy v zahraničí nedocházel. Z výše zmíněných ustanovení § 3 odst. 5 a 6
nařízení vlády č. 62/1994 Sb. vyplývá, že zaměstnanci rozpočtové nebo
příspěvkové organizace, který má místo výkonu práce v zahraničí určeno jako
pravidelné pracoviště, náleží rovněž účelně vynaložené mimořádné výdaje, pokud
děti nemají možnost v místě výkonu práce v zahraničí bezplatně získat vhodné
základní nebo střední vzdělání. Zaměstnavatel je přitom povinen uhradit pouze
prokazatelně vynaložené výdaje na zápisné, školné a zkušebné (popř. výdaje jim
na roveň postavené), tedy - řečeno jinak - pouze výdaje za docházku dítěte do
školy v místě výkonu práce v zahraničí. V daném případě však byly ze strany
žalobkyně výdaje na docházku dítěte žalovaných do zahraniční školy vynaloženy,
aniž by dítě následně do této školy docházelo. Za tohoto stavu tedy odpadl
právní důvod proplacení zápisného a školného žalobkyní a je odůvodněn závěr, že
žalovaný 1) tím získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je ve
smyslu ustanovení § 243 odst. 1 zák. práce povinen žalobkyni vydat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej
proto v této části [v jeho měnícím výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému
1)], jakož i v části akcesorického výroku o nákladech odvolacího řízení [ve
vztahu k žalované 2) zůstal rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě
jedné poloviny nákladů odvolacího řízení dovoláním nedotčen], a ve výroku o
soudním poplatku [ve věci samé dosud nebylo s konečnou platností rozhodnuto],
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v.
r.
předseda senátu