21 Cdo 344/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. A. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Koutským,
advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská č. 12, proti žalované Czech Coal
Services a.s. se sídlem v Mostě, V. Řezáče č. 315, IČO 27261824, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.
zn. 11 C 124/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 14. září 2009 č.j. 12 Co 289/2008-116, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 17.12.2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §
53 odst.1 písm. b) zákoníku práce pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně
okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že
žalobce v měsíci dubnu 2002 "úmyslně objednal v rámci realizace Benefit bodů
poukázky na rybářské vybavení v hodnotě 33.000,- Kč a takto objednané poukázky
předal pro osobní potřebu spoluzaměstnanci R. H., když je předtím vyzvedl v
sekretariátu ředitele ZIO, ačkoliv byly adresovány k rukám HE ZIO", čímž
žalované "znemožnil okamžitou kontrolu o druhu objednávaného zboží a následně i
storno této objednávky na rybářské vybavení, neboť zaměstnavatelem byl
definován jiný okruh odebíraného zboží", a že žalobce v červenci 2002 "v
rozporu s pokynem zaměstnavatele změnil zaměstnavatelem stanovenou proceduru
pro práci s poukázkami Benefit bodů".
Žalobce se žalobou podanou dne 14.2.2003 u Okresního soudu v Mostě domáhal, aby
bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval v závodu informatiky a organizace
(ZIO) a že po uzavření Rámcové dohody o poskytování služeb s operátorem sítě
Eurotel Praha s.r.o. byl "kontaktní osobou", která měla "v podstatě výlučné
pravomoci v komunikaci s organizací Eurotel Praha s.r.o. dané přidělením
speciálních přístupových kódů". V rámci programu Benefit byly operátorem
zasílány žalované poukázky k odběru zboží, jejichž "adresátem" byla u žalované
určena hlavní ekonomka ZIO, která však nebyla "kontaktní osobou" a nemohla za
ně objednávat zboží. Poukázky proto přebíral žalobce spolu s R. H. jako další
kontaktní osobou a byly "vyměňovány na uhrazení příslušenství k mobilním
telefonům". V "tomto rámci" bylo objednáno u "firmy ORVIS Praha" rybářské
vybavení "se záměrem prověřit, jestli firma nabízí vodotěsná pouzdra, kryty s
příslušenství k mobilním telefonům a radiostanicím vhodné do báňského provozu";
od R. H., který si k tomuto účelu "vzal poukázky k sobě", se později dozvěděl,
že "firma ORVIS nic vhodného nemá, že si na poukázky vzal udici a že to nebude
fakturováno". O tomto čerpání poukázek vědělo "vedení ZIO" "minimálně od léta
2002, v září 2002 byly velmi neúplné a nepřesné podklady v evidenci detailně
analyzovány", dne 2.12.2002 došlo "ke shrnutí známých faktů" a následně bylo
žalobci předáno okamžité zrušení pracovního poměru. Žalobce pokládá okamžité
zrušení pracovního poměru za neplatné, neboť se "nedopustil tak závažného
porušení pracovní kázně, pro které by s ním mohl být" okamžitě zrušen pracovní
poměr, "navíc vytýkané porušení pracovní kázně bylo žalované již delší dobu
známo a tolerováno".
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 24.11.2005 č.j. 11 C 124/2003-55 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 7.307,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Zelenky. Z provedených důkazů
dospěl k závěru, že žalovaná se dověděla o důvodu k okamžitému zrušení
pracovního poměru nejpozději dne 30.9.2002, kdy proběhlo u žalované jednání,
při němž žalobce potvrdil, že "byl seznámen s příjmem poukázek na rybářské
vybavení" a že si je vědom toho, že tyto poukázky neodebral od HE ZIO", přičemž
se způsobem nakládání s poukázkami v programu Benefit "byl osobně seznámen" a
"připustil, že proceduru změnil bez konzultace s HI ZIO, popřípadě ředitelem
závodu". Protože žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru
"až dnem 17.12.2002", stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty uvedené v
ustanovení § 53 odst.2 zákoníku práce; okamžité zrušení pracovního poměru je
tedy - i když žalobce byl pro tento skutek pravomocně uznán vinným spácháním
trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst.1 a 2 trestního zákona a
odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody - neplatným právním úkonem.
Námitku žalované, že "existovalo pouze podezření ohledně činnosti žalobce" a že
"musela k jistotě provádět vlastní šetření, zejména dotazy na Eurotel Praha
s.r.o.", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalovaná "měla podezření
nejpozději od léta 2002, kdy začala jednání žalobce jeho nadřízenými pracovníky
šetřit", a že "jistotu získala již 30.9.2002, kdy se ke svému jednání žalobce
sám doznal".
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3.7.2007
č.j. 12 Co 414/2006-81 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná dne 30.9.2002 sice věděla, že si
R. H. za poukázky pořídil rybářské vybavení v hodnotě 33.000,-Kč a že mu tyto
poukázky předal žalobce, ale že "neměla dostatečné podklady pro vědomost, že za
toto porušení odpovídá žalobce, neboť nebylo prokázáno, kdo objednávku učinil";
teprve z dopisu společnosti Eurotel Praha s.r.o. ze dne 2.12.2002 se žalovaná
dozvěděla "nejenom o porušení stanoveného postupu, ale též že tento postup
porušil právě žalobce".
Okresní soud v Mostě poté rozsudkem ze dne 14.2.2008 č.j. 11 C 124/2003-88
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 1.000,- Kč. Z dokazování vzal za prokázané, že žalobce, jak
potvrdil při jednání dne 30.9.2002, byl seznámen s příjmem poukázek na rybářské
vybavení a současně si byl vědom, že tyto poukázky nepřebral od hlavní ekonomky
závodu pro informatiku a organizaci, přičemž byl seznámen s nařízením hlavního
inženýra závodu pro informatiku a organizaci, že za poukázky Benefit se budou
nakupovat jen mobilní telefony a příslušenství k nim a že k objednání poukázek
byla oprávněna hlavní ekonomka a změnu tohoto postupu (kdy bude poukázky
přijímat žalobce bez účasti hlavní ekonomky) vnímal jako "zvýšení operativy při
práci". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň
zvlášť hrubým způsobem, neboť nelze pominout, že svým zaviněným jednáním
způsobil žalované škodu 33.000,- Kč, a že za tento skutek byl pravomocně
odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 2.2.2005 č.j. 5 T 199/2003-68
"ve spojení" s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5.9.2005 č.j.
4 To 529/2005-81 pro trestný čin zpronevěry.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14.9.2009
č.j. 12 Co 289/2008-116 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a s právními závěry soudu prvního
stupně a zdůraznil, že "jednání spočívající v nedovolené manipulaci s majetkem
zaměstnavatele je nutno považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, kdy
navíc žalobce nechránil majetek zaměstnavatele, ale aktivně se podílel na jeho
zpronevěře". Námitky žalobce ve vztahu k posouzení běhu jednoměsíční lhůty
uvedené v ustanovení § 53 odst.2 zákoníku práce odvolací soud odmítl ze
shodných důvodů, jaké byly uvedeny v jeho usnesení ze dne 3.7.2007 č.j. 12 Co
414/2006-81.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nezpochybňuje,
že by se dopustil jednání, kterým porušil pracovní kázeň ve smyslu ustanovení §
53 odst.1 písm.b) zákoníku práce, k okamžitému zrušení pracovního poměru však
podle jeho názoru žalovaná přistoupila až po marném uplynutí jednoměsíční
lhůty. Žalovaná se totiž o jeho "provinění" dozvěděla již dne 30.9.2002, při
němž žalobce "svoji vinu doznal", a žalobcovo jednání tolerovala až do
17.12.2002. Okamžité zrušení pracovního poměru je proto neplatné. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že napadený rozsudek "byl učiněn v souladu s platnou
legislativou". O tom, že žalobce "objednal benefitní poukázky v hodnotě
33.000,- Kč" se dozvěděla teprve z dopisu Eurotelu Praha s.r.o. ze dne
2.12.2002 a že jde o "tvrzení lživé a účelové", uvádí-li žalobce, že to sdělil
zaměstnavateli již dne 30.9.2002.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k době, kdy došlo k
okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem dopisem ze dne 17.12.2002 -
posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb.,
č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988
Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb.,
č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000
Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č.
177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb. a č. 202/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 31.12.2002 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 53 odst. 2 věty první zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k
okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento
důvod vznikl.
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem,
kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně
nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat
pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, získal vědomost (dověděl se), že se
zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému
zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §
53 odst. 2 zák. práce tedy není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého
zrušení zjistil (jako tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení § 53
odst. 2 zák. práce účinném do 31.12.1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se
jistotu v běžném slova smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť
hrubým způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření zaměstnance k důvodu
okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční
lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, tedy postačuje jen to, aby se
zaměstnavatel dozvěděl, že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může
zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k
okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého
podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru;
jednoměsíční lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru
zaměstnanci dáno (a také způsobem uvedeným v ustanovení § 266a zák. práce
doručeno), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo
jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda
zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku
rozhodl, zda přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru. Právní úprava na
druhé straně nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již
na základě pouhého předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod
nastane, nebo na základě pouhé domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět.
Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému
zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode
dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně
(skutečně) dověděl (srov. též právní názor vyjádřený např. v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96, který byl uveřejněn
pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, v rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 26.3.1998 sp. zn. 2 Cdon 600/97, který byl uveřejněn pod č. 75 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 19.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 41/2004).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že dne 30.9.2002
proběhlo u žalované jednání, jehož předmětem byly "nesrovnalosti ve využití
tzv. Benefit bodů firmy Eurotel". Žalobce při tomto jednání potvrdil, že byl
seznámen "s příjmem poukázek na rybářské vybavení" v hodnotě 33.000,-Kč a že
"tyto poukázky neodebral od HE ZIO". Dopisem ze dne 2.12.2002 sdělila
společnost Eurotel Praha s.r.o. žalované, že za období od října 1999 až do září
2002 všechny "benefit poukázky fyzicky objednával" žalobce jako kontaktní osoba
u žalované.
Vzhledem k tomu, že pro počátek běhu jednoměsíční lhůty podle ustanovení § 53
odst.2 zák. práce není rozhodující, kdy zaměstnavatel zjistil důvod k
okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje - jak vyplývá z výše uvedeného
- k zahájení běhu této lhůty, aby zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se),
že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k
okamžitému zrušení pracovního poměru. Doznal-li tedy žalobce při jednání dne
30.9.2002, jemuž byl přítomen jeho přímý nadřízený zaměstnanec, že věděl o
čerpání poukázek na rybářské vybavení, aniž by k tomu odebral poukázky od "HE
ZIO", nelze úspěšně dovozovat, že by se žalovaná dozvěděla o žalobcově jednání,
které by mohlo zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru teprve z
dopisu společnosti Eurotel Praha s.r.o. ze dne 2.12.2002, navíc v tomto dopisu
se nic neuvádí o "objednání poukázek na rybářské vybavení v hodnotě 33.000,-
Kč", které bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, ale jen o tom, že
žalobce jako kontaktní osoba objednával "všechny benefit poukázky" za období
říjen 1999 až září 2002, což žalovaná - jak plyne i z výsledků trestního řízení
proti žalobci - stejně již věděla.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení ustanovení § 53 odst.2 zák. práce. Nejvyšší soud České republiky
proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu