21 Cdo 3513/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Annou Haisovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Úvoz č. 507/4, proti žalované České poště, s. p. se sídlem v
Praze 1, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, o určení, že nebyly splněny
podmínky pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou a že pracovní poměr
trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 273/2010, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března
2012 č. j. 23 Co 34/2012-62, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012 č.
j. 23 Co 34/2012-62, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 7. 10. 2011 č. j. 42 C 273/2010-36, jímž byla zamítnuta žaloba o určení,
že „dohoda o změně pracovní smlouvy č. 7 k pracovní smlouvě ze dne 1. 8. 1996
uzavřená dne 6. 4. 2007 nesplňuje podmínky stanovené v odst. 2 až 4 § 39 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění, a že pracovní poměr žalobkyně
u žalované trvá“, a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení, a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu [ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním napadené
usnesení odvolacího soudu bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], protože ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací
soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 7 uzavřenou mezi
žalobkyní a žalovanou dne 6. 4. 2007, kterou byla doba trvání pracovního poměru
mezi účastnicemi změněna na „dobu určitou za mateřskou dovolenou, čerpání
dovolené na zotavenou a rodičovskou dovolenou paní M. Š., nejdéle do tří let
věku dítěte“, byl mezi žalobkyní a žalovanou sjednán pracovní poměr na dobu
určitou, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například právní
názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo
1990/2000 uveřejněném pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2002, který se vzhledem k obdobné právní úpravě pracovního poměru na dobu
určitou v zákoníku práce účinném do 31. 12. 2006 a v současném zákoníku práce
uplatňuje i při nyní platné právní úpravě).
Ustálené soudní praxi odpovídá i závěr odvolacího soudu, že žalobkyně, která
podala dne 23. 7. 2010 u soudu prvního stupně žalobu o určení, že v jejím
případě nebyly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou
uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.
12. 2011), mohla tuto žalobu podat nejpozději do 21. 7. 2010, kdy uplynula
lhůta dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané
doby (dne 21. 5. 2010), která je stanovena v ustanovení § 39 odst. 5 zákoníku
práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011) a která je lhůtou prekluzívní, po
jejímž marném uplynutí právo na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v
ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011),
zanikne a soud se již nemůže otázkou splnění těchto podmínek zabývat, a to ani
jako předběžnou otázkou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009 sp.
zn. 21 Cdo 2923/2008, který byl uveřejněn pod č. 50 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). I když zaměstnanec oznámil zaměstnavateli
ještě před uplynutím sjednané doby trvání pracovního poměru, že trvá na tom,
aby ho dále zaměstnával, skončil pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané
doby vždy, nebylo-li pravomocným rozhodnutím soudu vydaným na základě žaloby
zaměstnance určeno, že nebyly splněny podmínky pro sjednání doby trvání
pracovního poměru na dobu určitou uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4
zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011, popř. nebyla-li zamítnuta
žaloba zaměstnavatele požadující určení, že takové podmínky byly splněny [srov.
právní názor, který byl vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010
sp. zn. 21 Cdo 5008/2008 v souvislosti s výkladem dříve platného (v porovnání s
ustanovením § 39 odst. 5 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011
obdobně znějícího) ustanovení § 30 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2006].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy
proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se
mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu