21 Cdo 3526/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Karolínou Steinerovou, advokátkou
se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní č. 810/104, proti žalované
Komunistické straně Čech a Moravy se sídlem v Praze 1 – Novém Městě,
Politických vězňů č. 1531/9, IČO 00496936, zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou,
advokátkou se sídlem v Hradištku, Brunšov č. 473, o neplatnost okamžitého
zrušení pr0acovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17
C 264/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. prosince 2014 č. j. 62 Co 431/2014-249, opravenému usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 9. února 2015 č. j. 62 Co 431/2014-257, takto:
I. Rozsudek městského soudu opravený usnesením městského soudu ze dne 9. února
2015 č. j. 62 Co 431/2014-257 se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 15. dubna 2014 č. j. 17 C 264/2011-202 se potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
12 826 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 413 Kč, vše do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Karolíny Steinerové, advokátky se
sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní č. 810/104.
Dopisem ze dne 19. 10. 2011 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje
pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce
pro porušení povinnosti, která pro něj vyplývá z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci, zvlášť hrubým způsobem, jehož se dopustil tím, že od
16. 9. 2011 nekoná práci a má „déle trvající neomluvenou absenci v zaměstnání“,
na což byl upozorněn dopisem ze dne 29. 9. 2011.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 14. 12. 2011
domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne
1. 4. 2011 nastoupil do pracovního poměru u společnosti FUTURA, a. s. jako
„sekretář redakce“ a že dne 29. 4. 2011 byl s účinností od 1. 5. 2011 jmenován
do funkce zástupce šéfredaktora deníku Haló noviny „spojeného se žalovanou“. Aby mohlo dojít k naplnění finančních požadavků žalobce a zároveň nebyly
překročeny určité finanční limity společnosti FUTURA, a. s., bylo dohodnuto, že
nastoupí také do pracovního poměru u žalované, a dne 18. 4. 2011 žalobce
podepsal se žalovanou pracovní smlouvu, na základě níž u žalované vykonával
práci politického pracovníka v mediálním úseku v rozsahu 16 hodin týdně. Dne 4. 10. 2011 byl žalobci doručen přípis společnosti FUTURA, a. s. ze dne 15. 9. 2011, kterým byl žalobce odvolán z funkce zástupce šéfredaktora deníku Haló
noviny ke dni 15. 9. 2011 a kterým mu bylo oznámeno, že se zařazuje na pracovní
pozici „sekretář redakce“. Žalobce dopisem ze dne 10. 10. 2011 společnosti
FUTURA, a. s. sdělil, že nesouhlasí s odvoláním z funkce zástupce šéfredaktora
a že pracovní místo sekretáře redakce neakceptuje, a od 15. 9. 2011 do 10. 10. 2011 čerpal náhradní volno. Dopisem ze dne 1. 11. 2011 doručeným žalobci dne
11. 11. 2011 společnost FUTURA, a. s. sdělila žalobci, že s ním okamžitě
zrušuje pracovní poměr z důvodu neomluvené absence žalobce trvající od 11. 10. 2011, a dne 4. 11. 2011 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního
poměru žalovanou ze dne 19. 10. 2011. Žalobce pokládá důvody, pro které s ním
byl okamžitě zrušen pracovní poměr, za účelové a má za to, že nelze jeho
čerpání náhradního volna od 15. 9. 2011 považovat za porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem a že by mělo být přihlédnuto k tomu, jakým způsobem fungovaly
vzájemné vztahy mezi žalobcem, žalovanou a společností FUTURA, a. s. v průběhu
obou pracovních poměrů žalobce. Uvedl, že po dobu trvání pracovního poměru mu
nebyl ze strany žalované zadán „jediný konkrétní úkol, natož jasná pracovní
náplň“, že přítomnost žalobce ve čtvrtém patře budovy, v níž sídlí žalovaná,
nebyla nikdy vyžadována či kontrolována, že stejně tak nebylo žalovanou nijak
„bazírováno“ na striktním dodržování sjednaného úvazku v rozsahu 16 hodin
týdně, že mu nikdy nebylo žalovanou vytknuto nedodržování pracovní doby „či
vznesen jakýkoli požadavek na její napracování“, že žalovaná žalobci nikdy
nesdělila, že by byla nespokojena s jeho pracovními výsledky, že čerpání
dovolené a náhradního volna podle zavedené praxe vždy hlásil pouze svému
nadřízenému ve společnosti FUTURA, a. s., že žalovaná nikdy nevznesla jedinou
námitku proti tomuto způsobu jednání žalobce a že žalobce se tak na základě
dosavadních fungujících zvyklostí na obou pracovištích důvodně domníval, že
„souhlasu žalované nebylo třeba, stejně jako ve všech předchozích případech“.
Žalobce odmítá, že by mu byl ze strany žalované doručen jakýkoli dopis kromě
okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2011 a tvrdí, že žádný
„vytýkací“ dopis datovaný 29. 9. 2011 od žalované neobdržel.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 4. 2013 č. j. 17 C 264/2011-101
opraveným usnesením ze dne 21. 5. 2013 č. j. 17 C 264/2011-112 žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 21
054 Kč k rukám advokátky Mgr. Heleny Peterkové. Dospěl k závěru, že žalobce
porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť se od 16. 9. 2011 přestal k
žalované, u níž na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 4. 2011 vykonával práci
politického pracovníka v oddělení mediálních analýz, dostavovat do zaměstnání,
přičemž k takovému jednání nebyl žádný důvod, náhradní volno bylo čerpáno u
jiného zaměstnavatele (FUTURA, a. s.), žalobce, kterému „nic nebránilo v tom,
aby svou absenci omluvil“, si musel být vědom možných následků, které byly
spojeny s jeho dlouhodobou úmyslnou a neomluvenou absencí v práci, a musel si
být vědom, že v rámci pracovního poměru je „zcela běžné“ docházet do
zaměstnání, a to i v případě, kdy samotné zaměstnání je více neformální, jako
tomu bylo u žalované. Při takto vysloveném názoru a především při délce
neomluvené absence od 16. 9. 2011 do 19. 10. 2011 se soud prvního stupně „již
podrobněji nezabýval dalšími otázkami ve vztahu k práci žalobce, jeho
předchozímu působení u žalované apod.“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2014 č. j. 62
Co 503, 504/2013-139 zrušil rozsudek soudu prvního stupně „ve znění usnesení ze
dne 21. 5. 2013“ a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že v řízení nebylo
spolehlivě objasněno, co vlastně bylo pracovní náplní žalobce u žalované, neboť
druh práce „politický pracovník v mediálním úseku“ sám o sobě obsah práce
žalobce nevystihuje, a že v řízení nebylo zjištěno, zda žalovaná žalobci v době
od 16. 9. 2011 přidělovala práci podle pracovní smlouvy. Uvedl, že je v prvé
řadě povinností zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci řádně práci podle
pracovní smlouvy, že naopak není povinností zaměstnance zaměstnavatele k
přidělování práce vyzývat a že stejně tak není jeho povinností zdržovat se v
místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu jeho práce, v době, kdy
zaměstnavatel své povinnosti přidělovat práci zaměstnanci řádně neplní. Dospěl
k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou neúplná a že jeho
právní posouzení věci je předčasné, a uložil soudu prvního stupně, aby doplnil
dokazování, neboť teprve poté, co bude postaveno najisto, zda žalovaná žalobci
v období vytýkaném mu v okamžitém zrušení pracovního poměru řádně přidělovala
práci, bude možné posoudit, zda se žalobce dopustil porušení povinností
vyplývajících pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci, a současně bude nezbytné posoudit intenzitu tohoto jednání, a to s
ohledem na dosavadní průběh trvání pracovního poměru, osobu žalobce jako
zaměstnance a všechny další rozhodné skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 4. 2014 č. j. 17 C 264/2011-202
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 62 080 Kč k rukám advokátky Mgr. Karolíny Steinerové. Poté, co
doplnil dokazování listinnými důkazy a výslechy svědků, dospěl k závěru, že
okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2011 doručené žalobci dne 4.
11. 2011 splňovalo formální náležitosti tohoto právního úkonu, avšak po
materiální stránce nedošlo k naplnění podmínky uvedené v § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce, neboť žalobce, který zpracovával mediální analýzy pro vnitřní
potřeby KSČM a rovněž měl spolu s dalšími zaměstnanci sekretariátu předsedy
strany prezentovat práci představitelů KSČM a předsedy JUDr. V. F., se sice od
16. 9. 2011 nedostavoval do zaměstnání u žalované, avšak toto bylo třeba
hodnotit i v kontextu zjištění, že žalobci nebyla žádná práce přidělována, že s
ním nikdo od tohoto data nehovořil o jeho dalším působení v rámci žalované, ač
se zcela jistě takové řešení nabízelo, zvláště za situace „jednoznačné
provázanosti“ obou pracovních poměrů (u žalované a u společnosti FUTURA, a.
s.), že žalobce nebyl kontaktován ze strany nadřízených zaměstnanců za účelem
stanovení nových pracovních úkolů a nebyl vyzván k dostavení se do zaměstnání
za účelem splnění pracovních úkolů, které by odpovídaly jeho dosavadnímu
pracovnímu zařazení u žalované, a že nebylo zjištěno, že by byl jakkoliv
úkolován nebo že by měl zpracovávat nějakou další případnou analýzu či provádět
prezentaci ve vztahu k představitelům žalované. Jestliže žalobci nebyla
přidělována žádná práce, nebylo podle názoru soudu prvního stupně ani důvodu,
aby žalovaná postupovala zvoleným způsobem. Žalovaná měla podle názoru soudu
prvního stupně žalobce informovat o tom, že trvá na jeho dostavování se do
zaměstnání, a rovněž mu měla sdělit, že je připravena mu zadávat pracovní úkoly
podle pracovní smlouvy a podle jeho pracovního zařazení; sám žalobce nebyl
povinen vyzývat žalovanou k přidělování práce a stejně tak nemohl předpokládat
(přinejmenším do okamžiku obdržení dopisu ze dne 29. 9. 2011, resp. okamžitého
zrušení pracovního poměru), že žalovaná „najednou“ změnila svůj přístup k
docházení do zaměstnání a vyžadování dodržování pracovní doby, a to i s ohledem
na její předchozí přístup a předchozí jednání. Jestliže žalobci nebyla
přidělována práce a v rámci dosavadního zaměstnávání nebylo vyžadováno
docházení do zaměstnání a bylo mu tolerováno nezapisování do evidence, nemohlo
podle soudu prvního stupně dojít k tak hrubému porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci,
které by mohlo materiálně naplnit předpoklady pro postup podle § 55 odst. 1
písm. b) zákoníku práce, a zcela jistě pak žalobce nemohl žalované ani způsobit
žádnou škodu, a to ani „imateriálního charakteru“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 č. j. 62
Co 431/2014-249 opraveným usnesením ze dne 9. 2. 2015 č. j. 62 Co 431/2014-257
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 53
200 Kč k rukám advokátky Mgr. Heleny Peterkové. Přisvědčil žalobci v tom, že
není jeho povinností, aby sám vyhledával práci, neboť je povinností žalované
žalobci práci podle pracovní smlouvy přidělovat tak, jak předpokládá ustanovení
§ 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, a pokud žalovaná tuto povinnost řádně
neplnila, je třeba dovodit, že absence žalobce v zaměstnání v době od 16. 9. 2011 nelze považovat za neomluvené, neboť nebylo povinností žalobce se zdržovat
v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu jeho práce (v sídle ÚV KSČM v
Praze). Odvolací soud připustil, že v dopise ze dne 29. 9. 2011 žalovaná
žalobce výslovně nevyzývá, aby se dostavil do zaměstnání, ani mu v něm
nepřiděluje práci, avšak má za to, že lze z jeho obsahu dovodit, že jím
žalovaná reaguje na to, že žalobce se v místě výkonu práce nezdržuje, a to
nejméně od 21. 9. 2011, kdy měl žalobce žalované sdělit, že čerpá náhradní
volno, ačkoliv žádné takové volno mu nebylo poskytnuto, a že v uvedené listině
žalovaná současně žalobce upozornila na to, že tento jeho postup považuje za
„zvlášť hrubé porušení pracovní kázně se všemi z toho vyplývajícími pracovně
právními důsledky“. Odvolací soud uvedl, že dopis ze dne 29. 9. 2011, který byl
žalobci zaslán na adresu jeho trvalého bydliště, kde žalobce nebyl v době
doručování zastižen, a který – protože si jej žalobce v úložní době nevyzvedl –
byl poté vrácen žalované zpět, žalovaná doručovala žalobci řádně na poslední
adresu, která jí byla známa (jak vyplývá z ustanovení § 336 odst. 1 zákoníku
práce), neboť tuto adresu měl žalobce v rozhodné době evidovanou v informačním
systému evidence obyvatel jako adresu místa trvalého pobytu ve smyslu
ustanovení § 10 zákona č. 133/2000 Sb. a uvedl ji rovněž v pracovní smlouvě ze
dne 18. 4. 2011, že žalobcem namítaná skutečnost, že u společnosti FUTURA, a. s. měl uvedenou jinou adresu, je nerozhodná, neboť se jedná o jiného
zaměstnavatele, že za situace, kdy si žalobce uloženou písemnost nevyzvedl do
10 pracovních dnů ode dne, kdy byla uložena, se písemnost považovala za
doručenou v pondělí dne 17. 10. 2011 (§ 336 odst. 4 věta prvá zákoníku práce) a
že tímto dnem tak byl žalobce upozorněn na to, že mu nebylo poskytnuto žádné
pracovní volno a že jeho jednání spočívající v absencích žalovaná považuje za
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Odvolací soud dospěl k
závěru, že žalobce mohl účinně namítat, že mu žalovaná řádně nepřiděluje práci,
pouze do 17. 10. 2011 a že po tomto období již bylo jeho povinností se do
zaměstnání dostavit a plnit své povinnosti vyplývající pro něj z pracovní
smlouvy.
Přisvědčil námitce žalované, že za situace, kdy se žalobce do místa,
které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani nedostavil, mu žalovaná
nemohla žádnou práci přidělovat, a uzavřel, že s ohledem na doručení okamžitého
zrušení pracovního poměru žalobci dne 4. 11. 2011 měl žalobce neomluvené
absence od 17. 10. 2011 do 4. 11. 2011, tedy v rozsahu 13 pracovních dnů, a že
– s přihlédnutím k tomu, že z výsledků dokazování nelze dovodit, že by žalobce
předtím dosahoval zvlášť dobrých pracovních výsledků, že žalovaná po určitou
dobu neplnila vůči žalobci řádně své povinnosti vyplývající z ustanovení § 38
odst. 1 písm. a) zákoníku práce, že vztahy u žalované byly velmi neformální a
že pracovní poměr žalobce k žalované byl úzce provázán s jeho druhým pracovním
poměrem ke společnosti FUTURA, a. s. – lze toto neomluvené zameškání práce
nepochybně kvalifikovat jako porušení povinností vyplývajících z právních
předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem,
které žalovanou opravňovalo zrušit se žalobcem pracovní poměr okamžitě podle
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že není
možné jakoukoli jeho absenci na pracovišti u žalované kvalifikovat jako
neomluvenou, neboť po celou dobu trvání pracovního poměru nebyla osobní
přítomnost žalobce na pracovišti žalované vyžadována, žalovaná po celou dobu
trvání pracovního poměru žalobci nepřidělovala práci a veškeré činnosti pro
žalovanou vykonával žalobce pouze na základě svého vlastního uvážení, a že
nebylo povinností žalobce zdržovat se v místě, které bylo sjednáno jako místo
výkonu jeho práce, jestliže žalovaná řádně neplnila povinnost přidělovat
žalobci práci podle pracovní smlouvy. Vytýká odvolacímu soudu, že zcela pominul
dopis ze dne 18. 10. 2011, v němž žalobce žalovanou výslovně žádal, aby mu bylo
sděleno, kdy a kam se má dostavovat k výkonu pracovních povinností a jak je
rozvržena jeho pracovní doba, a aby mu byla přidělována práce, a v němž zároveň
žalovanou výslovně upozornil, že mu byly odebrány klíče od 4. patra budovy na
adrese Politických vězňů 9, Praha 1, kde se nachází místo výkonu jeho práce
podle pracovní smlouvy, a že odvolací soud rovněž ignoroval, že se žalobce dne
14. 10. 2011 sešel s předsedou ÚV KSČM JUDr. V. F., aby jeho další působení u
žalované vyřešil, avšak že na této schůzce se žalobce nedozvěděl v tomto směru
nic, naopak mu byla JUDr. V. F. předložena „listina s ukončením pracovního
poměru dohodou, což žalobce odmítl“. Podle názoru žalobce lze odvolacímu soudu
přisvědčit v tom, že dopis žalované ze dne 29. 9. 2011 byl její reakcí na to,
že se žalobce nezdržuje v práci (byť se tam žalobce nezdržoval nikdy), avšak
není možné „hledat výzvu k dostavení se žalobce na pracoviště v konstatování,
že žalovaná považuje nedostavení se do práce za zvlášť hrubé porušení kázně se
všemi z toho vyplývajícími pracovněprávními důsledky“, kterým žalovaná žalobci
ani nepřiděluje jakoukoli práci. Žalobce zdůraznil, že není pravdou, že by byl
jakkoli a kýmkoli ze strany žalované kontaktován a vyzván k návratu do práce a
že by mu byl zadán jakýkoli pracovní úkol, a uvedl, že se do místa výkonu práce
sjednaného v pracovní smlouvě nikdy nedostavoval a práce mu přidělována nebyla. Žalobce považuje doručování dopisu ze dne 29. 9. 2011 na adresu jeho trvalého
bydliště za zcela účelové, neboť žalované bylo známo, že na této adrese si
žalobce zásilku nepřevezme a že se fakticky zdržuje na adrese ve Š., když
veškeré dopisy žalované a společnosti FUTURA, a. s. včetně okamžitého zrušení
pracovního poměru ze strany žalované byly žalobci doručovány na jeho adresu do
Š., kde si je řádně přebíral a odpovídajícím způsobem na ně reagoval. Kromě
toho podle názoru žalobce v době odeslání okamžitého zrušení pracovního poměru
nedosahovala délka neomluvené absence takové délky, aby bylo možné ji podle
konstantní judikatury považovat za důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru, neboť žalovaná žalobci odeslala okamžité zrušení pracovního poměru dne
19. 10. 2011, tedy již druhý den žalobcovy údajně neomluvené absence.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl,
neboť závěry odvolacího soudu, včetně právního hodnocení, jsou zcela v souladu
s právním řádem, a žalovaná proto považuje jeho rozhodnutí za správné a „vydané
v souladu s § 132 a násl. o. s. ř. na základě pečlivého projednání věci a
zvážení argumentů obou stran“. Zdůraznila, že pro výkon práce politického
pracovníka je nezbytný aktivní přístup zaměstnance a osobní iniciativa, jeho
politický rozhled, samostatnost a kreativita, že žalobce měl správně vymýšlet
práci sám sobě, že na této zásadě je postaven celý mediální úsek žalované a že
tak zněla i dohoda mezi účastníky při uzavírání pracovního poměru, že žalobci
nic v plnění jeho povinností vůči žalované nebránilo a že byl naopak opakovaně
vyzýván, aby se dostavoval na své pracoviště u žalované a pracoval tak, jak se
se žalovanou domluvil při svém nástupu. Žalovaná uvedla, že dopis ze dne 29. 9.
2011 zaslala žalobci na adresu, která jí byla známa z pracovní smlouvy a
dalších listin, a že další korespondence již byla zasílána i na adresu, kterou
žalobce uvedl jako zpáteční na obálce svého dopisu ze dne 18. 10. 2011.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 4. 2011 pro žalovanou vykonával
práci politického pracovníka v oddělení mediálních analýz se sjednaným místem
výkonu práce v sídle ÚV KSČM v Praze a úvazkem 16 hodin týdně, že do tohoto
pracovního poměru byl přijímán i s ohledem na jeho pracovní poměr ke
společnosti FUTURA, a. s., pro kterou na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4.
2011 vykonával práci sekretáře redakce v pracovní době 40 hodin týdně, ve které
na základě jmenování ze dne 29. 4. 2011 zastával od 1. 5. 2011 funkci zástupce
šéfredaktora Haló novin a která byla se žalovanou personálně spojena, že
žalovaná sice vedla docházku v podobě knihy příchodů a odchodů, avšak že
žalobce se do této evidence nezapisoval, že nadřízený žalobce JUDr. V. F.
nevyžadoval, aby se žalobce vyskytoval na pracovišti každý den, ale vyžadoval
spíše plnění jednotlivých úkolů, přičemž si byl i vědom toho, že se žalobce do
knihy příchodů nezapisoval, že žalobce měl své pracoviště v kanceláři druhého
zaměstnavatele FUTURA, a. s., kde se s ním rovněž setkávala vedoucí
sekretariátu předsedy žalované H. M. i nadřízená žalobce PhDr. V. Ž., že
žalobce zpracovával mediální analýzy pro vnitřní potřeby žalované a rovněž měl
spolu s dalšími zaměstnanci sekretariátu předsedy žalované prezentovat práci
jejích představitelů a předsedy JUDr. V. F. a že žalobci byla přidělována práce
nepravidelně v rámci jednotlivých porad sekretariátu, na kterých byl přítomen i
žalobce, aniž by bylo vyžadováno, aby se žalobce zdržoval na pracovišti v
prostorách žalované. S účinností od 15. 9. 2011 byl žalobce odvolán z místa
zástupce šéfredaktora Haló novin u společnosti FUTURA, a. s. a následně bylo
rozhodnuto, že ve společnosti FUTURA, a. s. bude dále zastávat pozici sekretáře
redakce. Žalobce tuto nabídku neakceptoval, od 15. 9. 2011 do 10. 10. 2011 na
základě dohody s šéfredaktorem Haló novin P. K. čerpal náhradní volno u
společnosti FUTURA, a. s. a od 16. 9. 2011 nedocházel do zaměstnání ani u
žalované, která mu nepřidělovala žádnou práci a nedala mu ani najevo, že by měl
docházet do zaměstnání a plnit nějaké pracovní úkoly. Žalovaná dopisem ze dne
29. 9. 2011, který byl žalobci doručován na adresu U., na níž se nezdržoval, a
který si nevyzvedl, žalobce upozornila na to, že jeho postup, kdy čerpá
náhradní volno, ačkoliv mu nebylo poskytnuto, považuje za „zvlášť hrubé
porušení pracovní kázně se všemi z toho vyplývajícími pracovně právními
důsledky“. Dopisem ze dne 18. 10. 2011 žalobce požádal žalovanou o přidělování
práce a o sdělení, kdy a kam se má dostavovat k plnění pracovních povinností.
Dne 4. 11. 2011 byl žalobci doručen dopis ze dne 19. 10. 2011, v němž žalovaná
sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením, neboť od
16. 9. 2011 nekoná práci a má „déle trvající neomluvenou absenci v zaměstnání“.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel se
zaměstnancem rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením z důvodu nepřítomnosti
zaměstnance na pracovišti. Protože odvolací soud se při řešení této právní
otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které mu bylo doručeno dne 4. 11. 2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č.
296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů
č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008
Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č.
347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák.
práce“).
Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce od vzniku pracovního poměru
je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy,
platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho
pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními
předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem. Podle ustanovení § 38
odst. 1 písm. b) zák. práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnanec povinen
podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v
rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z
pracovního poměru.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním
předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného
vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné
jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být
porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a
musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z
ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně
závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti
a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení
pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), §
52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
Neplní-li zaměstnavatel povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní
smlouvy, pak ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně
práce podle pracovní smlouvy“. Názor, že nejprve se musí zaměstnanec dostavit
do zaměstnání a teprve poté nastává povinnost zaměstnavatele přidělit mu práci
podle pracovní smlouvy, nemá oporu v zákoníku práce ani v jiných
pracovněprávních předpisech; tyto právní předpisy naopak předpokládají, že ten
z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z
pracovního poměru, nebo u něhož jinak nastala překážka, která brání ve výkonu
práce, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti,
vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění
překážky bránící výkonu práce; jen ten z účastníků, který je ochoten
(připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu
odpovídajícího plnění po druhém účastníku. V případě, že zaměstnanec nepřestal
konat práci pro zaměstnavatele na základě vlastního rozhodnutí, ale z
iniciativy zaměstnavatele (zaměstnavatel mu přestal přidělovat práci), může
zaměstnavatele vyzvat k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování
práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel
neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném. Z uvedeného
vyplývá, že přestal-li zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm.
a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci, ačkoliv zaměstnanec byl připraven
práci konat, je zaměstnanec povinen znovu nastoupit do práce poté, co jej
zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět
přidělovat. Není proto porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, jestliže se zaměstnanec,
kterému zaměstnavatel nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy a kterého
zaměstnavatel nevyzval k opětovnému nástupu do práce, nedostavil do zaměstnání,
nedožadoval se přidělení práce a po dobu trvání této překážky na straně
zaměstnavatele se na pracovišti nezdržoval (srov. například rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 21. 2. 1995 sp. zn. 6 Cdo 5/94, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 7, roč. 1995, str. 286, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 90/2001).
V projednávané věci žalovaná poté, co byl žalobce s účinností od 15. 9. 2011
odvolán z funkce zástupce šéfredaktora Haló novin u společnosti FUTURA, a. s.,
u které byl současně zaměstnán a která byla se žalovanou personálně spojena,
nepřidělovala žalobci práci podle pracovní smlouvy uzavřené dne 18. 4. 2011 a
nedala mu ani najevo, že by měl docházet do sídla ÚV KSČM v Praze, které bylo
sjednáno jako místo výkonu práce, a plnit v tomto místě pracovní úkoly. Tím, že
se žalobce za těchto okolností nedostavil do místa výkonu práce u žalované a že
se po dobu trvání této překážky v práci na straně žalované na pracovišti
nezdržoval, se nemohl – jak vyplývá z výše uvedeného – dopustit porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci a jeho nepřítomnost v práci nemohla být – jak správně dovodil odvolací
soud – neomluvenou absencí.
Se závěrem odvolacího soudu, že žalobce mohl účinně namítat, že mu žalovaná
řádně nepřiděluje práci, pouze do 17. 10. 2011, kdy podle ustanovení § 336
odst. 4 zák. práce nastala fikce doručení dopisu ze dne 29. 9. 2011, v němž
žalovaná upozornila žalobce na to, že jeho postup, kdy čerpá náhradní volno,
ačkoliv mu nebylo poskytnuto, považuje za „zvlášť hrubé porušení pracovní kázně
se všemi z toho vyplývajícími pracovně právními důsledky“, a že poté již bylo
jeho povinností se do zaměstnání dostavit a plnit své povinnosti vyplývající
pro něj z pracovní smlouvy, však dovolací soud nesouhlasí.
Odvolací soud nevzal náležitě v úvahu, že žalovaná v dopise ze dne 29. 9. 2011
adresovaném žalobci - přestože v něm reaguje na nepřítomnost žalobce v práci
jeho upozorněním na to, že mu nebylo poskytnuto náhradní volno - nevyzývá
žalobce k nástupu do práce v místě jejího výkonu sjednaném v pracovní smlouvě a
nevyjadřuje ochotu přidělovat mu v další době práci podle pracovní smlouvy.
Nelze přehlédnout, že podle skutkových zjištění soudů nadřízený žalobce u
žalované JUDr. V. F. před odvoláním žalobce z místa zástupce šéfredaktora Haló
novin u společnosti FUTURA, a. s., nevyžadoval, aby se žalobce, který vykonával
samostatnou práci, vyskytoval na pracovišti každý den, ale vyžadoval spíše
plnění jednotlivých úkolů, že žalobce měl své pracoviště v kanceláři
společnosti FUTURA, a. s., kde se s ním rovněž setkávali vedoucí zaměstnanci
žalované, a že žalobci byla žalovanou přidělována práce nepravidelně v rámci
jednotlivých porad sekretariátu, na kterých byl přítomen i žalobce, aniž by
žalovaná vyžadovala, aby se žalobce zdržoval na pracovišti v jejích prostorách.
Za těchto okolností bylo zapotřebí, aby z dopisu žalované ze dne 29. 9. 2011 –
měl-li s ním být spojen vznik povinnosti žalobce znovu nastoupit do práce u
žalované – bylo též zřejmé, jakým způsobem má žalobce po svém odvolání z místa
zástupce šéfredaktora Haló novin u společnosti FUTURA, a. s., pokračovat v
plnění své povinnosti podle pokynů žalované konat osobně práci podle pracovní
smlouvy, zejména na jaké konkrétní místo a v jakém čase se má žalobce za účelem
konání práce dostavit, popřípadě kdy a kde se koná porada sekretariátu
žalované, které by se měl zúčastnit.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že nepřítomnost žalobce v práci
v době od 17. 10. 2011 do 4. 11. 2011 byla vzhledem k obsahu dopisu žalované ze
dne 29. 9. 2011 neomluvenou absencí, kterou lze kvalifikovat jako porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, pro které byla žalovaná oprávněna
přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem, není v souladu
se zákonem.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení
ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobě o
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2011
důvodně vyhověl, potvrdil [§ 243d písm. b), § 219 o. s. ř.].
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobce měl ve věci plný úspěch a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci
náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k
povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní
služby poskytnuté advokátem pro účely náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši
10 000 Kč a pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení ve výši 5 000 Kč. Kromě
této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající ve dvou
paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč v odvolacím řízení a v jedné
této paušální částce v dovolacím řízení (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně
žalobce, advokátka Mgr. Karolína Steinerová, osvědčila, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci vznikly, rovněž náhrada za
daň z přidané hodnoty ve výši 2 226 Kč za odvolací řízení a ve výši 1 113 Kč za
dovolací řízení (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.); v dovolacím
řízení vznikl žalobci též náklad spočívající v zaplaceném soudním poplatku za
dovolání ve výši 10 000 Kč.
Žalovaná je povinna náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 12 826 Kč
a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 16 413 Kč žalobci zaplatit k
rukám advokátky, která žalobce v těchto řízeních zastupovala (§ 149 odst. 1 o.
s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu