USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce P. R., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem
Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích č. 65, proti žalované M. R., narozené dne
XY, bytem v XY, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 9. 2018, č.
j. 27 Co 128/2018-1373, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C
228/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 10. května 2021, č. j. 22 Co 110/2019-1635, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 14. 12. 2018, č. j. 10 C
228/2000-1381, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 9. 2018, č. j. 27 Co 128/2018-1373. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 5. 2021, č. j. 22 Co
110/2019-1635, usnesení okresního soudu potvrdil. Dovodil, že okresní soud
správně odkázal na ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř., podle kterého žaloba pro
zmatečnost není přípustná proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro
zmatečnost. Žalobce totiž napadl žalobou pro zmatečnost usnesení krajského
soudu, kterým bylo rozhodnuto o předchozí žalobcově žalobě pro zmatečnost proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 5. 3. 2014, č. j. 22 Co 604/2013-1031. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2021, č. j. 22 Co 110/2019-1635, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění
dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní
judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Má-li
být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být
dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka
rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen
tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v
jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013);
způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím
soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze
kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody
by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žalobce, v kontextu shora uvedeného rozboru, ve svém obsáhlém dovolání
nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala
přípustnost dovolání. Ostatně rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem i s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle ustanovení § 230 odst. 3 o. s. ř. není žaloba pro zmatečnost přípustná
proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Žaloba pro
zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby
mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež
představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem,
popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí
předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve
veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na
to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Povaha věci (vyplývající z uvedeného
smyslu žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku)
vylučuje, aby žalobou pro zmatečnost bylo napadáno usnesení, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost; náprava chybného ("nesprávného") rozhodnutí
tu může být zjednána cestou odvolání nebo dovolání (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 ICdo 6/2015, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2274/2020).
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky žalobce, že „Krajský
soud v Hradci Králové vůbec nenařídil k projednání odvolání ve věci jednání,
stejně tak Okresní soud v Pardubicích vůbec nenařídil jednání k projednání
žaloby“, „Krajský soud v Hradci Králové, Vrchní soud v Praze i Okresní soud v
Pardubicích nerespektovaly rozvrh práce, porušily právo na zákonného soudce a
na spravedlivý proces“, „Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v
Pardubicích vůbec nepoučily žalobce o právu vyjádřit se k osobám soudců“, ale
mohly by představovat (kdyby byly důvodné) vady řízení ve smyslu ustanovení §
242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak
vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže
je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak
uvedeno výše – naplněn není. Usnesení odvolacího soudu bylo napadeno v celém rozsahu (tedy i ve výroku o
náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech
řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.