32 Cdo 2274/2020-847
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
oprávněné GRATO spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého
796/57a, identifikační číslo osoby 41033281, proti povinnému R. C., narozenému
XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem v Praze
2, Moravská 924/6, o zastavení exekuce, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 51 Co 449/2017, o žalobě pro zmatečnost podané povinným proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017, č. j. 51 Co 449/2017-491, o
dovolání povinného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019,
č. j. 4 Co 216/2019-482, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
20. 12. 2017, č. j. 51 Co 449/2017-491 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2019, č. j. 4 Co 216/2019-482,
potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal povinný
dovolání, k jehož přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak
byla dosud řešena. Povinný odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení
věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení spolu s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 51 Co 449/2017-764, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se k námitkám povinného již
vyjadřovala, odmítla tvrzení povinného a uvedla, že nadále nesouhlasí se
zastavením exekuce.
Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník
2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3524/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici
in www.usoud.cz), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, která
jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná in
www.nsoud.cz].
Uvedl-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena
jinak, než jak byla dosud řešena, patrně přehlédl, že takový předpoklad
přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř
zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří totiž
pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní
rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku
jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud
posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil
čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí
být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního
práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze
dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel
nedostál, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedl.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti té části rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby
pro zmatečnost, odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné.
K obsahu podání ze dne 13. 12. 2019, doručenému Městskému soudu v Praze dne 18.
12. 2019, kterým povinný podal dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem,
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlédl.
Pro úplnost lze dodat, že podal-li dovolatel proti napadenému usnesení také
žalobu pro zmatečnost, patrně přehlíží, že žaloba pro zmatečnost není
přípustná proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (§ 230
odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost je přitom třeba -
zejména s přihlédnutím ke smyslu (účelu) žaloby pro zmatečnost jakožto
mimořádného opravného prostředku - rozumět ve smyslu ustanovení § 230 odst. 3
o. s. ř. nejen závěr o tom, zda žaloba je či není důvodná, ale také (pouhé)
procesní rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí (odmítnutí žaloby pro
zmatečnost nebo zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost) [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sen. zn. 21 ICdo 6/2015].
Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i
výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle ustanovení § 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti výrokům o nákladech řízení není
přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předseda senátu