21 Cdo 3546/2010

21 Cdo 3546/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Milanem Chytilem, advokátem se

sídlem v Brně, Česká č. 12, za účasti M. L., zastoupeného JUDr. Renatou Volnou,

advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova č. 25, o zápis vlastnického práva do

katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C

20/2008, o dovolání účastníka M. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 19. května 2010 č.j. 1 Co 274/2009-112, takto:

I. Dovolání účastníka M. L. se zamítá.

II. Účastník M. L. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího

řízení 3.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Milana

Chytila, advokáta se sídlem v Brně, Česká 12.

Žalobce a účastník M. L. podali dne 23.4.2008 u Katastrálního úřadu pro

Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - město, návrh na povolení

vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce podle

kupní smlouvy ze dne 2.4.2007, kterou účastník M. L. prodal žalobci nemovitosti

označené jako "budova s číslem popisným 473, pozemek číslo parcely 1314/1 a

pozemek číslo parcely 1313, to vše v obci Brno a katastrálním území Maloměřice,

zapsané na listu vlastnictví číslo 1231 (Katastrální úřad pro Jihomoravský

kraj, Katastrální pracoviště Brno - město)" za kupní cenu 900.000,- Kč.

Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - město,

rozhodnutím ze dne 28.5.2008 č.j. V-7218/2008-702/6 návrh na vklad vlastnického

práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 2.4.2007 zamítl.

Dospěl k závěru, že "předmět převodu je ve smlouvě nedostatečně popsán", neboť

"budova se označuje číslem popisným a pozemkem, na němž je situována", a že

proto není splněna podmínka vyžadovaná ustanovením § 5 odst.1 písm.b) zákona č.

265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 4.8.2008 se žalobce domáhal, aby

návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem v jeho prospěch bylo

vyhověno. Domnívá se, že v kupní smlouvě ze dne 2.4.2007 byl předmět převodu -

nemovitosti, včetně předmětné budovy, dostatečně určitým způsobem

identifikován, neboť budova byla "individualizována tak, že je nezaměnitelná s

jinou - uvedením čísla popisného, způsobu využití, příslušností k části obce,

označením obce a katastrálního území, číslem listu vlastnictví, na němž je

zapsána, a označením katastrálního pracoviště, jež ji eviduje", přičemž

pozemek, na němž je budova postavena, byl kupní smlouvou rovněž převáděn.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.9.2009 č.j. 35 C 20/2008-53 žalobě

vyhověl (s tím, že jeho rozsudek nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu pro

Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Brno - město, ze dne 28.5.2008

sp.zn. V-7218/2008-702/6) a rozhodl, že účastník M. L. je povinen zaplatit

žalobci na náhradě nákladů řízení 9.878,- Kč. Dospěl k závěru, že předmětná

budova jako předmět převodu byla v kupní smlouvě ze dne 2.4.2007 označena

dostatečně srozumitelně a určitě, neboť "je nezaměnitelná s jinou". Posuzování

této otázky přitom představuje přezkum právního úkonu podle ustanovení § 5

odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a nikoli

(jak nesprávně dovodil katastrální úřad) přezkum toho, zda navrhovaný vklad je

odůvodněn obsahem předložených listin podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b)

zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. I když byla budova "z

hlediska katastrálních předpisů nedostatečně označena", nemá tento "určitý

nedostatek smlouvy vliv na její určitost či srozumitelnost a záměna předmětu

smlouvy je ohledně budovy vyloučena". Námitku účastníka M. L. o tom, že kupní

smlouva je absolutně neplatná, neboť představovala tzv. propadnou zástavu

zajišťující půjčku poskytnutou žalobcem dle smlouvy o půjčce ze stejného dne,

soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že katastrální úřad "zkoumá listinu

pouze z hledisek v zákoně v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. taxativně

vymezených a z jiných důvodů není oprávněn listinu zkoumat" a že "totéž na

základě uvedeného charakteru řízení dle části páté o.s.ř. platí i pro

rozhodovací činnost soudu", když soud "rozhoduje o stejné věci při stejných

limitech a mantinelech, ve kterých je koncentrována přezkumná činnost

katastrálního úřadu". Nedůvodná je podle soudu prvního stupně rovněž námitka

účastníka M. L. o tom, že od kupní smlouvy ze dne 2.4.2007 odstoupil. Přestože

je "tuto skutečnost obecně možné v řízení dle části páté o.s.ř. zkoumat",

neboť, je-li jeho právním účinkem zrušení smlouvy od počátku, nebyl by

navrhovaný vklad od počátku odůvodněn obsahem předložených listin, v

projednávané věci k účinnému odstoupení nedošlo, když pro něj nebyly "splněny

smlouvou sjednané podmínky".

K odvolání účastníka M. L. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19.5.2010

č.j. 1 Co 274/2009-112 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že

účastník M. L. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení

7.802,- Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Chytila. Shodně se soudem prvního

stupně dovodil, že "nemovitosti nemusí být v právním úkonu nutně specifikovány

všemi údaji vyžadovanými jinak katastrálními předpisy, pokud i při použití jen

některých z těchto údajů je lze ve smlouvě jednoznačně individualizovat".

Předmětná budova byla v kupní smlouvě, vzhledem ke způsobu jejího označení a k

tomu, že "pouze tato budova byla spolu s pozemky zapsaná na konkrétním listu

vlastnictví", označena nezaměnitelným způsobem; kupní smlouva ze dne 2.4.2007

je proto dostatečně určitým a srozumitelným právním úkonem. Za správný odvolací

soud považoval postup soudu prvního stupně, který se nezabýval účastníkem

namítanou absolutní neplatností kupní smlouvy proto, že "zkoumání platnosti

smlouvy je vyhrazeno soudu nikoliv v řízení podle části páté o.s.ř., ale až v

případném řízení podle části třetí o.s.ř.". Závěry soudu prvního stupně ve

vztahu k posouzení odstoupení od kupní smlouvy považoval odvolací soud za

"nadbytečné" vzhledem k tomu, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru

nemovitostí podle kupní smlouvy byl podán katastrálnímu úřadu ještě před

tvrzeným odstoupením a že pro rozhodnutí o vkladu je rozhodný stav ke dni

podání návrhu na vklad.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal účastník M. L. dovolání. Vytýká

odvolacímu soudu, že odmítl přezkoumat kupní smlouvu "ze všech hledisek, tj.

její absolutní neplatnosti, jelikož se jednalo o tzv. propadnou zástavu".

Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.8.2008 sp. zn. 28 Cdo

3022/2006, podle něhož "nestačí přezkoumávat smlouvu pouze z hledisek uvedených

v § 5 katastrálního zákona, ale je třeba přezkoumávat smlouvu v plném rozsahu

ve smyslu § 6, § 120, § 152 odst. 1 a § 153 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na

ustanovení § 245 o.s.ř., podle kterého je ohledně řízení ve věcech, o nichž

bylo rozhodnuto jiným orgánem, užít ustanovení části první až čtvrté o.s.ř.".

Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a

navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.

Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Zdůrazňuje správnost právního závěru

odvolacího soudu, podle kterého "předmětem řízení podle části páté občanského

soudního řádu je přezkum rozhodnutí správního orgánu, a to v mezích vytýčených

v žalobě a v mantinelech rozhodovací pravomoci orgánu, jehož rozhodnutí je

přezkoumáváno, a nikoliv přezkum platnosti smlouvy, která měla být podkladem

pro vklad práva do katastru nemovitostí". Tvrzená neplatnost smlouvy, založená

tím, že mělo jít o tzv. propadnou zástavu, nemůže být řešena v řízení podle

části páté občanského soudního řádu. V projednávané věci je rozhodovací činnost

soudu "omezena na zkoumání vkladových podmínek podle ustanovení § 5 odst. 1

zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a z jiných hledisek není

oprávněn soud listinu zkoumat".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,

se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení

o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§

245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy -

jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního

řádu (§ 245 o.s.ř.) - v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo

jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237

odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)

o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Účastník M. L. napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1

písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo

soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem

zrušeno. Dovolání M. L. proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné

jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena

již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Soudy obou stupňů dospěly v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění jejich

rozsudků - k závěru, že v řízení ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí

je katastrální úřad (a rovněž soud rozhodující o téže věci v následném řízení

podle části páté občanského soudního řádu, byl-li návrh na vklad rozhodnutím

katastrálního úřadu zamítnut) oprávněn posuzovat "podkladový" právní úkon z

pohledu v úvahu přicházejících důvodů jeho absolutní neplatnosti pouze "v

rozsahu kritérií vymezených" v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve

znění pozdějších předpisů, tedy, řečeno jinak, že důvody absolutní neplatnosti

"podkladového" právního úkonu, jež nelze podřadit pod kriteria přezkumné

činnosti katastrálního úřadu v řízení ve věci vkladu práva do katastru

nemovitostí, vymezených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve

znění pozdějších předpisů, nelze zohlednit ani "v případně navazujícím" soudním

řízení podle části páté občanského soudního řádu. Protože vyřešení této právní

otázky bylo v projednávané věci pro rozhodnutí soudu významné a protože uvedená

právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech

souvislostech (ve vazbě na soudní řízení podle části páté občanského soudního

řádu) vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,

které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto

dospěl k závěru, že dovolání účastníka M. L. proti rozsudku odvolacího soudu je

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR

dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje

vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a

předkupní právo s účinky věcného práva [§ 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve

znění pozdějších předpisů].

Práva uvedená v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění

pozdějších předpisů se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva

nebo výmazu vkladu práva, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 2 odst. 1 zákona

č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a vznikají, mění se nebo zanikají

dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak

(§ 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Právní

účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke

dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 3 věta první

zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších

předpisů katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím

zkoumá, zda

a) navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru,

b) navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin,

c) právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku

jiného práva je určitý a srozumitelný,

d) právní úkon je učiněn v předepsané formě,

e) účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu,

f) účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo

rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je

předmětem právního úkonu, g) k právnímu úkonu účastníka řízení byl udělen

souhlas podle zvláštního předpisu.

Katastrální úřad tyto skutečnosti zkoumá ke dni podání návrhu na vklad.

Konstantní judikatura soudů dospěla k závěru, že katastrální úřad v řízení ve

věci vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě

má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v

ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Předmětem zkoumání katastrálního úřadu proto nejsou všechny aspekty platnosti

posuzovaného právního úkonu (srov. zejména § 37 a násl. občanského zákoníku),

ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č.

265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Podmínky taxativně vymezené

ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů

přitom zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad (§ 5 odst. 1 věta

druhá zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů); k tomuto dni se pak

také váží účinky vkladu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 věty první zákona č.

265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR

ze dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 29.1.2009 sp. zn. 21 Cdo 39/2008, které bylo uveřejněno pod č. 110 v

časopise Soudní judikatura, roč. 2009). Jsou-li podmínky vkladu splněny,

katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje; v opačném případě návrh

zamítne (§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Podle ustanovení § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán

územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě

smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní

orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá

z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), a

nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc

projednána na návrh v občanském soudním řízení.

Podle ustanovení § 250b odst. 3 o.s.ř. platí, že návrh, o němž rozhodl správní

orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.

V řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté

občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho

procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž

podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo

jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v

občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti

(zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo

rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata

projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom,

že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před

správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným

rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci

pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové

projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci,

dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem

tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky

vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v

jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně

uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a

rozhodnutí.

Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové

projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení

před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí

(z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn

(a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní

kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž "na

místě správního orgánu" rozhoduje, znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. § 250f

o.s.ř.), o téže věci. Také proto se v ustanovení § 250b odst. 3 o.s.ř.

předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném

rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu.

Uvedené v projednávané věci mimo jiné znamená, že soud, který na základě podané

žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu projednává a

rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím

katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, se může (protože projednává a

rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných

hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci

samotnému katastrálnímu úřadu; jinými slovy, omezení daná katastrálnímu úřadu

pro zkoumání právního úkonu, na jehož podkladě má být právo do katastru

zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona

č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, se uplatní také v následném

(navazujícím) soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu o téže

věci.

V opačném případě (kdyby měly soudy vycházet z výkladu zastávaného dovolatelem)

by totiž takové řízení nebylo novým projednáním téže věci soukromoprávní povahy

soudem, ale - při možnosti "vnesení" do soudního řízení "poprvé" nových

hmotněprávních kritérií - stalo by se řízením nalézacím sporným ve smyslu části

třetí občanského soudního řádu. Soudní řízení podle části třetí a podle dle

části páté občanského soudního řádu je třeba důsledně odlišovat; každé má jiný

charakter a řízení podle části páté občanského soudního řádu také předpokládá,

že je tu primárně založena ve věci soukromoprávní povahy pravomoc jiného

orgánu, než-li civilního soudu (§ 7 odst. 1, 2 o.s.ř.).

S uvedenými závěry přitom není v rozporu ani právní názor, vyjádřený v rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.8.2008 sp. zn. 28 Cdo 3022/2006. I když v něm

bylo dovozeno, že, "došlo-li k projednávání téže právní věci, jež byla správním

orgánem řešena podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v občanském

soudním řízení (§ 244 odst. 1 o.s.ř.), musí být o projednávané právní věci

rozhodnuto plně ve smyslu ustanovení § 6, § 120, § 152 odst. 1 a § 153 odst. 1

o.s.ř., aniž by soud odkazoval žalobce na podání ,žaloby u soudu podle třetí

části občanského soudního řádu (§ 79 a násl. o.s.ř.)", a že proto bylo namístě

zabývat se i otázkou vydržení vlastnického práva k vydávané nemovitosti podle

ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku, vycházel uvedený závěr ze

situace, kdy se uvedenou otázkou také měl a mohl zabývat především sám správní

orgán v řízení před ním vedeném, neboť (z hlediska aplikovaného hmotného práva

- ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů),

v zabývání se věcí i z tohoto pohledu mu nic nebránilo, tedy, zjednodušeně

řečeno, "protože tak měl a mohl věc hmotněprávně posuzovat sám správní orgán,

může a má ji takto posuzovat i soud v řízení podle části páté občanského

soudního řádu. To však není případ projednávané věci, kdy - jak shora

vysvětleno - se správní orgán (katastrální úřad) věcí (platností právního úkonu

- smlouvy) hmotněprávně jinak, než-li z pohledu kritérií vypočtených v

ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů

zabývat nemohl, a nemůže tak proto učinit ani soud v navazujícím řízení podle

části páté občanského soudního řádu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (který z uvedeného právního

závěru vychází) je z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů

správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl

postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)

a § 229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání M. L. podle ustanovení § 243b

odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem

náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč

[srov. § 10 odst. 3, § 11 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění

vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a

v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč

(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,

č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010

Sb.), celkem 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát Mgr.

Milan Chytil osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům

řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za

zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z

přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 560,- Kč (§ 137 odst.3 o.s.ř.).

Protože dovolání účastníka M. L. bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle

ustanovení § 245, § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1

o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Účastník M. L. je povinen

náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.360,- Kč zaplatit k rukám advokáta,

který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě tří

dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu