21 Cdo 3557/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Lenkou Vidovičovou LL.M.
advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická č. 497/3a, proti žalované Petr
Jäger, prodejní automaty, s.r.o., v likvidaci se sídlem v Brně, Dominikánská č.
15-19, IČO 60752963, zastoupené Mgr. Sabinou Burešovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Dobrovského č. 824/50, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 135/2012, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2015, č. j. 15 Co
380/2013-201, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 20. 4. 2012, doručeným žalobci 23. 4. 2012, žalovaná sdělila
žalobci, že s ním ruší okamžitě pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“) z
důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, kterého se dopustil tím, že 1) od
1.3.2012 do 20.4.2012 se bez omluvy nedostavil do zaměstnání, 2) od 2.3.2012 je
jednatelem a společníkem společnosti Nablízku s.r.o., jejíž předmět činnosti je
shodný s předmětem činnosti zaměstnavatele, aniž si vyžádal k této výdělečné
činnosti předchozí písemný souhlas zaměstnavatele, a 3) nerespektoval výzvy ze
dne 25.1.2012 a 16.4.2012.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dle jeho názoru neporušil
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem, neboť neměl pracovní smlouvou určeno konkrétní
místo výkonu práce, podnikání společnosti Nablízku s.r.o. a žalované si
nekonkurují a výzvy ze dne 25. 1. 2012 a 16. 4. 2012 se týkaly vzájemného
nevyřešeného sporu vycházejícího z postavení žalobce jako společníka žalované.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 115 C 135/2012-156,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení k rukám zástupce žalované 21.360,- Kč. Dospěl k závěru, že
důvody uvedené v bodech 1) a 2) nebyly (nemohly být) důvodem pro okamžité
zrušení pracovního poměru, zatímco nesplněním pokynů zaměstnavatele uvedených v
bodu 3) došlo k naplnění podmínek ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce
pro skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele.
Dovodil, že lhůta podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce byla dodržena, neboť
poslední nesplněná výzva byla ze dne 16. 4. 2012.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 15
Co 380/2013-201, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že
okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 20. 4. 2012 je neplatné, a rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů 41.578,37 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Lenky Vidovičové. Na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná přistoupila k
okamžitému zrušení pracovního poměru opožděně. Byla-li totiž výzva ke splnění
konkrétních úkolů ve lhůtě do 31. 1. 2012 datovaná dnem 25. 1. 2012 doručena
žalobci dne 31. 1. 2012 a žalobce v této lhůtě (ani později) tam uvedené úkoly
nesplnil, „je evidentní“, že dvouměsíční prekluzívní lhůta počala běžet dnem 1.
2. 2012, neboť tímto dnem se žalovaná prokazatelně dozvěděla o porušení
povinností žalobce. Přistoupila-li žalovaná k okamžitému zrušení pracovního
poměru dne 20. 4. 2012 (žalobci bylo doručeno dne 23. 4. 2012), učinila tak
opožděně a její právo rozvázat se žalobcem pracovní poměr uvedeným způsobem
zaniklo, tudíž její právní úkon je třeba považovat za neplatný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací
soud nesprávně posoudil otázku začátku běhu dvouměsíční prekluzivní lhůty, když
jako den, kdy lhůta podle § 58 odst. 1 zák. práce počala běžet, stanovil den 1. 2. 2012. Toto datum však podle názoru žalované nemohlo být dnem, kdy se
dověděla o porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru, neboť sice
určila žalobci lhůtu k předložení požadovaných dokladů do 31. 1. 2012, avšak
tuto lhůtu žalobce objektivně nemohl splnit, neboť teprve ve stejný den mu byla
výzva žalované doručena. Z tohoto důvodu žalovaná zopakovala svoji výzvu dne
16. 4. 2012. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil k novému projednání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka počátku běhu
prekluzivní lhůty podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce, dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není
opodstatněné. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem
žalované ze dne 20. 4. 2012, který byl žalobci doručen dne 23. 4. 2012 – podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2012 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o
změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále jen „zák. práce“. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák.
práce pro porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který
je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci
výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne,
kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z
pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději
však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z
pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci
právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému
zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode
dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně
(skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, ročník
1997, rozsudek ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75
v časopise Soudní judikatura, ročník 1998 a rozsudek ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 743/2007, uveřejněný pod č. 83 v časopise Soudní judikatura, ročník
2008, vztahující se k obsahově shodné dřívější právní úpravě). Jedním ze základních znaků závislé práce (srov. § 2 odst. 4 zák. práce) je její
výkon ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti. Zaměstnanci jsou od vzniku
pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů
zaměstnavatele [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], a proto musí být
povinni plnit pokyny nadřízených. Povinnost zaměstnanců plnit pokyny
nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v
ustanovení § 301 písm. a) zák. práce, se samozřejmě týká pouze takových pokynů,
které jsou vydány v souladu s právními předpisy nadřízeným zaměstnancem, který
je k tomu oprávněn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1968, sp. zn. 6 Cz 18/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/1968, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp.zn. 21 Cdo 1161/2013). Právo zaměstnavatele k ukládání pracovních úkolů není bez
mezí. Musí se vždy jednat o pracovní úkoly přiměřené ke sjednanému druhu práce,
úkoly splnitelné a pro jejich splnění musí zaměstnavatel vytvořit vhodné
podmínky. Zaměstnanec je totiž povinen plnit jen takové pokyny (pracovní
úkoly), které jsou vydány v souladu s právními předpisy, jsou přiměřené
sjednanému druhu práce, splnitelné a pro jejich splnění musí zaměstnavatel také
vytvořit vhodné podmínky [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Je-li
pracovní úkol (pokyn) vydán zaměstnanci v rozporu s uvedenými pravidly, nemůže
zaměstnanec jejich nesplněním porušit povinnost vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci. V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobce byl žalovanou dne
25. 1. 2012 vyzván také k doložení vyúčtování částky 894.000,- Kč, kterou
postupně vybral z účtu žalované, včetně všech dokladů, ze kterých bude zřejmý
účel použití peněz, a k doložení vyúčtování finančních prostředků za zboží a
služby za rok 2010 v celkové výši 391.116,- Kč, to vše ve lhůtě do 31. 1. 2012. Tato výzva byla žalobci doručena dne 31. 1. 2012. Jak bylo již výše uvedeno, dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel
přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru, aby šlo o platný právní
úkon, začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního
poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl. V projednávané věci podle tvrzení
žalované, důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce bylo nesplnění
povinnosti uložené mu dopisem ze dne 25. 1. 2012, který mu byl doručen dne 31. 1. 2012. V uvedeném dopise byla žalobci stanovena lhůta k provedení úkolů do
31. 1. 2012. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že již 1. 2. 2012 musela
žalovaná vědět, zda žalobce splnil, nebo nesplnil povinnost, kterou mu žalovaná
uložila v dopise ze dne 25. 1. 2012. Přistoupila-li k okamžitému zrušení
pracovního poměru dopisem ze dne 20. 4. 2012, stalo se tak až po uplynutí lhůty
uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce. Již z tohoto důvodu je tak
posuzované okamžité zrušení pracovního poměru neplatným právním úkonem
(jednáním). Jen na okraj dovolací soud připomíná, že, i kdyby jinak žalovaná k rozvázání
pracovního poměru z jí tvrzeného důvodu přistoupila včas, nemohlo by být takové
rozvázání pracovního poměru platné, neboť - jak vyplývá z výše uvedeného – s
ohledem na žalovanou stanovenou lhůtu ke splnění pracovního úkolu se jednalo o
pracovní úkol objektivně nesplnitelný (lhůta k jeho splnění byla stanovena tak,
že ji žalobce nemohl dodržet - pracovní úkol měl splnit do 31. 1. 2012, ačkoliv
mu tento pracovní úkol teprve dne 31. 1. 2012 byl zadán). V případě, že
zaměstnanec nesplní povinnost, jejíž splnění je objektivně nemožné, nemůže to
být důvodem pro rozvázání pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu