21 Cdo 3430, 3628/2018-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobce M. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem
Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 546/55, proti žalované M.G.P.
spol. s r.o., se sídlem ve Zlíně, Kvítková č. 1575, IČO 42340586, zastoupené
JUDr. Milenou Rafajovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka č.
588, o 470.571,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod
sp. zn. 38 C 92/2016, o dovoláních žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. června 2018 č. j. 60 Co 204/2017-390 a proti
usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. března 2018 č. j.
60 Co 204/2017-373, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, ze
dne 5. června 2018 č. j. 60 Co 204/2017-390 se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně,
ze dne 6. března 2018 č. j. 60 Co 204/2017-373 se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
24.926,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mileny
Rafajové, advokátky se sídlem ve Zlíně, nám. T.G. Masaryka č. 588.
Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 470.571,20
Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména
tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.2010 jako
produktový specialista se základní mzdou ve výši 50.000,- Kč. Dohodou účastníků
byla mzda s účinností od 1.1.2012 zvýšena na částku 70.000,- Kč, následně však
žalovaná základní mzdu žalobci „neodůvodněně“ snížila od 1.10.2012 na částku
60.000,- Kč a od 1.11.2012 až do skončení pracovního poměru ke dni 31.3.2015 na
částku 50.000,- Kč. Základní mzda však takto nebyla snížena ostatním
zaměstnancům vykonávajícím stejnou práci, přičemž rozsah pracovní činnosti
žalobce byl dokonce širší než v případě ostatních zaměstnanců. Rozdíl mezi
mzdou vyplácenou žalobci a ostatním zaměstnancům vykonávajícím stejnou práci
činil 18.000,- Kč až 35.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že ze strany žalované došlo
k porušení zásady rovného zacházení, žalobce požaduje „dorovnání mzdy“ za
období od 1.12.2012 do 30.11.2013 ve výši 19.000,- Kč měsíčně, tj. celkem
456.000,- Kč. Kromě toho žalobce požadoval za dobu od 24.3. do 31.3.2015
náhradu mzdy ve výši 14.571,20 Kč z důvodu překážky v práci na straně
zaměstnavatele.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 17.3.2017 č.j. 38 C 92/2016-279 žalované
uložil, aby žalobci zaplatila 14.189,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1.5.2015
do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 456.382,20 Kč s úroky z prodlení,
které ve výroku specifikoval, a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“
žalované náklady řízení ve výši 159.297,- Kč k rukám zástupkyně žalované. Z
výsledků provedeného dokazování dovodil, že v listině označené jako „mzdový
výměr“ se účastníci dne 1.4.2010 dohodli, že základní mzda žalobce bude činit
50.000,- Kč, že následně „mezi účastníky nedošlo k žádné dohodě o zvýšení
základní mzdy žalobce“, nýbrž že „částka 20.000,- Kč měsíčně, o kterou byla od
1.1.2012 zvýšena mzda žalobce, byla jednostranně zaměstnavatelem přiznanou
odměnou či prémií za to, že žalobce bude prodávat kontrastní látky pouze se
svou kolegyní D. M., tj. ve dvou“. Za této situace tedy „bylo v moci
zaměstnavatele takto podmíněnou odměnu, kdykoliv poté, co přestala být uvedená
podmínka splňována, odebrat“. Od září 2012, kdy na prodej kontrastních látek
„nastoupila schopná a stále součástí jejich týmu jsoucí J. O.“, tedy bylo
právem žalované tuto fakultativní odměnu zcela odebrat, neboť předpoklady, za
nichž byla přiznána, odpadly. Protože v řízení bylo prokázáno, že práce
vykonávaná žalobcem „nebyla prací shodnou či srovnatelnou s prací vykonávanou
D. M. z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst.
2 a 5 zák. práce“ (práce vykonávanou M. byla složitější, odpovědnější a
namáhavější než práce žalobce), dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalovaná neporušila povinnost zaměstnavatele uvedenou v ustanovení § 110 odst.
1 zák. práce, pokud stanovila M. vyšší mzdu, než jakou pobíral žalobce, a proto
také z takového jednání nemohla vzniknout žalobci majetková újma, jejíž náhrady
se v tomto řízení domáhá. Za důvodný shledal toliko požadavek žalobce na
náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele za období od 24.3.
do 31.3.2015.
Podáním ze dne 2.2.2018 žalobce navrhl, aby na místo něho vstoupila do řízení
obchodní společnost Institut na ochranu práv poškozených s.r.o., se sídlem v
Praze 1, Rybná č. 716/24, IČO 06499295, jíž žalobce na základě smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 1.2.2018 postoupil svou pohledávku za žalovanou,
která je předmětem tohoto soudního řízení, a postupník se tak „stal věřitelem
pohledávky za žalovanou v celém rozsahu, včetně příslušenství a všech práv s ní
spojených“.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, poté usnesením ze dne 6. 3. 2018 č. j.
60 Co 204/2017-373 návrh žalobce, aby na místo dosavadního žalobce vstoupila do
řízení společnost Institut na ochranu práv poškozených s.r.o., se sídlem v
Praze 1, Rybná č. 716/24, IČO 06499295, zamítl. Dospěl k závěru, že smlouva o
postoupení pohledávky ze dne 1.2.2018 nemůže být skutečností, s níž právní
předpisy spojují převod práva na jiného. Důvodem je povaha žalobou uplatněných
nároků, které mají základ v pracovněprávním vztahu účastníků a na které se
proto vztahuje ustanovení § 346d odst. 4 zák. práce, které stanoví, že
pohledávku ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči
zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, není možné postoupit na
jiného; pokud tak smluvní strany přesto učiní, pak podle ustanovení § 346e zák.
práce se k tomu nepřihlíží. Za tohoto stavu tedy nebyly splněny podmínky pro
postup podle ustanovení § 107a o.s.ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne
5.6.2018 č.j. 60 Co 204/2017-390 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl, že
žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady odvolacího řízení ve výši
25.264,80 Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované JUDr. Mileny Rafajové.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že ohledně částky
20.000,- Kč, o niž byla od 1.1.2012 žalobci zvýšena mzda, „bylo učiněno
jednostranné rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání této jinak nenárokové složky
mzdy (mimořádné odměny)“ a že vyplácení této odměny (jako nenárokové složky
mzdy) bylo „podmíněno“ tím, že „žalobce bude kontrastní látky prodávat pouze se
svou kolegyní D. M., tj. ve dvou“. Poté, co od září 2012 nastoupila jako další
produktový specialista J. O., „předpoklady, za nichž byla od ledna 2012 odměna
přiznána, odpadly“, a „od září 2012 tak žalovaná mohla kdykoliv rozhodnout o
odnětí této složky mzdy“. Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu
prvního stupně, že jediným zaměstnancem pracujícím na stejné pozici jako
žalobce, který pobíral od 1.12.2012 vyšší mzdu než žalobce, byla D. M., a že
její práce byla složitější, odpovědnější a namáhavější než práce žalobce (M.
pracovala s vyšším pracovním nasazením, byla navíc ustavena do pozice vedoucí
produktových specialistů a převzala náročný tzv. pražský region, kterého se
žalobce obával, a měla zde lepší výsledky než v regionech, které převzal
žalobce). Za tohoto stavu není požadavek žalobce na „dorovnání mzdy“ za období
od 1.12.2012 do 30.11.2013 ve výši 19.000,- Kč měsíčně opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení Krajského soudu v Brně,
pobočce ve Zlíně, ze dne 6.3.2018 č.j. 60 Co 204/2017-373 podal žalobce
dovolání.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací soud
nesprávně posoudil otázku, „zda je nutné naplnění shody ve všech srovnávacích
kritériích uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce“. Podle názoru
dovolatele je taková podmínka při takovém počtu zcela rozdílných kritérií
„reálně nenaplnitelná“, a nemůže tak v podstatě nikdy dojít k naplnění účelu
právní normy, aby zaměstnancům náležela za stejnou práci nebo za práci stejné
hodnoty u zaměstnavatele stejná mzda. Dovolatel má za to, že „je namístě
jednotlivá kritéria poměřovat a vyvažovat“, neboť kdyby zaměstnanec měl jedno
ze srovnávacích kritérií „horší“, avšak zbylá ostatní kritéria by měl „lepší“,
a přesto by dosahoval nižší mzdy, tak není spravedlivé, aby mu byl z důvodu, že
je v jednom kritériu „horší“, nebyl přiznán nárok na alespoň stejnou mzdu. Tato
otázka by měla být posouzena rovněž s ohledem na to, že úmyslem zákonodárce je
v rámci pracovního práva posílení postavení zaměstnance. Dále žalobce namítal,
že odvolací soud „nevzal za prokázaná shodná tvrzení o navýšení mzdy dle ust. §
120 odst. 3 o.s.ř.“, jestliže „jak dovolatel, tak žalovaný, jehož jménem jednal
K. Z., shodně vypověděli, že došlo k navýšení mzdy dovolatele od 1.1.2012 o
20.000,- Kč, tedy na částku 70.000,- Kč“. Odvolací soud měl rozhodnout, že
„dovolateli přizná nárok na doplacení mzdy do výše účastníky sjednané mzdy“,
neboť „takto navýšenou mzdu nebylo možné dovolateli jednostranně odebrat
žalovanou“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že napadeným rozsudkem
došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a „rovnost zbraní“
účastníků soudního řízení a práva na spravedlivou odměnu za práci. Navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítal, že v případě
postupu podle ustanovení § 107a o.s.ř., pokud existuje právní skutečnost, s níž
právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka
řízení, o něž v řízení jde, tak soud návrhu žalobce vyhoví. Za takovou právní
skutečnost přitom soudní praxe „považuje typicky“ postoupení pohledávky.
Odvolací soud se tedy neměl v této fázi řízení zabývat otázkou, zda účastník je
skutečně nositelem tvrzeného práva či povinnosti, zda je postupovaná pohledávka
oprávněná, jaká je její právní kvalifikace (právní titul) a zda je možné ji
postoupit, neboť tyto otázky se již týkají věci samé. Dovolatel je též
přesvědčen, že odvolací soud měl otázku, zda je možné postoupit pohledávku
zaměstnance za zaměstnavatelem, posoudit podle zákoníku práce ve znění účinném
od 1.1.2007 do 31.12.2010, tedy ve znění účinném v době uzavření pracovní
smlouvy mezi dovolatelem a žalovanou, kterým se řídí pracovněprávní vztah
účastníků. Žalobce má za to, že „jeho nárok představuje současně majetkovou
hodnotu (vlastnictví dovolatele), se kterým by měl mít možnost disponovat a
učinit tuto pohledávku také předmětem postoupení (realizace výkonu vlastnického
práva)“. Vzhledem k tomu, že úmyslem zákonodárce je v rámci pracovního práva
posílení postavení zaměstnance, „neměl by existovat žádný důvod, proč by
zaměstnanec měl být při nakládání se svou pohledávkou za zaměstnavatelem
jakkoli omezen“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že napadeným
usnesením došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a dále
práv zaručených v čl. 11, čl. 26 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k oběma dovoláním žalobce zvlášť vyjádřila. Navrhla, aby obě
dovolání byla jako nepřípustná odmítnuta nebo jako nedůvodná zamítnuta, neboť
napadená rozhodnutí považuje za správná a žádnou z námitek žalobce nelze podle
jejího názoru považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se nejprve
zabýval dovoláním žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve
Zlíně, ze dne 5.6.2018 č.j. 60 Co 204/2017-390. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné při posuzování,
zda jde o nerovné zacházení při odměňování zaměstnanců za práci. Touto právní
otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že práci
vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou
práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže
jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií
uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce; není-li shoda
(srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou
práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016). Na
uvedeném právním názoru dovolací soud i nyní setrvává a neshledává žádné důvody
na něm cokoliv měnit.
Dovodil-li proto odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se
ztotožnil), že práce žalobce „nebyla prací shodnou či srovnatelnou s prací
vykonávanou D. M. z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení
§ 110 odst. 2 a 5 zák. práce“, neboť „práce vykonávanou M. byla složitější,
odpovědnější a namáhavější než práce žalobce“ (zejména proto, že M. - na rozdíl
od žalobce - plnila řídící a organizační úkoly spojené s výkonem funkce vedoucí
divize kontrastních látek, přičemž její práce vykazovala výrazně vyšší pracovní
nasazení než práce žalobce, převzala náročný tzv. pražský region, kterého se
žalobce obával, a měla zde lepší výsledky než v regionech, které převzal
žalobce), jde o závěr, který je s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu
konformní.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění odvolacího
soudu o tom, že „mezi účastníky nedošlo k žádné dohodě o zvýšení základní mzdy
žalobce“, nýbrž že „částka 20.000,- Kč měsíčně, o kterou byla od 1.1.2012
zvýšena mzda žalobce, byla jednostranně přiznanou (mimořádnou) odměnou či
prémií“, jejíž vyplácení bylo „podmíněno“ tím, že „žalobce bude kontrastní
látky prodávat pouze se svou kolegyní D. M., tj. ve dvou“, a že v souvislosti s
nástupem nového (dalšího) zaměstnance na prodej kontrastních látek „přestala
být tato podmínka od září 2012 splňována“], dovolání proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení
pokračovat.
Namítá-li žalobce porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží
skutečnost, že právo na spravedlivý proces (včetně práva na ochranu základních
práv a svobod prostřednictvím soudní moci, případně práva na spravedlivou
odměnu za práci) nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé
rozhodnutí ve věci bez dalšího. Pokud dovolatel v řízení neunesl své důkazní
břemeno ohledně prokázání rozhodných skutkových tvrzení, nemůže nyní shledávat
v právním řešení předmětného sporu (provedeném v řádném soudním řízení)
porušení svých základních práv.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky se dále zabýval dovoláním žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6.3.2018 č.j. 60 Co
204/2017-373. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 238a o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž
právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka
řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout,
aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního
účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (§ 107a odst.1 o.s.ř.).
Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř., a
jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (§ 107a
odst. 2 o.s.ř.).
Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud
- jak vyplývá z ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o.s.ř. - ve vztahu k jím označené
právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o
takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod
nebo převod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle
právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práv), zda
označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek
přechod nebo převod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo
uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V projednávané věci žalobce (jako bývalý zaměstnanec žalované) v návrhu, kterým
se domáhal, aby na jeho místo vstoupila do řízení obchodní společnost Institut
na ochranu práv poškozených s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 716/24, IČO
06499295, označil za právní skutečnost, v důsledku které přešla (měla přejít)
žalovaná pohledávka (nárok) na tuto právnickou osobu, smlouvu o postoupení
pohledávky, kterou s ní uzavřel dne 1.2.2018. Otázku, zda tato žalobcem
označená právní skutečnost byla vskutku způsobilá mít za následek přechod nebo
převod práv, o něž se v tomto řízení jedná, je třeba posoudit podle právní
úpravy účinné ke dni, kdy byla smlouva o postoupení pohledávky uzavřena, tedy
zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do
31.5.2018 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce)
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30.6.2018
(dále jen „o.z.“).
Smlouva o postoupení pohledávky (§ 1879 a násl. o.z.) je dvoustranný právní
úkon, který uzavírá původní věřitel (postupitel) s jinou osobou (postupníkem).
Předmětem smlouvy je postoupení určité pohledávky (práva na plnění od dlužníka)
původního věřitele postupníku, který se stává věřitelem dlužníka na místě
původního věřitele (postupitele).
Podle ustanovení § 346d odst. 4 zák. práce pohledávku ze základního
pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo
zaměstnavatel vůči zaměstnanci, není možné postoupit na jiného. Odchýlí-li se
smluvní strany od úpravy uvedené v § 346b až 346d, nepřihlíží se k tomu (srov.
§ 346e zák. práce).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že změna v osobě věřitele v pracovněprávních
vztazích na základě smlouvy o postoupení pohledávky je zakázána. Subsidiární
použití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky zaměstnance vůči
zaměstnavateli nebo pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci je tedy
vyloučeno. Právní jednání, kterým by mělo dojít k postoupení pohledávky z
pracovněprávních vztahů, je jen zdánlivé (nicotné) a nepřihlíží se k němu.
Jakékoliv úvahy žalobce o tom, že „jeho nárok představuje současně majetkovou
hodnotu (vlastnictví dovolatele), se kterým by měl mít možnost disponovat a
učinit tuto pohledávku také předmětem postoupení (realizace výkonu vlastnického
práva)“, nemohou derogovat jednoznačná kogentní zákonná ustanovení.
Protože smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je nárok z
pracovněprávních vztahů, není takovou právní skutečností, která by byla
způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních
vztahů) na jiného, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že návrhu žalobce
na vyslovení procesního nástupnictví nelze vyhovět.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné.
Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti
usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto a dovolání žalobce proti
usnesení odvolacího soudu bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit
žalované náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013
Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil
pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k
vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 20.000,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální
částce náhrady výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, tj. 600,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupkyně žalované, advokátka JUDr. Milena Rafajová, osvědčila, že je plátkyní
daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4.326,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 24.926,- Kč
žalované zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala
(§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu