USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce Real Security s. r. o. se sídlem v Praze 5, Za zámečkem č. 745/17,
IČO 28499387, zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně,
Vídeňská č. 188/119d, proti žalovanému Království Saúdské Arábie –
Velvyslanectví Království Saúdské Arábie v České republice se sídlem v Praze 6,
Korunovační č. 622/35, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o 5.789.880,- Kč s úrokem z prodlení,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 96/2014, o dovolání
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2017, č. j.
18 Co 81, 98/2017-116, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 10. 10. 2013 (adresovanou a doručenou Městskému soudu
v Praze dne 15. 10. 2013) proti žalovanému označenému jako „Ministerstvo
zahraničí Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví v Praze se sídlem
Korunovační 622/35, 160 00 Praha, Česká republika“ domáhal zaplacení
„5.789.880,- Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z
dlužné částky jdoucích od 11. 6. 2013 do zaplacení“. K odůvodnění žaloby uvedl,
že „dne 11. 12. 2012 s žalovaným uzavřel Servisní smlouvu na údržbu –
provozování – úklid, na jejímž základě se po dobu účinnosti této smlouvy, tj.
od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014, žalobce jako zhotovitel zavázal pro žalovaného
jako objednatele poskytovat služby související s údržbou, provozováním a
úklidem v budově velvyslanectví a rezidence, včetně zajištění spotřebního
materiálu, nářadí, pracovních sil a všeho, co je potřebné k plnění této
smlouvy. Žalovaný se za odběr těchto služeb zavázal zaplatit žalobci částku
6,475.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty v příslušné výši, která činí 21 %,
tj. celkem se žalovaný zavázal zaplatit žalobci částku ve výši 7.834.750,- Kč“.
Žalovaný po datu splatnosti až dne 11. 6. 2013 zaplatil žalobci pouze
2.977.205,- Kč.
Vrchní soud v Praze – poté, co mu věc byla Městským soudem v Praze předložena k
rozhodnutí o věcné příslušnosti podle ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. -
usnesením ze dne 6. 2. 2014, č. j. Ncp 4280/2013-14, rozhodl, že k projednání a
rozhodnutí věci jsou podle ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni
příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena
k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6; uvedené usnesení podle potvrzení
ve spise nabylo právní moci dne 27. 2. 2014.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté usnesením ze dne 26. 8. 2014, č. j. 27 C
96/2014-17, žalobce vyzval, aby ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto usnesení
„odstranil neurčitost žaloby spočívající v neurčitém označení žalovaného“,
neboť „není zřejmé, zda je žalovaným Velvyslanectví Království Saudské Arábie
či ministerstvo zahraničí“, s tím, že „pokud žalobce žaluje stát, který jako
jediný má právní subjektivitu, ať se vyjádří k otázce věcné příslušnosti s
ohledem na znění § 8 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu“. Soud prvního
stupně tedy vycházel z toho, že žaloba je v označení účastníků řízení neurčitá
(obsahuje takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou
identifikaci), a uvedený stav posoudil jako vadu žaloby ve smyslu ustanovení §
43 odst. 1 o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 6 – poté, co žalobce na výzvu soudu (mimo jiné) sdělil,
že „konkretizuje“ žalovaného tak, že „žalovaným je stát, tedy Království
Saúdské Arábie“ a že „Království Saúdské Arábie je tak žalováno prostřednictvím
Velvyslanectví Království Saúdské Arábie v České republice“ – usnesením ze dne
3. 2. 2015, č. j. 27 96/2014-23, řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.
(pro nedostatek pravomoci českého soudu) zastavil. V záhlaví svého usnesení
označil žalovaného (nově) jako Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví
Království Saúdské Arábie v ČR, Praha 6, Korunovační 622, s nímž jako s
účastníkem řízení jednal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2015, č. j. 95
Co 129/2015-30, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení
nezastavuje. Vycházeje z toho, že žalobce podanou žalobou uplatňoval vůči
žalovanému zaplacení částky 5.789.880,- Kč s příslušenstvím z titulu
poskytování služeb souvisejících s údržbou, provozováním a úklidem v budově
velvyslanectví a rezidence žalovaného na základě servisní smlouvy ze dne 11.
12. 2012, že řízení bylo zahájeno dne 15. 10. 2013 a že jedna ze stran sporu má
sídlo na území členského státu Evropské unie, dovodil, že při posouzení
pravomoci se použijí i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o
pravomoci českých soudů (§ 123 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním
právu soukromém), tzn. včetně zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním, a dospěl k závěru, že v projednávané věci je dána
výlučná pravomoc soudů České republiky na základě dohody (ujednání) stran o
pravomoci ve smyslu ustanovení § 23 Nařízení rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.
12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a
obchodních věcech; uvedená dohoda je součástí servisní smlouvy ze dne 12. 12.
2012 (čl. 8 – 1). Poukázal také na to, že ze závěru o pravomoci českých soudů
implicitně vycházel rovněž Vrchní soud v Praze při rozhodování o věcné
příslušnosti. Vzhledem k tomu, že mezi Českou republikou a Královstvím Saúdské
Arábie nebyla uzavřena žádná mezinárodní smlouva, která by upravovala otázku
vynětí cizího státu z jurisdikce přijímajícího státu, je-li tento cizí stát
jako právnická osoba subjektem soukromoprávních vztahů, že takovou otázku
neřeší ani Nařízení, ani Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (uveřejněná
vyhláškou č. 157/1964 Sb.) a že v projednávané věci se nejedná o žádný z
případů uvedených v ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním, neboť právní vztah mezi účastníky
nelze ze strany žalovaného (objednatele) považovat za výkon obchodní činnosti
(podle servisní smlouvy ze dne 11. 12. 2012 žalovaný žádnou obchodní činnost
nevyvíjí). S poukazem na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, které bylo uveřejněno pod číslem 26/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že, vystupuje-li cizí stát
nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve
věcech vyplývajících z individuálních soukromoprávních vztahů
charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního
práva závěr, že tato právnická osoba – cizí stát – nepožívá – funkční imunity a
v těchto věcech je dána pravomoc českých soudů.
Obvodní soud pro Prahu 6 v dalším řízení rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 27
C 96/2014-65, řízení co do částky 1.170.907,80 Kč zastavil (výrok I.), žalobu,
„jíž se žalobce domáhal zaplacení 4.618.972,30 Kč spolu s úrokem ve výši 0,01 %
denně z částky 5.789.880,- Kč za dobu od 12. 6. 2013 do 22. 1. 2014 a dále z
částky 4.618.972,30 Kč za dobu od 23. 1. 2014 do zaplacení“, zamítl (výrok II.)
a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
částku 151.250,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalovaného (výrok III.). Výrok
I. odůvodnil ustanovením § 96 odst. 2 o. s. ř. a ve vztahu k výroku II.
dovodil, že žalobce „neunesl břemeno tvrzení“. Dospěl k závěru, že žalobce „o
právní subjektivitě smluvní strany Smlouvy, z níž dovozoval svůj nárok,
netvrdil a nedoložil ničeho“ a že „stejnou procesní pasivitu zaujal po poučení
ze strany soudu, které směřovalo k posouzení jeho nároku dle principů o
bezdůvodném obohacení, aby bylo možné přiznat žalobci částku, která by
odpovídala činnostem (službám), které pro žalovaného měl provést“.
Obvodní soud pro Prahu 6 dále usnesením ze dne 5. 1. 2017, č. j. 27 C
96/2014-89, zamítl návrh žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků,
vyzval žalobce, aby ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil
soudní poplatek za odvolání ve výši 289.494,- Kč a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 soudní poplatek
ve výši 289.494,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (za podanou
žalobu).
K odvolání žalobce (které směřovalo jak proti rozsudku ze dne 19. 5. 2016, tak
proti usnesení ze dne 5. 1. 2017) Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3.
2017, č. j. 18 Co 81, 98/2017-116, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
19. 5. 2016, č. j. 27 C 96/2014-65, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 1. 2017,
č. j. 27 C 96/2014-69 (správně, č. j. 27 C 96/2014-89) zrušil a rozhodl, že věc
se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému [§ 221 odst.
1 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou věcné
příslušnosti. Připustil sice, že o otázce věcné příslušnosti bylo v řízení již
rozhodováno Vrchním soudem v Praze dne 6. 2. 2014 pod č. j. Ncp 4280/2013-14,
ale uvedl, že k tomu došlo za situace, kdy žalobce označil za žalovanou stranu
„Ministerstvo zahraničí Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví v Praze“. Ve
smyslu ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. tak byl tímto rozhodnutím vrchního
soudu Obvodní soud pro Prahu 6 vázán pouze v situaci, že by byla zachována
totožnost účastníků. Postupem soudu prvního stupně, který nejprve žalobce
vyzval k „upřesnění žalovaného“ a následně akceptoval změnu jeho označení na
cizí stát (Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské
Arábie) a s ním nadále ve věci jednal, však byl podle názoru odvolacího soudu
„nastaven procesní stav, kdy do řízení fakticky vstoupil jiný účastník“, a
proto „závaznost citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro věc samu od
tohoto okamžiku nelze dovodit“. Odvolací soud - s poukazem na ustanovení § 9
odst. 2 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014) - dospěl k závěru,
že Obvodní soud pro Prahu 6 v řízení, ve kterém vystupoval na straně žalované
cizí stát (Království Saúdské Arábie) a které podléhá pravomoci českých soudů,
nebyl ve věci soudem věcně příslušným. Proto rozsudek soudu prvního stupně i
posléze vydané usnesení podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
zrušil a věc podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. postoupil
Městskému soudu v Praze jako soudu (v prvním stupni) věcně příslušnému.
Proti tomu usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká odvolacímu
soudu, že se při posouzení otázky, zda jsou soudy v dalším řízení vázány
pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud rozhodl v
rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 104a
odst. 7 o. s. ř., tedy v rozporu ze zásadou perpetuatio fori, když opětovně
posoudil věcnou příslušnost a rozhodl o ní poté, co žalobce po právní moci
usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti upřesnil označení žalované strany.
Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod č. 22/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a na tam vyslovený právní názor, že
pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, jsou soudy v
dalším řízení vázány, a na shodné závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1357/2014, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 829/2010. Zdůrazňuje, že o věcné příslušnosti
bylo již rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, č. j.
Ncp 4280/2013-14, a že proto odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když
napadeným usnesením opětovně rozhodl o věcné příslušnosti soudů. Navrhl, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení, eventuálně aby vydal „rozsudek“, jímž se usnesení
Městského soudu v Praze mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6
potvrzuje.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Zdůrazňuje, že o
věcné příslušnosti bylo Vrchním soudem v Praze rozhodováno v době, kdy žalovaný
nebyl označen jako účastník řízení, resp. účastníkem na straně žalovaného nebyl
nikdo s procesní subjektivitou, kterého by rozhodnutí vrchního soudu mohlo
zavazovat podle § 104a odst. 7 o. s. ř.. Prvním účastníkem s procesní
subjektivitou na straně žalovaného bylo až Království Saúdské Arábie, které se
jím stalo až po právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a napadené usnesení odvolacího soudu bylo
vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva
(výkladu ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. z hlediska vázanosti usnesením
vrchního soudu o věcné příslušnosti), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je
opodstatněné.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je
věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a
místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle
zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím
příslušného soudu.
Podle ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. má-li okresní nebo krajský soud za to,
že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému
vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti
okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k
projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže
věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci
řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit.
Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a
rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný.
Podle ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího
soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.
Z ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že občanský soudní řád vychází při
stanovení věcné (i místní) příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle
níž se věcná (i místní) příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v
den zahájení řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až
do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné (či
místní) příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li
zákon jinak) nerozhodné.
Touto zásadou se řídí i vrchní soudy, rozhodují-li o věcné příslušnosti
postupem podle § 104a o. s. ř. Rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané podle
ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. je pro účastníky i soud závazné (srov. §
104a odst. 7 o. s. ř.). Poté, co vrchní soud rozhodne postupem podle § 104a o.
s. ř., tedy nemůže být v dané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně
nastolena, a to bez ohledu na to, změní-li se skutečnosti rozhodné pro
posouzení věcné příslušnosti; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně,
ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Usnesení o věcné příslušnosti
vydané postupem podle § 104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99,
uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1357/2014, uveřejněné pod
číslem 17/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod
číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4608/2015).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v právním názoru, podle
kterého, rozhodne-li vrchní soud postupem podle § 104a odst. 2 o. s. ř. o věcné
příslušnosti, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena ani
tehdy, připustí-li následně soud prvního stupně změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.), a
to bez ohledu na to, jsou-li k projednání a rozhodnutí změněné žaloby věcně
příslušné soudy jiného stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Soud, jehož věcná (a místní) příslušnost byla určena podle ustanovení § 11
odst. 1 věty třetí o. s. ř. nebo některým jiným způsobem uvedeným nebo
předvídaným v ustanovení § 11 o. s. ř., je zákonným soudem ve smyslu čl. 38
odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu spisu je zřejmé, že v projednávané věci o věcné příslušnosti Vrchní
soud v Praze postupem podle § 104a odst. 2 o. s. ř. již rozhodl, a to usnesením
ze dne 6. 2. 2014, č. j. Ncp 4280/2013-14 (tak, že k projednání a rozhodnutí
věci jsou podle ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni příslušné
okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu
řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6), které nabylo právní moci dne 27. 2. 2014.
Tímto rozhodnutím byla určena věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 pro
celé řízení (včetně řízení odvolacího a dovolacího) a tato otázka nemůže být
posuzována znovu. Skutečnost, že soud prvního stupně následně přistoupil
(postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř.) k odstranění vady žaloby
spočívající v označení žalovaného (když usnesením ze dne 26. 8. 2014, č. j. 27
C 96/2014-17, žalobce vyzval, aby ve stanovené lhůtě „odstranil neurčitost
žaloby spočívající v neurčitém označení žalovaného“, a žalobce této výzvě
vyhověl), je pro posouzení věcné příslušnosti - jak plyne z výše uvedeného -
nerozhodná. Nejde o případ, že by v řízení nebyla zachována „totožnost
účastníků“, jak se nesprávně domnívá odvolací soud.
Rozhodl-li tedy v posuzované věci o věcné příslušnosti Vrchní soud v Praze
pravomocným usnesením ze dne 6. 2. 2014, č. j. Ncp 4280/2013-14, nelze se
věcnou příslušností v dalším řízení znovu zabývat; usnesení o věcné
příslušnosti vydané postupem podle § 104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li
věcně nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že ve smyslu ustanovení § 104a
odst. 7 o. s. ř. byl Obvodní soud pro Prahu 6 vázán usnesením vrchního soudu o
věcné příslušnosti vydaným v projednávané věci pouze v situaci, že by byla
zachována totožnost účastníků, a že postupem soudu prvního stupně byl „nastaven
procesní stav, kdy do řízení fakticky vstoupil jiný účastník“ (cizí stát
Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské Arábie), s nímž
soud prvního stupně dále jednal, a proto „závaznost citovaného rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze pro věc samu od tohoto okamžiku nelze dovodit“, není
správný.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a
ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto
usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu