29 Cdo 4608/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně O. P., zastoupené JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši
Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu
správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo
osoby 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze
5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o nahrazení projevu vůle uzavřít
smlouvu o převodu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 26 C 32/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 28 Co 108/2015-233, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 28 Co
108/2015-233, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. října 2014, č.
j. 26 C 32/2014-182, ve výroku I., II. a IV., se ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně (O. P.) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze 28. prosince
2010 domáhala vůči žalovanému [JUDr. Tomáši Pelikánovi, jako insolvenčnímu
správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (dále jen „družstvo“)]:
[1] nahrazení projevu vůle učinit žalobkyni nabídku ve smyslu § 285 odst. 4
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), na bezúplatný převod (označeného) bytu a spoluvlastnického podílu na
společných částech (označeného) domu (dále jen „předmětný byt“) do vlastnictví
žalobkyně,
[2] nahrazení projevu vůle uzavřít (v žalobě specifikovanou) smlouvu o převodu
vlastnického práva k předmětnému bytu do vlastnictví žalobkyně,
[3] zaplacení pokuty ve výši 100 Kč za každý den prodlení od 1. listopadu 2010
do dne podání smlouvy s návrhem na vklad do katastru nemovitostí, s
příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení z každých 100 Kč
neuhrazených dle splatnosti). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2013, č. j. 74 Cm 3/2011-92:
[1] Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení o nahrazení projevu vůle
učinit žalobkyni nabídku dle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (výrok I.) a
řízení o zaplacení pokuty s příslušenstvím (výrok II.). [2] Zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu
vlastnického práva k předmětnému bytu do vlastnictví žalobkyně (výrok III.). [3] Rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2014, č. j. 10 Cmo 24/2013-131, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích II. až
IV. a věc potud postoupil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále
jen „soud prvního stupně“) jako soudu věcně a místně příslušnému. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j. 26 C 32/2014-182:
[1] Nahradil projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní (označenou) smlouvu o
převodu vlastnického práva k předmětnému bytu do vlastnictví žalobkyně (výrok
I.). [2] Zamítl žalobu ohledně vybraných ustanovení, jež měla být podle žaloby
součástí smlouvy (výrok II.). [3] Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení o zaplacení pokuty s
příslušenstvím (výrok III.). [4] Rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobkyně je členkou družstva a nájemkyní předmětného bytu, který je
ve vlastnictví družstva. 2) Žalobkyně splňuje podmínky stanovené v § 23 a § 24 zákona č. 72/1994
Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony
(zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro
bezplatný převod předmětného bytu do jejího vlastnictví. 3) Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256,
zjistil Městský soud v Praze úpadek družstva, prohlásil konkurs na jeho majetek
a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. 4) Žalobkyně podala 28. prosince 2010 žalobu v projednávané věci. 5) Usnesením ze dne 21. srpna 2013, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-2186,
ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j.
MSPH 96
INS 714/2009, 3 VSPH 1774/2013-B-2646, Městský soud v Praze určil odměnu
žalovaného podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, ve výši 5.082 Kč a náhradu nákladů nezbytně vynaložených na
provedení všech potřebných úkonů ve výši 1.000 Kč. 6) Dne 8. ledna 2014 zaplatila žalobkyně žalovanému odměnu insolvenčního
správce a náhradu nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných
úkonů. 7) Přípisem ze dne 13. května 2014 učinil žalovaný žalobkyni nabídku na
uzavření smlouvy o převodu předmětného bytu do jejího vlastnictví podle § 285
odst. 4 insolvenčního zákona. Návrh smlouvy však obsahoval také prohlášení
žalobkyně, že se vzdává všech práv existujících vůči žalovanému a že mu promíjí
všechny dluhy, s čímž žalobkyně nesouhlasila. 8) Žalobkyně nesouhlasila také s tím, jak (v jaké výši) byly vyčísleny
prostředky určené k vypořádání (§ 24 odst. 7 věta první zákona o vlastnictví
bytů). 9) Ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně s
žalovaným nedohodli na výši prostředků určených k vypořádání. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobu „nelze považovat za předčasnou,
neboť byly splněny (všechny) podmínky § 285 odst. 4 věty čtvrté insolvenčního
zákona“; nebyla-li tedy smlouva uzavřena ani po zaplacení odměny insolvenčního
správce, byly splněny všechny předpoklady podmiňující úspěch žaloby. K otázce stanovení prostředků určených k vypořádání soud prvního stupně uvedl,
že „postačí, pokud je povinnost vzájemného vypořádání ve smlouvě zakotvena“. Dále doplnil, že návrh smlouvy obsahoval i „ustanovení, která nebylo možné z
hlediska zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ani z hlediska zákona o
vlastnictví bytů považovat za podstatná ujednání smlouvy a která navíc nad
rámec povinných ustanovení stanovovala povinnosti žalovanému“. Proto soud
prvního stupně ohledně vybraných článků návrh smlouvy zamítl. Textaci článku
VII odst. 6 až 9 návrhu smlouvy ze stejných důvodů změnil bez návrhu žalobkyně. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 28 Co 108/2015-233, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a
IV. (první výrok) – tj. v rozsahu napadeném odvoláním – a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). K tvrzení žalovaného, že byla žaloba podána předčasně, odvolací soud (s odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1607/2007,
který je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách tohoto soudu) konstatoval, že
pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Jestliže tedy byly v
době rozhodnutí soudu prvního stupně „zcela zaplaceny rozhodnutím insolvenčního
soudu určené náklady spojené s bezplatným převodem předmětného bytu a odměna
insolvenčního správce, není rozhodnutí soudu prvního stupně v kolizi s § 285
odst. 4 insolvenčního zákona a konstantní judikaturou“ (k čemuž odvolací soud
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn.
29 Cdo
1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29
Cdo 783/2014). Závěrem se odvolací soud zabýval námitkou žalovaného, podle níž soud prvního
stupně změnil žalobní návrh, tj. postupoval, jako by šlo o řízení nesporné. K
tomu uvedl, že v poměrech projednávané věci z právního předpisu vyplývá určitý
způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, a proto soud prvního stupně byl
oprávněn „přizpůsobit rozhodnutí ve věci samé úpravě hmotného práva“ (přičemž
na podstatných náležitostech návrhu smlouvy nic nezměnil).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
procesních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,
a sice zda je možné přiznat žalobou požadovaný nárok, i když podmínky pro jeho
úspěšné uplatnění nebyly splněny ke dni podání žaloby a naplnily se až v
průběhu řízení, respektive, zda soud může v řízení o nahrazení projevu vůle
uzavřít smlouvu o převodu vlastnického práva k bytové jednotce podle § 24
zákona o vlastnictví bytů překročit návrh žalobce. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a
navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu
vrátil k dalšímu řízení, respektive, aby „vyslovil právní názor, že insolvenční
správce postupoval řádně (...) a že žaloba měla být za daných okolností zejména
s ohledem na předčasnost při jejím podání zamítnuta“. Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož by měl být nárok, který v
době podání žaloby neexistoval a ani existovat nemohl, a který vznikl teprve v
průběhu řízení vedeného v projednávané věci, považován za řádně uplatněný. Míní, že takový výklad by komukoli otevíral „možnost uplatnit jakkoli předčasný
či zcela neexistující nárok žalobou, s vidinou toho, že snad v budoucnu nárok
vznikne nebo se stane žalovatelným“. Za nesprávný označuje dovolatel také postup, jímž soud prvního stupně
přistoupil k úpravám žalobního petitu (textu návrhu smlouvy), argumentuje, že
takový postup nelze uplatnit v řízení o nahrazení projevu vůle, jež je svou
povahou řízením sporným. Bylo-li v důsledku změny právní úpravy možné uzavřít
smlouvu o převodu vlastnictví k předmětnému bytu za jiných podmínek, bylo na
žalobkyni, aby navrhla změnu žalobního petitu, respektive změnu žaloby. Dovolatel dále upozorňuje, že soud prvního stupně nebyl věcně příslušný žalobu
projednat. O sporech mezi (bytovými) družstvy a jejich členy má jako soud
prvního stupně rozhodovat krajský soud; v poměrech projednávané věci tedy
Městský soud v Praze. Nedostatek věcné příslušnosti přitom zatěžuje i napadené
rozhodnutí, neboť jako odvolací soud měl rozhodovat Vrchní soud v Praze. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, k
čemuž doplnila, že soud prvního stupně odstranil z žalobního petitu (textu
smlouvy) nadbytečná ustanovení zcela správně, tj. podle toho, jak vypořádání
vztahů vyplývá ze zákona o vlastnictví bytů. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se
podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., a
proto může být přípustné pouze podle § 237 o. s.
ř., tedy jen tehdy, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, zda je možné přiznat žalobou požadovaný nárok, nebyly-li věcné podmínky
pro úspěch ve sporu naplněny při zahájení řízení, nýbrž teprve v jeho průběhu,
dovolání přípustným nečiní. Závěr, podle něhož bere soud při zjišťování
skutkového stavu věci v úvahu nejen skutečnosti, které tu byly před zahájením
řízení, respektive v době jeho zahájení, nýbrž přihlíží také ke všemu, co
nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku, bezprostředně vyplývá z § 154 odst. 1 o. s. ř. (aplikovatelného prostřednictvím § 211 o. s. ř. i v odvolacím
řízení) a podává se rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo
1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001,
uveřejněné pod číslem 25/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněný pod
číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015). Dovolání je přesto přípustné (podle § 237 o. s. ř.) pro posouzení otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a sice zda soud může v řízení o nahrazení projevu vůle
(uzavřít smlouvu o převodu vlastnického práva k bytové jednotce podle § 24
zákona o vlastnictví bytů) překročit návrh žalobce. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. (ve znění, jež od podání žaloby do 31. prosince
2013 nedoznalo změn) může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco
jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno
zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky. Podle § 161 odst. 3 o. s. ř. (ve znění, jež od podání žaloby do 31. prosince
2013 nedoznalo změn) pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují
toto prohlášení. Podle § 24 odst. 7 věta první zákona o vlastnictví bytů je součástí smlouvy o
převodu vlastnictví jednotky z vlastnictví družstva vzájemné vypořádání
prostředků z nájemného určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě
domu a jednotky a dále kladných zůstatků prostředků tvořených ze zisku bytového
hospodářství, připadajících na převáděnou jednotku. Podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince
2013) je insolvenční správce při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním
právem a právy nájemců podle zvláštního právního předpisu.
Byty a nebytové
prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem
fyzických osob - členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor,
na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23
odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění
pozdějších předpisů, musí insolvenční správce nejprve nabídnout k bezplatnému
převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek
stanovených zvláštním právním předpisem. Insolvenční správce je povinen provést
všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada
nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna
stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k
výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení,
přikročí insolvenční správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona
o ochraně práv nájemců se v těchto případech již nepoužijí. S účinností od 1. ledna 2014 (po změnách provedených zákonem č. 294/2013 Sb.)
byl text § 285 odst. 4 insolvenčního zákona nahrazen úpravou obsaženou v § 284
insolvenčního zákona. Podle tohoto ustanovení (ve znění účinném v době vydání
napadeného rozhodnutí) platilo:
Insolvenční správce je při zpeněžení majetkové podstaty vázán zákonným
předkupním právem nájemce bytu, kterým je fyzická osoba, k jednotce zahrnuté do
majetkové podstaty při jejím prvním převodu podle § 1187 občanského zákoníku
(odstavec třetí). Insolvenční správce je při zpeněžení majetkové podstaty vázán povinností
nabídnout převod jednotky zahrnuté do majetkové podstaty oprávněným osobám v
souladu s § 1188 občanského zákoníku. Insolvenční správce je dále při
zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem tvořeným právy nájemců
podle zákona o vlastnictví bytů (odstavec čtvrtý). Insolvenční správce zajistí provedení všech úkonů, které jsou k provedení
převodů podle odstavců 3 a 4 nezbytné; za to mu od osob oprávněných podle
odstavců 3 a 4 náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech
potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nevyužije-li osoba oprávněná podle odstavce 3 nebo 4 práva na převedení
jednotky do 3 měsíců ode dne doručení nabídky insolvenčního správce, může
insolvenční správce zpeněžit jednotku postupem podle tohoto zákona (odstavec
pátý). Pro účely dalšího výkladu Nejvyšší soud podotýká, že výše popsané změny
insolvenčního zákona neměly vliv na obsah práv a povinností účastníků v
projednávané věci. Judikatura Nejvyššího soudu je – v poměrech pro věc rozhodného znění občanského
soudního řádu – ustálena v názoru, že je-li žalobní petit přesný, určitý a
srozumitelný (k tomu blíže například nález Ústavního soudu ze dne 1. září 1998,
sp. zn. I. ÚS 233/97, uveřejněný pod číslem 93/1997 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu), soud neporuší ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř.
nebo ani jiné
zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí
stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud totiž
rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce
na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí
soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se
žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více,
než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit
i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání
vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 152, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005]. Zároveň přitom platí, že rozsudek nahrazující projev vůle nahrazuje prohlášení
vůle žalovaného bez dalšího; např. rozsudek ukládající žalovanému povinnost
uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že smlouva se považuje dnem
právní moci rozsudku za uzavřenou. Uvedený účinek nastává ovšem jen tehdy,
je-li výrok rozsudku ukládající účastníků projev vůle dostatečně určitý a
srozumitelný. K právnímu úkonu, k němuž má projev vůle směřovat, dojde pouze za
předpokladu, že rozsudkem nahrazený projev vůle má všechny náležitosti, které
hmotné právo vyžaduje k jeho vzniku; např. ve vztahu ke smlouvám musí obsahovat
alespoň všechny jejich podstatné náležitosti (srov. Drápal, L. in Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2009, s. 1112; dále jen „Komentář“). Pro posouzení, zda soud prvního stupně byl oprávněn překročit návrh žalobkyně
(z vlastní iniciativy pozměnit navržený obsah smlouvy), je proto rozhodující,
zda lze řízení o nahrazení projevu vůle (uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví
bytové jednotky podle § 24 zákona o vlastnictví bytů) zahájit bez návrhu, či
zda z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi družstvem
a jeho členem, který má bytovou jednotku nabýt. Řízení před soudem se zahajuje zásadně na návrh, což je odrazem dispoziční
zásady, která je charakteristická pro sporná nalézací řízení. Bez návrhu může
být soudní řízení zahájeno jen ve věcech, o nichž tak stanoví zákon (viz
Komentář, s. 541). Jelikož to zákon ve vztahu k řízení o prohlášení vůle
uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle § 24 zákona o
vlastnictví bytů nestanoví, lze uzavřít, že toto řízení nelze zahájit bez
návrhu. Při odpovědi na to, zda z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání
vztahů konkrétní věci (ve smyslu § 153 odst. 2 o. s.
ř.), je nutné vyjít z
toho, že určitý způsob vypořádání je dán tehdy, jde-li o vypořádání právně
relevantního společenského vztahu, který může soud vypořádat konstitutivním
rozhodnutím, přičemž právo ponechává soudu možnost uvážení při volbě způsobu
vypořádání (zamítnutí žaloby v případě, že by žalobce výsledek úvahy soudu
předem správně neodhadl, by bylo z hlediska principů a cílů civilního procesu
nepřijatelné) [k tomu blíže Spáčil, J. „Určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky“ (§153 odst. 2 o. s. ř.), s přihlédnutím k právu nezbytné cesty a k
povinnosti oplotit pozemek. Právní fórum, 2007, číslo 8, strana 288 a násl.]. V řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové
jednotky podle § 24 zákona o vlastnictví bytů však zákon soudu při rozhodování
o tom, za jakých podmínek či jakým způsobem má být smlouva uzavřena, žádnou
diskreci neponechává a o situaci, při níž by z právních předpisů vyplýval
určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky (ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.), tedy nejde. Z toho vyplývá, že soud je návrhy účastníků vázán, což znamená, že nemůže
přiznat více (respektive něco jiného), než čeho se žalobce domáhal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. června 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95,
uveřejněný pod číslem 44/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K
vázanosti žalobou na nahrazení projevu vůle srov. dále rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/97, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 384/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 570/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února
2015, sp. zn. 29 Cdo 898/2013. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud ze
závěru, podle něhož v řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu
vlastnictví bytové jednotky podle § 24 zákona o vlastnictví bytů jde o případ,
kdy z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. (a proto bylo možné překročit návrh žalobkyně, respektive jí
přisoudit něco jiného, než čeho se domáhala), je jeho právní posouzení věci
nesprávné.
Vzhledem k obsahu dovolacích námitek, v nichž dovolatel poukazuje na věcnou
nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1, má Nejvyšší soud za potřebné odkázat
na rozsudek ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod
číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož jsou soudy vázány pravomocným rozhodnutím, jímž
bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti. Tento závěr, k němuž se Nejvyšší soud
opakovaně přihlásil (srov. například usnesení ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31
Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, či
usnesení ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 2551/2014), platí nejen ve
vztahu k rozhodování podle § 104a o. s. ř., nýbrž i tehdy, je-li věcná
příslušnost založena rozhodnutím odvolacího soudu podle § 221 odst. 1 písm. b)
o. s. ř.
Jestliže tedy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2014, č. j. 10 Cmo
24/2013-131, zrušil výrok II. až IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. března 2013, č. j. 74 Cm 3/2011-92, a věc postoupil k dalšímu řízení
Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jsou tímto pravomocným rozhodnutím soudy vázány a
otázku věcné příslušnosti již v tomto řízení nelze znovu přezkoumávat (§ 11
odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu
prvního stupně, včetně závislého výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2
o. s. ř.) – aniž se zabýval námitkami dovolatele směřujícími proti nepřerušení
řízení a proti rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu