21 Cdo 3653/2019-648
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně V. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Karlem
Fořtem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II.
č. 10/6, proti žalované N. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Jiřím
Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční č. 489/7, o
zaplacení 248.970,- Kč s příslušenstvím, 204.000,- Kč s příslušenstvím a
23.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích,
pod sp. zn. 23 C 350/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 30. května 2019, č. j. 19 Co 658/2019-619, takto:
Rozsudek krajského soudu ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 248.970 Kč, a
rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2019, č. j. 23 C
350/2013-594, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni
248.970 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 248 970 Kč s úrokem z prodlení
jako náhradu za ztrátu na výdělku za období ode dne 19. 1. 2012 do dne 7. 6. 2013 a (původně v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 34 C 274/2013) náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši
204.000 Kč a náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši
23.000 Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako zaměstnankyně žalované (s
druhem práce zdravotní sestra) utrpěla dne 2. 9. 2011 pracovní úraz, při kterém
si zvrtla pravou nohu v koleni. Po úrazu byla v pracovní neschopnosti ode dne
2. 9. 2011 do dne 31. 12. 2011. Poté opět nastoupila do zaměstnání, avšak její
pravé koleno pracovní zátěž nezvládlo, žalobkyně proto musela nastoupit na
další pracovní neschopnost ode dne 19. 1. 2012 až do dne 7. 6. 2013. V průběhu
této druhé pracovní neschopnosti podstoupila žalobkyně operaci pravého i levého
kolene. Nároky související s druhou pracovní neschopností (uplatněné v tomto
řízení) odmítá žalovaná žalobkyni uhradit. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 1. 2019, č. j. 23 C
350/2013-594, žalované uložil zaplatit žalobkyni 248.970 Kč (výrok I.),
rozhodl, že žaloba o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění „za
poškození pravého kolene žalobkyně“ je co do základu důvodná (výrok II.) a že o
výši nároku uvedeného ve výroku II., o nároku na zaplacení „nákladů léčení za
ošetřovné“ ve výši 23 000 Kč, o nároku na náhradu za ztížení společenského
uplatnění „za související psychickou nemoc“ a o nákladech řízení bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (výrok III.). Vyšel z toho, že
žalobkyně, která byla ode dne 1. 3. 2007 zaměstnankyní žalované jako zdravotní
sestra XY oddělení (na základě změny pracovní smlouvy ze dne 18. 2. 2009) na
dobu neurčitou, utrpěla dne 2. 9. 2011 v 16:30 hodin při plnění pracovních
povinností úraz, když zakopla o výduť v linoleu, avšak neupadla, zřejmě špatně
došlápla. Bezprostředně po úraze nevnímala výraznější bolest a směnu dokončila,
avšak doma ve večerních hodinách pociťovala bolest pod pravým kolenem s
následným otokem. Pro vzrůstající obtíže byla ráno dne 3. 9. 2011 ošetřena na
traumatologické ambulanci žalované. Po úraze nastoupila žalobkyně na
konzervativní, klidovou léčbu s rehabilitací a ortézou. Po obstřicích u ní
došlo ke zlepšení stavu do plného pohybu kolena a ke dni 31. 12. 2011 jí byla
ukončena pracovní neschopnost. Po nástupu do zaměstnání dne 1. 1. 2012 se však
u ní projevily potíže s kolenem a nebyla schopna vydržet 12 hodinové směny. Dne
19. 1. 2012 byla vyšetřena na ortopedii a byla doporučena další pracovní
neschopnost, která trvala až do dne 7. 6. 2013. Dne 10. 5. 2012 podstoupila
žalobkyně po doporučení ortopeda artroskopickou operaci pravého kolene, při níž
bylo zjištěno pokračující poškození chrupavky vnitřního kloubního výběžku
stehenní kosti a poranění zevního menisku, odtržená část menisku byla
odstraněna a byl popsán defekt předního zkříženého vazu. Ve dnech 15. 6. 2012 a
26. 7. 2012 podstoupila žalobkyně i operaci levého kolena.
V průběhu roku 2012
se žalobkyně začala léčit rovněž pro potíže psychiatrického charakteru jako
následku dlouhodobé pracovní neschopnosti a vyřazení z běžného života. Z
lékařských zpráv z května 2013 a pozdějších vyplývá, že potíže žalobkyně s
pravým kolenem přetrvávaly i po ukončení pracovní neschopnosti dne 7. 6. 2013. Žalobkyně utrpěla již dříve (v roce 1989) při lyžování úraz, distorzi pravého
kolene. Po tomto úraze jí byla provedena plastika zadního zkříženého vazu
pravého kolene. Další artroskopickou operaci pravého kolene podstoupila
žalobkyně dne 8. 8. 2003, když při ohnutí – dřepu došlo k roztržení zevního
menisku. Byla jí provedena resekce menisku. Při ní byla zjištěna zastaralá léze
– prakticky úplné chybění předního zkříženého vazu a poranění zadního rohu
zevního menisku. Byla odstraněna odtržená část zevního menisku a část zbytků
nefunkčního předního zkříženého vazu. Na vnitřním kloubním výběžku stehenní
kosti byl nalezen hluboký kartilaginózní defekt chrupavky, který byl ošetřen a
pro oživení navrtán 3 otvory o průměru asi 1cm. Podle operačního záznamu byl
stav po plastice zadního zkříženého vazu dobrý, nahrazený vaz byl pevný, po
předním zkříženém vazu byly přítomny vazivové zbytky, které byly ohlazeny
shaverem. Po tomto výkonu byla opět obnovena plná funkční kapacita pravého
kolenního kloubu. Do doby nového úrazu pravého kolenního kloubu dne 2. 9. 2011
nebyly zaznamenány žádné klinické potíže s kolenem. Ze znaleckých posudků MUDr. Ritchtra a MUDr. Luňáčka měl za prokázáno, že i pracovní neschopnost žalobkyně
v období ode dne 19. 1. 2012 do dne 7. 6. 2013 přímo souvisí s pracovním úrazem
ze dne 2. 9. 2011, resp. byla jeho následkem. Návrh na provedení revizního
znaleckého posudku „soud zamítl a zamítl“ i návrh důkazu konfrontací znalců
Altschula, Luňáčka a Richtra, neboť ve věci bylo učiněno již 6 znaleckých
posudků o rozdílné kvalitě i odbornosti. Vzhledem k tomu, že z dosavadních
posudků si soud mohl učinit jednoznačný závěr, byl by další posudek zcela
nadbytečný. Protože výši nároku na ušlý výdělek žalobkyně vypočetla na základě
potvrzení o vyplacených dávkách nemocenského pojištění ze dne 13. 8. 2013 a z
dlouhodobého plánu směn na rok 2012 a 2013 a žalovaná tento výpočet
nezpochybňovala, výše tohoto nároku byla učiněna ze strany žalované nespornou. Přes absenci řádného ocenění výše nároku za ztížení společenského uplatnění
považoval soud prvního stupně dosavadní stav dokazování v otázce ztížení
společenského uplatnění, pokud jde o úraz kolene ze dne 2. 9. 2011, za
dostatečný pro vydání alespoň částečného mezitímního rozsudku v této části
předmětu řízení. Uzavřel, že ačkoliv předchozí úrazové potíže žalobkyně s
pravým kolenem datované rokem 1989 a následně 2003 mohly představovat určitou
predispozici pro vyšší náchylnost kolene, samotná predispozice k poranění
kolene v dané věci nemá ani význam.
O nároku na zaplacení nákladů léčení za
ošetřovné ve výši 23 000 Kč a nároku na náhradu za ztížení společenského
uplatnění za související psychickou nemoc soud nerozhodl ani rozsudkem
mezitímním, neboť „základ nároku je zde podstatně složitější“ a „bude třeba
vypořádat se mj. s námitkou promlčení“. O nároku žalobkyně na zaplacení úroků z
prodlení z částky 248.970 Kč hrubého ode dne 1. 8. 2013 do zaplacení bude
rozhodnuto - vzhledem k tomu, že jde o rozsudek částečný - rovněž v konečném
rozhodnutí. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 Co 658/2019-619, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (o
povinnost žalované zaplatit žalobkyni 248.970 Kč) potvrdil, a ve výroku II. (o
určení, že žaloba o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění je co
do základu důvodná) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně a úplně
zjistil skutkový stav ve věci žaloby o náhradu na ztrátu na výdělku ve výši
248.970 Kč a tento skutkový stav také správně právně hodnotil. Souhlasil s tím,
že příčinná souvislosti mezi druhou pracovní neschopností žalobkyně (ode dne
19. 1. 2012 do dne 7. 6. 2013) a pracovním úrazem ze dne 2. 9. 2011 vyplývá
zejména ze znaleckých posudků znalců MUDr. Richtra a MUDr. Luňáčka, jakož i s
tím, jak soud prvního stupně hodnotil další znalecké posudky této otázky se
týkající. Skutková zjištění týkající se částečného mezitímního rozsudku soudu
prvního stupně o žalobě o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění
za poškození pravého kolene však nepovažoval za dostatečná pro rozhodnutí o
nároku mezitímním rozsudkem, rozhodnutí soudu prvního stupně proto posoudil v
této části jako předčasné. Nejsou dosud vylíčeny všechny rozhodné skutkové
okolnosti, nelze dovodit, v čem konkrétně spočívá ztížení společenského
uplatnění žalobkyně vzniklé v důsledku pracovního úrazu a nejsou tak ani
objasněny všechny skutkové okolnosti podstatné pro to, aby mohl znalec
zpracovat znalecký posudek na výši bodového ohodnocení. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (které směřuje výslovně toliko proti
„potvrzujícímu výroku I. tedy ve výroku: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve
výroku I. potvrzuje“) žalovaná namítá, že při řešení otázek týkajících se
„procesu dokazování znaleckými posudky, odstraňování pochybností a vzájemných
rozporů více znaleckých posudků včetně zadání revizního znaleckého posudku“ se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná
definovala konkrétní vzájemné rozpory jednotlivých znaleckých posudků, které
mají zásadní vliv na posouzení příčinné souvislosti úrazu žalobkyně ze dne 2. 9. 2011 a její pracovní neschopnosti v období ode dne 19. 1. 2012 do dne 7. 6. 2013 po celou tuto dobu, avšak soudy obou stupňů se s těmito vytýkanými rozpory
nijak odůvodněně nevypořádaly a omezily se pouze na obecné konstatování, že
takové rozpory buď nejsou dány, nebo nejsou podstatné.
V rozporu s konstantní
judikaturou dovolacího soudu vůbec nepřistoupily k odstranění uvedených
zásadních rozporů vzájemným výslechem znalců a případně zadáním revizního
znaleckého posudku, respektive tyto rozpory ani nijak nehodnotily. V důsledku
shora uvedených vad napadeného rozsudku (ve spojení s rozsudkem soudu prvního
stupně) byla chybně zjištěna příčinná souvislost mezi úrazem žalobkyně ze dne
2. 9. 2011 a její pracovní neschopností v období ode dne 19. 1. 2012 do dne 7. 6. 2013. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil, a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, aby
dovolací soud zároveň zrušil také v dotčené části rozsudek soudu prvního stupně
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky
procesního práva, jak má soud postupovat v případě rozporu mezi závěry více
znaleckých posudků, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v
dovoláním napadené části) ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné. Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady za
ztrátu na výdělku, která jí začala vznikat ode dne 19. 1. 2012 – i v současné
době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do dne
31. 3. 2012, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 375/2011 Sb., kterým se
mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních službách,
zákona o specifických zdravotních službách a zákona o zdravotnické záchranné
službě (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 370 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným
výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a
plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského.
Náhrada za ztrátu na výdělku podle věty první přísluší zaměstnanci do výše jeho
průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních 3
kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské nebo kdy mu
podle § 192 odst. 1 části věty druhé za středníkem nepřísluší náhrada mzdy nebo
platu. Podle ustanovení § 370 odst. 2 věty první zák. práce náhrada za ztrátu na
výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při jeho další pracovní
neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Průměrným
výdělkem před vznikem škody podle věty první je průměrný výdělek zaměstnance
před vznikem této další škody. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou
zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce jsou
pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž
došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody
a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku
na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly
splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o
odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit
(srov. § 101 odst. 1 o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 3 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku. Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že
pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu omezena, a
účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci,
který dočasně není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový
výdělek, jaký měl před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li
k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu, tj. bez
pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska
naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za
škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku
pracovního úrazu (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost
najisto postavena. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku
škody; pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a
škodou, jíž se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, postačí, aby pracovní úraz
byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Zároveň nelze opomenout, že pro naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu
podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce nemá význam skutečnost, jakým
způsobem pracovní úraz ovlivnil celkový zdravotní stav poškozeného zaměstnance. Předmětem odškodnění zaměstnance totiž není zdravotní stav jako takový (ta jeho
část, která byla zhoršena pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od
určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky pracovního úrazu.
Z tohoto
důvodu platí, že vyskytne-li se u poškozeného současně více nemocí (zdravotních
problémů), které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je
právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky pracovního
úrazu podílejí na „dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu“ poškozeného
zaměstnance, neboť rozhodující je, zda pracovní úraz či jeho následky dovršily
od určitého data neschopnost zaměstnance k výkonu dosavadní práce, a zda tedy z
hlediska nutnosti zanechat této práce (a s tím související ztrátou výdělku)
byly příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení věci je podstatné zjištění, zda příčinou
pracovní neschopnosti žalobkyně v době od 19. 1. 2012 do 7. 6. 2013 (po celou
tuto dobu) byl její pracovní úraz ze dne 2. 9. 2011. Soudy za účelem tohoto
zjištění sice správně zkoumaly zdravotní stav žalobkyně a příčinu jejích
pracovních neschopností z hlediska jejich vztahu k úrazu žalobkyně
prostřednictvím znaleckých posudků, ale ačkoliv závěry znaleckých posudků byly
(v některých částech) vzájemně rozporné, korektním způsobem otázky klíčové pro
posouzení této věci neobjasnily. Soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu
soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto
přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán
znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Znalecký posudek je možno
dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. §
127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování
revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování
revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude
mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto
pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku
znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní
situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude
mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v
případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – posudkem jiného
znalce vypracovaným mimo řízení. V případě rozporu mezi dvěma znaleckými
posudky, lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení
obou znalců neodstraní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982,
uveřejněný pod č. 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, uveřejněné
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 57, roč. 2011, pod č. 7, anebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015).
V projednávané věci, s ohledem na rozpornost významných závěrů znaleckých
posudků, která nebyla odstraněna ani výslechem znalců, tak bylo (a bude)
nezbytné vypracování revizního znaleckého posudku znalcem z oboru ortopedie ve
spolupráci se znalcem z oboru pracovního lékařství (proto bude možná vhodnější
posudek ústavní), který by byl podkladem pro závěr, zda příčinou, proč
žalobkyně nemohla vykonávat dosavadní práci také po dni 19. 1. 2012 až do dne
7. 6. 2013 (žalobou uplatněný nárok), byl pracovní úraz ze dne 2. 9. 2011 nebo
zda by žalobkyně nebyla schopna tuto práci vykonávat, i kdyby k pracovnímu
úrazu nedošlo. Pro posouzení věci je totiž významné, zda pracovní neschopnost
žalobkyně (a z ní vyplývající ztráta na výdělku) byla po celé žalované období
způsobena následky úrazu ze dne 2. 9. 2011 nebo zda (ne)byla po celé toto
období nebo v jeho části způsobena jinými příčinami (předchozími úrazy,
následnými – s úrazem ze dne 2. 9. 2011 nesouvisícími – lékařskými zákroky
apod.). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek v dovoláním napadeném výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni 248.970 Kč, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro
které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku
I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 248.970 Kč) a věc vrátil v
uvedeném rozsahu soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Českých Budějovicích)
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu