21 Cdo 3762/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. O. D., zastoupeného JUDr. Marií Chalupovou, advokátkou
se sídlem v České Třebové, Čechova č. 396, proti žalovanému Pražské vodovody a
kanalizace, a.s. se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 11, IČO 25656635,
zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Strnadem, advokátem se sídlem ve Velkých
Popovicích, Na Zeleném vršku č. 171, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 222/2008, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2010, č. j.
11 Co 412/2009-82, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marie
Chalupové, advokátky se sídlem v České Třebové, Čechova č. 396.
Dopisem ze dne 30. 4. 2008 žalovaný sdělil žalobci, že „s ohledem na
probíhající změny v organizační struktuře PVK došlo ke zrušení pracovního místa
manažer provozu Úpravna vody Želivka/Podolí v úseku provozního ředitele“, že
pracovní poměr žalobce skončí „výpovědí ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku
práce“, že „od 1. 5. 2008 do skončení pracovního poměru nebude žalobci
zaměstnavatel přidělovat práci“ a „bude se jednat o překážku v práci na straně
zaměstnavatele“, že po dobu těchto překážek bude žalobci náležet náhrada mzdy
ve výši průměrného výdělku a že žalobci bude vyplaceno odstupné ve výši 7
násobku průměrného měsíčního výdělku.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného je v pracovním poměru
od roku 1973; od roku 2003 jako manažer provozu Úpravna vody Želivka/Podolí.
Organizační změny, které se staly důvodem pro výpověď z pracovního poměru, byly
ze strany žalovaného vykonstruovány a v době, kdy byla výpověď žalobci
doručena, vůbec neexistovaly. Teprve poté, co personální ředitel žalovaného
předložil žalobci dne 30. 4. 2008 návrhy dohod o rozvázání pracovního poměru
(které žalobce odmítl) a výpověď z pracovního poměru, rozeslal všem vedoucím
zaměstnancům žalovaného „Oznámení o organizační a personální změně“, ve které
je účelově a protiprávně uvedeno, že žalobce nebude dále pracovat z důvodu
překážek na straně zaměstnavatele a že žalobcovo místo, které bude zrušeno až
ke dni 1. 7. 2008, „bude zastávat dosavadní zástupce Ing. P.“. Za bezprostřední
důvod k výpovědi z pracovního poměru považuje žalobce jeho odmítnutí podepsat
„faktury v celkové částce 8.906.193,- Kč za Průzkum štolového vodovodního
přivaděče“. Ačkoli organizační změny „tohoto typu“ jsou natolik závažnou věcí,
že o nich má rozhodovat „přinejmenším představenstvo firmy, které ze zákona
rozhoduje o všech záležitostech akciové společnosti, v daném případě tomu tak
nebylo“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 15 C 222/2008-56,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu
nákladů řízení 10.710,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Zdeňka Strnada. Vyšel z
toho, že „dne 22. 4. 2008 bylo na poradě generálního ředitele“ přijato
rozhodnutí o organizační změně spočívající ve sloučení dvou stávajících provozů
úpraven vody do provozu jediného, ve zrušení pracovních míst manažerů
zrušovaných provozů ke dni 30. 6. 2008 a ve zřízení jediné manažerské pozice s
účinností ode dne 1. 7. 2008. Generální ředitel žalovaného „za tímto účelem“
dne 29. 4. 2008 rozhodl (příkazem generálního ředitele č. 04/2008) s účinností
ode dne 30. 6. 2008 o organizační změně; v důsledku této organizační změny se
stal žalobce pro žalovaného nadbytečným. Protože byla prokázána příčinná
souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce, výpověď z
pracovního poměru, daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 30. 4. 2008, je
platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2010, č. j. 11
Co 412/2009-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď
daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 30. 4. 2008 je neplatná, a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů
19.700,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Chalupové. Na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že žalovaný svá tvrzení o oprávnění generálního
ředitele vydat rozhodnutí o organizační změně neprokázal. Vycházel přitom z
organizačního řádu žalovaného, účinného do dne 30. 10. 2008 (č. 05/2006), podle
kterého „je nejvyšším orgánem akciové společnosti valná hromada, která
rozhoduje v daném rámci obecně závaznými předpisy a stanovami společnosti o
všech věcech společnosti, svá práva, povinnosti a rozhodnutí vykonává
prostřednictvím představenstva PVK“, představenstvo řídí činnost žalovaného v
souladu se stanovami a v souladu s pokyny schválenými valnou hromadou a jedná
jejím jménem, generální ředitel stojí v čele společnosti, organizuje a řídí
její činnost a jedná jejím jménem v rozsahu pověření – zmocnění představenstvem
společnosti. Podle bodu 2.2 organizačního řádu dodatky a změny organizačního
řádu vydává generální ředitel po schválení představenstvem. Odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí o organizačních
změnách není v organizačním řádu vyhrazeno do pravomoci generálního ředitele;
teprve organizačním řádem č. 01/2008, který nabyl účinnosti dnem 1. 11. 2008,
byl „doplněn bod 4.1.1 v páté odrážce tak, že generální ředitel rozhoduje
nejen o zásadních otázkách personální politiky, ale i o organizačních změnách“.
V době, kdy bylo rozhodnuto o organizační změně, na základě které se stal
žalobce nadbytečným (a proto mu byla dána výpověď z pracovního poměru pro
nadbytečnost) pravomoc rozhodnout o organizační změně generální ředitel
žalovaného neměl. Taková pravomoc mu nebyla dána ani pracovní (manažerskou)
smlouvou. Organizační řád, který odrážel rozhodnutí o organizační změně, nabyl
účinnosti dnem 1. 11. 2008 a teprve od tohoto data došlo ke změně předpokládané
rozhodnutím o organizační změně, což je sloučení dosud dvou samostatných
provozů Úpravna vody Želivka/Podolí a Káraný do jednoho provozu – Úpravna vody.
Odvolací soud uzavřel, že, „pokud existoval příkaz generálního ředitele ze dne
30. 4. 2008, který nebyl schválen představenstvem, pak k realizaci organizační
změny došlo až účinností nového organizačního řádu 1. 11. 2008“, který byl
schválen usnesením představenstva žalovaného ze dne 23. 10. 2010“. Ke dni, kdy
měl skončit pracovní poměr žalobce (ke dni 30. 6. 2008), „nedošlo ke změně
organizační struktury žalovaného změnou organizačního řádu“ a pracoviště
žalobce stále existovalo.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný nesouhlasí se závěrem, že
rozhodnutí o organizačních změnách není v organizačním řádu vyhrazeno do
pravomoci generálního ředitele a že k realizaci organizační změny (její
účinnosti) došlo až účinností nového organizačního řádu dne 1. 11. 2008 na
základě jeho schválení představenstvem žalovaného. Dovolatel je přesvědčen, že
odvolací soud se při své úvaze dopustil pochybení v tom, že se zabýval
skutečnostmi, které nastaly ex post po učiněném úkonu rozhodnutí o organizační
změně, a v tom, že zaměnil pojem „rozhodnutí o organizační změně“ (ve smyslu
příslušných ustanovení zákoníku práce) a „rozhodnutí o změně organizačního
řádu“ (ve smyslu stanov dovolatele). Pravomoc generálního ředitele rozhodovat o
organizačních změnách bylo možné dovodit i ze znění organizačního řádu č.
05/2006, a proto je chybná úvaha o tom, že, je-li nějaké právo (či pravomoc)
vedoucího zaměstnance směřující dovnitř společnosti výslovně zmíněno v
pozdějším znění vnitřní normy žalovaného, tak takové právo či pravomoc před
přijetím pozdějšího znění neexistovalo. Podle názoru dovolatele organizační řád
neupravuje úkoly nebo technické vybavení zaměstnavatele ani otázky snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, protože tyto otázky
jsou plně v působnosti řídících zaměstnanců. Nelze si proto (z hlediska řízení
takové velké společnosti) představit, že by o každé z organizačních změn mělo
rozhodovat představenstvo rozhodnutím o schválení změny organizačního řádu či
jakékoliv vnitřní normy. Pravomoc generálního ředitele rozhodovat o
organizačních změnách lze dovodit jak z tehdy platného organizačního řádu, tak
z dlouhodobé a konstantní praxe žalovaného, neboť „každé předcházející
rozhodování o organizační změně probíhalo obdobným způsobem“. Organizační
změna, která spočívala ve sloučení dvou provozů úpraven vody Želivka/Podolí a
Káraný do jednoho provozu ke dni 1. 7. 2008 a zrušení pracovního místa manažera
provozu úpraven vody Želivka/Podolí a Káraný ke dni 30. 6. 2008, nabyla podle
dovolatele účinnosti dne 1. 7. 2008. Vytýká dále odvolacímu soudu, že vůbec
nepřihlédl k výpovědím vedoucích zaměstnanců žalovaného před soudem prvního
stupně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť v řízení bylo prokázáno, že
generální ředitel k vydání příkazu o organizační změně oprávněn nebyl žádným
vnitřním ani vnějším předpisem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů
uplatněných v dovolání žalovaného.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci
výpověď dopisem ze dne 30. 4. 2008 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce ve znění do 30. 6. 2008, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákon č.
121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního
zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, a zákon č. 126/2008 Sb., kterým
se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o přeměnách obchodních
společností a družstev – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán
rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je
příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními
změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho
realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá
s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance
dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Zaměstnavatelům zákon
umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení
tak, aby zaměstnávali jen takový počet svých zaměstnanců a v takovém
kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance,
který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v
tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem,
neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu
nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze
o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro
právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi
podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá
přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu.
Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě
přezkoumávat z hlediska platnosti zejména ve smyslu ustanovení § 37 až 39 obč.
zák. (srov. § 18 zák. práce); vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl
o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí
bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný
orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 zák. práce právní úkony právnické osoby, která je
zaměstnavatelem v pracovněprávních vztazích, se řídí § 20 občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 občanského zákoníku právní úkony právnické osoby
ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení
právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).
Podle ustanovení § 20 odst. 2 věty první občanského zákoníku za právnickou
osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to
stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich
pracovnímu zařazení obvyklé.
Rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách není – jak uvedeno výše – právním úkonem. Protože zákon
výslovně neupravuje, kdo je oprávněn činit u zaměstnavatele takové tzv.
faktické úkony, je třeba v tomto směru vycházet ze zásad uvedených zejména v
ustanoveních § 11 odst. 1 zák. práce a § 20 odst. 1 a 2 obč. zákoníku.; ten,
kdo je oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní úkony, je také jménem
zaměstnavatele oprávněn k tzv. faktickým úkonům a i takové jeho jednání v tomto
směru zaměstnavatele zavazuje. Proto lze uzavřít, že také rozhodnutí o
organizačních změnách (ačkoli nejde o právní úkon) u zaměstnavatele, který je
právnickou osobou, činí především jeho statutární orgán, jímž je u akciové
společnosti představenstvo (srov. § 191 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník), případně osoby představenstvem pověřené (srov. § 20 odst. 2
obč. zák.).
Pro posouzení projednávané věci bylo proto významné, zda generální ředitel
žalovaného Ing. M. K. (tedy nikoli statutární orgán žalovaného, jímž je
představenstvo) byl oprávněn rozhodnout o organizační změně (zrušení místa
manažera na úpravně vody Želivka/Podolí a Káraný), v jejímž důsledku se žalobce
stal pro žalovaného nadbytečným, jinak řečeno, zda z vnitřních předpisů
žalovaného vyplývalo, že mu tato pravomoc příslušela. Odvolací soud se při
řešení této otázky - vycházeje z ustanovení článku 30 stanov žalovaného, podle
něhož vnitřní organizaci společnosti upravuje organizační řád a další vnitřní
předpisy, které schvaluje představenstvo společnosti – správně zabýval tím, zda
takové oprávnění vyplývalo z tehdy platného a účinného organizačního řádu
žalované (jiné tvrzení žalovaný v průběhu řízení neuvedl). Souhlasit lze s
odvolacím soudem i v tom, že z formulací obsažených v bodu „4.1 Generální
ředitel“ organizačního řádu žalovaného, podle nichž „Generální ředitel
organizuje a řídí činnost PVK a jedná jejím jménem v rozsahu pověření
představenstvem PVK“, „určuje koncepci dlouhodobého rozvoje a strategie,
zajišťuje její uskutečnění vytvářením hospodářských, materiálně-technických,
organizačních a personálních předpokladů“ a „rozhoduje o zásadních otázkách
personální politiky“ – na něž dovolatel poukazuje – nelze oprávnění generálního
ředitele rozhodnout o organizační změně (zrušení místa manažera na úpravně vody
Želivka/Podolí a Káraný) dovodit; takové oprávnění má nepochybně představenstvo
žalovaného jako statutární orgán.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani argumentace dovolatele tím, že podle
„Směrnice GŘ č. 12“ ze dne 1. 11. 2005 „Řízení dokumentace“ generální ředitel
„vydává dokumenty řešící problematiku celé společnosti nebo více úseků“ a
„příkaz vyjadřuje výsledek rozhodnutí vedoucího zaměstnance pro řešení
konkrétní situace, ukládá konkrétní opatření“, a to už proto, že nejde o
rozhodnutí statutárního orgánu žalovaného, jímž by některé ze svých oprávnění
(pravomocí) delegoval, nýbrž o rozhodnutí, jímž by si (případně) sám generální
ředitel pravomoci vytvářel. Stejně tak nemůže obstát polemika dovolatele s tím,
kdy nabývá (nabylo) organizační opatření „účinnosti“, neboť, nemohl-li
generální ředitel žalovaného vydat organizační opatření, na základě něhož se
měl žalobce stát nadbytečným, je zcela nerozhodné, zda a kdy nabylo „účinnosti“.
Případný není ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21
Cdo 1932/2006, neboť ve zmíněném rozhodnutí se jednalo o řešení odlišného
skutkového stavu, kdy podle stanov žalovaného generální ředitel řídí výkon
běžných činností společnosti a „přísluší mu zejména vydávat organizační a
řídící normy společnosti“ a oprávnění představenstva žalovaného spočívalo v
právu „schvalovat základní organizační normy společnosti – organizační řád (po
předchozím stanovisku dozorčí rady) a podpisový řád“, zatímco v projednávané
věci oprávnění „vydávat organizační a řídící normy společnosti“ generálnímu
řediteli žalovaného nepříslušelo.
Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud „vůbec nepřihlédl k výpovědím
vedoucích zaměstnanců žalovaného před soudem prvního stupně“ a že, „dospěl-li k
opačnému závěru, dospěl ke skutkovému zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování“, přehlíží, že odvolací soud
opřel své rozhodnutí o závěr, že generální ředitel žalovaného nebyl vůbec
oprávněn rozhodnout o organizační změně (zrušení místa manažera na úpravně vody
Želivka/Podolí a Káraný), a proto skutková zjištění o tom, kdy a za jakých
okolností takové rozhodnutí přijal, jsou pro posouzení věci bezvýznamná.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, §
16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč;
náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení
nepatří, neboť advokátka, která žalobce zastupovala, v rozporu s ustanovením §
14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.
neprokázala, že by byla plátcem této daně. Protože dovolání žalovaného bylo
zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil. Náhradu
nákladů dovolacího řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která
žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu