U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce Polanecká kreditní a finanční s. r. o. se sídlem v Ostravě,
Polanka nad Odrou, Oblouková č. 206/4, IČO 29441951, zastoupeného JUDr.
Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č.
767/62, proti žalovanému R. G., zastoupenému JUDr. Michalem Kačmaříkem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2, o zaplacení 1.206.050,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp.
zn. 106 C 39/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 7. listopadu 2016, č. j. 71 Co 312/2016-252, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému
12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala
Kačmaříka, advokáta se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2016,
č. j. 71 Co 312/2016-252 (do výroku ve věci samé), není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce promlčení práva na
vydání bezdůvodného obohacení a vzájemného vztahu subjektivní a objektivní
promlčecí doby podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, uveřejněný pod číslem
6/2008 v časopise Právní rozhledy, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008,
sp. zn. 30 Cdo 4366/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010, podle nichž právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§ 107 odst. 1 obč. zák.), nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za
tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k
němu došlo (§ 107 odst. 2 obč.zák.); vzájemný vztah uvedené subjektivní a
objektivní promlčecí doby je takový, že skončí-li běh jedné z nich, a je
vznesena námitka promlčení, právo se promlčí a nelze je přiznat (§ 100 odst. 1
obč. zák), pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný
den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na
jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; k tvrzení, že
námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, srov. např. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl
uveřejněn pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009 nebo odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a v nich
vyjádřený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo
promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající
k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve
vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění
námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech,
kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým
postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s
důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely
být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný
zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku
promlčení] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Argumentuje-li žalobce vlastními skutkovými závěry ve prospěch právního názoru,
že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, nezpochybňuje tím právní
posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy jiný dovolací
důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2016,
č. j. 71 Co 312/2016-252, do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není
rovněž přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této
části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.