21 Cdo 3881/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Ing. V. W., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
České správě sociálního zabezpečení, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 439/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008
č.j. 62 Co 527/2007-83, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 23.1.2006 č.j. 2/21/1401/ žalovaná sdělila žalobci, že s ním
okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala ve „skutečnosti, že žalobce dne
18.1.2006 předložil personálnímu odboru čestné prohlášení k § 2 odst. 1 písm.
d) až h) zákona č. 451/1991 Sb. v pl. znění, kterým potvrdil svou účast
příslušníka Lidových milicí“, přičemž „toto čestné prohlášení je právě v tomto
bodě odlišné od čestného prohlášení, které žalobce předložil zaměstnavateli
(žalované) při svém jmenování do funkce dnem 18.3.2003“. Žalobce „svým jednáním
uvedl žalovanou v omyl a, ač nesplňoval předpoklady pro výkon funkce dle zákona
č. 451/1991 Sb., jmenování do funkce ředitele odboru hospodářské správy
přijal“. Žalovaná „toto jednání žalobce považuje za porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem“.
Žalobce se (žalobou podanou dne 7.2.2006 u Městského soudu v Praze) domáhal,
aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.
Žalobu odůvodnil tím, že „přiznává, že se z nedbalosti dopustil chyby“, neboť
nemá právnické vzdělání, a že v době, kdy žalované předložil negativní
lustrační osvědčení, se domníval, že „splnil všechny zákonem požadované
podmínky“ pro výkon funkce ředitele odboru hospodářské správy, do které měl být
jmenován, a „netušil, že některé skutečnosti se prokazují dále čestným
prohlášením“. Čestné prohlášení z roku 2003 žalobce „považoval pouze za
formální doplněk k lustračnímu osvědčení, kterému nevěnoval dostatečnou
pozornost“. Teprve poté, co vůči němu byl počátkem ledna 2006 opakovaně vznesen
požadavek na podání čestného prohlášení, si žalobce „podrobněji prostudoval
zákon č. 541/1991 Sb. a uvedl vše podle pravdy“. Žalobce „připouští, že svým
jednáním přivedl zaměstnavatele v omyl, a byl připraven nést následky“. Podle
jeho názoru bylo jeho jednání důvodem pro odvolání z funkce ředitele odboru,
eventuelně i důvodem pro výpověď z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele
podle ustanovení § 14 zákona č. 451/1991 Sb., avšak „v žádném případě
nesplňovalo předpoklady okamžitého rozvázání pracovního poměru podle § 53 zák.
práce“, ke kterému zaměstnavatel navíc může přistoupit nejpozději do jednoho
roku ode dne, kdy důvod k tomuto opatření vznikl.
Obvodní soud pro Prahu 5 (kterému byla věc postoupena jako soudu příslušnému v
prvním stupni usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.2006 č.j. Ncp
1263/2006-14) rozsudkem ze dne 11.7.2007 č.j. 20 C 439/2006-63 žalobě vyhověl a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
9.400,- Kč k rukám advokáta P. Z. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
předmětné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 23.1.2006 je neplatné „pro
nesrozumitelnost a neurčitost“ [§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce], neboť „zde
není srozumitelně ani určitým způsobem uvedeno, jakým konkrétním jednáním se
měl žalobce dopustit hrubého porušení pracovní kázně“ a „kdy měl žalobce uvést
žalovanou v omyl“, přičemž – jak zdůraznil - „tento nedostatek nemohl být
odstraněn“ ani vyjádřením žalované k žalobě doručeným soudu dne 30.4.2007, kde
žalovaná dodatečně vysvětluje, v čem spatřuje porušení pracovní kázně ze strany
žalobce. I kdyby jednání žalované odůvodňovalo postup podle ustanovení § 53
zák. práce, pak podle názoru soudu prvního stupně „by tomu mohlo být pouze v
souvislosti s nepravdivým vyplněním čestného prohlášení ze dne 14.3.2003 před
jmenováním do funkce ředitele odboru dne 18.3.2003“, ke kterému ovšem došlo
před téměř třemi lety před okamžitým zrušením pracovního poměru, a „nebyla tak
zachována zákonem stanovená roční objektivní lhůta“. Kromě toho soud prvního
stupně „pro úplnost dodává“, že v daném případě ze strany žalované „nebyl
namístě postup podle ust. § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“, nýbrž „měl být
zvolen postup podle ust. § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce“, neboť žalobce pro
výkon funkce vedoucího odboru u žalované nesplňoval „požadavek daný zákonem č.
451/1991 Sb.“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.1.2008 č.j. 62 Co
527/2007-83 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že z
odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23.1.2006 „je jasné a
zřejmé“, jaké jsou skutečné důvody, které vedly žalovanou k tomu, že rozvazuje
se žalobcem okamžitě pracovní poměr, „a z nichž v žádném případě nevznikla
pochybnost, který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaná
uplatnila“. Podle názoru odvolacího soudu „je zároveň zřejmé, že hrubé porušení
pracovní kázně založilo již nepravdivé čestné prohlášení žalobce ze dne
14.3.2003“, přičemž – jak dále dovozoval – jednoroční objektivní lhůta pro
okamžité zrušení pracovního poměru (§ 53 odst. 2 zák. práce) „nezačala běžet
dnem podpisu nepravdivého čestného prohlášení, ale začínala běžet každý den
znovu, neboť každý den znovu vznikal důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru“. Při hodnocení intenzity tohoto porušení pracovní kázně odvolací soud
akcentoval, že „v daném případě se s funkcí, kterou žalobce vykonával,
neslučuje, aby uvedl zaměstnavateli záměrně nepravdivé informace a na základě
nich navíc začal zastávat funkci, kterou by jinak zastávat nemohl“. Omluvou pro
toto jednání – jak dále uvedl - „nemůže být tvrzení“, že žalobce nemá právnické
vzdělání a že si neuvědomoval důsledky svého počínání, nýbrž „naopak si žalobce
musel být plně vědom toho, a to i s přihlédnutím ke svému vysokoškolskému
vzdělání, že bez toho, aby podal nepravdivé čestné prohlášení, by nebyl do své
funkce jmenován“. Takové počínání je třeba podle názoru odvolacího soudu
„označit za jednání, které s ohledem na shora uvedená kriteria nelze hodnotit
jinak, než jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které je důvodem pro
okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že při posuzování
platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a hodnocení jednání zaměstnance
použitého jako důvod k tomuto opatření, včetně posouzení dodržení lhůty uvedené
v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, musí soud „vycházet výlučně z jednání
uvedeného a popsaného jako důvod okamžitého zrušení ve zrušovacím projevu a
žádného jiného“. Odvolací soud podle názoru dovolatele v rozporu s touto
zásadou „zdůrazňovanou i judikaturou“ v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že
jednání žalobce popsané v dopise ze dne 23.1.2006 má charakter trvajícího
deliktu, což „pouze obecně“ odůvodnil tím, že ode dne podpisu nepravdivého
čestného prohlášení ze dne 14.3.2003 „každý den po dobu výkonu jeho funkce
vznikal důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru“. Dovolatel se však
domnívá, že ve zrušovacím projevu vůle byla žalobci vytýkána jednání, kterých
„se dopustil pouze jednou“, a to, že v březnu 2003 učinil vůči žalovanému
čestné prohlášení, „které se dodatečně ukázalo jako odporující skutečnosti,
čímž uvedl žalovaného v omyl“, a že v březnu 2003 přijal funkci ředitele odboru
hospodářské správy, ačkoliv nesplňoval předpoklady stanovené zákonem č.
451/1991 Sb. Protože k uvedeným jednáním došlo v březnu 2003 „a již se
neopakovala“, nelze podle názoru žalobce hodnotit jednání vytčená mu v
okamžitém zrušení pracovního poměru jako trvající delikt, který skončil teprve
vydáním čestného prohlášení dne 18.1.2006, a – jak to učinil odvolací soud –
dospět k závěru, že byla dodržena lhůta uvedená v ustanovení § 53 odst. 2 zák.
práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
I když žalobce v dovolání uvedl, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů
dovolání) vyplývá, že nenapadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud
vychází, ale že podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo chování stanovené její dispozicí. Protože soud každý procesní úkon
účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak
jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu, i když byl nesprávně
označen (srov. též § 41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že
žalovaná okamžitě zrušila se žalobcem pracovní poměr dopisem ze dne 23.1.2006,
který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 31.3.2006, tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 72/2006
Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále
jen „zák. práce“, a podle zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé
další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a
organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a
Slovenské republiky, ve znění účinném od 1.1.2006 (tj. poté, co nabyl účinnosti
zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) - dále též jen „zákon č.
451/1991 Sb.“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit
pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně
měnit.
Podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit
pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k
okamžitému zrušení pracovního poměru dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku
ode dne, kdy tento důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty platí obdobně
ustanovení § 46 odst. 3 a 4.
Podle ustálené judikatury se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení
pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák.
práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto
podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné
pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal
vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může
zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Ode dne, kdy se
zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dozvěděl o důvodu k okamžitému zrušení
pracovního poměru, začíná plynout jednoměsíční lhůta, během které (aby šlo o
platný právní úkon) musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení
pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
3.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní
judikatura, ročník 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26 3.1998, sp. zn.
2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998).
Vedle této jednoměsíční subjektivní lhůty zákon stanoví pro okamžité zrušení
pracovního poměru také lhůtu objektivní, která činí jeden rok a běží ode dne,
kdy objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) zaměstnavatele - důvod k
okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl. Objektivní lhůta přitom
představuje z hlediska podání okamžitého zrušení pracovního poměru nejzazší
mez, kterou nelze v žádném případě překročit.
Spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém
porušování pracovní kázně stejným způsobem (porušování stejné povinnosti
zaměstnancem) je třeba vycházet z toho, že jednoměsíční subjektivní lhůta
uvedená v ustanovení § 53 odst. 2 větě první zák. práce neskončí dříve, než po
uplynutí jednoho měsíce ode dne následujícího po posledním takovém porušení
pracovní kázně, ledaže by se zaměstnavatel o tomto porušení pracovní kázně
dozvěděl později. K těmto závěrům (ve vztahu ke krátkodobé nebo dlouhodobé
absenci) již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například Sborník
stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování
soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III, str. 74 a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30.10.1969, sp.zn. 7 Cz 71/69, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970) a dovolací soud nemá důvod na nich
cokoliv měnit. Je-li důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru dlouhodobé
porušování pracovní kázně stejným způsobem, lze zmíněný právní názor o
nejzazším konci subjektivní lhůty vztáhnout i na lhůtu objektivní. Roční
objektivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru v takovém případě
rovněž neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po
posledním takovém porušení pracovní kázně (k tomu srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2008, sp. zn. 21 Cdo 4141/2007).
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Žalobce počínaje dnem
18.3.2003 zastával u žalované funkci ředitele odboru hospodářské správy
(později odboru vnitřní správy a logistiky), předpokladem pro jejíž výkon -
kromě jiného - je, že občan v období od 25.2.1948 do 17.11.1989 nebyl
příslušníkem Lidových milicí, přičemž tuto skutečnost dokládá občan čestným
prohlášením [srov. § 1 odst. 1 písm. a), § 2 odst. 1 písm. f), § 4 odst.3
zákona č. 451/1991 Sb.]. V dopise ze dne 23.1.2006 žalovaná odůvodnila okamžité
zrušení pracovního poměru se žalobcem tím, že „žalobce dne 18.1.2006 předložil
personálnímu odboru čestné prohlášení k § 2 odst. 1 písm. d) až h) zákona č.
451/1991 Sb. v pl. znění, kterým potvrdil svou účast příslušníka Lidových
milicí“, přičemž „toto čestné prohlášení je právě v tomto bodě odlišné od
čestného prohlášení (ze dne 14.3.2003), které žalobce předložil zaměstnavateli
(žalované) při svém jmenování do funkce dnem 18.3.2003“; žalobce tak „svým
jednáním uvedl žalovanou v omyl a, ač nesplňoval předpoklady pro výkon funkce
dle zákona č. 451/1991 Sb., jmenování do funkce ředitele odboru hospodářské
správy přijal“. Z takto skutkově vymezeného důvodu je zřejmé, že žalovaná
okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem proto, že při svém jmenování do
funkce dnem 18.3.2003 předložil žalované nepravdivé čestné prohlášení o
skutečnosti uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 451/1991 Sb.,
jestliže (oproti následnému čestnému prohlášení ze dne 18.1.2006) nepotvrdil,
že byl příslušníkem Lidových milicí, a přijal jmenování do funkce ředitele
odboru hospodářské správy, „ač nesplňoval předpoklady pro výkon funkce dle
zákona č. 451/1991 Sb.“.
S názorem odvolacího soudu, že za této situace jednoroční „objektivní lhůta pro
okamžité zrušení pracovního poměru nezačala běžet dnem podpisu nepravdivého
čestného prohlášení (tj. dne 14.3.2003), ale začínala běžet každý den znovu,
neboť každý den znovu vznikal důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru“,
nelze souhlasit. Odvolací soud ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že
o dlouhodobé porušování pracovní kázně stejným způsobem jde tehdy, jestliže
zaměstnanec dlouhodobě zaviněně porušuje stejné povinnosti, které jsou mu
stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74, § 75 zák. práce),
pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího
zaměstnance. V projednávané věci žalovaná v dopise ze dne 23.1.2006 vytkla
žalobci porušení pracovní kázně [že žalobce před svým jmenováním do funkce
ředitele odboru hospodářské správy dne 18.3.2003 předložil žalované nepravdivé
čestné prohlášení o skutečnostech uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 písm. d)
až h) zákona č. 451/1991 Sb.], kterého – jak lze dovolateli přisvědčit - „se
dopustil pouze jednou“, a které následně založilo dlouhodobý protiprávní stav
spočívající v tom, že žalobce zastával u žalované funkci, pro jejíž výkon
nesplňoval předpoklady stanovené zákonem č. 451/1991 Sb. Tento protiprávní stav
- jako výsledek vytčeného závadného jednání žalobce - ovšem nelze považovat za
dlouhodobé porušování pracovní kázně stejným způsobem, a je tedy zcela
nerozhodný pro posouzení, kdy se žalovaná dozvěděla o důvodu k okamžitému
zrušení pracovního poměru, případě kdy důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru vznikl.
V této souvislosti rovněž nelze opominout, že zákon č. 451/1991 Sb. nejenže
stanoví předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a
organizacích obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním, ale zároveň
řeší i situace, kdy zaměstnanec některou z těchto funkcí (vyjmenovaných v
ustanovení § 1 cit. zákon) vykonává, přestože předpoklady pro její výkon
stanovené tímto zákonem nesplňuje.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. nesplňuje-li občan pro
výkon funkce předpoklady uvedené v § 2 (cit. zákona), skončí pracovní poměr
výpovědí danou organizací nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se organizace o tom
dozvěděla, pokud nedojde ke skončení pracovního poměru dohodou nebo jiným
způsobem v dřívějším termínu, nebo nedojde-li k zařazení občana na jinou
funkci, než která je uvedená v § 1 (cit. zákona).
Podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 451/1991 Sb. odmítl-li občan učinit
čestné prohlášení o skutečnostech uvedených v § 2 odst. 1 písm. d) až h), nebo
je-li čestné prohlášení nepravdivé, postupuje se podle odstavce 1 nebo 2 (cit.
zákona).
Uvedená ustanovení představují svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele -
nedojde-li ke skončení pracovního poměru dohodou nebo jiným způsobem v
dřívějším termínu, nebo nedojde-li k zařazení občana na jinou funkci, než která
je uvedena v § 1 cit. zákona - skončit se zaměstnancem ve stanovené lhůtě
pracovní poměr jednostranným právním úkonem - výpovědí podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. e) zák. práce pro nesplňování předpokladů stanovených právními
předpisy pro výkon sjednané práce. Stejným způsobem je zaměstnavatel povinen
postupovat i tehdy, zjistí-li se až po vzniku pracovního poměru (příp. po
jmenování zaměstnance do funkce uvedené v ustanovení § 1 zákona č. 451/1991
Sb.), že čestné prohlášení zaměstnance o skutečnostech uvedených v ustanovení §
2 odst. 1 písm. d) až h) zákona č. 451/1991 Sb. je nepravdivé. Patnáctidenní
lhůta, ve které má být pracovní poměr „nejpozději“ rozvázán, má toliko
pořádkovou povahu; nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě mohlo mít totiž
za následek, že po jejím marném uplynutí orgány kontroly vykonávající kontrolní
činnost podle ustanovení §§ 8 a 9 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a
působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti (ve znění účinném do
31.3.2004, nyní §§ 125 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti), byly
oprávněny zaměstnavatele postihnout sankcí a uložit mu v rámci stanoveného
rozpětí pokutu za zaviněné porušení povinností vyplývajících z obecně závazných
právních předpisů. Pro podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e)
zák. práce jinak zaměstnavatel není omezován žádnou propadnou lhůtou (srov. §
261 odst. 4 zák. práce); výpovědní důvod může být dán delší dobu, než se
zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit, nesplňování předpokladů pro výkon sjednané
práce (funkce) však musí trvat v době, kdy byla výpověď zaměstnanci dána (k
tomu srov. obdobně právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze
dne 16.12.1976 sp.zn. 5 Cz 52/76, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod poř. č. 38, ročník 1979). Vzhledem k tomu však, že zákon č.
451/1991 Sb. stanoví, že zaměstnavatel má skončit se zaměstnancem pracovní
poměr (nedojde-li ke skončení pracovního poměru dohodou nebo jiným způsobem v
dřívějším termínu) výpovědí, jestliže zaměstnanec uvede v čestném prohlášení
nepravdivé údaje o skutečnostech uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) až
h) zákona č. 451/1991 Sb. (a nesplňuje předpoklady pro výkon sjednané práce),
je vyloučeno, aby zaměstnavatel z tohoto důvodu platně rozvázal se zaměstnancem
pracovní poměr okamžitým zrušením.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2009
JUDr. Zdeněk Novotný,
v. r.
předseda
senátu